Dokáže ÚSTR zahodit ideologii?

Ústav pro studium totalitních režimů vznikl jako pomník antikomunistické paměti prosazované politickou pravicí. A to je problém.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

KOMENTÁŘ Přemysla Houdy / Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) máme v České republice od roku 2006. Nezažil dlouhá období klidu, v nichž by jej jeho nesmiřitelní odpůrci radikálně nezpochybňovali a příznivci naopak se stejnou vervou nebránili. Bez nadsázky lze říci, že je to vlastně jeho základní identifikační znak – dělit laickou i odbornou společnost.

Právě dnes rada ústavu bude volit (a možná zvolí) už šestého ředitele. Podaří se nově zvolenému řediteli vyvést ÚSTR z permanentní krize? A co je vlastně jejím důvodem?

S anachronismem ve vínku

Kdyby cosi na způsob ÚSTR vzniklo v letech 1990/1991, nebyl by sebemenší problém; vznik takové instituce by byl přirozenýOdpověď je jednoduchá: Ústav pro studium totalitních režimů je pomníkem antikomunistického typu paměti, vlastně musí být v krizi. Proč? Když si pouhých 37 procent obyvatel Česka myslí, že systém po roce 1989 přinesl větší užitek než ten předchozí, asi ani nelze jinak. Nelze se divit, že je antikomunistická paměť reprezentovaná ÚSTR v krizi, když může vyhrát cenu televizních diváků TýTý Karel Voříšek, ačkoli se o něm v knize Náměstí Krasnoarmějců 2 pojednávající o normalizaci na pražské filozofické fakultě přesvědčivě tvrdí, že spolupracoval se Státní bezpečností. A lze uvést i další příklady…

ÚSTR šel proti proudu času, už když vznikal – byl typickým anachronismem. Bezprostředně po listopadové revoluci v roce 1989 existoval společenský konsenzus, který zkonstruoval porevoluční identitu demokratického Československa a později Česka. Nová doba se definovala jako antiteze vůči tomu, co bylo předtím; je to logické, děje se tak vždycky.

Kdyby proto cosi na způsob ÚSTR vzniklo v letech 1990/1991, nebyl by sebemenší problém; vznik takové instituce by byl přirozený. Lidé tehdy chtěli slyšet o padouších z komunistické elity a o hrdinech disentu, s nimiž se trochu směšně identifikovali (i slavné heslo Nejsme jako oni říká, že „oni“, ne „my“, byli viníci). Ale ÚSTR vznikl až v roce 2006…Před rokem 1989 se pro změnu zesměšňovala paměť komunistických partyzánů

Společenský konsenzus nad komunismem byl ale v roce 2006 už ten tam, zničila ho deziluze z porevoluční doby, a vůbec se nezdá, že by se od té doby cokoli změnilo. Se spontaneitou proto neměl vznik ÚSTR nic společného. Vznikl naopak uměle jako ideologický nástroj s jasnou funkcí: bránit čím dál tím méně milovaný porevoluční systém odkazem na strašnou komunistickou minulost a hrozit jejím návratem. Není proto vůbec náhoda, že jeho vznik prosadila Občanská demokratická strana, která ztělesňovala porevoluční étos. A není jistě bez zajímavosti, že zatímco ODS balancuje nad propastí, komunisté mají stále svých 15 procent, ačkoli o nich (a nikoli o ODS) se říkalo, že časem vymřou.

Výsledkem ideologického a politicky motivovaného uchopování minulosti ale bude, že se už brzo – není-li tomu tak už teď – promění lidé disentu ve vlastní karikatury; budou kvůli ideologům nespravedlivě zesměšňovaní. Jde jen o přirozenou reakci na to, že se z nich účelově vytváří krytí pro současný systém. Před rokem 1989 se pro změnu zesměšňovala paměť komunistických partyzánů – také významný typ paměti (a autentický), ale tím, že ho ideologicky zneužívala tehdejší státní moc, typ paměti zdevastovaný až do pošklebku.

Zdá se mi, že ačkoli minulá doba byla velmi jemně řečeno nepěkná (včetně stokrát omílané normalizace), její ideologické využívání vyvolává ve společnosti kontrareakci – není tak ojedinělé slyšet: „Jděte už s tím někam!“ Chtějí právě takovou reakci dnešní držitelé jedné antikomunistické pravdy?

Antikomunistická paměť, jedna z mnoha

Problém antikomunistické paměti (a ÚSTR) je i v tom, že se komunismus v Československu nezhroutil v době vrcholných represí – na rozdíl od nacismu –, ale více než 30 let po nich. Co je československý komunismus? Popravy po únorovém převratu, liberalizace let šedesátých, pražské jaro, normalizace? Doba se proměňovala, nicméně antikomunistická paměť je neúprosná, změnu nepovažuje za možnou. Jenže má problém – společnost změnu připouští. A tak se na jedné straně na normalizaci vzpomíná s nostalgií (pořady v ČT Retro, nebo seriál Vyprávěj), na druhé straně jako na dobu stejně totalitní. Vzniká kráter mezi státem prosazovanou pamětí (ztělesněnou ÚSTR) a lidmi.Na jedné straně na normalizaci vzpomíná s nostalgií, na druhé jako na dobu stejně totalitní

Nostalgie vyvolává u antikomunistů pocit nejistoty. Organizují dokonce kampaně pod orwellovským názvem Proti ztrátě paměti. Ale jaké paměti? Té antikomunistické. Nejde tu ale o to, že by lidé paměť ztratili, jde o to, že se společnost naopak rozpomíná – vrací se k tomu, čím možná byla mnohem spíš.

V roce 1989 totiž společnost přijala antikomunistickou paměť za svou, ale pozor: nebyla to její paměť, jen si ji v běhu revoluce a konstituce nového systému osvojila. Ve skutečnosti to byla ve valné většině pouze paměť disentu, paměť takzvaného třetího odboje, paměť emigrace. Ale je tu přece také paměť členů komunistické strany, paměť lidí z dělnických profesí, paměť technické inteligence, paměť kariérních oportunistů – a mnoho dalších kolektivních pamětí. Proč by měl dnes horník z dolu Paskov akceptovat zrovna tu antikomunistickou paměť? Má k tomu nějaký důvod?

Odideologizovat ÚSTR znamená mimo jiné přijmout prostý fakt: neexistuje Pravda, jsou jen interpretace událostíZasunuté paměti se v čase deziluze jen probouzejí k životu a najednou se ukazuje, že neexistuje jedna konsenzuálně přijímaná Pravda o komunismu v Československu; je tu pouze veřejný prostor a v jeho rámci souboj interpretací. Nic víc, žádné předem dané pravdy. Zuřiví antikomunisté z ÚSTR nicméně do veřejného prostoru právě s takovou předjednanou pravdou o minulosti vstupují a nárokují si ji, a pak se diví, že narazí.

Odideologizovat ÚSTR znamená mimo jiné přijmout prostý fakt: neexistuje Pravda, jsou jen interpretace událostí. V Německu to pochopili, tamní Bundeszentrale für politische Bildung zprostředkovává všechny možné interpretace, socialistické i liberální. Všechny jsou si rovny, každý si může vybrat jakoukoli z nich. Zvládl by takový přerod ÚSTR se svým personálním zázemím?

Chyba v nastavení

ÚSTR v sobě pojí od samého počátku smrtelnou kombinaci funkcí: vědeckou, didaktickou a funkci uchovatele a propagátora antikomunistické paměti (plus samozřejmě funkci archivní, protože spravuje archiv bezpečnostních složek). Tyto funkce jsou ale neslučitelné.

Těžko si vědec už dopředu před závorku může vytknout, že nějaké období je a priori totalitní, demokratické, autoritářské nebo jakékoli jiné – to může být až závěrem jeho výzkumu. Zákon o ÚSTR ale mluví přesně opačně: odpovědi na výzkumné otázky už historikovi dává dopředu. Historik se ani nemusí ptát.

Nevalná pověst ÚSTR je jen výsledkem ideologie, která jej zrodila. A nevalná pověst samozřejmě s sebou logicky nese nevalný personál a nevalné výsledky práce. O počtech monografií sepsaných pracovníky ÚSTR a o vzdělanosti personálu už koneckonců i ČESKÁ POZICE psala dříve.

Už nikdy nemusí být společnost ochotna nalít tolik veřejných peněz do historického výzkumuPokud má ÚSTR nadále existovat (mimochodem vyjde na nějakých 150 milionů ročně), měl by ze zmíněné plurality funkcí slevit, tedy seškrtat ideologii a nalézt modus vivendi s již existujícími institucemi (třeba se zaměřit na výzkum represivních složek). Odideologizování ale třeba také znamená dát všanc kritické diskusi jednu z velkých Pravd posledního čtvrtstoletí – že byl komunistický systém po celou dobu své existence totalitní. Podaří se tuto tezi obhájit?

Ústav pro studium totalitních režimů s námi určitě ještě nějakou dobu bude. Nový ředitel má ale poslední šanci vylepšit jeho pověst. Kdyby se mu to povedlo, bylo by to skvělé – už nikdy totiž nemusí být společnost ochotná nalít tolik veřejných peněz do historického výzkumu. Pokud by ale ředitel neuspěl, nemělo by se začít uvažovat o tom, aby namísto této instituce vyrostl třeba poskytovatel grantů pro historky – české i zahraniční? Podle mého názoru to může být podstatně smysluplnější využití finančních zdrojů pro historickou vědu.

Cermans Jiří plný souhlas! S.C. 3:42 11.4.2014

Počet příspěvků: 85, poslední 28.4.2014 05:19 Zobrazuji posledních 85 příspěvků.