Dokáže francouzský prezident Macron vést bez konfliktu?

Francouzský prezident Emmanuel Macron je jedním z průkopníků rodícího se nového světa, v němž mladí lidé už nesledují každodenně televizní zprávy a jejich hlavním zdrojem informací se stal smartphone.

Régis Debray, Le nouveau pouvoir. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Régis Debray, Le nouveau pouvoir. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Régis Debray, Le nouveau pouvoir.

Jak rozumět nástupu Emmanuela Macrona na vrcholný prezidentský post francouzské politiky? Na tuto otázku se pokouší odpovědět v knize Le nouveau pouvoir (Nová moc) francouzský filozof Régis Debray. Nejde o politologickou analýzu Macronova programu, ale o filozofický rozbor marketingu jeho kampaně, který je důsledkem digitálního věku a generační výměny politiků. Debray občas až poeticky prorockým jazykem ukazuje rodící se nový svět, jehož je Macron jedním z průkopníků.

Macronův nástup ukazuje změnu – mladí lidé už nesledují každodenně televizní zprávy a jejich hlavním zdrojem informací se stal smartphone. Debray dává do protikladu technologický rozvoj a duševní a kulturní úpadek, který přináší. Darwinovy zákony platí i pro politiku – kdo se nepřizpůsobí informačním technologiím, ve veřejném prostoru neexistuje.

Lidé ze startupů

Jedním z důsledků digitální revoluce je přechod od stabilní k flexibilní společnosti. Ten se nejvíce ukazuje na státní a soukromé sféře, jež bývaly ve Francii oddělené. Mladý Francouz se na základě výběru školy rozhodl, zda bude sloužit státu, nebo soukromé sféře. Macron však dnes protěžuje lidi ze startupů, kteří získávají důležitá a lukrativní místa ve státní správě, což s sebou nese nejen nové ekonomické postupy, ale především kulturu založenou na úspěchu.

Macron protěžuje lidi ze startupů, kteří získávají důležitá a lukrativní místa ve státní správě, což s sebou nese nejen nové ekonomické postupy, ale především kulturu založenou na úspěchu

Mezi poradci na francouzských ministerstvech jsou zejména experti na komunikaci, která se řídí pravidly marketingu, a manažeři, přičemž politická rétorika se stále více podobá vztahu poskytovatele služeb a jeho zákazníků. Marketingové školy učí své žáky, že dobrý šéf vždy na začátku projevu k zaměstnancům prohlásí, že je miluje, což Macron ve své předvolební kampani často dělal.

Podle Debraye jde o změnu myšlení, protože v tradiční koncepci moderního státu, například německého filozofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela (1770–1831), je soukromá sféra podřízena státní, která představuje veřejný zájem, přičemž Macrona tento vztah obrací. Debray se nesnaží zachránit starý svět, naopak Macrona bere vážně, protože představuje „budoucí spásu lidstva podle současných norem“. Zvolení Macrona by proto měli studovat futurologové a ti, kdo se zajímají o nové trendy a osud západní postkřesťanské společnosti.

Transparentnost

Debray poukazuje na amerikanizaci francouzské společnosti, čehož jedním z důsledků je dopad práva na ekonomiku, protože byznys potřebuje pomoc právníků. V USA s rozvinutou soukromou sférou je jeden právník na tři sta Američanů, ve Francii jen na dva tisíce Francouzů. Růst vlivu práva na politiku se u francouzských politiků projevuje především prosazováním transparentnosti, jež však přináší i naivitu a hloupost.

Transparentnost je v protikladu k dobrému politikovi, jenž v první řadě musí být skvělý stratég, což s sebou nese být neprůhledný a maskování úmyslů

Podle Debraye nejtransparentnější byla Cosetta v románu francouzského spisovatele Victora Huga (1802–1885) Bídníci – čistá, ale nesmírně naivní bytost, již si však nedovede představit v poslanecké lavici. Ironií současné doby pak je nezisková organizace Transparency International, která se zabývá korupci ve světě. Transparentnost je totiž v protikladu k dobrému politikovi, jenž v první řadě musí být skvělý stratég, což s sebou nese být neprůhledný a maskování úmyslů.

V politice není nic transparentní. Transparentnost je proto pouhé alibi, nebo prostředek k uchlácholení společnosti a touha po ní sebevražedným sklonem současných politiků. Debray považuje transparentnost za důsledek protestantské morálky, přičemž katolíci své svaté často zahalují tajemstvím.

V protestantských zemích, jako je Nizozemsko, se nepoužívají záclony – každý může nahlédnout do soukromí druhých. Navíc se v nich více dodržují pravidla – málokdo zapírá své příjmy před finančním úřadem nebo přechází na křižovatce na červenou, což má původ v křesťanské nauce o dědičném hříchu.

Nový protestantismus

V protestantské tradici spása nesouvisí s uznáním dogmatu nebo institucí, ale s otevřeností, což je v protikladu ke katolickému pojetí, v němž jsou hříchy vyznávány skrytě, a zpovědní tajemství je neporušitelné. Dobrý protestant nemá co skrývat, k čemuž se přihlásil šéf Googlu Eric Schmidt, podle něhož jen ti, kteří provedli něco špatného, se obávají o svá osobní data. Otázkou je, zda se Francie, která vychází z katolické tradice, jež je v ní navzdory odklonu od náboženství stále přítomná, promění v novou protestantskou společnost, jako je ta americká.

Otázkou je, zda se Francie, která vychází z katolické tradice, jež je v ní navzdory odklonu od náboženství stále přítomná, promění v novou protestantskou společnost, jako je ta americká

Znakem nového protestantismu spřízněného s multikulturalismem je individualismus – každý si může dělat, co chce, i rozhoduje, co je. Zatímco protestantský pastor inklinuje k různým náboženským vyznáním, katolický kněz k monopolu pravdy. Totéž platí o feminismu. Zatímco kvakeři už od 18. století nechávali kázat ženy a protestantské země jim první umožnily volit, v katolické církvi zůstává kněžská i jáhenská služba vyhrazena mužům. Francie byla jednou z posledních zemí, které přiznaly ženám hlasovací právo, přestože je od roku 1905 sekulární.

Totéž platí o migraci. Zatímco pro evangelíka je modlitebna všude, katolík je vázán ke kostelu. Podle Debraye však nejde o spor mezi katolickým a evangelickým pojetím, protože katolická církev podléhá protestantským tendencím, jako jsou evangelikální hnutí či oslabení víry v dogmata. Tyto vztahy mění i církevní komunikaci. Kněžím se dříve vykalo, zatímco nyní se jim tyká, a používá se hovorový jazyk, což ovlivňuje myšlení.

Ekonomika s ideologií

Emmanuel Macron se často vychloubá, že je žákem francouzského filozofa Paula Ricoeura (1913–2005), který byl protestantem a navíc propojoval německou a americkou kulturu – perfektně ovládal oba jazyky současné filozofie, angličtinu a němčinu. Ústředním tématem jeho myšlení je symbol, který se nachází především v psané formě, což je podle Debraye pozůstatkem sola scriptura (jen písmo) německého reformátora Martina Luthera (1483–1546).

Podle Macrona je třeba k ekonomice přidat ideologii, jíž je utopická vize společné Evropy

Ricoeur nezakládá svou filozofii na karteziánském rozumu a do své koncepce přidal i formalismus německého filozofa Immanuela Kanta (1724–1804) a technický empirismus. K tomuto postoji se hlásí Macron, podle něhož je třeba k ekonomice přidat ideologii, jíž je utopická vize společné Evropy.

Ricoeurova filozofie je založená na kompromisech, přičemž konflikt je nahrazován jinakostí. Tento relativismus odpovídá centristické Macronově politice. Touha řídit bezkonfliktně ho však může zavést do pasti. Debray v této souvislosti připomíná předsókratika Hérakleita, který řekl, že vše vzniká z konfliktu a z nutnosti. Otázkou zůstává, zda nová generace politických lídrů dokáže tento výrok popřít a vést bez velkého společenského konfliktu.

Le nouveau pouvoir

Nová moc

AUTOR: Régis Debray

VYDAL: Cerf 2017

ROZSAH: 112 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.