Dnešek je nejbezpečnější za sto let Československa či Česka

Za sto let své existence byla naše armáda v roli hrdého lva odhodlaného bránit svou zemi i beránka, jehož klaun s rudým nosem krmil k obětování.

Vojenská přehlídka na Evropské třídě ke stému výročí založení Československa. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vojenská přehlídka na Evropské třídě ke stému výročí založení Československa. | foto:  Dan Materna, MAFRA
Vojenská přehlídka na Evropské třídě ke stému výročí založení Československa.

Výrok rakousko-uherského generála z let 1914 až 1918 na adresu Čechoslováků bojujících za císaře – „do války šli jako beránci, bojovali jako lvi, a když byli poraženi, radovali se jako malé děti“ – jako by předurčoval stoletou historii naší armády. A několik příběhů o naší armádě to ukazuje.

„Bez armády, bez skutečného vedení války samostatnosti nikdy bychom nebyli docílili. (hlučný potlesk) Bez silné, demokratické, národního cíle vědomé armády nebudeme také s to, svoji samostatnost za dnešní situace v Evropě si zachovati. (potlesk) Nechceme a nebudeme vésti výbojných válek, budeme se jen brániti. (výborně!).“

Tak ministr zahraničí Edvard Beneš 30. září 1919 představoval poslancům Národního shromáždění priority pro Československou republiku. A budování armády nebylo kvůli poválečné době a náladě ve společnosti pro její politickou reprezentaci snadné.

Touha po míru

Československé vojsko se zrodilo před 28. říjnem 1918 a vznikem samostatného Československa. Základ z ruských, francouzských a italských legionářů doplnilo domácí vojsko zformované z příslušníků bývalé rakousko-uherské armády. A důležitou součástí byli i dobrovolníci.

Budování československé armády s pomocí francouzských generálů nemělo velké pochopení veřejnosti. Obrovské lidské a hmotné ztráty a utrpení způsobené první světovou válkou probudily touhu po míru a odpor ke všemu, co ji připomínalo.

Budování československé armády s pomocí francouzských generálů nemělo velké pochopení veřejnosti. Obrovské lidské a hmotné ztráty a utrpení způsobené první světovou válkou probudily touhu po míru a odpor ke všemu, co ji připomínalo. Víra, že Společnost národů a omezení poražených zemí smlouvami vyřeší budoucí konflikty mírovými prostředky, již posilovala tuzemská socialistická a komunistická levice na vzestupu, byla lákavá.

A navzdory tomu, že vznikající armáda musela bezprostředně po válce bojovat s německými separatisty v pohraničí, Poláky v „sedmidenní válce“ o Těšínsko a s Maďary, kteří vtrhli na Slovensko. Vítězně. Lvi hájící své území se probouzeli. Mezi vojáky jich byly tisíce. Zkušení, oddaní a mazaní.

Například plukovník legií ve Francii Josef Šnejdárek, který byl po porážce Poláků povolán na Slovensko proti Maďarům. Kvůli nedostatku záloh nechal sto vojáků obléct do plátěných uniforem, začernit jim obličeje a ruce a ovázat hlavy bílými šátky. Vydával je za Senegalce a vlakem poslal do Žiliny a Košic. Na stanicích vystoupili, procházeli se a hovořili nesrozumitelnou hatmatilkou, „senegalštinou“.

Do Budapešti pak za několik dní přišla zpráva, že vrchní velitel spojenecké armády na Balkáně poslal Šnejdárkovi přes Rumunsko dva pluky Senegalců jako zálohu. Dezinformace se šířila mezi maďarskými vojáky, kteří nechtěli padnout do zajetí „lidožroutů“.

Až nástup Hitlera

Navzdory vojenským úspěchům a schopnostem musela československá vojenská správa prakticky každý požadavek u politiků tvrdě zdůvodňovat. Většinou marně. Až do roku 1932 se armádní velení potýkalo s úsporami kvůli světové hospodářské krizi, jež měly na armádu ničivý dopad. Až ohrožení republiky s nástupem Adolfa Hitlera v lednu 1933 k moci radikálně změnilo pohled na potřeby armády a obranu státu. A to i komunistů.

Až do roku 1932 se armádní velení potýkalo s úsporami kvůli světové hospodářské krizi, jež měly na armádu ničivý dopad. Až ohrožení republiky s nástupem Adolfa Hitlera v lednu 1933 k moci radikálně změnilo pohled na potřeby armády a obranu státu. A to i komunistů.

„Přistupujeme k projednání tohoto rozpočtu s hlubokým politováním nad tím, že je nutno věnovat tak nesmírné sumy na účely zřejmě neproduktivní, jako jsou výdaje vojenské. Bylo kdysi počítáno, že za náklady světové války mohl míti každý občan na světě, respektive každá rodina aspoň svůj domek se zahrádkou.

Jestliže jej povolujeme, jsme si vědomi, že naše zbrojení a jeho náklady jsou vlastně pojistkou proti válce, že je to pojistná prémie, kterou platíme, abychom nebyli vrženi do nákladů daleko větších a ještě doprovázených nedocenitelnými oběťmi na životech a zdraví,“ hlásal v roce 1936 Antonín Srba, poslanec Československé sociálně-demokratické strany dělnické.

Vše se však změnilo. Lvi dostali drápy v podobě letounů, tanků a pohraničního opevnění a byli v roce 1938 připraveni proti Hitlerovi bojovat. Mnichov 1938 se však stal v naší stoleté historii prvním a asi nejtragičtějším bezpečnostním úderem.

Bojovníci

„Kdybych měl hodnotit události v nějakém pořadí, které pro nás znamenaly skutečně tvrdý úder, pak je Mnichov na prvním místě a srpen 1968 na druhém. Tyto dvě události znamenaly obrovské ponížení, ztrátu veškerých ideálů a následné přizpůsobení se realitě. Stálo nás to spoustu národní hrdosti a sebevědomí i některých dobrých vlastností. Z naší stoleté historie vyskakují jako černé fleky na duši národa,“ hodnotí události generál Petr Pavel, bývalý šéf Vojenského výboru NATO i české armády.

Prakticky každého druhého československého generála nacisté kvůli odboji popravili, umučili nebo uvěznili v koncentračním táboře. Každý pátý důstojník generálního štábu padl v boji nebo byl popraven. A atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha potvrdil, že Češi jsou bojovníci.

Lvi přišli o drápy, ale nevzdali se. Československá armáda v pravém smyslu neexistovala. V zahraničí však na straně Spojenců bojovalo 45 tisíc Čechoslováků a domácí odboj čítal až 100 tisíc osob. Například zesnulý generál Zdeněk Škarvada zažil mobilizací v září 1938 jako 20letý pilot a i při hlídkování na hranicích v letounu Avia B-534 věřil, že lze republiku ubránit. „Kdepak letadla a tanky. Jediné, čeho jsme měli v v roce 1938 dost, byla odvaha a chuť jít do boje,“ prohlásil. Až v Anglii, kam utekl bojovat v RAF, prý viděl pořádné stíhačky.

S osudem se nesmířily desítky tisíc. Podle historika Eduarda Stehlíka prakticky každého druhého československého generála nacisté kvůli odboji popravili, umučili nebo uvěznili v koncentračním táboře. Každý pátý důstojník generálního štábu padl v boji nebo byl popraven. A atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha potvrdil, že Češi jsou bojovníci.

Naděje v roce 1968

Ti, co přežili, se po válce vrátili do vlasti jako hrdinové a s odhodláním vybudovat novou armádu. Po komunistickém únoru 1948 však vystřízlivěli. Třeba plukovník Otto Wagner, důstojník 13. polobrigády Cizinecké legie, který působil v severní Africe, zúčastnil se obrany Bir Hakimu a jako jeden ze čtyř Čechoslováků byl vyznamenán Řádem osvobození. V armádě působil do roku 1951, kdy byl označen za „politicky nespolehlivého“, přeložen do výslužby a později zatčen a odsouzen za hromadění zbraní a navádění k útěku.

Podle plánů Moskvy měla Československá lidová armáda hradbou železa zastavit útok Západu a během protiútoku s několika desítkami jaderných úderů někde u Rýna přestat existovat. A zdálo se, že tomu tak bude navždy. Když v roce 1968 přišlo pražské jaro, svitla naděje.

Na svobodě pracoval jako pomocný dělník. Když v květnu 1974 náhle zemřel, odvysílala francouzská televize, že v Památníku Cizinecké legie v Puyloubier byla slavnostně uložena urna s popelem českého plukovníka Otto Wagnera. V Československu o tomto hrdinovi nepadlo ani slovo. Ale takových byly stovky – například Karel Lukas, Bohuslav Ečer, Karel Jindřich Procházka nebo Ferdinand Otto Miksche.

Z armády se od nástupu komunismu stal beránek – dvousettisícová síla uzavřená před veřejností, plná politických hesel, povinná pro všechny mladíky a na šachovnici sovětských stratégů připravená k obětování ve válce se Západem. Hlavním znakem předlistopadových československých ozbrojených sil byla absolutní podřízenost sovětské generalitě. V obranných a bezpečnostních záležitostech nemělo Československo prakticky žádnou autonomii. O všem rozhodovali, spíše „vše doporučovali“, stratégové z Moskvy.

Jakákoli snaha o vlastní obrannou politiku byla považovaná za kacířství a okamžitě zlikvidovaná. Československá lidová armáda (ČSLA) představovala masu cvičenou na „ofenzivní obranu světového tábora socialismu“. Podle plánů Moskvy měla ČSLA hradbou železa zastavit útok Západu a během protiútoku s několika desítkami jaderných úderů někde u Rýna přestat existovat. A zdálo se, že tomu tak bude navždy. Když v roce 1968 přišlo pražské jaro, svitla naděje.

Ztráta kreditu povolání vojáka

Vpád armád Varšavské smlouvy a sovětských vojsk, které „natrvalo“ zahnízdily v desítkách měst, však iluzi suverenity odňal. Sověti věděli, že za 20 poválečných let v ČSLA vyrostla generace vlasteneckých důstojníků. Po léta pěstovaná znalost a úcta k bojovým tradicím se rozšířila i o poznání západního odboje včetně úcty k letcům a k akcím parašutistů. Druhý „černý flek“ v duši národa a armády pak umocňuje řada akcí vojáků při vpádu.

V důsledku čistek odešly tisíce vojáků z povolání. Armádnímu velení se tuto ztrátu nikdy nepodařilo kvalitativně zacelit a povolání vojáka ztratilo ve společnosti kredit. A beránka oslepil už rok 1969, kdy Sověti z obav před protesty proti likvidaci pražského jara povolali proti Čechoslovákům svou armádu.

Například elitní výsadkáři ze 7. výsadkového pluku v Holešově, kteří v lesích čekali na rozkaz k vysvobození Alexandra Dubčeka, nebo odpor na přerovském letišti či v Milovicích a řadě dalších míst. „Vzletová a přistávací dráha letiště byla zablokována nepojízdnou automobilovou i jinou technikou a uprostřed vedlejšího travnatého pásu byla vyorána hluboká rýha, což znemožnilo využít toto letiště k přistávání dopravních letadel s vojsky nebo bojovou technikou,“ vzpomínal na události v Přerově Antonín Suchý.

O to tvrdší pak byly pro řadu nesouhlasících příští roky. V důsledku čistek odešly tisíce vojáků z povolání. Armádnímu velení se tuto ztrátu nikdy nepodařilo kvalitativně zacelit a povolání vojáka ztratilo ve společnosti kredit. A beránka oslepil už rok 1969, kdy Sověti z obav před protesty proti likvidaci pražského jara povolali proti Čechoslovákům svou armádu. A tohoto „největšího bojového nasazení ČSLA“ se zúčastnilo 19 tisíc prověřených vojáků, 310 tanků, 200 obrněných transportérů a 2309 vozidel.

Proto překvapuje, že zůstala stranou při událostech na konci roku 1989. Je otázkou, jak by dopadly, kdyby nezůstala. Existovaly totiž snahy do řešení společenské krize armádu zapojit, především tehdejšího ministra obrany Milána Václavíka, který například 23. listopadu 1989 svolal velitele, aby odsouhlasili deklaraci k obraně socialismu. A k řešení situace nabídl armádu ÚV KSČ, přičemž tanky k potlačení demonstrací v Praze měly přijet z Rakovníka.

Sto let československé a české armády,

Vstup do NATO

Vezmou-li se v úvahu bezpečnostní katastrofy, které Československo či Česko potkaly, dnešek je nejbezpečnějším obdobím. Vstup do NATO dal České republice místo mezi spojenci, na které se může spolehnout. Z hlediska armády navzdory snižování rozpočtu rostla profesionalita, zkušenosti a po mnoha letech izolace i důvěra veřejnosti.

Vstup do NATO dal České republice místo mezi spojenci, na které se může spolehnout. Z hlediska armády navzdory snižování rozpočtu rostla profesionalita, zkušenosti a po mnoha letech izolace i důvěra veřejnosti.

Současnost se v mnoha ohledech podobá začátku první Československé republiky. Po studené válce a rozpadu Sovětského svazu a vstupu do NATO jako by pro nás vojsko nebylo natolik potřebné, přičemž jsme z mírového opojení stejně jako naši spojenci po ruské anexi Krymu, nástupu Islámského státu a teroristických útocích v evropských městech opět vystřízlivěli.

Stejně jako po vzniku Československé republiky musela naše armáda bojovat s Poláky a Maďary, získávali čeští vojáci první bojové zkušenosti v zahraničních misích na Balkáně, Iráku a v Afghánistánu. Získávají hrdost, první vítězství a také ztráty, na které jsme nebyli zvyklí.

Nejsilnější jsme byli před rokem 1938

Před vypuknutím druhé světové války byla československá armáda nejsilnější ve své historii a současná jí začíná přibližovat, říká v rozhovoru generál Petr Pavel.

ČESKÁ POZICE: Kam se naše armáda dostala za 100 let?

PAVEL: Netroufnu si hodnotit celých sto let. Když zvážím hlavní bezpečnostní katastrofy, které nás potkaly, pak je dnešek bezprecedentně nejbezpečnějším obdobím, v němž jsme žili. Vstup do NATO ukotvil Českou republiku v systému, na který se může spolehnout. Z hlediska armády to navzdory období snižování rozpočtů byla doba růstu profesionality, zkušeností, povědomí a důvěryhodnosti.

ČESKÁ POZICE: Kdy byla naše armáda nejsilnější?

PAVEL: Možná to bude někomu připadat paradoxní, ale za nejsilnější období naší armády považují to krátce před rokem 1938. Její vybavení, výcvik, nasazení, morálka. Tehdy byla armáda na vrcholu. O to větší bylo zklamání, ponížení a propad. Dnes se zase začínáme tomuto stavu přibližovat. Univerzální nadšení, odhodlání k nasazení tady ale chybí, protože nejsme v takové situaci.

ČESKÁ POZICE: Jak by měla česká armáda vypadat?

PAVEL: Podle platné koncepce výstavby bychom za pár let měli mít armádu o 30 až 35 tisících vojáků, s moderní technikou jak konvenční, tak dobře etablované schopnosti pro kybernetickou obranu a informační operace. A také solidní zázemí pro výzkum a vývoj. Tam jsme dlužní asi nejvíc. Armáda malého státu musí sázet na vysokou profesionalitu a schopnost v technologiích a lidech. Armáda naší velikosti nebude schopná nabídnout kvantitu, proto se musí orientovat na kvalitu a přidanou hodnotu.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.