Dluhy se splácet nemusejí

Z archeologických výzkumů vyplývá, že rané kultury, například Egypt nebo Mezopotámie, fungovaly na základě zadlužování svého obyvatelstva.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: Česká pozice

David Graeber patří k nejvýznamnějším současným světovým antropologům. Vedle akademického prostředí působí i ve veřejné sféře a považuje se za anarchistu a politického aktivistu. Nelze se tedy divit, že se stal jedním z hlavních ideových představitelů hnutí Occupy Wall Street. Rozhořčeným protestujícím bez moci poskytl jeden z jejich nejkontroverznějších požadavků: odpusťte dlužníkům jejich dluhy. Z tohoto požadavku a Graeberovy nejnovější knihy Debt: The First 5000 Years (Dluh. Prvních 5000 let) vyplývá, že současnou společenskou situaci považuje za přelomovou.

Klíčové poselství knihy zní: každé starověké revoluční hnutí žádalo odpustit dluhy a nově rozdělit půdu. Ve starověkých společnostech byla tato hnutí většinou úspěšná. Formovala se totiž v době, kdy bylo zjevné, že míra zadlužení jednotlivých lidí přivádí společnost na pokraj kolapsu. A tomu se starověké společnosti bránily.

Komu půjčit

Dle Graebera v současnosti spojuje všechny takzvané racionální lidi slogan „dluhy se musejí splácet“. Toto společensko-ekonomické dogma však Graeber odmítá. Dle něho se dluhy splácet nemusejí. A důvod, proč by se musely splácet, zejména neexistuje, vyjdeme-li ze samotného ekonomického myšlení.

Povinností každého člověka i instituce je zvažovat, za jakých okolností a komu je možné půjčit

Povinností každého člověka i instituce je zvažovat, za jakých okolností a komu je možné půjčit. Tím finanční instituce zajišťují – a jejich prostřednictvím společnost –, aby peníze byly použité na smysluplné projekty. A aby se zabránilo plýtvání penězi, nese i věřitel svůj díl odpovědnosti. Kdyby tomu tak nebylo a věřitel by své peníze musel dostat i za cenu, že dlužník prodá třeba vlastní orgány, systém by se zhroutil. Řečeno jinak, to, že není nezbytně nutné dluhy splácet, představuje způsob, jímž se ekonomika chrání před nesmyslnými investicemi.

Další populární ekonomické dogma, s nímž chce Graeber skoncovat, tvoří základ společenské vědy ekonomie. V nejslavnější formě ho uvádí Adam Smith ve svém díle Bohatství národů. Onen ekonomický mýtus představuje odpověď na otázku: Co udělá starověký člověk, když potřebuje něco, co nemá? Dle Smithova mýtu vezme svou cennost, například 20 slepic, a vydá se za sousedem, s nímž je vymění za to, co potřebuje, třeba za krávu.

Vznik peněz

Málokterý směnný obchod se však odehrál stejně hladce, protože se objevovaly problémy. Například soused, kterého vyhledal člověk s 20 slepicemi, sice kýženou krávu měl, ale neměl uplatnění pro nabízených 20 slepic. Právě potřeboval třeba boty. Co s tím?

Pomůže vedle přirozeného sklonu člověka ke směnnému obchodu druhá jeho klíčová vlastnost – rozum. Ten je uplatněn tak, aby byla směna maximálně jednoduchá. Řečeno jinak, vynalezne se univerzální médium, kterým lze vyčíslit hodnotu slepice, krávy i bot. A vzniknou peníze.

Z žádných historických dokumentů či zpráv starověkých autorů nelze vyčíst, že by někdy jakákoli společnost před vznikem peněz fungovala na základě směnných obchodů

Příběh má jediný háček. Z žádných historických dokumentů či zpráv starověkých autorů nelze vyčíst, že by někdy jakákoli společnost před vznikem peněz fungovala na základě směnných obchodů, jako je „já ti dám slepice, ty mi dej krávu“. Antropologové ani neobjevili žádné domorodce – ať už africké, jiho- či severoamerické nebo australské –, kteří by podobným způsobem uspokojovali své každodenní potřeby.

Systematické zadlužování

Místo toho z archeologických výzkumů vyplývá, že rané kultury, jež měly písmo, například Egypt nebo Mezopotámie, ho většinou používaly k účetnictví a fungovaly na základě zadlužování svého obyvatelstva. Před penězi a směnou tedy vznikl dluh. Není proto žádnou náhodou, že hliněné destičky s klínovým písmem většinou nevypovídají o ničem jiném než o tom, co kdo komu dluží.

V těchto kulturách nebyly předměty směňované za jiné, ani nevynalezly peníze. Jak se však potom člověk, který potřebuje krávu, k ní dostal? Dle Graebera svých 20 slepic nechal doma a vyhledal souseda, o němž se domníval, že by jednu krávu mohl postrádat. Pokud se sousedé domluvili, první získal ke svým slepicím krávu a druhý se stal věřitelem. Základ společnosti tedy tvořilo systematické zadlužování jejích příslušníků.

Nezadlužený mohl být pouze cizinec, protože mu nikdo nedůvěřoval natolik, aby směl dlužit. A byl také jediným, s kým se směňovalo, protože neměl žádnou důvěru. Směnný obchod dělil od vraždy či války jen kousek. Starověká společnost tedy zcela závisela na dlužnících. A pokud nebyli, zanikla.

Věčný dlužník

Společnost však ohrožovalo i přílišné zadlužení jejích příslušníků. Aby se zevnitř nezhroutila, vládci buď jednou za několika let či při nástupu na trůn odpouštěli všechny dluhy. Není náhodou, že právě v tomto kontextu se objevuje vůbec první písemný výraz pro svobodu – sumerské slovo amargi. Znamená jak odpuštění dluhu, tak návrat k matce, neboli ti, kdo museli být prodaní do otroctví, se mohli vrátit do svého domova jako svobodní lidé.

Společnost založená na dluhu má sklon k tomu, co Graeber nazývá moralizováním dluhu. Tento jev se objevuje velmi brzy, spolu se vznikem finančních dluhů. Starověké kultury, především ta indická či spíše védská, chápou člověka jako vesmírného dlužníka. Život totiž spočívá ve splácení dluhu, či spíše v nemožnosti jej splácet.

Starověké kultury, především ta indická či spíše védská, chápou člověka jako vesmírného dlužníka

Člověk je za prvé věčným dlužníkem bohů, protože mu dali život a udržují vesmír v chodu. A lidská oběť je spíše symbolem nemožnosti dluh někdy splatit než splátkou za tuto vstřícnost. Za druhé, člověk dluží učencům, kteří díky vědění o správném rituálu udržují bohy, aby mu byli naklonění. A za třetí, každý člověk je dlužníkem svých rodičů, protože mu dali biologický život a vychovali ho.

Toto védské myšlení o člověku coby vesmírnému dlužníkovi následně přechází v relativně nezměněné podobě i do karmického zákona – hinduistického i buddhistického. Ten je dle Graebera na obchodních pojmech dluh a splátka založen.

Axiální věk

Klíčovou otázkou, kterou by se měli ekonomové zabývat, proto není, jak vznikly peníze jako univerzální médium, ale jak, proč a za jakých okolností se přešlo od zaznamenávání dlužných surovin, zvířat či předmětů k jednotnému systému, v jehož rámci bylo možné jakýkoli produkt přepočítat na určitou finanční částku či množství drahého kovu. Dle Graebera je třeba přesné vyčíslení dlužné částky dát do přímé souvislosti s válkami, násilím a otroctvím.

V době válek, tedy za nejistoty, nedůvěry a přemísťování obyvatel, nelze budovat hospodářství na důvěře. Místo toho je třeba, aby věřitel získal to, co by mohl ihned považovat za svůj majetek a použít nezávisle na kontextu a mezilidských vztazích. A tím jsou právě peníze. Nejsou tedy primárně produktem snahy ulehčit směnu mezi přáteli během míru, ale spíše znakem nedůvěry a z ní pramenící touhy mít vše okamžitě vyčísleno.

V době válek, tedy za nejistoty, nedůvěry a přemísťování obyvatel, nelze budovat hospodářství na důvěře

Proto peníze začíná používat širší veřejnost v takzvaném axiálním věku – v letech 800 až 200 před naším letopočtem. Axiální se tato doba nazývá proto, že právě v ní se objevují se svými myšlenkami Sókratés, řečtí sofisté, židovští proroci nebo Buddha. Podle Graebera to však ani zdaleka nebylo jen období převratných myšlenek, ale i válek a násilí.

Otrok jako živá mince

Peníze se pak dostávají do hry v kontextu válečné vřavy. Vládci totiž potřebovali odměnu, jež by byla přijatelná pro jejich vojáky a splňovala požadavky snadné manipulovatelnosti, relativně všeobecné uplatnitelnosti a přenosnosti. Řečeno jinak, byli to vojáci, kterým začaly – ať už v Řecku, Číně či v Indii – v kapsách cinkat mince.

Zároveň v této době vznikají jako vedlejší produkt ražení mincí první neosobní trhy, na nichž bylo možné se sousedem obchodovat jako s cizincem. Dle Graebera není náhodou, že lze ve stejné době zaznamenat i největší rozvoj otroctví. Otrok se tehdy stal jakousi živou mincí, neboť se vyznačoval stejnými vlastnostmi jako peníze. Byla to lidská bytost vytržená z kontextu, abstrahovaná od jakýchkoli vztahů důvěry či vzájemnosti a přemístitelná z jedné země do druhé.

Dle Graebera disponovaly všechny režimy v dějinách mechanismem, jenž měl zabránit společenskému kolapsu. Především to bylo zmíněné odpouštění dluhů.

Nejen lidské životy, ale i dosud neviditelné hodnoty byly mocí peněz přetavovány do mincí. Proto lze chápat axiální věk jako materialistický, přestože ve stejné době zaznívaly menšinové hlasy, například židovských proroků, které proti většinovému přeložení morálky do jazyka tržních zákonitostí protestovaly.

Mechanismus proti společenskému kolapsu

Historii lze dle Graebera chápat jako dialektiku dluhů a peněz. Na začátku dějin funguje hospodářství na základě dluhů, okolo poloviny 1. tisíciletí vznikají uprostřed válečných vřav první peníze. A spolu s nimi i první trhy, jež umožňují rozvoj trhů s otroky. Na přelomu starověku a středověku tyto trhy kolabují a současně mizí i otroctví. A společnosti opět drží pohromadě dluhy. Trhy s penězi vznikají znovu až s objevem Nového světa, a i v té době je jejich společníkem „rozvoj“ otroctví.

Dle Graebera disponovaly všechny režimy v dějinách mechanismem, jenž měl zabránit společenskému kolapsu. Především to bylo zmíněné odpouštění dluhů. Jak lze v tomto kontextu chápat moderní dobu? Jako pokračování doby, kdy byl objeven Nový svět. Nejenže nemá pojistky proti nadměrnému zadlužení obyvatelstva, ale vlastně se vydala přesně opačným směrem. Nezavedla instituce na ochranu dlužníků, ale věřitelů (Graeber tak označuje i Mezinárodní měnový fond), které půjčují podle neekonomického sloganu „dluhy se musejí splácet“.

Jen v tomto ohledu je současná finanční krize dle Graebera výjimečná. Všechny ostatní hlavní ukazatele jsou stejné jako u starověkých společností před kolapsem. V této své výjimečnosti je však krize i potenciálně osudová. Důsledky ekonomického, potažmo společenského kolapsu, ke kterému směřuje propojené a zadlužené světové společenství, mohou být stejně bezprecedentní, jako je výjimečná současná krize.

Debt: The First 5000 Years
(Dluh. Prvních 5000 let)
AUTOR: David Graeber
VYDAL: Melville House 2011
ROZSAH: 544 stran