Dočkáme se digitální diktatury?

Umělá inteligence a biotechnologie dají moc změnit naše životy, kdo ji ale má mít? Moderní technologie otevřou nůžky nerovnosti, bohatší zbohatnou a stanou se globální elitou oddělenou od zbytku lidstva, možná mnohem delším životem. Největší problém však nebude s budoucnosti práce, ale vlády a vládnutí.

Yuval Noah Harari, 21 Lessons for the 21st Century. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Yuval Noah Harari, 21 Lessons for the 21st Century. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Yuval Noah Harari, 21 Lessons for the 21st Century.

Pokud vás nestrhne prvních deset stránek, nemá cenu číst dál. Pravidlo, kterého se dle vlastních slov drží Yuval Noah Harari, raději nepoužívejte při čtení jeho nové knihy. Tedy alespoň pokud čtete jiné světoznámé autory, jako je Andrew McAfee, Erik Brynjolfsson, Tim O’Reilly, Kevin Kelly, Martin Ford, nebo titulů, jako je The Economist, The Atlantic či Česká pozice a Lidové noviny.

Jistě, nemusí jím být každý, ale v Harariho případě se jejich větší podíl mezi čtenáři přirozeně předpokládá. Po exkurzu do daleké minulosti a daleké budoucnosti lidstva se ve své nové knize 21 Lessons for the 21st Century vydává do bezprostřední současnosti a budoucnosti. A tentokrát ve svých 21 lekcích pro 21 století obzvlášť pro své současné fanoušky s patřičným rozhledem objevuje překvapivě málo.

Harari jako skvělý historik maluje velký obraz, skládá dílky do mozaiky, ale nepřináší nic nového. Nejde nikam dál ani do hloubky, a to ani na prvních deseti, ani dalších stranách, i když to slibuje. A co hůř, místy poučenějšího čtenáře dokonce nudí.

Na začátku září vydaná kniha je totiž velmi politická, nebo se tak aspoň tváří. Poukazují na to propagační ukázky, třeba výňatek Proč technologie napomáhají tyranii vyšel ve speciálním čísle časopisu The Atlantic s titulem Umírá demokracie? Obdobně Harariho zařadil do svého speciálu k oslavě 175. výročí a obraně liberální demokracie i The Economist, a to s titulem Potřebujeme okamžitě postliberální světový řád.

Přesně tato témata slibuje i sám autor v úvodu knihy. Jako skvělý historik v ní maluje velký obraz, skládá dílky do mozaiky, ale nepřináší nic nového. Nejde nikam dál ani do hloubky, a to ani na prvních deseti, ani dalších stranách, i když to slibuje. A co hůř, místy poučenějšího čtenáře dokonce nudí.

Smysl a naděje

Těžiště politické části je překvapivě už v první polovině knihy dělené do 21 kapitol neboli lekcí. Přitom prokousat se prvními z nich je někdy překvapivě obtížné až bolestivé. Na úvod Harari navnadí brilantní analýzou současné situace. I když nepřináší nic dosud nečteného, trefně a vtipně poukazuje na to, že „stejně jako sovětská elita v osmdesátých letech, liberálové dnes nechápou, jak se mohla historie odchýlit od jejich předem vytyčeného kurzu“.

Liberalismus byl úspěšný, protože dával naději a smysl obyčejným lidem, jak se mají vypořádat s ultrapropojeným světem zmítaným technologickou disrupcí, kde jednotlivec ztrácí místo

Přesně také poukazuje na problém každého, kdo se odváží kritizovat liberály – je buď zneužit autoritativními režimy, nebo s nimi hozen do jednoho pytle. V Česku to platí násobně. Harari přitom klade správné otázky, což je v těchto pasážích pravděpodobně nejcennější část knihy. Liberalismus byl úspěšný, protože dával naději a smysl obyčejným lidem, jak se mají vypořádat s ultrapropojeným světem zmítaným technologickou disrupcí, kde jednotlivec ztrácí místo.

Umělá inteligence a biotechnologie dají moc zcela změnit naše životy, kdo ale má tuto moc mít? Naprosto správně poukazuje, že moderní technologie mimořádně otevřou nůžky nerovnosti, bohatší zbohatnou a stanou se globální elitou oddělenou od zbytku lidstva, dokonce možná mnohem delším životem. Největší otázka digitální revoluce proto spočívá v budoucnosti vlády a vládnutí. Pokud se nebudeme snažit dnes, můžeme se skutečně dočkat digitální diktatury.

Zjednodušení

Je přitom škoda, že v knize nepíše to, co řekl velmi zaskočenému moderátorovi, když ho na jednu z přednášek pro své zaměstnance pozval Google. Že může jít o společnosti jako je ta jejich, která se propojí s vládou a nastolí nový korporativismus. Ještě větší škoda je, že se pořádně nezabývá čínským modelem a tamními megakorporacemi, v němž se to již dnes děje. Obecně se velmi opírá do Ruska, ale jako by se skoro až bál kritizovat Čínu.

Harari má sice pravdu, že na rozdíl od předchozích průmyslových revolucí se v té současné budou lidé nejspíš bouřit nikoliv proto, že jsou vykořisťování, ale proto, že nejsou nadále třeba. Jenže těžko zjednodušit natolik, že krize demokratického kapitalismu je hnaná právě strachem z technologií.

Následně se pokouší vysvětlit současnou situaci, kde ale už poněkud kulhá. Má sice pravdu, že na rozdíl od předchozích průmyslových revolucí se v té současné budou lidé nejspíš bouřit nikoliv proto, že jsou vykořisťování, ale proto, že nejsou nadále třeba. Jenže těžko zjednodušit natolik, že krize demokratického kapitalismu je hnaná právě strachem z technologií.

Může to platit pro dělníky v USA, ale těžko se tím vysvětlí situace v Polsku a v Maďarsku, nebo i v Česku. Zcela opomíjí vlastnost liberalismu a liberálů dávat sliby, jež nejsou splnitelné, protože liberální společnost nelze z podstaty dokonale kontrolovat. A poněkud zapomíná i na velké majetkové přesuny a odsávání přidané hodnoty z chudých zemí do bohatých.

Neuspokojivé odpovědi

Harari jako jedno z řešení správně odmítá komunismus a kolektivismus, který ve světě ultrapropojených sítí nemůže se svou centralizovanou mocí a rozhodováním fungovat. Správně poukazuje, že je třeba řešit materiální zajištění dříve, než kázat ideje svobody – hladovějící dítě nemá svobody.

Nelze čekat odpovědi na všechny otázky světa, několikrát opakované konstatování, že na globální hrozby je třeba hledat globální řešení, však neuspokojí. Nelze s tím nesouhlasit, ale od autora, který v předchozím díle s jistotou sliboval, že se lidé promění v bohy, je to málo.

Správně opakuje, že supermarket se nakonec ukázal mocnějším nástrojem v ideologickém boji než gulag. A jako Izraelec poukazuje na šokující příklad Velkého bratra kontrolujícího Palestince na Západním břehu Jordánu, což je možná předzvěst toho, co nás čeká všechny. Jenže opět – nejde nikam dál.

Má sice pravdu, že „liberalismus nemá jasnou odpověď na největší hrozby současnosti“, ale Harari žádnou ani nenaznačuje, a především nejde dostatečně do hloubky, aby poskytl alespoň vodítka. Samozřejmě nelze čekat odpovědi na všechny otázky světa, několikrát opakované konstatování, že na globální hrozby je třeba hledat globální řešení, však neuspokojí. Nelze s tím nesouhlasit, ale od autora, který v předchozím díle s jistotou sliboval, že se lidé promění v bohy, je to málo.

Past historiků

Nejvíce je třeba ocenit, že Harari zůstává nohama na zemi, a osvědčuje, že je inteligentní pozorovatel. Nenutí čtenáři líbivé nesmysly, jako jsou sny o obecné umělé inteligenci chytřejší než člověk, ale soustřeďuje se na reálné problémy. I když jak sám říká: potřebujete dobrý příběh, a pokud se zaměřujete jen na skutečné jevy, ztrácíte zajímavost pro čtenáře.

Hlavními hrozbami podle něho jsou stále jaderné zbraně, globální oteplování a technologická disrupce. Poslední je přitom na rozdíl od prvních dvou neodvratná a rána přijde na trhu práce. Jenže tato část vyznívá jako poznámky z četby a pro znalejšího čtenáře nastupuje nuda. Co hůř, klouže po povrchu, opakuje zažitá klišé a asi ze zoufalství se věnuje základnímu nepodmíněnému příjmu, který se aspoň snaží kritizovat inovativně.

Největší pastí všech historiků je snaha na základě minulosti vykládat a v horším případě soudit přítomnost a předepisovat budoucnost. Protože historie se vždy opakuje. Tady Harari doslova bruslí na hraně a bohužel občas sklouzne.

Největší pastí všech historiků je snaha na základě minulosti vykládat a v horším případě soudit přítomnost a předepisovat budoucnost. Protože historie se vždy opakuje. Tady Harari doslova bruslí na hraně a bohužel občas sklouzne. Vidět je to v lekcích o disrupci politiky, kde se vážně věnuje především loňské PR a marketingové kampani Facebooku, který se zapřísáhl, že bude pomáhat „budovat globální komunity“.

A píše, že „odvaha Marka Zuckerberga jen formulovat tuto vizi si zaslouží chválu“. Ve světle pozdějších skandálů největší sociální sítě to vyznívá až směšně naivně. V jedné zmínce se dokonce přizná, že nestihl pasáž knihy před odesláním do tisku opravit poté, co vypukl skandál Cambridge Analytica.

Výsledkem Harariho bruslení je tak povrchnost v politických a technologických lekcích. V ekonomických hodnoceních se pak dopouští zásadních zjednodušení za hranici únosnosti a reality. Zkrátka, nemá na elitní komentátory světových titulů, kteří se těmto tématům věnují, například Rana Forooharová, Gillian Tettová, Mike Allen, Steve LeVine, Nick Bilton a řada dalších. A nabízí se otázka, proč se skvělý historik a vypravěč na tento pro něj tenký, leč dnes velmi poptávaný led vůbec pouštěl.

Jen opakování

Harari má několik skvělých postřehů, ale ať už jde o algoritmy, které budou rozhodovat o našich životech, nebo o zásadní následky propojení informačních a biotechnologií, vše jsme už od něho četli. Ať už v předchozí knize Homo Deus, nebo třeba v rozhovoru pro Českou pozici. Stejně tak předpověď, že budeme žít v době konstantní změny, není jeho a je dnes všeobecně uznávaná.

Harari má několik skvělých postřehů, ale ať už jde o algoritmy, které budou rozhodovat o našich životech, nebo o zásadní následky propojení informačních a biotechnologií, vše jsme už od něho četli

Opakuje základní ohrané dilema samořiditelného auta, které má zabít svého pasažéra nebo několik dětí, které mu vběhnou do cesty, což se však zatím nejspíš nikdy reálnému řidiči nestalo. Umí být dobrý americký vypravěč s odkazy na popkulturu, v částech, které sám považuje za zásadní, je ale hodně akademický, chtělo by se říct profesor historie odtržený od života.

Dobře to ukazuje podle něho klíčová lekce o vlastnictví dat, což je mimochodem opět neoriginální myšlenka, ke které nedodává ani nový kontext. A navíc ignoruje již přijímaná řešení, jako je notoricky známé GDPR, které se má dle mnohých stát světovým standardem. Právě příklad, podle kterého se nedozvíme, proč bankovní algoritmus odmítl úvěr, právě euronařízení řeší.

Stejně tak obrovské zjednodušení příčin budoucí zásadní nerovnosti a růstu megakorporací jen na otázku dat do velké míry vyznívá jako výpisky z novinových článků. Nepomohou ani tisíckrát omleté statistiky, dle kterých procento nejbohatších již dnes vlastní víc než chudší polovina lidstva. Tuto pasáž, stejně jako část o Facebooku, kritizuje i Bill Gates ve své jinak velmi laskavé recenzi pro deník The New York Times.

Žádné směřování

Cenný je velký obrázek, který maluje jako v předchozích knihách, kde si je jako historik mnohem jistější. Fantastické jsou pak postřehy v druhé, a mnohem méně aktuálně politické části knihy věnující se terorismu, válkám, roli víry a náboženství či osobním otázkám – tyto pasáže patří i ke Gatesovým nejoblíbenějším. Brilantní je třeba rozlišení boha, ve kterého lidé skutečně věří, a boha, kterého citují, když vás jdou upálit.

Alespoň směřování, jasné cesty, jíž se máme podle Harariho ubírat k řešení problémů, k odpovědím na palčivé otázky, se ale nedočkáme. Buď se neměl pouštět do hledání odpovědí, jak to slibuje v úvodu, nebo se jimi měl zabývat řádově více.

Úžasné jsou také jeho doplnění do současné debaty o společenských jevech, jako je postpravda. Pro židy je například příběh o Ježíšovi tisícileté fake news. Celá kniha je brilantně napsaná a jako vypravěč je Harari mimořádně sympatický a osobní. I v mnoha rozhovorech působí jako chlapík, s nímž byste si rádi povídali. Nejlepší kapitola je lekce věnovaná pokoře. Pro recenzenta je pak obtížné prohlásit, že je autor jako král nahý. Zejména u někoho tak ceněného se vystavuje obvinění, že kritizuje pro kritiku samotnou.

Ukázkou problémů knihy jsou poslední odstavce každé kapitoly – lekce. Jakési oslí můstky ve formě „palčivých otázek“, které ukazují nejen na někdy poněkud křečovitou snahu propojit a navázat jednotlivá témata. Mnohdy ale fakticky vyzrazují obsah následující části, v níž se nedozvíme víc než jen perfektní shrnutí debaty a otázek, které si klademe, obohacené o historický exkurs a velmi čtivou omáčku.

Alespoň směřování, jasné cesty, jíž se máme podle Harariho ubírat k řešení problémů, k odpovědím na palčivé otázky, se ale nedočkáme. Buď se neměl pouštět do hledání odpovědí, jak to slibuje v úvodu, nebo se jimi měl zabývat řádově více. Ukázková je přitom část o uprchlících, kde se dočkáme mistrného shrnutí. Nic víc, nic nového na základě historického poučení se ale nedozvíme.

Uhnutí k aktuální poptávce

Klíčový problém jinak velmi dobré knihy je pak snaha o prvoplánovou politizaci. Na jedné straně má Harari absolutní pravdu v odmítání nacionalismu a obraně globalizace, upadá ale k příliš jednoduchým závěrům. Nelze se pak ubránit podezření, že v některých pasážích chce jen vyhovět aktuální poptávce svých čtenářů a celého dnešního liberálního diskurzu. A to je škoda.

Harari jako historik je mnohem silnější v humanitních než technických, politických a ekonomických oborech, jenže jak se podřekl v jednom rozhovoru: „Dnes je vše jen o umělé inteligenci.“ Uhnutí směrem k aktuální poptávce čtenářů, do oblastí, kde není silný, celou knihu snižuje.

Jako historik je mnohem silnější v humanitních než technických, politických a ekonomických oborech, jenže jak se podřekl v jednom rozhovoru: „Dnes je vše jen o umělé inteligenci.“ Uhnutí směrem k aktuální poptávce čtenářů, do oblastí, kde není silný, celou knihu snižuje.

Na konci knihy pak Harari popře jednu z hlavních tezí a uteče do osobní roviny k cestě k buddhismu a meditaci. Je přímo cítit fascinace člověkem samotným, naší podstatou a dlouhodobým příběhem. Tím spíš by se jich měl držet a nesklouzávat k aktuálním a z dlouhodobé, doslova dějinné perspektivy možná malicherným otázkám, kde si žel příliš neví rady.

Snad v příští knize odolá vábení všech známých autorů pouštět se do aktuální debaty a ponechá si vlastnost, již osvědčil v těch předchozích a dokonale popsal v poslední jednadvacáté a velmi osobní lekci o meditaci – nadhled.

21 Lessons for the 21st Century

21 lekcí pro 21. století

AUTOR: Yuval Noah Harari

VYDAL: Spiegel & Grau 2018

ROZSAH: 400 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.