Dlouhodobé predikce závisí na předpokladech

Podle Národní rozpočtové rady by se zadlužení českého státu mohlo za padesát let vyšplhat na 230 procent HDP. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Má smysl dělat „superdlouhé“ prognózy?

Jan Macháček 15.11.2018
Mají dlouhodobé předpovědi ekonomů smysl? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Mají dlouhodobé předpovědi ekonomů smysl? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Mají dlouhodobé předpovědi ekonomů smysl?

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Podle Národní rozpočtové rady se při zachování současných daní a struktury příjmů a výdajů zvýší za padesát let zadlužení státu na 230 procent HDP.

Otázka pro tento týden zní takto: Má smysl podobné superdlouhodobé prognózy dělat? V zásadě považuji za správnou poznámku Ivana Hofmana pro Český rozhlas. Hoffman mimo jiné píše: „Při vší úctě a respektu k rozpočtovým radním, jejich závěry jsou logicky poplatné současnému politickému uspořádání, stávajícímu chování finančních trhů, ale i dnešní ochotě veřejnosti akceptovat politiky nastavená pravidla hry čili liberální demokracii respektive globální kapitalismus.“

Co si o této věci myslíte?


 
Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Zjednodušující předpoklady

Superdlouhé prognózy vždy vycházejí z řady zjednodušujících předpokladů a jde tedy spíše o prodloužení stávajícího trendu. To však může být silně zavádějící. Většina makroekonomických proměnných nemá lineární trend.

Ve zmiňované prognóze je jedinou s vysokou určitostí predikovatelnou proměnou demografický vývoj společnosti za předpokladu, že v mezidobí nepropukne pandemie (například agresivní kmen chřipky), válečný konflikt nebo jiná neočekávaná událost, která by výrazně změnila demografický trend.

Přidanou hodnotou podobných prognóz je spíše stimulace diskuze o podobě střednědobých priorit fiskální politiky než ambice odhadnout s vysokou určitostí dlouhodobý trend vývoje.

Všechny ostatní výpočty budou zatíženy vysokou chybou, především kvůli neschopnosti odhadnout budoucí dlouhodobý potenciální růst ekonomiky. Před krizí v roce 2008 modely počítaly, že vyspělé ekonomiky dokáží udržovat potenciální růst na úrovni 5 procent, v současnosti a střednědobém výhledu to bude jen kolem 2 procent.

Pokud se podíváme na změny ve struktuře a sazbě daní jen od roku 1990, je i předpoklad neměnné struktury v dalších padesáti letech příliš odvážný.

Za nejproblémovější lze však považovat neschopnost ekonomů odhadnout takzvaně neznámé proměnné, které budou ovlivňovat světovou a českou ekonomiku v budoucnosti. Jak ukázala krize eurozóny po roce 2008, do dluhové pasti mohou spadnout jak země, které dělají dlouhodobě zodpovědnou fiskální politiku, a mají nízkou míru zadlužení jako například Irsko (propojení bank a fiskálních autorit, tak mohou dlouho bez hrozby bankrotu přežívat země s vysokým dluhem přesahujícím 200 procent HDP, jako je například Japonsko (velká část veřejného dluhu je držena domácími subjekty).

Přidanou hodnotou podobných prognóz je tak spíše stimulace diskuze o podobě střednědobých priorit fiskální politiky než ambice odhadnout s vysokou určitostí dlouhodobý trend vývoje. Ekonomové jsou vždy výrazně úspěšnější ve vysvětlování odchylek od trendu ex post, než při odhadování trendu ex ante.



Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Nutné je okomentovat předpoklady

Dlouhodobé prognózování jistě má svůj smysl. Rozhodování se zvážením dlouhodobé prognózy, pokud je ovšem provedena zodpovědně a s využitím všech dostupných poznatků na dané téma, je jistě lepší než rozhodování ve tmě. Výsledky prognóz na dlouhá léta jsou ovšem vždy velice citlivé na zvolené předpoklady, takže klíčové je doprovodit takovou prognózu velmi důkladným komentářem ohledně všech zvolených předpokladů a scénářů. Například výše dluhu za padesát let, která Národní rozpočtové radě vyšla 230 procent, vyšla loni expertům České národní banky „pouze“ 93 procent.

Podmínkou smysluplnosti takových prognóz je ovšem také poptávka po nich z relevantních míst. Konkrétně v případě Národní rozpočtové rady je důležité, aby její výstupy brala v potaz česká politická scéna a přijímala na základě těchto prognóz příslušné kroky – aspoň někdy a aspoň částečně. Dosavadní zkušenost s politickým dopadem podobných projekcí nebo jiných analytických varování z dílny Bezděkovy komise, NERV, Nejvyššího kontrolního úřadu, expertů České národní banky a podobně je však poměrně smutná.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Extrapolace, nikoli předpověď

První zpráva Národní rozpočtové rady způsobila překvapení a místy neoprávněnou paniku, mně ale připadá docela v pořádku. V našem prostředí je správné a chvályhodné, že tento nový orgán začíná svou práci studií o dlouhodobé udržitelnosti našeho rozpočtování, a že tím vyvolává odbornou debatu s perspektivou přesahující běžné politické cykly. 

Význam takové studie je, že vytyčuje „nulovou variantu“, vůči níž se pak může další vývoj nebo zásahy běžně hodnotit. Prošel jsem ji jen zběžně, ale připadá mi, že tuto funkci bude plnit dobře.

Samozřejmě, že jde o extrapolaci, tedy o projekci, nikoli o prognózu neboli předpověď. Zřejmě vědomi si nebezpečí této záměny, autoři hned v úvodu své práce věnují celou stránku vysvětlování, že nelze předpokládat, že se finanční situace našeho státu bude podle projekce vyvíjet, a to s výčtem všech zřejmých výhrad, které nachází ve svém komentáři Ivan Hoffman. Tyto výhrady by se však ovšem týkaly prognózy, kterou dokument není, nikoli projekce, kterou jest.

Význam takové studie je, že vytyčuje „nulovou variantu“, vůči níž se pak může další vývoj nebo zásahy běžně hodnotit. Prošel jsem ji jen zběžně, ale připadá mi, že tuto funkci bude plnit dobře. Je ovšem škoda, že byla částí veřejnosti přijata téměř jako poplašná zpráva. To jistě nebyl účel, ale ani vina autorů. Myslím, že to souvisí se zvláštním českým odporem k předběžným přípravám a k plánování vůbec. Dáváme přednost improvizacím až, když je zle, a v tom býváme mistry. Úkolem Rady ovšem bude něco jiného a k tomu se bude tato projekce hodit.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Prognózy varovné

Margaret Thatcherové kdysi trvalo zhruba deset let, než do soukromého vlastnictví převedla něco kolem šedesáti státních podniků. To mne tehdy vedlo k docela realistické superdlouhé prognóze, že u nás by ostrovní privatizační metoda přinesla viditelné výsledky za víc než 200 let. K obdobně dlouhému časovému horizontu bychom se dnes mohli dostat ve věci hospodářské kriminality, pokud by se i nadále postupovalo tempem Rath nebo Čapí hnízdo. A pokud by se nezměnila dnešní porodnost, dávala by smysl otázka, ve kterém století náš národ zanikne. 

V 70. a 80. letech jsme se pokoušeli našemu nejslavnějšímu prognostikovi vysvětlit, že základní obtíží všech prognóz je podmínka ceteris paribus požadující, aby se – kromě prognózovaného jevu – jinak nic podstatného nezměnilo. Na to zpravidla reagoval tak, že jeho prognózy jsou na prvním místě „varovné“.

V 70. a 80. letech jsme se pokoušeli našemu nejslavnějšímu prognostikovi vysvětlit, že základní obtíží všech prognóz je podmínka ceteris paribus požadující, aby se – kromě prognózovaného jevu – jinak nic podstatného nezměnilo. Na to zpravidla reagoval tak, že jeho prognózy jsou na prvním místě „varovné“.

Problematičnost podmínky ceteris paribus se pochopitelně netýká pouze supervzdálených dopadů dnešních rozhodnutí. Příkladem je brexit a jím vyvolané, zatím těžko předvídatelné přizpůsobení Evropy, kde už asi nic nepoběží jako před brexitem. A možná ještě lepším příkladem je nedávný přechod na přímou volbu prezidenta, který pro její autory přinesl nepříjemnou změnu voličského chování a tím i instalaci výše zmíněného prognostika do nejvýznamnějšího úřadu státu v zemi.

Na druhé straně samozřejmě existují i takové jevy, jejichž důsledky lze celkem snadno odhadnout na desítky let dopředu. Jako jednoduchý příklad zde uveďme rozsah katastrofy způsobené případným znovuzavedením reálného socialismu.



Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Vyvolávači strachu

Národní rozpočtová rada se svým prvotním „dílem“ hrdě zařadila vedle další vyvolávače strachu státních bankrotů, mezi jejichž vůdce se v minulosti pasovali především populističtí činitelé pravé části politického spektra. 

Zprávu lze brát pouze jako matematické cvičení svých tvůrců, avšak nikoliv jako vážně míněnou predikci státní instituce. Národní rozpočtová rada si namodelovala padesátiletou virtuální realitu, ve které se nám snaží tvrdit, že neměnnost hospodářství je absolutně daný fakt. Jednoduše jsme nastoupili do rozjetého vlaku, který v dalších 50 letech nezastaví v žádné zastávce, aby dočerpal palivo, nespadne mu přes koleje žádná překážka, jež bude třeba odstranit, ale za to zaručeně na konci nefungují brzdy a vlak míří k tvrdému nárazu. To samozřejmě není pravda.

Motivaci Národní rozpočtové rady chápu. Je tu nová, chtěla na sebe upozornit a šikovněji to udělat snad ani nemohla. Jen by si, dle mého názoru, měla uvědomit, že je státem zřízená za hlídání financí, nikoliv za vyvolávání nesmyslné paniky.

Všichni tak nějak tušíme, že má naše ekonomika strukturální problémy. Změna hospodářského modelu země i vzhledem k měnícímu se světu a s tím například spojenému tlaku na větší digitalizaci, jež může zásadně změnit strukturu našeho hospodářství, bude v budoucnu nezbytný fakt. O tom se však v dokumentu vůbec nemluví, ačkoliv dopad na Českou republiku to může mít ve všech oblastech výrazný.

Velkou část zprávy Národní rozpočtová rada věnuje důchodovému systému, kde se na dnešních číslech snaží projektovat situaci o 50 let později. Výdaje státu na důchodový systém ve výši 12 procent jsou pak dle komentáře rozpočtových teoretiků zásadní problém, který údajně nemůže republika zvládnout.

Samotné soustředění se na český kontext bohužel nedovolil autorům rozhlédnout se po světě a zjistit, že takovou výši státních výdajů na penzijní systém již některé státy světa dávno dávají a vůbec nic se neděje. Jen je prostě v těchto zemích důchodce brán jako člověk, který si za svoji celoživotní práci a placení daní státní důchod zaslouží a stát se o něj postará. Jen u nás se z výdajů na důchody stal fetiš, kterým je dobré zamávat pokaždé, když na sebe bez přemýšlení potřebuje někdo upozornit. A přitom má náš důchodový systém daleko podstatnější problémy. Tím je například rozdíl ve výši důchodů mužů a žen, či naprostá nepřipravenost systému na právě nastupující fenomén automatizace a digitalizace procesů.

Motivaci Národní rozpočtové rady chápu. Je tu nová, chtěla na sebe upozornit a šikovněji to udělat snad ani nemohla. Jen by si, dle mého názoru, měla uvědomit, že je státem zřízená za hlídání financí, nikoliv za vyvolávání nesmyslné paniky. Tady se pro tentokrát hrubě sekla. Doufejme, že nepovedený vstup máme za sebou a příště to snad už bude lepší.



Lubomír Lízal, rektor AAU, FEL ČVUT, CIIRK ČVUT, a člen dozorčí rady Expobank

Lubomír Lízal, rektor AAU, FEL ČVUT, CIIRK ČVUT, a člen dozorčí rady Expobank

Nejistota je součástí všech prognóz

Proč by je nemělo smysl dělat? Dlouhodobá prognóza ukazuje, zda jsou současné parametry nastavení sociálních systémů dlouhodobě udržitelné. A na rozdíl třeba od klimatických změn, kdy jsou výsledky dány konsensem (a nikoliv rigorózními statistickými testy), test udržitelnosti veřejných financí pracuje s dobře změřenými vstupními údaji, známým statistickým aparátem i demografickými trendy. Samozřejmě, že nezahrnuje politické nejistoty, tedy možné změny právního rámce, které mohou nastat právě jako sebezáchovná reakce na zveřejněné neudržitelnosti, nebo technologické změny. Tato nejistota je ale součástí všech prognóz. Pokud nám to nevadí tam, kde je dlouhá prognóza spojená třeba i s nejasnostmi ve vstupních datech, tak proč bychom se měli ošívat zrovna u implicitních dluhů?

Uvedený problém implicitních dluhů, který motivoval dnešní debatu, se netýká jen nás. Evropa si v minulé krizi prakticky osahala bolestnost limitů veřejných dluhů. Dnešní evropský koncept, zajišťující občanům vysoký standard na bázi permanentního růstu implicitního nebo explicitního zadlužení, není v době celosvětové konkurence rychle rostoucích ekonomik dlouhodobě udržitelný.

Uvedený problém implicitních dluhů, který motivoval dnešní debatu, se netýká jen nás. Evropa si v minulé krizi prakticky osahala bolestnost limitů veřejných dluhů. Dnešní evropský koncept, zajišťující občanům vysoký standard na bázi permanentního růstu implicitního nebo explicitního zadlužení, není v době celosvětové konkurence rychle rostoucích ekonomik dlouhodobě udržitelný. Implicitní dluhy sociálních systémů jsou často násobně vyšší než dluhy veřejné, které se ukázaly (třeba v případě Řecka) jako neudržitelné nebo ohrožující řešení hlubší ekonomické krize (většina Evropy).

Vyrovnání s dopady implicitních dluhů, které moderní společnost před sebou tlačí, bude bolestné a bude trvat dlouhou dobu. V určitém smyslu je to analogie šoku při pádu železné opony, kdy rozdíly mezi hospodářskou úrovní západní a východní Evropy byly do očí bijící. To byl ten moment, kdy implicitní dluhy v zemích bývalého východního bloku, tedy technická zaostalost a podinvestovanost, se staly explicitními. Tehdy však existovala pozitiva, veřejný dluh byl relativně nízký a hlavně očekávaná hospodářská konvergence a přejímání moderních technologií znamenaly příslib rychlejšího růstu životní úrovně. Tuto optimistickou perspektivu dnes náš evropský svět postrádá, sám je doháněn konkurenty.



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Nejnovější úřad na zrušení

Nejnovější úřad na zrušení, Národní rozpočtová rada, vydal zprávu o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí. Jak sama Národní rozpočtová rada píše: „Zpráva [...] není prognózou či predikcí v tradičním slova smyslu. Jejím účelem totiž není předpovědět, jak se věci budou ve skutečnosti vyvíjet. Měla by však ukázat, co by se dělo, kdyby současná rozpočtová politika zůstala taková, jaká je.“

Dlouhodobá neudržitelnost veřejných financí a nutnost zásadních reforem je jasná každému, kdo umí vzít do ruky kalkulačku. Nepotřebujeme na to nový úřad na zrušení, ale je pěkné slyšet, že aspoň na některých úřadech tu kalkulačku vzít do ruky umějí.

Projekce tohoto typu samozřejmě smysl dělat má a dělat se musí. Dělá je každý podnik a každý občan. Ti, kdo je nedělají, nebo je dělají špatně, nalezneme v seznamech dlužníků. Sestavit si projekci na základě toho, jaké příjmy budu například v příštím měsíci mít, a jaké naopak musím zaplatit výdaje, je něco, co dělá každý z nás. Proto si nekupujeme nové a nové věci na splátky; brzy bychom zjistili, že naše splátky jsou vyšší než náš měsíční plat.

Vzhledem k tomu, že státní zákony slibují platit sociální dávky nebo důchody podle jasného klíče a že daně se vybírají také podle jasného klíče, můžeme poměrně jednoduše spočítat projekci, jak na tom bude státní rozpočet za několik let. Uvidíme také, v jakém roce se nám na základě stávajících parametrů státní rozpočet začne hroutit. Dalo by se říci, že smyslem těchto „predikcí“ je vyvrátit sama sebe, totiž přimět politiky k reformám, které postaví státní rozpočet na pevnější základy.

Dlouhodobá neudržitelnost veřejných financí a nutnost zásadních reforem je jasná každému, kdo umí vzít do ruky kalkulačku. Nepotřebujeme na to nový úřad na zrušení, ale je pěkné slyšet, že aspoň na některých úřadech tu kalkulačku vzít do ruky umějí.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Nesmyslné, ale marketingově účinné

Ekonomie neumí předvídat. Umí jen vysvětlovat. Dá se spekulovat o smyslu i sebekratších předpovědí, natož o těch superdlouhých. Minimálně od konce 18. století víme, že když se o to ekonomové pokusí, se zlou se potážou. Když se anglický ekonom Thomas Malthus pokusil o prognózu, ze které mu vyšla ponurá budoucnost lidstva, zapomněl zvážit i tak zjevnou věc, jakou byl technologický pokrok. A také to, že počet lidí na světě přestane růst geometrickou řadou, ale začne zpomalovat.

Superdlouhé prognózy jsou zajímavé cvičení, které není špatné dělat, protože občas autoři neví, že se jejich odhad stane superdlouhým.

Superdlouhé prognózy jsou zajímavé cvičení, které není špatné dělat, protože občas autoři neví, že se jejich odhad stane superdlouhým. Pokud se budeme ptát, kdy za současných podmínek dosáhne dluh na HDP 230 procent, můžeme být rádi, že se ve výsledku objeví rok 2068. Pokud by se objevil rok 2028, asi bychom takovou analýzu nekritizovali a začali se problémem okamžitě zabývat.

Když se k problému přistoupí opačně a ptáme se, co se stane za padesát let, potom pochopitelně dostaneme výsledky, které nám toho o skutečné budoucnosti moc neřeknou. Zkuste se vrátit zpátky do roku 1968 a představte si, jak bude vypadat svět za padesát let. Museli byste trefit technologický pokrok, globalizovanější obchod, populační růst, vývoj zdravotnictví, změnu politického i celého ekonomického systému, změnu celého peněžního systému a měnové politiky, několik velkých hospodářských krizí a bublin, změnu vnímání politiky, priorit zaměstnanců, rodin, migraci atd.

Trefit se v prognózách na půl století by byl spíš zázrak. A taky to tak u některých futuristů minulosti vnímáme, když se jim to zrovna podařilo. Abych autorům superdlouhých prognóz ale jen nekřivdil. Myslím si, že také moc dobře ví, že předvídat na padesát let je bláhové. Taková dlouhá prognóza může být hezký marketingový tah, jak upozornit na některé problémy současnosti. A tento tah bude pravděpodobně i účinný.



Monitor Jana Macháčka

Počet příspěvků: 2, poslední 18.11.2018 11:51 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Autor

Jan Macháček

Jan Macháček. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články