Dokáže se demokracie ubránit islamistům?

Vývoj v Sýrii a Iráku, kde působí Islámský stát, jehož někteří bojovníci pocházejí z evropských zemí, vede k otázce, jak se demokracie může bránit, aniž by popřela sama sebe. Opatření, jež mají zabránit mladým muslimům splnit si sen „mučednické smrti“, Francii ukazují stav metastázy džihádismu.

Ilja Kuneš 10.10.2014
Ozbrojený radikál s černou vlajkou Islámského státu (ilustrační snímek). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ozbrojený radikál s černou vlajkou Islámského státu (ilustrační snímek). | foto: Reuters
Ozbrojený radikál s černou vlajkou Islámského státu (ilustrační snímek).

Začátkem letošního září oznámilo francouzské ministerstvo vnitra, že v řadách islámských fanatiků v Sýrii působí 930 státních příslušníků Francie. V polovině téhož měsíce přijal francouzský parlament dva zákony, kterými posílil legislativní opatření proti islámskému terorismu. A konečně jeden ze čtyř francouzských novinářů, které letos v dubnu džihádisté propustili, zveřejnil informaci, jež okamžitě vyvolala polemiku.

Nicolas Hénin, novinář z týdeníku Le Point, prolomil pečlivě dodržované tabu tím, když veřejnost podrobně informoval, že jejich věznitelem a hlavním mučitelem v zajetí byl Mehdi Nemmouche, pozdější vrah ze židovského muzea v Bruselu. Jeho kolegu, reportéra rozhlasové stanice Europe 1 Didiera Françoise, tři měsíce pravidelně mlátil dřevěnou tyčí do hlavy a odváděl na „popravu“. A na všechny opakovaně řval: „Víte, s kým mluvíte? Já jsem al-Káida!“

Zveřejňování informací

Hénin také upozornil, že vězniteli, mučiteli, případně i vrahy západních rukojmí Islámského státu (IS) jsou v drtivé většině právě radikálové původem z jejich společné vlasti. Svým článkem porušil nepsané pravidlo, protože podobné informace se dosud poskytovali pouze tajným službám. Smyslem zatajování bylo chránit zbývající rukojmí před pomstou věznitelů. Jeho kolegové ze zajetí se proto od Héninova kroku distancovali.

Podle novináře Nicolase Hénina o osudu zajatců rozhodují islámští fanatici zcela libovolně a mlčení o jejich řádění u nich naopak vyvolává pocit beztrestnosti

On sám naopak tvrdí, že zatajování je kontraproduktivní. Podle něho o osudu zajatců rozhodují islámští fanatici zcela libovolně a mlčení o jejich řádění u nich naopak vyvolává pocit beztrestnosti. Vrátí-li se do vlasti, nemohou být za své zločiny ani stíháni, protože ty oficiálně neexistují.

Příkladem je právě Nemmouche, původně drobný zlodějíček ze severofrancouzského Roubaix vyrůstající po dětských domovech, zřejmý sadista a podle Hénina člověk toužící po zviditelnění. Po jeho zatčení při zcela náhodné celní kontrole v Marseille ho Francie vydala Belgii, protože na něho oficiálně skoro nic neměla. Dnes ho chce po soudu v Belgii soudit také sama. Čili zveřejňovat, nebo nezveřejňovat všechny informace?

Dva dvousečné zákony

Stejně diskutabilní a dvousečné jsou i dva nové zákony, které v polovině září přijalo francouzské Národní shromáždění. Oba jsou reakcí na nové formy islámského terorismu. Prvním se zavádí trestný čin „individuálně organizovaného terorismu“. Dosud se terorismu týkal zákon o „zločinném spiknutí za účelem spáchání teroristického činu“. Ovšem do teroristických organizací se tajným službám daří celkem úspěšně pronikat, proto džihádisté přišli s taktikou takzvaných „osamělých vlků“ – do hlavy zfanatizovaného a rozhodnutého jedince proniknout nelze.

Nový zákon vyvolává věčnou otázku rovnováhy mezi efektivitou demokratického režimu a individuální svobodou

Z hlediska demokracie je nový zákon skutečně problematický. Zatímco v případě „teroristického spiknutí“ je nutno dokázat konkrétní kroky, stačí v případě nového zákona, jak namítají jeho kritici, k odsouzení vlastně jen nápad. Do vězení by proto mohl jít teoreticky každý, kdo se brouzdá po džihádistických serverech, protože by to šlo považovat za „přípravu“.

Zastánci zákona naopak tvrdí, že kdyby platil dříve, ve vězení by byl Merah (vrah z židovské školy v jihofrancouzském Toulouse) či zmíněný Nemmouche dříve, než by mohli přistoupit k činu. Nový zákon proto vyvolává věčnou otázku rovnováhy mezi efektivitou demokratického režimu a individuální svobodou.

Svoboda cestování

Ještě problematičtější je druhý zákon. Podle něj mají úřady možnost zabavit na šest měsíců až dva roky cestovní pas a občanský průkaz každému, koho podezřívají z úmyslu připojit se k teroristické organizaci v zahraničí. Jde o zřejmou snahu zabránit francouzským džihádistům k cestám do Sýrie. Na jejich případ nelze použít současné předpisy, které trestají vstup do armády zahraničního státu. Islámský stát není považován za stát a džihádisté za armádu, nýbrž za teroristy.

Svoboda cestování patří k základním právům občana demokratické společnosti. Jakým právem může úředník rozhodovat, kam smím a nesmím jet?

Autoři zákona dlouho váhali, kam bariéru postavit. To znamená, zda francouzským džihádistům zabránit v odjezdu, či v návratu. Obě varianty jsou plné úskalí. Například zakázat jim návrat by konkrétně znamenalo zbavit je francouzského občanství. To prakticky nejde a jakákoliv změna v této oblasti je neprosaditelná kvůli historické zkušenosti s Pétainovým kolaborantským režimem za druhé světové války. Kromě toho na zabránění v odjezdu tlačily i rodiny. Do Sýrie dnes neodcházejí pouze dospělí muži, ale čím dále častěji také nezletilí a dívky.

Kritici zákonu vyčítají, že je čistě účelový. Jeden problém snad řeší, ale řadu dalších vyvolává. Svoboda cestování patří k základním právům občana demokratické společnosti. Jakým právem může úředník rozhodovat, kam smím a nesmím jet? Co mi zaručí, že mi stejný úředník příště nezakáže vycestovat třeba do Austrálie? Kdo vlastně známkuje jednotlivé destinace podle momentálního státního zájmu? Zastánci zákona tvrdí, že podobné zneužití nepřichází v demokratické společnosti v úvahu. To jsou ale jen slova, protože žádná konkrétní pojistka neexistuje.

Odebrání pasu

Vedle otázek obecné povahy zákon přináší i spoustu konkrétních potíží. Většina francouzských džihádistů je arabského původu. Bez pasu sice nenavštíví Sýrii, která je jejich cílem, ale ani příbuzné v zemi předků, kam jezdí na dovolenou. Bez jakéhokoliv soudního rozsudku budou ve Francii vlastně uzavřeni.

Většina francouzských džihádistů má dvě či tři občanství, čili dva nebo tři různé pasy. Co jim zabrání odjet do Sýrie během povolené dovolené třeba z Alžírska na alžírský pas?

A pokud se jim k návštěvě příbuzných vystaví zvláštní povolení, nastane další problém. Většina z nich má totiž dvě či tři občanství, čili dva nebo tři různé pasy. Co jim zabrání odjet do Sýrie během povolené dovolené třeba z Alžírska na alžírský pas? Nový zákon by se proto zcela minul účinkem.

Demokracie se ovšem fanatikům nějak bránit musí. U nezletilých, z jejichž náhlé a rychlé radikalizace jsou zoufalí především jejich rodiče, by problém být neměl. Stačilo by, aby jejich rodiny požádaly o zákaz jejich vycestování. U dospělých jedinců potom kritici zákona o odebrání pasů navrhují, aby se jejich činnost v zahraničí monitorovala. Případný návrat by si zřejmě rozmysleli, protože by jim hrozilo vězení. Ostatně již pouhý pobyt v řadách Islámského státu je trestným činem.

Dalším slabým článkem je zatím neúčinná spolupráce na evropské úrovni. Nemmouche se vydal ze Sýrie vraždit do Bruselu přes Německo. Německá letištní policie na jeho příjezd sice upozornila francouzské tajné služby, ale neměla důvod upozornit také Belgičany. Sama na něho nic neměla, a proto se vrah mohl po schengenském prostoru pohybovat zcela volně. Jeho příklad ukazuje, že společný prostor vyžaduje také společná opatření a nejen výměnu informací.

Výzva

Nakonec jsou opatření, která mají zabránit indoktrinovaným mladíkům a dívkám splnit si sen „mučednické smrti“ – zejména při rozkrývání sítí, jež provádějí jakýsi nábor. Zde jsou tajné služby ve svém živlu, protože jde o organizované struktury. Nemine snad týden, aby nějakou podobnou buňku neodhalily. Jenomže přibývající zatýkání zároveň vyděšené francouzské společnosti ukazují, nakolik v ní džihádistická rakovina metastázovala.

Sílí tlak na uzavření džihádistických internetových stránek, fór a příspěvků na sociálních sítích. Veřejnost tedy žádá cenzuru.

A demokracii vzniká další problém. Sílí tlak na uzavření džihádistických internetových stránek, fór a příspěvků na sociálních sítích. Veřejnost tedy žádá cenzuru. Vedle technických potíží něco podobného zavést je takový tlak pro francouzskou demokracii skutečnou výzvou. Islámští radikálové, kteří nenávidí západní civilizaci a zároveň využívají všech jejích vynálezů, objevů a technologií, protože sami nejsou schopní cokoliv originálního vyprodukovat, by mohli slavit první vítězství.

Přitom již dnes existuje škála právních předpisů, které umožňují hnát k trestné odpovědnosti autory a majitele portálů, jež šíří nenávist. A také osob, které se na nich inspirují a podobné nenávistné žvásty dále šíří.

Otázka bez odpovědi

Všechna opatření, která Francie zatím přijala, mají jedno společné: léčí pouze symptomy a jsou ve své podstatě defenzivní. Nejpodstatnější otázka zůstává přitom nedotčena. Proč právě islám dokáže radikalizovat některé mladé muže a dívky vyrůstající v otevřené a tolerantní západní společnosti natolik, že touží povraždit co nejvíce jiných lidí?

Ponecháme-li stranou otázku nejasné kulturní identity mladých západoevropských muslimů, pak se v nekonečné řadě diskusí odehrávajících se ve Francii objevil jeden zajímavý názor. Podle něj je islám o sedm století mladší než křesťanství, a proto prožívá svůj středověk. Podíváme-li se na Evropu přibližně ve 14. století, uvidíme prý stejný obrázek netolerantního fanatismu a krutostí na denním pořádku.

Všechna opatření, která Francie zatím přijala, mají jedno společné: léčí pouze symptomy a jsou ve své podstatě defenzivní

Toto srovnání však pokulhává. Na rozdíl od středověké Evropy je dnešní svět globalizovanou vesnicí a všichni adepti džihádu ze západní Evropy získali školní vzdělání, které je mělo vést k toleranci a kritickému myšlení. Řada zemí západní Evropy dnes s překvapením zjišťuje, že mnohé z nich nevedlo. Nebo je islám s demokracií nekompatibilní? Podobná otázka zněla ještě před pár lety pouze v kruzích islamofobů. Dnes se stala „salonfähig“. A zůstává nadále bez odpovědi…

Globálnější historizující vysvětlení nabízí alžírský antropolog, filozof a spisovatel Malek Chebel žijící ve Francii. Podle něho islám stejně jako křesťanství přijme moderní svět a tolerantní otevřenou společnost, až projde svým obdobím renesance a osvícenství. Vzhledem k akutnímu ohrožení, které pro demokracii dnes představují islámští fanatici, to je ovšem běh na dlouhou trať. A to pořádně dlouhou.    



T. Sauer 490 Re: Demokracie, Výstižné! 12:04 11.10.2014

Počet příspěvků: 17, poslední 13.10.2014 08:06 Zobrazuji posledních 17 příspěvků.