Do vzpomínek promlouvají i jiné věci než to, co jsme zažili

„Paměť v principu nefunguje příliš jinak než stránka na Wikipedii. Můžete na ni vstoupit a cokoli na ní změnit – neznatelně, ale i zásadně –, ale musíte si současně být vědomi, že totéž mohou kdykoliv učinit i jiní lidé,“ říká v rozhovoru americká psycholožka Elizabeth Loftusová.

Paměť. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Paměť. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Paměť.

Lze lidskou pamětí manipulovat a implantovat do ní vzpomínky na události, které se ve skutečnosti nikdy nepřihodily? Falešným vzpomínkám i principu, na němž funguje naše paměť, se v rozhovoru věnuje uznávaná americká psycholožka Elizabeth Loftusová. A mimo jiné říká: „Ve vzpomínce slovo lež často nehraje žádnou roli. Lidé jsou totiž přesvědčeni, že mluví pravdu, a jejich přesvědčení je natolik pevné, že svou výpovědí někdy pošlou jiného člověka za mříže a zničí mu život.“

Elisabeth Loftusová, americká psycholožka.

ČESKÁ POZICE: Proč si lidé často pamatují špatně a vyprávějí o věcech, které se vůbec nestaly nebo se minimálně nestaly tak, jak si je pamatují?

LOFTUSOVÁ: Důvodů je řada, ale můžeme začít tím, že lidské vzpomínky často neodpovídají realitě, protože jsme neustále vystavováni přísunu nových informací, včetně těch mylných. Něco zažijeme, máme tedy nějakou zkušenost, kterou můžeme nazvat zkušeností reálnou, ale po této události žít nepřestáváme, například chodíme do práce či do společnosti. A tak často hovoříme s lidmi, kteří zažili stejnou událost nebo události jako my, ale vzpomínají si na ně jinak, nebo čteme knihy a noviny či sledujeme dokumentární filmy. To vše může naši vzpomínku časem ovlivnit. Upravíme si ji tak, aby nebyla ve velkém rozporu s informacemi i dezinformacemi, kterým se rozhodneme důvěřovat a jež přicházejí zvenku.

ČESKÁ POZICE: Paměť je tedy nestabilní?

Titus měl smůlu, že vlastnil podobné auto jako hledaný násilník, proto ho policie vyfotografovala a jeho fotografii zařadila mezi fotografie potenciálních pachatelů, které předložila oběti. Znásilněná žena si všechny fotografie prohlédla, ukázala na Tituse a řekla: „Ten je pachateli nejvíce podobný.“ Titus byl souzen, a když se později žena dostavila k výslechu, řekla něco zcela jiného než poprvé: „Jsem si absolutně jistá, že to je tento muž!“

LOFTUSOVÁ: Nestabilní je pro paměť ještě docela přívětivé slovo. Někdy v tomto smyslu odkazuji na jeden kriminální případ. Steve Titus si jednoho dne vyšel se svou snoubenkou na večeři, přičemž ho zastavila policie pátrající po muži, který znásilnil nějakou ženu. Titus měl smůlu, že vlastnil podobné auto jako hledaný násilník, proto ho policie vyfotografovala a jeho fotografii zařadila mezi fotografie potenciálních pachatelů, které předložila oběti. Znásilněná žena si všechny fotografie prohlédla, ukázala na Tituse a řekla: „Ten je pachateli nejvíce podobný.“ Titus byl souzen, a když se později žena dostavila k výslechu, řekla něco zcela jiného než poprvé: „Jsem si absolutně jistá, že to je tento muž!“ Titus byl odsouzen, ale později vyšlo najevo, že neprávem, že byl nevinný. To, čeho bychom si měli všimnout a co mě na tomto případu nejvíce zajímá, je transformace ženina výroku od „ten je pachateli nejvíce podobný“ k „jsem si absolutně jistá, že to je tento muž!“.

ČESKÁ POZICE: Ženu ke změně názoru přiměl proces?

LOFTUSOVÁ: Řekněme to trochu jinak – žena ke změně dospěla v průběhu procesu.

ČESKÁ POZICE: Proč?

LOFTUSOVÁ: Z mnoha důvodů, ale při jejich výčtu bychom neměli zapomenout, že policie chce mít pachatele ve vězení. Bývá většinou nerada, když běhá venku beztrestně.

ČESKÁ POZICE: Někteří lidé si myslí, že paměť je jako nahrávací zařízení – něco si do hlavy uloží, aby si to mohli v nezměněném znění přehrát, kdykoliv to budou v příštím životě potřebovat. To se s nestabilní pamětí příliš neslučuje.

LOFTUSOVÁ: To je úplný nesmysl. Taková metafora nemá žádný reálný základ.

ČESKÁ POZICE: Jaká metafora o paměti reálný základ má?

LOFTUSOVÁ: Občas říkám, že paměť v principu nefunguje příliš jinak než jako stránka na Wikipedii. Můžete na ni vstoupit a cokoli na ní změnit – neznatelně, ale i zásadně –, ale musíte si současně být vědom, že totéž mohou kdykoliv učinit i jiní lidé.

ČESKÁ POZICE: Pak jsou ale dějiny čímsi na způsob připomínání si událostí, které se více či méně nestaly…

LOFTUSOVÁ: Nebo naopak, které se více či méně staly. Nejsem sice historik, ale historie je plná moc hezkých příběhů.

ČESKÁ POZICE: Lze vůbec vzpomínat „správně“?

Obecně můžeme říci, že pravdivost vzpomínky roste, pokud se týká nedávné události a současně se stala více méně jen vám.

LOFTUSOVÁ: Samozřejmě že pravdivé příběhy existují. Zkuste si například vzpomenout na vaši včerejší večeři. Co jste jedl a s kým jste večeřel? Pokud si s tím dáte práci, vzpomínka, kterou si o včerejší večeři vybavíte, bude poměrně věrně popisovat obsah vašeho talíře. Nebude příliš fiktivní, nereálná, budeme ji moci s největší pravděpodobností věřit. Obecně můžeme říci, že pravdivost vzpomínky roste, pokud se týká nedávné události a současně se stala více méně jen vám.

ČESKÁ POZICE: Proč více méně jen mně?

LOFTUSOVÁ: Protože pak je podstatně menší šance, že vaši vzpomínku někdo mylnou informací, která často bývá nevědomá, zkreslí a udělá z ní vzpomínku falešnou, nepravdivou.

ČESKÁ POZICE: Rozlišujete-li vzpomínky na pravdivé a falešné, co rozumíte pravdivou vzpomínkou?

LOFTUSOVÁ: V našich experimentech víme velmi dobře, co je pravda. Lidem ukazujeme fotografie nebo filmové záběry, které jsme si pro svůj výzkum sami vybrali a jež můžeme kdykoliv znovu prostudovat, takže stoprocentně víme, co na nich je a co na nich není. Proto například víme, že auto na záběru, který lidem pustíme, je zelené. Zelená barva auta je v takovém případě pravdivý fakt.

ČESKÁ POZICE: Ve skutečném světě, v němž si nemůžeme předem experimentálně určit, co člověk uvidí a uslyší, lze ale s touto představou pracovat značně omezeně.

LOFTUSOVÁ: V reálném světě nevím, co je pravda. Nemám dostatečně velkou laboratoř s dostatečně precizním přehrávacím zařízením…

ČESKÁ POZICE: Funguje-li má paměť jako stránka na Wikipedii, otvírá se obrovský prostor pro manipulaci s ní jinými lidmi nebo institucemi. Jak si mám takovou manipulaci představit?

Představte si, že budeme společně sledovat detektivku a já se vás po chvíli zeptám, jakou značku měl ten pěkný hnědý kabát, se kterým lupič vešel do místnosti, v níž vykradl trezor. Po mé otázce začnete přemýšlet – stejně jako většina lidí, pokud tu otázku položím dobře – o značce, na kterou se ptám, a hnědou barvu kabátu si do mozku uložíte jako nesporný fakt. Co když ale ten kabát nebyl hnědý, ale zelený?

LOFTUSOVÁ: Představte si, že budeme společně sledovat detektivku a já se vás po chvíli zeptám, jakou značku měl ten pěkný hnědý kabát, se kterým lupič vešel do místnosti, v níž vykradl trezor. Po mé otázce začnete přemýšlet – stejně jako většina lidí, pokud tu otázku položím dobře – o značce, na kterou se ptám, a hnědou barvu kabátu si do mozku uložíte jako nesporný fakt. Co když ale ten kabát nebyl hnědý, ale zelený? Řečeno jinak, svou otázkou, která ve skutečnosti vůbec žádnou otázkou nebyla, vám do mozku záměrně podsunu nepravdivou informaci o hnědé barvě lupičova kabátu, zatímco vy si budete myslet, že mě zajímá nějaká přihlouplá značka, takže se budete namáhat a vzpomínat. Takovým postupem vám docela snadno změním paměť. Vy si totiž pak opravdu začnete myslet, že lupič měl hnědý kabát, a budete to se samozřejmostí tvrdit každému, kdo se vás na to později zeptá.

ČESKÁ POZICE: Po takové otázce, která ve skutečnosti žádnou otázkou není, tedy ztratím část své vzpomínky.

LOFTUSOVÁ: Neřekla bych, že „ztráta“ je zcela vhodné slovo pro to, co se vám v takovou chvíli stane. Tímto způsobem se s pamětí nemanipuluje.

ČESKÁ POZICE: Co jste tedy s mou konkrétní vzpomínkou na zelený kabát udělala, pokud jste mě nepřiměla k tomu, abych ji ztratil?

LOFTUSOVÁ: Vyměnila jsem vám ji. Za A, které jsem oslabila, ne-li úplně odstranila, jsem vám podstrčila slušivé B. Neodešel jste v žádném případě s prázdnou, nic jste „neztratil“, naopak jste velice spokojen, protože teď už se stoprocentní jistotou „víte“, že lupičův kabát byl hnědý, zatímco před mou otázkou byste si možná matně vzpomněl, že kabát byl trochu dozelena, ale jistý byste si v žádném případě nebyl. Řečeno jinak, vaše představa o světě bude poté, co jsem vám položila svou otázku, o trochu úplnější. Do nesrozumitelného chaosu jsem vám vnesla trochu řádu, po kterém zoufale všichni toužíme. Tak se odehrává manipulace – tak manipulují všichni schopní manipulátoři na celém světě, ať už je jejich aréna jakákoliv, veřejná, či soukromá. Není v tom rozdíl. Manipulátoři zdaleka jen neodebírají, ztrátu po jejich zásazích obvykle nepociťujeme. Manipulátoři především hodně dávají – přinášejí spoustu krásných darů, které se obtížně odmítají.

ČESKÁ POZICE: Jak však rozpoznat, které dary jsou falešné a které pravé, když jsme denně vystaveni tolika informacím i dezinformacím, že se v nich můžeme vyznat jen stěží?

LOFTUSOVÁ: Mě v tuto chvíli mnohem více zajímá jiná otázka: Měli bychom implantování vzpomínek odmítnout jako a priori nemorální? Co myslíte?

ČESKÁ POZICE: Vždy jsem si myslel, že bychom nic takového dělat neměli. Co myslíte vy?

Před nějakým časem jsme lidem experimentálně podsunovali myšlenku, že v raném dětství se jim udělalo velmi špatně poté, co snědli jahodovou zmrzlinu, že dokonce onemocněli, a čekali jsme, co se bude dít. A víte, co jsme zjistili? Že tito lidé už nejedli tolik zmrzliny jako dříve.

LOFTUSOVÁ: Odpovím naším výzkumem. Před nějakým časem jsme lidem experimentálně podsunovali myšlenku, že v raném dětství se jim udělalo velmi špatně poté, co snědli jahodovou zmrzlinu, že dokonce onemocněli, a čekali jsme, co se bude dít. A víte, co jsme zjistili? Že tito lidé už nejedli tolik zmrzliny jako dříve. Nebo jsme jim vnukli hřejivou vzpomínku na nějaké zdravé jídlo a zjistili, že ho pro změnu začali jíst více. Řečeno jinak, přišli jsme na to, že můžeme podsunutím nějaké vzpomínky ovlivnit budoucí jednání lidí…

ČESKÁ POZICE: To ale neznamená, že bychom mohli a měli – byť pro „dobro“ lidí – vědomě měnit minulost.

LOFTUSOVÁ: Samozřejmě že ne, nikdy bychom neměli takto postupovat v terapii, a to ani tehdy, pokud by to bylo ve prospěch člověka. To však nechci říct, jde mi o něco jiného. Položme si otázku: Proč by takový postup nemohli někdy uplatnit třeba rodiče obézních dětí? Proč by se těmto dětem neměli pokusit implantovat trochu těch falešných vzpomínek, pokud by díky nim snáze zhubly?

ČESKÁ POZICE: Protože by jim lhali.

LOFTUSOVÁ: To mi lidé často na takovou otázku odpovídají a já na to mám jednu stejně stručnou odpověď, kterou nyní kvůli tomu, jak jste zareagoval, řeknu i vám: Ať žije Santa Claus! Co kdybychom otázku postavili takto: Měl byste doma raději dítě s těžkou nadváhou a všemi riziky, která s tím souvisejí, nebo dítě hubené a bez cukrovky, byť s trochou vzpomínek na události, které se nikdy nestaly?

ČESKÁ POZICE: Raději bych měl doma dítě, které bych vychoval tak, aby necítilo potřebu tolik a nezdravě jíst.

LOFTUSOVÁ: Nejsem si jistá, jestli to, co říkáte, není příliš idealistické a jestli to lze uplatnit pokaždé.

ČESKÁ POZICE: Možná máte pravdu, ale z toho, co říkáte, vyplývá, že lze člověku nejen změnit vzpomínku na událost, kterou reálně prožil, ale i mu implantovat vzpomínku na událost, kterou nikdy neprožil, protože se nikdy a nikde nestala. Může mě někdo přimět, abych si myslel, že jsem někde byl a něco tam dělal, aniž bych tam kdy byl?

Já sama jsem se podílela na prvním a později mnohokrát opakovaném experimentu, který je nazýván ztracen v obchodním centru (lost in the mall). Před zhruba 20 lety jsme chtěli zjistit, zda lze člověku podsunout zcela nepravdivou vzpomínku, jak se v dětství ztratil v obchodním centru, jak se strašně bál a jak byl nakonec šťastně zachráněn, takže to všechno dobře dopadlo. A uspěli jsme. Lidé nám uvěřili, i když se nikdy v obchodním centru neztratili. Všechno to byla naše konstrukce.

LOFTUSOVÁ: Ano. Vždyť já sama jsem se podílela na prvním a později mnohokrát opakovaném experimentu, který je nazýván ztracen v obchodním centru (lost in the mall). Před zhruba 20 lety jsme chtěli zjistit, zda lze člověku podsunout zcela nepravdivou vzpomínku, jak se v dětství ztratil v obchodním centru, jak se strašně bál a jak byl nakonec šťastně zachráněn, takže to všechno dobře dopadlo. A uspěli jsme. Lidé nám uvěřili, i když se nikdy v obchodním centru neztratili. Všechno to byla naše konstrukce. Ráda bych ale dodala – abychom nemluvili jen o manipulacích, kterým je člověk vystaven zvnějšku –, že lidská paměť příliš vnější manipulace se vzpomínkami nepotřebuje, často si vystačí úplně sama. Připomenu jiný známý experiment, který byl poprvé proveden v roce 1902. Tehdy měl na Berlínské univerzitě přednášku slavný kriminolog Franz von Liszt. V jejím průběhu ho jeden student náhle přerušil výkřikem, že by chtěl na něho zareagovat z pozic křesťanské morálky. Po tomto výkřiku vstal jiný student a řekl, že takových řečí už má plné zuby. Začala zuřivá hádka mezi těmito dvěma studenty, až nakonec jeden z nich vytáhl revolver, a ač se mu v tom von Liszt snažil zabránit, vystřelil. Von Liszt padl na zem. Celé to bylo předem domluvené představení, sehraný fake, studenti s von Lisztem hádku jen markýrovali. Studenti byli následně vyzváni, aby popsali, co se to před nimi odehrálo. A výsledek byl zarážející a nesmírně zajímavý. Všichni se totiž mýlili. Nejlepší se mýlil ze zhruba 25 procent, nejhorší dokonce z 80 procent. Studenti přisuzovali věty lidem, kteří vůbec nemluvili, a měnili jejich význam. Někteří viděli krev, která nikde netekla. Tak takhle nějak funguje naše paměť, a to aniž by jí bylo manipulováno zvenku podsunutými informacemi…

ČESKÁ POZICE: Říká se, že bychom se měli poučit z minulosti. Jak se z ní ale můžeme poučit, když máme jen spoustu v různé míře zkreslených vzpomínek?

LOFTUSOVÁ: To je dobrá otázka. Mám ráda věty typu: Lidé, kteří neznají minulost, jsou nuceni ji opakovat. Jsou to moc hezké věty, nemyslíte? Ale znovu opakuji – nejsem historik. V našich vzpomínkách je každopádně hodně přítomnosti. Jinak řečeno, naše vzpomínky na minulost a na to, jak jsme v minulosti jednali, jsou při každé rekonstrukci překreslovány podle toho, jak se slučují či neslučují s tím, co si myslíme ve chvíli, kdy vzpomínáme. Totéž lze říct o nostalgii. Máme pocit, že má úzký vztah k minulosti, že je s ní možná i spjata nerozlučně. Ve skutečnosti nám však nostalgie říká něco jiného – že nostalgickému člověku něco podstatného chybí tady a teď, v přítomnosti. Nostalgie nám většinou neříká, že minulost byla lepší, ale nabádá nás, abychom se zamysleli nad současnou společností. Takovou výzvu však bohužel často přehlédneme.

ČESKÁ POZICE: Hodně tu mluvíme o spolehlivosti vzpomínek, ale nejsou značně nespolehlivé i písemné dokumenty?

LOFTUSOVÁ: Jak to myslíte?

ČESKÁ POZICE: Například my dva teď spolu hovoříme přes Skype. Ještě nějakou dobu spolu mluvit budeme, ale poté, co hovor ukončíme, já, nikoliv vy, zasednu ke stolu a začnu z naší debaty pořizovat písemný záznam. Protože nemluvíte česky, budu to já, kdo bude určovat, co jste řekla vy a co já. Budu muset něco upravit či některé věty z nedostatku místa vypustit atd. Nevznikají všechny písemné záznamy nějak tak?

LOFTUSOVÁ: To je v jistém smyslu pravda.

ČESKÁ POZICE: Nebo uvažujme o tom, jak vznikaly v minulosti například zápisy ze schůzí ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Probíhaly ty schůze opravdu tak, jak je následně člověk, který k tomu měl oprávnění, a tedy moc, zapsal? Za písemným záznamem se z povahy věci velmi často skrývá mluvené slovo, které navíc bývá překryto intencí zapisovatele…

LOFTUSOVÁ: I v tomto s vámi souhlasím. Máte pravdu, že takový zápis ze schůze, který někdo sepsal po jejím skončení, nemusí být úplně přesný, protože nutně zrcadlí zvenku ne zcela rozluštitelné mocenské vztahy uvnitř ústředního výboru sovětské komunistické strany. Jeho výhodou však minimálně je, že byl zaznamenán krátce po události. To je důvod, proč navzdory vašim připomínkám, které nelze opominout, budu vždy poněkud více – ale nikdy ne úplně – důvěřovat psaným záznamům než vzpomínkám. Já jsem ale ve svých výzkumech pracovala a stále pracuji s trochu jiným typem písemných pramenů než historici. Třeba jsem využila volebních seznamů a půl roku po volbách se ptala lidí, jestli šli k volbám. A oni byli mimochodem často přesvědčeni, že k nim šli, byť ze seznamu vyplývalo, že se k volbám nedostavili. V těchto případech si myslím, že písemný záznam je – na rozdíl od orálního pramene – přesný a že není žádný důvod mu nevěřit.

ČESKÁ POZICE: Změňme ještě jednou téma. Představte si, že nějaký dnes již velice starý muž zažil nálet Spojenců na Drážďany. Bude na něj mít osobní vzpomínku a často si ji bude oživovat vyprávěním. Pak ale půjde do knihovny, vypůjčí si novou knihu o spojeneckém náletu na Drážďany a ta bude jeho vzpomínku zásadním způsobem vyvracet. Bude mít takový muž spíše sklon zavrhnout svou vzpomínku, nebo knihu?

Řečeno jinak, starý muž čtoucí knihu o Drážďanech, která vyvrací jeho vzpomínku, ji může upravit podle knihy, ale může i říct, že její autor je neskutečný ničema, který neví, o čem píše, protože to nezažil a ta letadla na vlastní oči neviděl. Nedokážu říct, co z toho je pravděpodobnější.

LOFTUSOVÁ: Napadají mě trochu jiné příklady na totéž téma. Například příběhy o strašlivých zločinech, za něž byli, a především na základě očitých svědectví, odsouzeni k dlouhým trestům odnětí svobody lidé, kteří je nespáchali, jak později přesvědčivě odhalily testy DNA. Vzpomínám si v této souvislosti na případ Ronalda Cottona, který strávil deset let ve vězení, protože „byl usvědčen“, že znásilnil Jennifer Thompsonovou. Ta byla poté, co pravda vyšla najevo, zdrcená, protože ho identifikovala – se stoprocentní jistotou, jak řekla – jako útočníka, a vyjádřila se v tom smyslu, že se cítí strašně špatně, a chtěla se s Cottonem setkat a poprosit ho o odpuštění. Teď – pokud se nemýlím – jsou dobrými přáteli, kteří se společně zasazují o reformu očitých svědectví při vyšetřování trestných činů. Existují však i opačné případy, kdy lidé – testům DNA navzdory – trvají na tom, že si jsou absolutně jistí tím, co dříve vypověděli, a že něco špatného musí být s testy DNA, protože jejich vzpomínka je přesná. Řečeno jinak, starý muž čtoucí knihu o Drážďanech, která vyvrací jeho vzpomínku, ji může upravit podle knihy, ale může i říct, že její autor je neskutečný ničema, který neví, o čem píše, protože to nezažil a ta letadla na vlastní oči neviděl. Nedokážu říct, co z toho je pravděpodobnější.

ČESKÁ POZICE: Myslíte si, že jsou očitá svědectví absolutně nedůvěryhodná?

LOFTUSOVÁ: To neříkám, jen nabádám k mnohem větší obezřetnosti a uvědomění si, že do vzpomínek nezadržitelně promlouvají i jiné věci než to, co jsme skutečně zažili, protože když si toho vědomi nebudeme, můžeme velmi lehce zničit životy jiných lidí. A řeknu vám ještě jeden příběh. Před lety jsme dělali výzkum, při kterém jsme lidem pouštěli filmovou sekvenci se záznamem autonehody. Po projekci jsme některé účastníky požádali, aby odhadli, jak rychle jela auta, když se o sebe roztřískala (smashed). Jiným účastníkům jsme položili tutéž otázku, ale zformulovali jsme ji jinak, použili jsme méně expresivní slovo a zeptali se, jak rychle jela auta, když do sebe narazila (hit). Ti, kterým jsme položili otázku se slovesem roztřískat, nejenže odhadovali mnohem vyšší rychlost aut, ale také například měli mnohem větší sklon si myslet, že se při nárazu rozbila skla.

ČESKÁ POZICE: A ta se nerozbila?

LOFTUSOVÁ: Ve skutečnosti se sklům při nehodě vůbec nic nestalo. Řečeno jinak, do jedné vzpomínky zpravidla vstupují dva druhy informací – za prvé, naše vnímání připomínané události, za druhé externí informace. Oba druhy informací se obvykle mísí natolik, že je od sebe nedokážeme odlišit.

ČESKÁ POZICE: A to je vzpomínka?

LOFTUSOVÁ: Přesně tak, právě to je vzpomínka. A všimněte si, že slovo lež tady nehraje žádnou roli. Lidé jsou totiž v těchto případech přesvědčeni, že mluví pravdu, a jejich přesvědčení je natolik pevné, že svou výpovědí někdy pošlou jiného člověka za mříže a zničí mu život.

Elizabeth Loftusová (73)

  • Americká kognitivní psycholožka a expertka na lidskou paměť.
  • Profesorka na Kalifornské univerzitě v Irvinu.
  • Zabývá se falešnými vzpomínkami, a tím, jakým způsobem nastává jejich zkreslení.
  • Jako expertní svědek vystoupila ve více než stu soudních případů.
  • Provedla některé známé a později jinými odborníky opakované experimenty, nejznámějším je zřejmě experiment známý jako „lost in the mall“, ve kterém lidem implantovala vzpomínku na událost, která se nikdy nestala.
  • Napsala řadu knih, nejvíce bývá citována její kniha Eyewitness Testimony (1979), v češtině žádný z jejích textů dosud nebyl zveřejněn.



Počet příspěvků: 3, poslední 17.10.2018 11:21 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.