Doménou intelektuála bude internet

Izraelský historik Šlomo Sand se stal ve světě uznávaným, nenáviděným i obdivovaným kritickým přezkumem dějin Izraele a židovské identity. Je však i bystrým pozorovatelem intelektuálního života ve Francii. V rozhovoru hovoří o své nejnovější knize Konec francouzského intelektuála?, ve které se věnuje úpadku intelektuálního prostředí.

Francouzský intelektuál. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Francouzský intelektuál. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Francouzský intelektuál. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V listopadu 2015 přijel izraelský historik Šlomo Sand poprvé do Česka. Vyzvedl jsem ho v hotelu na Václavském náměstí a vydali jsme se na filozofickou fakultu, kde měl pronést přednášku u příležitosti vydání českého překladu své knihy Jak byl vynalezen židovský národ. Byl milý a pořád o něčem vyprávěl, například že jeho žena, malířka, nepřečetla žádnou z jeho posledních knih, na kterých si zakládá, či že nerad cestuje.

Když Šlomo Sandovi na něčem záleží, na svých jindy zdůrazňovaných 70 let rázem zapomene a vyrazí do bitvy – intelektuální

Také vyzvídal, zda bychom nemohli pár set metrů k fakultě dojet metrem, protože se ve svém věku rychle unaví. Šli jsme pomalu, zastavovali se, při chůzi se trochu hrbil, zhluboka dýchal. Vypadal unaveně, ale jen do chvíle, kdy jsem se zeptal, o čem píše. Zastavil se, napřímil, jeho oči se rozjasnily a důrazně řekl – o Michelu Houellebecqovi, neboli o největším úpadku francouzských intelektuálů!

Poté pronesl několik plamenných vět o Houellebecqovi, zejména o jeho románu Podvolení, pak se ale uklidnil, opět se trochu nahrbil, oči poněkud pohasly a pokračovali jsme se zastávkami v chůzi. Došli jsme na fakultu, vyšli do třetího patra, kde si sedl za stůl a odpočíval – zase vypadal unaveně. Jakmile však byl vyzván, aby se ujal slova, vyskočil ze židle a nezačala přednáška, ale spíše performance, umělecké dílo, prokládané řečnickými otázkami a vášnivými vsuvkami.

Řečeno jinak, když Šlomo Sandovi na něčem záleží, na svých jindy zdůrazňovaných 70 let rázem zapomene a vyrazí do bitvy – intelektuální. Stejně tomu bylo i při našem rozhovoru více než rok poté, co jeho kniha La fin de l’intellectuel français? De Zola a Houellebecq (Konec francouzského intelektuála? Od Zoly k Houellebecqovi) o úpadku francouzského intelektuála vyšla. Zatím jen francouzsky, překlady do angličtiny a španělštiny se však připravují.

Šlomo Sand, izraelský profesor historie

Šlomo Sand, izraelský profesor historie

ČESKÁ POZICE: Jste intelektuál?

SAND: Ano. Cítím se být jistým typem intelektuála.

ČESKÁ POZICE: Proč?

SAND: Protože jsem historik, který svým studentům o dějinách přednáší už 30 let.

ČESKÁ POZICE: To, že jste historik, znamená, že jste intelektuál?

Rekonstrukce minulosti není vědou, jak někteří lidé říkají – není nic víc, a ani nic méně, než svého druhu konstruování ideologie. Prvním slovem označujícím lidi, kterým dnes říkáme „intelektuálové“, bylo na počátku 19. století „ideolog“.

SAND: Řekl bych, že ano, protože historik produkuje a distribuuje ideologii. Alespoň v mém pojetí tomu tak je. Rekonstrukce minulosti přece není vědou, jak někteří lidé říkají – není nic víc, a ani nic méně, než svého druhu konstruování ideologie. Prvním slovem označujícím lidi, kterým dnes říkáme „intelektuálové“, bylo na počátku 19. století „ideolog“; například i v Komunistickém manifestu z roku 1848 Marx a Engels píší o „ideolozích“, nikoli o „intelektuálech“. Slovo intelektuál se tehdy nepoužívalo.

Intelektuálem se cítím být ještě z jednoho důvodu, a v tomto případě se považuji za intelektuála dost nevýznamného, chcete-li malého – publikuji totiž občas články v novinách na aktuální politická témata. Vstupuji do veřejné arény a zapojuji se do debaty o osudu Blízkého východu, Izraele a sionismu. Kvůli tomu všemu jsem intelektuál, patřím z definice do této skupiny.

Abychom si rozuměli, pojem intelektuál v sobě nenese pozitivní ani negativní konotaci. Tím, že jsem intelektuál nebo že o někom řeknu, že je intelektuál, jen konstatuji fakt vyplývající z toho, že já či dotyčný člověk vykonáváme ve společnosti určitou funkci.

ČESKÁ POZICE: Intelektuál není ničím výjimečný?

SAND: Vůbec ničím.Ve všech společnostech, co kdy byly, žili intelektuálové, z nichž většina sloužila celkem věrně moci. Vy na tom, že někdo celkem věrně slouží moci, snad vidíte něco výjimečného? V československém případě si například můžete snadno srovnat jednání intelektuálů v komunistickém období s jejich jednáním po jeho konci – většina z nich přece docela věrně sloužila moci, slouží jí a většina z nich jí bude nadále sloužit.

ČESKÁ POZICE: Asi není nic neobvyklého, že si každá vládnoucí vrstva vytváří vlastní intelektuály, kteří ji podporují.

Ve všech společnostech, co kdy byly, žili intelektuálové, z nichž většina sloužila celkem věrně moci

SAND: Samozřejmě, že na tom není nic překvapivého, naopak je to úplně přirozené.

ČESKÁ POZICE: Ve své nové knize La Fin de l’intellectuel français? říkáte v souvislosti s článkem Michela Houellebecqa napsaným po jednom z teroristických útoků ve Francii, že jej lze považovat za tragikomický konec dlouhodobého morálního angažmá francouzských intelektuálů ve veřejných záležitostech a že se zdá, že všechno, co je dosud ctilo, zřejmě navždy zmizelo. Proč jsou v úpadku?

SAND: Už jsem naznačil, že intelektuály obecně můžeme grosso modo rozdělit na dvě skupiny. Na ty, kteří fungují v každé společnosti jako součást moci, a na ty, jež lze nazvat intelektuály kritickými. V tomto druhém případě jde o lidi, kteří se moci vzpírají, kritizují ji a žijí v distanci vůči ní. Jde o tradici, jejíž počátky lze ve Francii objevit už u Jeana-Jacquese Rousseaua a Voltaira, a jejíž konec je, řekněme, u Michela Foucaulta a Pierra Bourdieua.

V době Dreyfusovy aféry, na konci 19. století, ve Francii představa intelektuála jako kritika moci, vládnoucích idejí, armády a policie zdomácněla – vždyť právě tehdy se slovo intelektuál začalo poprvé používat, a do kolébky tak byla francouzskému intelektuálovi dána tato kritická distance vůči moci.

Houellebecq nekritizuje armádu, policii ani další mocenské instituce státu, ale v první řadě muslimské migranty. Je tudíž, alespoň pro mne, uzavřením jistého cyklu, který začíná Émilem Zolou a jeho textem Žaluji.

Od Zolových časů se tradice kritického intelektuála stala významným a neoddělitelným prvkem francouzské kultury. Rozvíjeli ji – každý po svém – Romain Rolland, André Gide, po druhé světové válce pak například Jean-Paul Sartre, Albert Camus a další. Ti všichni moc z morálního hlediska kritizovali, a to různé její projevy – kolonialismus, fašismus, nacismus či stalinismus. Co ale vidíme dnes?

Houellebecqovy texty jsou zajímavé, protože v nich z této tradice kritického francouzského intelektuála nezůstalo vůbec nic. Houellebecq nekritizuje armádu, policii ani další mocenské instituce státu, ale v první řadě muslimské migranty. Je tudíž, alespoň pro mne, uzavřením jistého cyklu, který začíná Émilem Zolou a jeho textem Žaluji.

Abych byl přesný a Houellebecqovi kritiku moci docela neupřel, musím dodat, že v jistém smyslu vládnoucí moc kritizovat neváhá – kritizuje ji, a velice tvrdě, že nedala dostatek finančních prostředků policii, aby všechno, co je spojené s migranty, zvládla. Lze na něčem jiném jasněji demonstrovat tragikomický úpadek kdysi významné tradice kritického, moci se vzpírajícího francouzského intelektuála? Nemyslím si to.

ČESKÁ POZICE: Proto pronikl Houellebecq i do podtitulu vaší knihy?

SAND: Houellebecq je pro mne ztělesněním široké skupiny francouzských intelektuálů, je užitečnou zkratkou. Lze sem také například zařadit Bernarda-Henriho Lévyho, Alaina Finkielkrauta a řadu dalších, kteří ověnčeni tituly, jako je spisovatel, sociolog či filozof, vstupují do médií, vyjadřují své politické názory a podařilo se jim ve Francii ovládnout veřejný prostor.

ČESKÁ POZICE: Proč ve své analýze úpadku intelektuála věnujete takový velký prostor vztahu k migrantům z muslimských zemí? To je ten vztah tak důležitý?

Na Západě dnes neexistuje v podstatě žádná veřejně projevovaná politická judeofobie – neříkám, že neexistuje vůbec, existuje, dá-li se to tak říci, za tmy, ale ve dne na ni nenarazíte. Zkuste napsat do mainstremových médií cokoli judeofobního a uvidíte, co se s vámi stane.

SAND: Jsem židovského původu – navzdory tomu, že v některých svých knihách docela ostře kritizuji sionismus –, a proto citlivý na to, jakým způsobem se zachází s menšinami a migranty. Vždyť, jsem synem dvou emigrantů, kteří v jistý moment utekli z Evropy, protože velice trpěli následkem rozbujelé judeofobie. Jsem synem migrace, synem katastrofy. Nemohu proto nemluvit o islamofobii, vidím-li, že se u francouzských intelektuálů, a právě u těch, kteří dominují mediálnímu diskurzu, stává bytostnou součástí jejich veřejných projevů.

Na Západě dnes neexistuje v podstatě žádná veřejně projevovaná politická judeofobie – neříkám, že neexistuje vůbec, existuje, dá-li se to tak říci, za tmy, ale ve dne na ni nenarazíte. Zkuste napsat do mainstremových médií cokoli judeofobního a uvidíte, co se s vámi stane. Geert Wilders není judeofob, ale islamofob, stejně jako Marine Le Penová, a mohl bych pokračovat – nemluvím teď o některých zemích východní Evropy, ale o Západu.

Svou averzi k islamofobii nemám proto, že bych měl přehnané sympatie k islámu. Po pravdě musím říct, že nemám vůbec žádné. Jsem sekulární ateista, pro kterého je stále méně stravitelné, že ještě někdo může v 21. století věřit v muslimského nebo třeba židovského boha. Ale myslím, že stejně jako bylo slušné před nějakými 80 lety vystoupit proti rozmáhající se judeofobii, je dnes slušné vystoupit proti rozmáhající se islamofobii.

ČESKÁ POZICE: Lze srovnávat někdejší judeofobii s dnešní islamofobií?

SAND: Ano, protože je to v principu totéž. Dnešní diskurz, který praví, že nenávist Evropanů k židům byla rasismem, zatímco dnešní nenávist k muslimům má náboženský základ, je fake – není to pravda. Dlouhotrvající evropská protižidovská nenávist směřovala proti židům jako židovské náboženské komunitě, rasistický aspekt si osvojila až na koci 19. století.

Řada dnešních francouzských kritiků islámu, specificky islámského šátku, byla dříve maoisty, až později začali vystupovat proti totalitarismu. A to není případ jen Bernarda-Henriho Lévyho, ale i Finkielkrauta, Glucksmanna a dalších.

Pokud si například přečtete Marxův spisek K židovské otázce, zjistíte, že je protižidovský nikoli proto, že by tupil židovskou rasu, ale protože tupí židovské náboženství. Stejně jako Marx neplanu láskou k židovskému náboženství – ani k islámu, ani ke křesťanství –, ale nikoli v Marxově smyslu – jeho spisek o „židovské otázce“ je směskou blbostí.

ČESKÁ POZICE: Základní argument mnoha lidí zní poněkud jinak: Nemám nic proti islámu ve smyslu náboženské víry, ale proti politickému islámu, islamismu.

SAND: Máte pocit, že ten argument je poctivý? Proti čemu je namířena kritika muslimské ženy, která si vyjde zahalená na pláž? Míří na politický islám, nebo na islám? Je v tom dost pokrytectví. Francouzská kultura je bohužel prolezlá jakobinismem, totalitárním viděním, raději mám anglosaskou kulturu.

Řada dnešních francouzských kritiků islámu, specificky islámského šátku, byla dříve maoisty, až později začali vystupovat proti totalitarismu. A to není případ jen Bernarda-Henriho Lévyho, ale i Finkielkrauta, Glucksmanna a dalších. Není žádná náhoda, že se z někdejších maoistů a pozdějších antitotalitárních intelektuálů stali islamofobové.

ČESKÁ POZICE: Potřebujeme však kulturu, kterou budeme v jednom společenství sdílet...

SAND: Potřebujeme, ale i v tomto sdílení budu vždy respektovat jistou pluralitu, není třeba sdílet všechno, nejsem jakobín.

ČESKÁ POZICE: Odpor k islámu se stal novým opiem antitotalitárních intelektuálů...

Obdivuji André Gida, a zejména Andrého Bretona, že dokázali kritizovat sovětský totalitarismus ve třicátých letech, kdy si skoro všichni jejich přátelé mysleli pravý opak

SAND: Od konce sedmdesátých let se antitotalitarismus stal ve francouzské kultuře velmi populární, jistě znáte všechny již zmíněné nouveaux philosophes – nové filozofy. Já jsem v té době v Paříži žil a pamatuji si na tu jejich změnu, během níž se z překrásných mladých maoistů stali osvícení antitotalitáři.

Pamatuji si, jak jsem byl překvapen náhlostí a radikalitou jejich nově objeveného antitotalitarismu – nezapomeňte, že se jejich přerod odehrál v době, kdy v Sovětském svazu byl totalitarismus u konce s dechem. Bylo neuvěřitelně zábavné pozorovat, jak se z nich právě tehdy, a nikoli dříve, stali mezinárodní šampioni v boji s totaltitarismem. Byli směšní.

Obdivuji André Gida, a zejména Andrého Bretona, že dokázali kritizovat sovětský totalitarismus ve třicátých letech, kdy si skoro všichni jejich přátelé mysleli pravý opak. Co si však myslet o Finkielkrautovi, Bernadovi-Henrim Lévym, Glucksmannovi a jim podobných? O dost později, zhruba po 11. září 2001, se tito bývalí maoisté a noví antitotalitáři postupně stávali islamofoby. Přišel prostě do módy. Tehdy jsem je začal kritizovat – po pravdě řečeno, musím dodat, že mě také nemají rádi. Nejsme kamarádi především kvůli mým knihám o sionismu a Izraeli. (smích)

ČESKÁ POZICE: Není se čemu divit...

Snažím se spíše francouzské intelektuály pochopit, i ty, kteří byli ve třicátých letech profašističtí, dokonce pronacističtí, netoužím je soudit

SAND: Jde o morálku. Vezměte si Houellebecqa, velikého obdivovatele Izraele. Je šťastný, jak Izrael s Palestinci, a obecně muslimy, zachází – říká to otevřeně! Pro mne je to nepochopitelné. Rozumějte mé pozici – já, nikoli Houellebecq, žiji v Tel Avivu, jen pár desítek kilometrů od lidí, kteří nemají, a letos již 50 let, žádná politická a občanská práva. Žijí v systému, který je apartheidem svého druhu, a neotvírá se jim žádná perspektiva, že by dostali práva, jež mám já. Jak mohu být na jedné lodi s Houellebecqem a jemu podobnými? Mám přestat cítit jako člověk?

Tato osobní zkušenost je důvod, proč je má kritika v tomto ohledu natolik explicitní a proč má kniha končí jasným politickým stanoviskem. Jinak se spíše snažím francouzské intelektuály pochopit, i ty, kteří byli ve třicátých letech profašističtí, dokonce pronacističtí, netoužím je soudit.

ČESKÁ POZICE: Proč ta shovívavost?

SAND: Jsem k nim shovívavější, protože jsou už všichni mrtví. A nic si nenalhávejme, oni opravdu byli intelektuály – byli pro fašismus či nacismus a současně velkými judeofoby.

ČESKÁ POZICE: Proč důsledně používáte slovo judeofobie, nikoliv antisemitismus?

Slovo antisemitismus vymysleli sami antisemité. Tento koncept obsahuje myšlenku, že židé jsou rasou, a já nejsem zastáncem myšlenky, že židé jsou rasou.

SAND: Protože neexistují semité, jen lidé se semitským jazykem, jenže většina evropských židů jím nehovořila a nehovoří.Slovo antisemitismus vymysleli sami antisemité. Tento koncept obsahuje myšlenku, že židé jsou rasou, a já nejsem zastáncem myšlenky, že židé jsou rasou. Mimochodem až do jistého momentu lidé používali slovo judeofobie, ale neantisemitsky – v tomto smyslu se slovo judeofobie používalo až do osmdesátých let 19. století.

Až později přišel na řadu antisemitismus, přičemž judeofobie v podstatě zmizela z veřejného života. Nikoli však všude – například v arabském světě nadále silně žila a rozumím, proč tomu tak bylo, byť to v žádném případě neospravedlňuji, naopak se mi to hnusí. A judeofobie bohužel přežila i ve východní Evropě – například v Maďarsku nebo v Chorvatsku, o něco méně pak v Česku.

ČESKÁ POZICE: Například Houellebecqovo Podvolení je v Česku u městské liberálně-konzervativní společenské vrstvy dost populární. Překvapuje vás to?

SAND: Nepřekvapuje, nechtěl bych se ale pouštět do hlubší analýzy, proč tomu tak je, protože o tom mám jen letmé povědomí. Zdá se mi ale, že jde o produkt východoevropské frustrace. Islamofobie stejně jako judeofobie není o moc víc než výrazem frustrace vznikající z nedostatečně ukotvené národní identity. Tyto fobie nemají mnoho společného s židy nebo muslimy. Řečeno jinak, odpor k Jinému mnohem více souvisí s nevyjasněným vztahem k sobě samému než k údajně nenáviděnému Jinému.

ČESKÁ POZICE: Nepohánějí judeofobii a dnes islamofobii mnohem více chudí lidé než intelektuálové? A to bez ohledu na to, mluvíme-li o východní nebo o západní Evropě. Myslím, že Finkielkrauta nebo zesnulého Gluksmanna drtivá většina těch, kteří žijí od výplaty k výplatě, nezná.

Islamofobie stejně jako judeofobie není o moc víc než výrazem frustrace vznikající z nedostatečně ukotvené národní identity. Tyto fobie nemají mnoho společného s židy nebo muslimy.

SAND: Nemám žádné iluze o chudých, což zdůrazňuji – vždyť nejhorší reakce na migranty přicházejí od nich. Nejstrašnější projevy nenávisti k černochům v USA rovněž přicházely od bělošské chudiny a mohl bych pokračovat. Nedělám si marxistické iluze o proletariátu či o lumpenproletariátu nebo o čem všem ještě. S tím je jednou provždy konec a je třeba to přijmout jako fakt.

Je tady však jedno velké „ale“ – to, že nejsou lepší než bohatí nebo intelektuálové nic nemění na tom, že žijí v mnohem horších podmínkách. Totéž lze říct o dnešních muslimských migrantech a koneckonců i o většině předválečných východoevropských židů. I oni byli velice chudí a velice – omlouvám se za to slovo – idiotští. Nenamlouvejme si, že byli značně chytří a morální. Nebyli.

Navzdory tomu má smysl bojovat za rovnost stejně jako za svobodu. Větší rovnost plodí lepší společnost. Rozvírající se nůžky mezi třídami, čehož jsme dnes svědky, vytvářejí jen vzájemnou nenávist a stupiditu, a opět dodávám, že obzvlášť u chudých lidí.

Trump je jeden z takových projevů a mám strach, opravdový strach, protože nevím, kam to všechno povede. Řečeno jinak, to, že usiluji o větší rovnost, nesouvisí s iluzemi o dobrých chudých, ale s tím, že jsem historik – někteří by řekli, že ne moc dobrý, ale to nevadí –, a proto vím, že velké nerovnosti plodily problémy v každé společnosti.

ČESKÁ POZICE: Stupidita chudých se v minulosti, a dnes to není příliš jiné, často přetavila v nenávist k jiné skupině chudých...

SAND: ... A nikoli například k bankám, že? To máte pravdu. Dnešní islamofobie – v podání chudých – není nic jiného.

ČESKÁ POZICE: Jak se změnilo společenské postavení intelektuálů v souvislosti s nástupem moderních technologií?

Má smysl bojovat za rovnost stejně jako za svobodu. Větší rovnost plodí lepší společnost. Rozvírající se nůžky mezi třídami, čehož jsme dnes svědky, vytvářejí jen vzájemnou nenávist a stupiditu, a opět dodávám, že obzvlášť u chudých lidí.

SAND: Obrovsky. Začalo to přechodem k audiovizuálním médiím ve druhé polovině 20. století. Vrátíme-li se k Sartrovi, Foucaultovi a dalším, co bylo jejich primárním způsobem komunikace s veřejností? Písemná tvorba, literatura, jejich dílo, jejich myšlenky. Až potom je zajímala média – jestli je vůbec zajímala – jejich kapitál byl jinde.

Zkuste si představit, že byste se zeptal Michela Foucaulta, zda by nešel říct něco do televize. Řekl bych, že byste to měl dost složité. Jeho moc byla mimo televizi. Kde se však nachází hlavní kapitál Alaina Finkielkrauta nebo Bernarda-Henriho Lévyho? V televizi, nikoli v jejich díle. Nebo snad Finkielkrautova síla pramení v jeho filozofování? To je směšné.

ČESKÁ POZICE: Mluvil jste jen o proměně funkce veřejného intelektuála, nekončí však dnes? Vždyť díky internetu mají lidé přístup k různým informacím, mohou je sdílet na Facebooku nebo Twitteru a vytvářet si v podstatě paralelní informační kanály, komunikační vesmíry. Možná už nepotřebují autorizovaného gate keepera – veřejného intelektuála.

SAND: Měl byste dodat, že možná už brzy nebude třeba ani tradiční médium, což jistě nepotěší jejich majitele. Je to dnešní velká otázka: Budou veřejní intelektuálové mít vůbec možnost plnit ve společnosti nějakou funkci? Na tuto otázku mohu odpovědět dvěma způsoby – za prvé, na základě své zkušenosti, za druhé prostřednictvím toho, v co věřím. Má zkušenost je jasná. Jsem staromódní intelektuál, a proto píšu knihy. Neumím to jinak a budu v tom pokračovat i v budoucnu bez ohledu na to, jestli intelektuálové vymřou.

ČESKÁ POZICE: A vaše víra...

Jsem staromódní intelektuál, a proto píšu knihy. Neumím to jinak a budu v tom pokračovat i v budoucnu bez ohledu na to, jestli intelektuálové vymřou.

SAND: Věřím, že i ve věku internetu existují překvapení, výjimky a že existuje dynamika, které jsme ještě úplně neporozuměli. Je dost možné, že v nových podmínkách, které nás obklopují, nebudou noví veřejní intelektuálové vládnout slovy, nebudou nic psát, ani nic moc říkat, ale budou to rebelové, whistlerbloweři, jejichž doménou bude internet.

ČESKÁ POZICE: Edward Snowden?

SAND: Možná to opravdu budou lidé typu Edwarda Snowdena nebo Juliana Assange. Kdo to může vědět? Vždyť dnes třeba Snowdena mnozí mladí Američané považují za hrdinu – a Oliver Stone si nevybral pro svůj film nikoho jiného než Snowdena, i to, jakým způsobem ho vykresluje, je zajímavé. Obecně nejsem optimista, ale ani fatalista. O budoucnosti se vyjadřuji velice nerad, nevím o ní příliš mnoho věcí.

ČESKÁ POZICE: Proč jste svou knihu o intelektuálech věnoval André Bretonovi, Simone Weilové a Danielu Guérinovi?

SAND: Tito tři francouzští intelektuálové měli v dost těžkých časech sílu postavit se třem velkým zločinům moderní doby – kolonialismu, stalinismu a nacismu – a vzepřeli se všem těmto třem zločinům, jak to ve Velké Británii dokázali třeba George Orwell nebo Bertrand Russell.

Noví veřejní intelektuálové vládnout slovy, nebudou nic psát, ani nic moc říkat, ale budou to rebelové, whistlerbloweři

Možná se budete divit, ale nenašel byste mnoho francouzských intelektuálů, kteří by odmítli všechny tři tyto zločiny. Někteří byli protinacističtí, ale prokolonialističtí, jiní protinacističtí, ale prostalinističtí, a další protikolonialističtí a protinacističtí, ale dost dlouho se nedokázali vymanit z osidel stalinismu.

ČESKÁ POZICE: Proč se do této trojice Francouzů nevešel Raymond Aron?

SAND: Je zajímavé, že se na něho ptáte, protože jsem s ním mohl setkat osobně, když jsem byl ještě mladý. Dodnes ho velice ctím, ale do skupiny lidí, kterým jsem se knihu rozhodl z důvodů, jež jsem zmínil, věnovat, nepatří. Nestavěl se proti kolonialismu, byť třeba válku v Alžírsku považoval za pitomost.

Šlomo Sand (70)

  • Izraelský historik dějin nacionalismu a politických dějin 20. století.
  • Narodil se v rakouském Linci rodičům, kteří přežili holocaust.
  • V současnosti emeritní profesor historie na Telavivské univerzitě.
  • Autor řady knih, proslavila ho kniha Jak byl vynalezen židovský národ. Původně vyšla hebrejsky (2008), byla přeložena do více než 20 jazyků a v roce 2015 i do češtiny.

La fin de l’intellectuel français? De Zola a Houellebecq

Konec francouzského intelektuála? Od Zoly k Houellebecqovi

AUTOR: Shlomo Sand

VYDAL: La Découverte 2016

ROZSAH: 288 stran



Počet příspěvků: 1, poslední 14.4.2017 10:49 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.