Dokáže NATO ubránit své členské země?

Summit Severoatlantické aliance měl mimo jiné rozhodnout, zda by evropské členské země měly dozbrojit na úroveň skutečné obranyschopnosti a převzít odpovědnost za bezpečnost Evropy. Uskutečnil se v 65. roce existence Aliance a lze jej označit za „summit důvěryhodnosti“, píše Roman Joch.

Roman Joch 13.9.2014
Rozhodující členská země NATO, Spojené státy americké, se rozhodla, že dá přednost svým současným strategickým asijským zájmům před evropskými. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Rozhodující členská země NATO, Spojené státy americké, se rozhodla, že dá přednost svým současným strategickým asijským zájmům před evropskými. | foto: © Česká poziceČeská pozice
Rozhodující členská země NATO, Spojené státy americké, se rozhodla, že dá přednost svým současným strategickým asijským zájmům před evropskými. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Americký prezident Barack Obama těsně před summitem Severoatlantické aliance 4. a 5. září ve Walesu odletěl do hlavního města Estonska Tallinnu, aby potvrdil, že NATO je věrohodné, a dokázal platnost závazku USA podílet se na obraně Evropy. A zde nejen Estoncům, ale i Lotyšům a Litevcům sdělil: „Pokud se mě ptáte, kdo vám přijde na pomoc, je to NATO v čele s USA. Obrana Tallinnu, Rigy a Vilniusu je stejně důležitá jako Berlína, Paříže či Londýna. Už jednou jste svou nezávislost ztratili. S NATO se to nebude opakovat.“

To jsou silná slova, studenoválečný americký prezident Ronald Reagan by to neřekl jasněji a důrazněji. Jejich problém však spočívá ve věrohodnosti toho, kdo je pronesl. Prezidentu Obamovi po 5,5 letech v postu totiž ve světě nikdo nevěří. Svými slovy, pokud po nich nenásledují skutky – a to se v naprosté většině neděje –, už v zahraničí nikoho neujistí, neuklidní, ani nepřesvědčí.

V minulosti totiž mnohokrát vytyčil různé „červené linie“, po jejichž překročení hrozil americkou reakcí, která se však poté, co byly překročeny, nedostavila. Možná, aby mu dali najevo, že jeho slova neberou vážně, zareagovali Rusové po skončení summitu NATO tím, že z estonského území unesli důstojníka této země.

Dva problémy

Agenda summitu NATO se týkala především dvou problémů – radikálních sunnitských islamistů z Islámského státu (IS) na Blízkém východě a jednání Ruska na Ukrajině. Nás se bezprostředně týká ten druhý. Ruský prezident Vladimir Putin svým chováním na Ukrajině nasměroval NATO správně, teď šlo jen o to, aby Aliance na to správně zareagovala.

Po 11. září 2001 NATO začalo působit v Afghánistánu, tedy mimo území členských zemí. Tato mise končí a Aliance jako by ztrácela zájem angažovat se v islámském světě.

Putin násilnou anexí Krymu a vojenským odtrháváním východní Ukrajiny nejenže vytvořil ukrajinský politický národ, který předtím neexistoval, ale Severoatlantické alianci zajistil důvod k pokračování v její existenci. NATO bylo založené v roce 1949 kvůli ochraně západní Evropy před sovětským útokem, a tuto svou funkci úspěšně plnilo 40 let. Po pádu Sovětského svazu však Aliance začala mít problém s identitou: Co má být její další misí, pokud vůbec nějakou?

Stalo se jí rozšiřování zóny bezpečnosti v Evropě, což zároveň vedlo ke zrovnoprávnění zemí východní a střední Evropy se zeměmi západní Evropy i k udržování spojenectví Evropy a USA. Po 11. září 2001 NATO začalo působit v Afghánistánu, tedy „out of area“ (mimo území členských zemí). Tato mise končí a Aliance jako by ztrácela zájem angažovat se v islámském světě.

Putinův dárek k narozeninám

Letos Alianci jako „dárek“ k jejím 65. narozeninám Vladimír Putin věnoval (staro)novou misi – teritoriální obranu jejích členských zemí. NATO se tím vrací ke svým počátkům, protože jeho nejdůležitějším posláním je obrana členských zemí a jejich územní integrity před útokem zvenku.

Návrat k této nejdůležitější funkci NATO zahájilo Putinovo jednání na Ukrajině, jež je z mezinárodního hlediska nehorázné a destabilizující – Rusko silou svých zbraní vzalo sousední zemi, jejíž samostatnost i hranice uznávalo, část jejího území. Něco takového se v Evropě nestalo od roku 1945.

Letos Alianci jako „dárek“ k jejím 65. narozeninám Vladimír Putin věnoval (staro)novou misi – teritoriální obranu jejích členských zemí

Hranice se sice měnily – dvě země se dobrovolně a se souhlasem sousedů sloučily (bývalé západní a východní Německo), jiné se rozpadly (Sovětský svaz, Československo, Jugoslávie), ale nikdy jedna země silou svých zbraní neodtrhla druhé zemi území ve vlastní prospěch – až v roce 2014 Rusko Ukrajině. Přitom při vzniku nezávislého státu Ukrajiny na přelomu let 1991 a 1992 žádný z jejích sousedů, ani Ruská federace, její hranice nezpochybňoval.

Pokud Rusko mělo dojem, že mu Krym historicky patří, mělo tehdy o tom jednat, což neučinilo a uznalo tehdejší hranice Ukrajiny. A nejen to, v prosinci 1994 Rusko společně s Velkou Británií a USA podepsalo takzvané Budapešťské memorandum. V něm tyto země garantovaly teritoriální integritu Ukrajiny výměnou za to, že předá Rusku jaderné zbraně, které na svém území zdědila po Sovětském svazu. Rusko letos toto memorandum stejně jako Chartu OSN či Závěrečný akt z Helsinek zabráním Krymu a snahou o odtržení východní Ukrajiny porušilo a porušuje.

Invaze do Pobaltí

Na Ukrajině se letos v únoru odehrála revoluce či převrat, a pokud se obyvatelé Krymu či východní Ukrajiny domnívali, že by jim bylo lépe v Rusku než na Ukrajině, bylo možné o tom jednat. Ale nejednalo se. Rusko ozbrojeně infiltrovalo Krym a odtrhlo jej (postavilo kyjevskou vládu i celý svět před hotovou věc) a vojensky podporuje separatisty na východní Ukrajině. Bez ruské podpory by separatismus neexistoval.

Navíc Rusko vyslalo na ukrajinské území své vojenské jednotky, čímž provedlo vojenskou invazi. Princip vojenského neuzmutí území jednoho státu druhým státem je pro evropskou bezpečnost klíčový, a proto představuje ruské jednání na Ukrajině nejhorší bezpečnostní situaci v Evropě od konce studené války.

Všechny argumenty, jimiž Rusko obhajuje své chování na Ukrajině, by mohlo jednou použít i pro invazi do Pobaltí

Všechny argumenty, jimiž Rusko obhajuje své chování na Ukrajině, by mohlo jednou použít i pro invazi do Pobaltí – 25 procent obyvatel Estonska a 30 procent Lotyšů jsou etničtí Rusové. Tedy do členských zemí NATO, pro které podle článku 5 Severoatlantické smlouvy platí, že útok proti nim by byl i proti všem ostatním členským zemím Aliance.

Nedostatečný správný krok

Jak na tuto situaci NATO na svém summitu zareagovalo? Za prvé, tuto realitu uznalo. Za druhé, rozhodlo se vytvořit, vlastně rozšířit, existující jednotku rychlého nasazení, která by měla být schopná zasáhnout v Pobaltí do 48 hodin a sídlit v Polsku (nejspíše ve Štětíně). Současné síly rychlé reakce NATO pro všechny účely mají třináct tisíc vojáků, summit NATO se je rozhodlo kvůli Pobaltí posílit o čtyři tisíce vojáků. Polsko přitom požadovalo, aby deset tisíc vojáků NATO s těžkou výzbrojí bylo trvale umístěno na jeho území, k čemuž se však Aliance neodhodlala.

Vytvoření (rozšíření) sil rychlého nasazení kvůli obraně Pobaltí je sice krok správným směrem, ale malý, a proto nedostatečný

Vytvoření (rozšíření) sil rychlého nasazení kvůli obraně Pobaltí je sice krok správným směrem, ale malý, a proto nedostatečný. Co se NATO na summitu ve Walesu rozhodlo neučinit, je v určitých ohledech důležitější než to, co se učinit rozhodlo – nevytvořit trvalé základny v Pobaltí a nedodávat zbraně Ukrajině.

Rozhodnutí nedodávat zbraně Ukrajině znamená doufat v platnost současného příměří. To však bude trvat jen natolik dlouho, jak bude chtít Putin, od něhož bylo chytré s příměřím souhlasit těsně před summitem NATO. Rozhodnutí nevytvořit trvalé základny v Pobaltí je pak snad ještě fatálnější.

Ruský útok na Pobaltí

Vytvoření sil rychlého nasazení pro Pobaltí je sice dobré, ale pokud by ruská invaze nastala, mohlo by „rychlé nasazení“ nebýt dostatečně rychlé. Rusové by obsadili základny v Pobaltí, na něž by síly rychlé reakce měly přistávat, mnohem rychleji, než by se tam tyto síly dokázaly dostat, a proto by neměly kde přistát.

Navíc by v případě ruského útoku na Pobaltí s vysláním sil rychlé reakce musely souhlasit všechny členské země NATO, přičemž ze zkušenosti vyplývá, že by se mezi nimi našlo dost takových, jež by nasazení vetovaly – ruská pátá kolona ve vládách některých členských zemí NATO by zásah mohla zablokovat.

V případě ruského útoku na Pobaltí by s vysláním sil rychlé reakce musely souhlasit všechny členské země NATO, přičemž ze zkušenosti vyplývá, že by se mezi nimi našlo dost takových, jež by nasazení vetovaly

Příkladem může být postoj České republiky k sankcím vůči Rusku. Jejich cílem je potrestat dosavadní jednání sankcionované země a naznačit, že mohou ještě eskalovat, tedy být přísnější, a tím chování sankcionované země modifikovat – odradit ji či odstrašit od dalších nepřípustných kroků. Proto je zásadní shoda všech sankcionujících zemí, aby sankcionovaná země sankce brala vážně a nemohla doufat v taktiku „rozděluj a panuj“.

V tomto smyslu protisankční či sankční jednotu narušující postoj prezidenta Miloše Zemana, premiéra Bohuslava Sobotky a vicepremiéra Andreje Babiše byl krátkozraký a nezodpovědný. Dali totiž přednost zájmům ekonomických subjektů před národní bezpečností i před bezpečností v Evropě na západ od hranic Ruska. (Postoje vládní KDU-ČSL a opozičních TOP 09 a ODS byly zodpovědné, ale vzhledem k současnému rozložení sil v parlamentu to nestačilo.)

Smyslem trvalých základen v Pobaltí by bylo, aby si Rusko uvědomilo, že při jeho případném útoku na Pobaltí by padli vojáci nejen baltských, ale i ostatních členských zemí NATO, a tudíž by celá Aliance byla vtažena do války s Ruskem. Proto by na Pobaltí nikdy nezaútočilo. Naopak, pokud by Rusko vědělo, že útok na Pobaltí by byl bojem jen s vojáky baltských zemí a žádných jiných, Putin by mohl nabýt pokušení na Pobaltí zaútočit.

Pokles výdajů na obranu

NATO se rozhodlo pro „něco mezi tím“ – nikoli stálé základny, ale rotující jednotky Aliance na území Pobaltí. Teprve uvidíme, zda to bude stačit na odstrašení ruského útoku. Členské země NATO se dále rozhodly navýšit své obranné rozpočty; což je krok správným směrem, ale značně opožděný. Je však otázkou, zda se vůbec uskuteční, anebo šlo-li jen o slova, po nichž se činy nedostaví. To opět ukáže čas.

Z 28 členských zemí NATO dnes na obranu vydávají alespoň dvě procenta HDP jen čtyři země – USA, Velká Británie, Estonsko a Řecko – a i jejich výdaje klesají

Slib premiéra Sobotky, že Česko navýší své výdaje na obranu na 1,4 procenta HDP, je sice chvályhodný, ale protože nyní dáváme na obranu jen mezi jedním a 1,1 procenty, stále je to méně než potřebná dvě procenta HDP. Z 28 členských zemí NATO dnes na obranu vydávají alespoň dvě procenta HDP jen čtyři země – USA, Velká Británie, Estonsko a Řecko (to však především kvůli svému „spojenci“ v NATO Turecku) – a i jejich výdaje klesají.

V případě USA je to nyní 3,4 procenta HDP, ale bude-li současný trend úspor na obranu pokračovat, za pět let, v roce 2019, budou USA na ni dávat jen 2,5 procenta HDP. V lednu 2017 pak bude Obama svému nástupci v prezidentském postu předávat armádu, jejíž pozemní síly budou mít nejnižší počet vojáků od roku 1940, námořní síly plavidel od roku 1917, letectvo letadel od konce druhé světové války a jaderný arzenál stejný jako za prezidenta Harryho Trumana na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století.

Česko jako bezpečnostní riziko

Evropa je na tom ještě hůř. Ta v minulosti financovala 50 procent výdajů NATO – stejně jako USA. V současnost však USA dávají 75 a Evropa jen 25 procent. Bude-li například Velká Británie nadále snižovat své výdaje na obranu, bude mít jen 80 tisíc vojáků, což je stejný počet jako po bitvě u Waterloo v roce 1815. Ostatní evropské země jsou ještě v horší situaci.

Kdyby se bezpečnostní situace v Evropě zhoršila, prezident Zeman, premiér Sobotka a vicepremiér Babiš představují riziko

Závěry summitu NATO ve Walesu klasifikuji známkou mezi 2 mínus a 3 mínus. Podle toho, jak vážně to NATO myslí s rotací sil v Pobaltí a členské země s navyšováním svých obranných rozpočtů. Průměrná známka je tedy trojka. Summit NATO identifikoval hrozby a vykročil správným směrem, ale pouze polovičatě. Pokud jde o Česko, kdyby se bezpečnostní situace v Evropě zhoršila, prezident Zeman, premiér Sobotka a vicepremiér Babiš představují riziko.

Vladimír P Nápodobně, pane Cermane. 12:30 14.9.2014
R. Jackl NATO jak se ubranit sam sobe?? viz 9/11 16:57 13.9.2014
J. Podešva blá blá blá Putin žere děti 10:59 14.9.2014
Harmacek Milan Re: Vidím to takto Neshodneme se. Končím. 16:33 13.9.2014

Počet příspěvků: 59, poslední 18.9.2014 12:37 Zobrazuji posledních 59 příspěvků.