Dostane OKD čtyři miliardy korun?

Co by získal český stát, kdyby nasypal miliardy korun do krachující důlní společnosti OKD? Postupný útlum těžby a práci pro dnešních třináct tisíc zaměstnanců černouhelné firmy? Omyl...

Důl Paskov - ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Důl Paskov - ilustrační foto. | foto: MAFRA - Adolf Horsinka
Důl Paskov - ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Bez finanční injekce, kterou vláda odmítá dát, hrozí podle analýzy LN, že firma nepřežije déle než do konce prvního čtvrtletí příštího roku. Požadavek společnosti NWR, tedy stoprocentního vlastníka ostravských dolů, dle informací LN zní: Dejte nám 149 milionů eur (dle aktuálního kurzu čtyři miliardy a dvacet pět milionů korun) a my zaměstnáme pět tisíc horníků.

Dohoda by ovšem byla platná jen do roku 2017 a jen za podmínky, že výrazně neklesne cena za tunu uhlí na světových trzích. Stejná podmínka dostala stát do úzkých i teď. Loni se totiž vláda a OKD dohodly na pomoci při utlumování těžby v dole Paskov, ta ale padla právě proto, že cena uhlí klesala strměji, než se čekalo.

Zachovat alespoň část

Palčivou situaci stát řešit musí, jinak mu skončí najednou na ulici třináct tisíc zaměstnanců OKD a další tisíce pracovních míst zaniknou u dodavatelských firem.

Společnost NWR již pár týdnů odmítá jakékoliv informace ke svým požadavkům komentovat a čeká na lednové jednání s věřiteli a vládou. „Návrh společnosti NWR, majitele OKD, nepodpořila ani jedna ze stran tripartity,“ uvedl po jednání, které se konalo přede dvěma týdny, ministr průmyslu Jan Mládek (ČSSD). I odboráři potvrdili, že nepřipadá v úvahu dotovat ze státního soukromou firmu. „Neexistuje cena, za kterou bychom byli ochotni to podpořit,“ sdělil šéf největšího odborového svazu ČMKOS Josef Středula. Palčivou situaci ovšem stát řešit musí, jinak mu skončí najednou na ulici třináct tisíc zaměstnanců OKD a další tisíce pracovních míst zaniknou u dodavatelských firem. Vláda proto ustavila pracovní skupinu resortů průmyslu a práce a sociálních věcí, která má přijít s řešením.

Primární úkol je, jak se postarat o zaměstnance. Pracovní skupina tak hledá možnosti, jak využít evropské dotační programy jednak pro rekvalifikace propuštěných, jednak třeba na příspěvky na dojíždění za prací. Možnost je i provozovat zdravé části OKD, tedy vytipovat ty doly, v nichž náklady na těžbu nejsou vyšší než cena uhlí na trhu. „Těžba by mohla u některých šachet pokračovat až do roku 2020. Jde ale o to, aby závazky stávajícího majitele nebyly přeneseny na ty nové subjekty,“ míní Mládek.

Podle informací LN právě proto ministerští úředníci zkoumají, jak by se stát mohl dostat do insolvenčního řízení, kam OKD nezadržitelně směřují. Tím by si totiž mohl pohlídat, jak bude utlumovaná těžba firmy, jejíž konkurzní podstata nebude valná, a zabránil by tak jednorázovému náporu na sociální systém.

Do bankrotového stavu se přitom dle analýzy aktuálních provozních čísel OKD mohou dostat již ke konci prvního čtvrtletí příštího roku. Po třech čtvrtletích tohoto roku je provozní ztráta firmy na úrovni čtyř milionů eur. Hotovost, kterou může na „dotování“ ztrátové těžby použít, klesla ve stejném období meziročně o čtvrtinu na 57 milionů eur. Přitom na to, aby se udržela nad vodou, spotřebovala před rokem každé tři měsíce 35 milionů eur. Vzhledem ke stále klesajícím cenám uhlí se dá čekat, že se tato „spotřeba“ ještě zrychlí.

Dotace smysl nemají

Jen pro ilustraci – plán na pomalejší utlumování těžby v dole Paskov počítal s tím, že koksovatelné uhlí bude na trhu za 108 eur za tunu a energetické za 57 eur. Realita třetího kvartálu je 90 a 49 eur, z čehož průměrná cena vyjde asi 70 eur. Přitom jen přímé náklady na vytěžení jedné tuny jsou v OKD v průměru 69 eur.

Pikantní je, že v podstatě stejnou sumu, jakou dnes vlastníci OKD požadují za udržení ročního chodu firmy, stát v roce 2004 inkasoval za svůj 46procentní podíl v dolech.

Černý scénář potvrzuje i postoj Svazu průmyslu a dopravy. Při dnešních cenách uhlí je dle svazu jasné, že OKD v současné podobě nemohou přežít, a dotovat firmu, která je dlouhodobě hluboce ztrátová, nemá smysl. Podnikatelé proto podporují variantu, že se najdou zdravé části OKD, to znamená šachty, na kterých lze těžit za dnešní ceny. „Těžbu nemůžeme jen tak vypnout,“ uvedl viceprezident svazu Jan Rafaj.

Pikantní přitom je, že v podstatě stejnou sumu, jakou dnes vlastníci OKD požadují za udržení ročního chodu firmy, stát v roce 2004 inkasoval za svůj 46procentní podíl v dolech. Tehdejší vláda Vladimíra Špidly prodala akcie majoritnímu vlastníku OKD, společnosti Karbon Invest, za 4,1 miliardy. Ten pak firmu obratem prodal finančníkům vedeným miliardářem Zdeňkem Bakalou.

Vydělané miliardy

Právě letos přitom začal soud se dvěma vysokými činovníky někdejšího Fondu národního majetku, který státní podíl spravoval, a znalcem, který státní podíl oceňoval. Obžaloba je viní z toho, že stát připravili minimálně o 5,7 miliardy korun podstřelením hodnoty firmy.

V prodejní smlouvě se přitom o budoucím útlumu těžby také hovoří. Nový vlastník se zavázal, že OKD nikdy „nevznikne nárok na vynaložení prostředků ze státního rozpočtu“ v souvislosti s útlumem produkce a „že firma takový nárok ani nebude uplatňovat“.

Zbývá jen dodat, že vlastníci v čele s Bakalou jen na důlní části vydělali za posledních deset let přes 40 miliard korun – převážně při uvedení akcií NWR na burzu. Kromě toho další miliardy připutovaly z prodeje nevýrobních částí firmy – třeba prodejem železničního dopravce AWT do rukou polského podniku PKP Cargo.

Krach ze dveřmi

Firma New World Resources říká vládě: Chceš-li zachovat těžbu nejen v dole Paskov, ale v celém revíru o rok déle, pošli čtyři miliardy. Stát by musel být padlý na hlavu, aby kývl. Fondy, které teď ovládají NWR (tudíž i dceřiné OKD), tak nepřímo říkají: Firma je před zavřením. Vláda musí reagovat pragmaticky, což teď bohužel znamená pomoci horníkům při rekvalifikaci a zvykání si na jiný život. Nic víc, nic míň. Na celém trhu je nedostatek lidí, firmy shání zaměstnance i za hranicemi a pro silné a zdravé je práce dost – bohužel ne na stejném místě a se stejnou výplatou.

Zachraňovat výrobu může být někdy vysoce racionální – ve velmi specifických případech. Norové třeba dvě desetiletí udržovali nerentabilní těžbu železa v arktickém městečku Kirkenes. Funkční důl byl takřka nezbytný kvůli udržení trvalého osídlení, které bylo výspou norské moci na severu země, na břehu Barentsova moře a na hranicích se sovětským impériem. Stejně tak má smysl podpořit dočasně ochabující odvětví, které se po krizi může zase zvednout k původní slávě – příkladem budiž německý kurzarbeit nebo i spornější šrotovné. Třetím typem pomoci je pak ohrožení systémové – takto během krize zachraňovala banky i automobilky vláda Spojených států amerických, země, v níž se stát míchá do byznysu stokrát méně než u nás v Evropě. OKD však nezapadají do žádné z těchto kategorií, ale jejich případný krach způsobí bezpochyby velikou krizi havířům: výjimečně těžkou, ale i výjimečně dobře placenou práci budou mít velké potíže sehnat.

Stále klesající cena uhlí tak pohřbívá nejen těžbu v dole Paskov. V ohrožení se ocitá celá těžební firma a násobně víc lidí. Lze sice pochopit, že se lidé zlobí na menšinového vlastníka NWR Zdeňka Bakalu, jenž na celé privatizaci OKD pohádkově zbohatl, ale většinoví vlastníci nemají s Českem společného vůbec nic a ze svého pohledu se chovají zcela pragmaticky: minimalizují svou ztrátu v rámci mantinelů, které jim dává vágně formulovaná privatizační smlouva. Co bude s lidmi v regionu, je investorům úplně šumafuk.

Petr Kamberský