Divoká léta s CS Fondy

CS Fondy se staly jedním ze symbolů vytunelovaných fondů v 90. letech. Vyšetřování se táhne už 18 let, jenže strůjci podvodu jsou stále na svobodě, přestože policie i státní zástupci o jejich totožnosti věděli již v roce 1997. Pak však udělali žalobci se zloději deal, dokonce jim umetli cestu k ukradeným penězům...

Policie měla zmapované toky peněz vytunelovaných z CS Fondů již v září 1997... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Policie měla zmapované toky peněz vytunelovaných z CS Fondů již v září 1997... | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Policie měla zmapované toky peněz vytunelovaných z CS Fondů již v září 1997...

V kuponové privatizaci v první polovině devadesátých let, když se rozdával majetek státu, jste nemohli prodělat peníze, ale příležitost. S kratším či delším odstupem se ukázalo, která investice byla dobrá a která naopak mizerná, kde „dikové“ získali podíly ve firmách a fondech odpovědně spravovaných a kde třeba v tunelovaných.

Všeobecně známým příkladem druhé možnosti jsou CS Fondy, které se staly ikonou „vytunelovaných fondů“. Přitom paradoxně právě investoři, kteří investovali do CS Fondů a vydrželi v nich až do dnešních dnů, mohou vydělat výrazně více, než většina ostatních. CS Fondy možná budou vůbec nejúspěšnějším investičním fondem z kuponové privatizace.

O poslední položku se ještě vede spor mezi správcovskou firmou a ministerstvem financí, ale už nyní je zřejmé, že do CS Fondů se vrátí výrazně více, než bylo vytunelováno

Nevěříte, že je to možné? Všichni přece vědí, že z CS Fondů zmizelo 1,23 miliardy korun, za které fondy získaly bezcenné akcie Drůbežáren Příšovice...

Tak počítejte: nucenému správci CS Fondů Luboši Smrčkovi se podařilo již v roce 1997 získat zpět 200 milionů. V roce 2003 přiteklo do CS Fondů 650 milionů za prodej pohledávky za Plzeňskou bankou a v roce 2012 dokonce 2,1 miliardy od českého státu. Dohromady tedy skoro tři miliardy! O poslední položku se ještě vede spor mezi správcovskou firmou a ministerstvem financí, ale už nyní je zřejmé, že do CS Fondů se vrátí výrazně více, než bylo vytunelováno.

Budou další „utopení“?

Překvapivé peripetie ale provází zejména vyšetřování vytunelování CS Fondů. Již sice přineslo odsouzení a zavření několika bílých koní či koncových hráčů, ale žádnou velkou rybu, a trvá dodnes – tedy již osmnáct let. Od ledna 2013 běží obnovené trestní stíhání Pavla Tykače, jenže – jak budeme dokumentovat níže – stojí na tvrzeních několika již dříve odsouzených podvodníků.

Od ledna 2013 běží obnovené trestní stíhání Pavla Tykače, jenže stojí na tvrzeních několika již dříve odsouzených podvodníků

Na druhé straně je možné, že v trestním řízení kolem CS Fondů ještě někdo utopen bude. Z informací z vyšetřovacího spisu, které ČESKÁ POZICE získala, totiž vyplývá, že státní zástupci v roce 1997 věděli, kam byla více než miliarda z CS Fondu vyvedena a že část těch peněz se nucenému správci povedla i zablokovat, ale přesto státní zástupci asistovali u vyjednávání se skutečnými tuneláři CS Fondů a pomohli jim odblokovat v zahraničí zmrazené peníze. Státní zástupce, kteří se v roce 1997 podíleli na „vyšetřování“ CS Fondů, proto nyní policie vyšetřuje.

Na základě spisu a dalších svědectví jsme se pokusili případ CS Fondů zrekonstruovat. Tento téměř historický exkurz přinese o celé kauze mnoho nejen zapomenutých, ale i nových informací. A nabídne také zajímavý pohled na svět českého byznysu minulých dvaceti let.

Na počátku byl Motoinvest

V polovině devadesátých let rozhýbala stojaté vody českého kapitálového trhu finanční skupina Motoinvest, mezi jejíž klíčové postavy patřili Pavel Tykač, Libor Sadílek a Jan Dienstl. Skupina Motoinvest v letech 1995 až 1996 postupně nakupovala akcie investičních fondů, až v některých z nich získala významné podíly. Rozdíl mezi cenou akcie fondu na burze a tržní cenou majetku fondu připadajícím na tuto jednu akcii byl často až 40 procent, a tak šlo o velmi jistou investici. Navíc mnozí správci fondů si chtěli udržet jejich správu téměř za každou cenu, a tak podíly od Motoinvestu s pořádnou prémií vykoupili. To se týkalo například investičních fondů Komerční banky nebo ČSOB. U jiných přešla správa fondů na Motoinvest – a to byl i případ CS Fondů.

Média vykreslovala Motoinvest jako největšího nepřítele státu, policie rozjela vyšetřování a někteří zástupci skupiny skončili ve vazbě...

Motoinvest v té době také ovládal Plzeňskou banku a Agrobanku a v létě 1996 nakoupil akcie České spořitelny a žádal stát a další akcionáře, aby mu umožnili mít svého zástupce ve statutárních orgánech banky. To už bylo na staré bankovní kocoury příliš, v té době pátou největší banku v zemi – Agrobanku – odřízli od financování a ČNB na ni v září 1996 uvalila nucenou správu. Média vykreslovala Motoinvest jako největšího nepřítele státu, policie rozjela vyšetřování a někteří zástupci skupiny skončili ve vazbě. Nikdo z nich sice nebyl odsouzen, ale Motoinvest tomuto tlaku podlehl, oznámil ukončení činnosti a začal rozprodávat veškerá vlastněná aktiva.

Mezi jinými to byla i správcovská společnost CS Fond, kterou Motoinvest prodal 11. února 1997 kyperské firmě Austel Enterprises. Ta ji následně prodala firmě Crassus. Ta bez jakéhokoli otálení posunula CS Fondy ruské firmě Kos-Mos. V té době byly CS Fondy plné hotovosti (1,23 miliardy korun) z prodeje dříve držených akcií, připravené k otevření a vyplacení podílníků, případně k investičním nákupům pod taktovkou nového správce.

Jakmile byla investiční společnost CS Fond pod kontrolou Crassusu, respektive Kos-Mosu, tak už říkala pane jiné skupině osob a s Motoinvestem neměla zjevně nic společného. S kým ale tedy měla?

Gerlach, Schimmelpfennig a Chobot na scéně

Novým předsedou představenstva CS Fond investiční společnosti se stal z vůle Kos-Mosu a díky pochybení notáře Romana Hochmana bílý kůň Václav Franta (dnes Václav Vojtíšek), do té doby nezaměstnaný dvacetiletý mladík se základním vzděláním ze severočeské Chrastavy. Franta 3. března 1997 převedl 1,23 miliardy korun z účtů jednotlivých CS Fondů na konto makléřské společnosti Umana v Plzeňské bance. Jak vyplývá z vyšetřovacího spisu, pohyb zmíněné částky byl v dalších dnech neméně svižný.

Novým předsedou představenstva CS Fond investiční společnosti se stal do té doby nezaměstnaný dvacetiletý mladík se základním vzděláním ze severočeské Chrastavy

Umaně šéfoval Josef Matoulek, který se přiznal, že do obchodu přivedl ruskou firmu Kos-Mos. Umana okamžitě posunula peníze na pražské konto firmy Swirglen, kterou ovládal Gunnar Friedrich Kühn, a Swirglen rovněž vzápětí (7. března 1997) zadal bance pokyn k převodu celých 1,23 miliardy korun na účet firmy Treu Union v Lucembursku. Treu Union ovládal Klaus Peter Schimmelpfennig, který byl rovněž členem představenstva Swirglenu.

Pražské pobočce GiroCredit Bank, která vedla Swirglenu účet, se zdála transakce podezřelá a nahlásila ji Finančně analytickému útvaru ministerstva financí (FAÚ). FAÚ převod sice zablokoval, ale ve lhůtě 48 hodin, kdy měl převod buď povolit, nebo podat trestní oznámení, navštívili jeho ředitele Jiřího Kudlíka pánové Kühn a Schimmelpfennig. A Kudlík nechal peníze odtéct z republiky. CS Fondy za tyto peníze nakoupily veřejně neobchodované akcie Drůbeže Příšovice, které měly podle znalce hodnotu maximálně sto milionů korun a prakticky ještě nižší.

Stopa peněz

Čas tehdy běžel Boltovým tempem. Během několika dnů zmizela z CS Fondů celá hotovost do zahraničí a CS Fondy se za to staly majiteli krachujících drůbežáren. Ministerstvo financí rychle uvalilo na CS Fondy nucenou správu (19. března) a nuceným správcem se stal Luboš Smrčka, který začal ihned a efektivně jednat.

Ve Švýcarsku bylo zablokováno 300 tisíc dolarů a v Lichtenštejnsku 10 milionů marek. Největší objem peněz byl v USA – a zde začíná podivné konání státu, konkrétně státních zástupců a guvernéra centrální banky

Najal advokátní kancelář Váňa, Pergl a partneři, která již měla zkušenosti z vyšetřování vytunelovaného fondu Trend a která společně s americkou detektivní společností Due Diligence Security Group peníze vystopovala. Identifikovala transfery peněz, jež směřovaly z Treu Unionu na účty desítky různých firem do Lichtenštejnska, Švýcarska, Gibraltaru a USA. Téměř deset milionů marek bylo například na účtech firmy Imedia u americké investiční společnosti Refco. Imedia byla přes svého majitele Hanse Joachima Carla napojena na pražskou investiční společnost Iceberg, kterou řídil František Chobot. Přehled dalších vystopovaných peněz viz níže (Dohledané peníze z CS Fondů).

Ihned po identifikování peněz pracovala advokátní kancelář Váňa, Pergl a partneři ve spolupráci s advokátními kancelářemi Sele a Frommelt z Lichtenštejnska a Baker & McKenzie z Velké Británie na zablokování těchto peněz. Pátrání podpořila dvanáctimilionovým úvěrem Konsolidační banka, protože jinak by nucený správce neměl na zaplacení právníků a detektivů.

Ve Švýcarsku bylo zablokováno 300 tisíc dolarů a v Lichtenštejnsku 10 milionů marek. Největší objem peněz byl v USA – a zde začíná podivné konání státu, konkrétně státních zástupců a guvernéra centrální banky. Ke zmrazení dohledaných 43 milionů německých marek, které byly převedeny na účty pod americkou společností Refco v Chicagu, a dalších 18 milionů marek v Ženevě potřeboval nucený správce dalších několik desítek milionů korun, ale ty neměl k dispozici. Pro zahájení soudních řízení vedoucích ke zmrazení a případně i navrácení peněz z vytunelovaných fondů zpátky do České republiky bylo totiž třeba předložit bankovní garanci, jejíž výše se v různých zemích lišila (v USA advokáti odhadovali, že soud bude požadovat předložení bankovní garance ve výši zhruba dvou milionů dolarů).

Hřích guvernéra Tošovského

Ve fondech byly už jen prakticky neprodejné akcie drůbežáren a žádné peníze, a nucený správce Smrčka proto 31. července 1997 požádal ministra financí Ivana Pilipa, aby se Česká republika za potřebné bankovní garance zaručila – peníze byly dohledány a naděje na jejich navrácení velmi vysoká.

Guvernér ČNB Tošovský však v této hektické době, kdy rozhodovaly dny, odpověděl až po měsíci – a naprosto zamítavě

Na ministerstvu financí začali hledat způsob, jak by CS Fondům se zajištěním bankovních garancí pomohli. Zvažovali opětovné zapojení Konsolidační banky, nebo Fondu národního majetku. Řešení bylo třeba najít v řádu dnů, nejvýše týdnů, než by vystopované peníze zmizely zase jinam. Výnosy z privatizace, kterými disponoval Fond národního majetku, měly přísné účelové určení a nešlo je rychle použít, rovněž řešení přes státní rozpočet se na ministerstvu financí jevilo jako složité a pomalé.

Nakonec se řešení našlo – pomoci by mohla Agrobanka, která ovládala v případu CS Fondů závažně chybující Plzeňskou banku a byla v té době v nucené správě České národní banky. A potřebnou garanci by mohla vystavit. Ministr financí proto požádal 15. srpna 1997 guvernéra ČNB Josefa Tošovského, aby centrální banka v tomto pomohla. Stačilo, kdyby nucenému správci Agrobanky dala pokyn k vystavení té potřebné garance... Guvernér Tošovský však v této hektické době, kdy rozhodovaly dny, odpověděl až po měsíci – a naprosto zamítavě.

Aspoň něco...

Nucený správce Smrčka tak neměl finanční prostředky, aby mohl ukradené peníze nechat zablokovat a domáhat se jejich vrácení. Asi jako kdyby policie věděla, kde je ukrytý zloděj, ale nemohla ho jet zatknout, protože by neměla na benzin...

Motivován snahou získat alespoň část peněz zpět, začal tedy Smrčka vyjednávat s majiteli účtů, jakou část lupu vrátí do CS Fondů

Motivován snahou získat alespoň část peněz zpět, začal tedy Smrčka vyjednávat s majiteli účtů, jakou část lupu vrátí do CS Fondů. Z hlediska nuceného správce v zoufalé situaci možná pochopitelné jednání, nicméně neakceptovatelné v případě orgánů činných v trestním řízení

Za protistranu jednali Klaus Peter Schimmelpfennig, František Chobot (dnes František Bušek) a jejich advokát Richard Maleček, který byl až do rozdělení Československa ředitelem Federálního úřadu vyšetřování, a poté až do roku 1996 šéfem pražského úřadu vyšetřování (bývalí Malečkovi kolegové kauzu vytunelování CS Fondů vyšetřovali). O průběhu vyjednávání informoval nucený správce Smrčka pravidelně ministerstvo financí. A advokát CS Fondů Robert Pergl informoval státního zástupce Zdeňka Jedináka, který kauzu CS Fondů na Městském státním zastupitelství v Praze dozoroval.

Shrnuto: již na podzim roku 1997, tedy půl roku po vykradení CS Fondů, české orgány věděly, u koho skončily peníze. Jenže místo toho, aby usilovaly o zablokování všech dohledaných peněz a o zahájení trestního stíhání pachatelů, vyjednávaly s nimi, jakou část lupu si mohou beztrestně ponechat a kolik mají vrátit.

Dohledané peníze z CS Fondů

Již v září 1997 měla policie zmapované toky peněz vytunelovaných z CS Fondů:

Zmapovaný tok peněz z CS Fondů.

Zmapovaný tok peněz z CS Fondů.

12. března 1997 odchází 72 milionů marek (1,23 miliardy korun) z účtu firmy Swirglen u GiroCredit Bank v Praze na účet firmy Treu Union u Banque Generale de Luxembourg v Lucembursku.

18. března 1997 odchází z lucemburského účtu Treu Union devět milionů marek na účet právnické firmy Marrache and Co u National Westminster Bank na Gibraltaru.

24. března 1997 odchází z lucemburského účtu Treu Union 62,5 milionu marek na účet Copenhagen Advisory Services Limited (CASL) u Banco Atlantico na Gibraltaru (platba šla přes clearingový účet Deutsche Bank ve Frankfurtu).

Dále odcházejí peníze z gibraltarského účtu CASL takto:

  • 300 tisíc marek na účet firmy Trade AG u banky Coutts and Co v Curychu,
  • 800 tisíc marek na účet firmy Trade AG u banky LGT ve Vaduzu,
  • - 400 tisíc marek na účet firmy Imedia AG u banky LGT ve Vaduzu,
  • 18 milionů marek na účet firmy J P Rivara SA u banky Paribas Suisse v Ženevě,
  • 2,8 milionu marek pro Hanse Joachima Carla na účet firmy Refco Inc. u Harris Trust and Savings Bank v Chicagu,
  • 10 milionů marek pro Trade AG na účet firmy Refco Inc. u Harris Trust and Savings Bank v Chicagu,
  • 5 milionů marek pro CGP Securities AG na účet firmy Refco Inc. u Harris Trust and Savings Bank v Chicagu.

A dále odcházejí peníze z účtu Refco:

  • 7 milionů marek pro MBK Energen Holding,
  • 10 milionů marek pro Imedia AG,
  • 8 milionů marek pro Marjan AG.

Státní zástupci přikryli krádež

Výsledkem vyjednávání bylo, že do CS Fondů se vrátilo 10 milionů marek a další 2,5 milionu marek dostala advokátní kancelář Váňa, Pergl a partneři. Zločinci tedy vrátili zhruba 250 milionů korun a zbylá miliarda nenávratně zmizela. Součástí této dohody přitom byla i neuvěřitelná součinnost státního zastupitelství.

Do všech států, kde se podařilo zablokovat ukradené peníze, odeslala státní zástupkyně pražského Městského státního zastupitelství Marcela Kratochvílová dopis s výzvou k jejich odblokování

Do všech států, kde se podařilo zablokovat ukradené peníze, odeslala státní zástupkyně pražského Městského státního zastupitelství Marcela Kratochvílová (mimochodem, podílela se i na vyšetřování-nevyšetřování privatizace Mostecké uhelné společnosti a dnes pracuje na Vrchním státním zastupitelství v Praze) dopis s výzvou k jejich odblokování.

Součástí dopisu byl i seznam osob (například Schimmelpfennig, Chobot, Gerlach, Kühn…) a firem (například Treu Union, Swirglen…), o kterých výslovně uvedla, že v České republice nejsou vyšetřovány pro žádnou trestnou činnost a ani z ní nejsou nijak podezřelé.

Přitom policie i státní zastupitelství v té době věděly, že řada z vyjmenovaných osob a firem se na tunelování CS Fondů přímo podílela a že jde o peníze ukradené z těchto fondů, jak vyplývá z policejního záznamu.

Dopis státních zástupců do Vaduzu.

Dopis státních zástupců do Vaduzu.

„Převod finančních prostředků, které původně pocházely z C.S. Fond, a. s., na společnost ve Vaduzu podle mých informací proběhl z finančních prostředků společnosti Swirglen Ltd. Tato společnost ani její představitelé nejsou v České republice trestně stíháni v případu C.S. Fond, a. s. Nebylo prokázáno, že převod finančních prostředků na společnost ve vaší jurisdikci byl protiprávní s ohledem na případ C.S. Fond, a. s.“ napsala státní zástupkyně Kratochvílová 5. května 1998 své kolegyni Almě Williové ve Vaduzu a dodala: „Chtěla bych vás požádat o nové posouzení tohoto případu, zejména toho, zda by bylo možné odstranění blokace finančních prostředků a cenných papírů společností ve Vaduzu.“

Formální akt?

Zápis z výslechu státní zástupkyně Marcely Kratochvílové.

Zápis z výslechu státní zástupkyně Marcely Kratochvílové.

Proč to Kratochvílová udělala? Předloni v prosinci si ji pozval Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, aby to vysvětlila. Kratochvílová tam řekla, že její podpis pod tímto dopisem byl pouze formálním aktem a že ho pravděpodobně sepisoval státní zástupce Zdeněk Jedinák.

I ten měl v prosinci 2013 podávat vysvětlení na Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, ale odmítl to s odkazem na paragraf 100 trestního řádu, že by si výpovědí mohl přivodit trestní stíhání. Jedinák výslovně uvedl, že je ohrožen trestní sazbou až sedm let za trestné činy přijímání úplatku a zneužití pravomoci úřední osoby.

Zápis z výslechu státního zástupce Zdeňka Jedináka.

Zápis z výslechu státního zástupce Zdeňka Jedináka.

Na aktuální otázku ČESKÉ POZICE, zda policie vyšetřuje možnou korupci státních zástupců v souvislosti s kauzou CS Fondy a zda mezi vyšetřovanými jsou i Zdeněk Jedinák a Marcela Kratochvílová, mluvčí Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Jaroslav Ibehej odpověděl: „K věci mohu pouze sdělit, že případem CS Fondů se náš útvar stále zabývá. Nemohu se vyjádřit k jednotlivým fyzickým osobám, na které se dotazujete, neboť ke jménům osob se policie nevyjadřuje.“

Čeho se bojí bývalý žalobce

O vyšetřování bývalého státního zástupce Jedináka nepřímo svědčí nejen jeho odmítnutí vypovídat, ale také úřední záznam o podaném vysvětlení, které na Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality poskytl v lednu 2012 redaktor Týdne Vladimír Ševela, jenž předtím vedl rozhovor s Klausem Schimmelpfennigem. Ze záznamu o podaném vysvětlení totiž vyplývá, že policisté se Ševely dotazovali nejvíce právě na informace o možné korupci státních zástupců, kteří vyšetřování CS Fondů dozorovali.

Polistopadový poslanec za komunistickou stranu a pozdější státní zástupce Zdeněk Jedinák se k těmto otázkám odmítl vyjádřit. V telefonickém rozhovoru tvrdil, že o tom nemůže mluvit, protože je vázán mlčenlivostí a také to prý ohrožuje jeho bezpečnost.

Mnohá Schimmelpfennigova tvrzení je samozřejmě třeba brát s velkou rezervou, ale faktem je, že JUDr. Jedinák ze státního zastupitelství odešel a začal pracovat v advokátní kanceláři Váňa, Pergl a partneři...

Vraťme se ještě ke Klausi Schimmelpfennigovi a jeho rozhovoru pro časopis Týden z prosince 2011. Jak vyplývá z vyšetřovacího spisu, Schimmelpffenig novinářům z Týdne v nepublikované části rozhovoru řekl: „Měli jsme schůzku v Lichtenštejnsku poté, co tam začalo vyšetřování, a advokát CS Fondů pan Pergl udělal nabídku, že za 2,5 milionu německých marek se postará, aby se veškeré vyšetřování zastavilo.“ Schimmelpfennig opakovaně potvrdil, že těch 2,5 milionu marek advokátovi Perglovi zaplatil, a ještě dodal, že mu Pergl prozradil, jak udělal Jedinákovi nabídku: „Přišel k Jedinákovi a řekl: ty jsi dobrý právník, proč pracuješ jako státní zástupce, mám pro tebe dobrý džob… Slyšel jsem, že mu dal 500 tisíc německých marek.“

Mnohá Schimmelpfennigova tvrzení je samozřejmě třeba brát s velkou rezervou, ale faktem je, že JUDr. Jedinák ze státního zastupitelství odešel a začal pracovat v advokátní kanceláři Váňa, Pergl a partneři.

Advokátní kancelář Váňa, Pergl a partneři od té doby změnila jméno na Dáňa, Pergl a partneři. Jejího partnera Roberta Pergla jsme se na zaměstnání Zdeňka Jedináka a na výroky Klause Schimmelpfenniga zeptali, ale ten jakýkoliv rozhovor odmítl. „Nemám možnost jako advokát se vyjadřovat k případu klientů,“ odpověděl e-mailem i na otázku, jak dlouho v jeho advokátní kanceláři Zdeněk Jedinák pracoval a jakou konkrétní práci vykonával.

AKRO a výborný obchod

Výborný obchod s CS Fondy udělalo i AKRO. Již v červenci 1997, když ministerstvo financí rozhodlo o odejmutí povolení společnosti CS Fond fungovat jako investiční společnost, nařídilo také nucený převod obhospodařování těchto podílových fondů na společnost AKRO investiční fond.

Je velmi pravděpodobné, že AKRO pro podílníky celkově získá výrazně víc, než bylo těch obecně známých vytunelovaných 1,23 miliardy korun

Společnosti AKRO se pak během uplynulých let podařilo několika právními kroky majetek v bývalých CS Fondech zmnohonásobit, a i když ještě nemá definitivně vyhráno, je velmi pravděpodobné, že pro podílníky celkově získá výrazně víc, než bylo těch obecně známých vytunelovaných 1,23 miliardy. Pokud by definitivně uspěla v žalobě proti českému státu, získala by pro podílníky téměř tři miliardy korun. A byť část z této sumu ztratila při propadu trhů v roce 2008 a část si zinkasuje jako svoji provizi, mohou se podílníci těšit na mimořádně pozitivní výnos.

Jak toho AKRO dosáhlo? Nejprve zažalovalo Plzeňskou banku za porušení povinností depozitáře CS Fondů, a to o náhradu škody ve výši 1,2 miliardy korun. Po letech soudních jednání nakonec Krajský soud v Hradci Králové přikázal Plzeňské bance zaplatit vymáhanou škodu.

Plzeňská banka ale neměla na zaplacení, a byl na ni proto vyhlášen konkurz. AKRO svoji pohledávku za Plzeňskou bankou prodalo kyperské firmě Naval Architects Shipping Company za 650 milionů korun, čímž získalo do bývalých CS Fondů první velký majetek.

Přetlačovaná se státem

Kromě Plzeňské banky ale zažalovalo i stát – o náhradu škody kvůli podílu státu na způsobené škodě. Vina státu měla být daná nejen pochybením FAÚ, ale i notáře Romana Hochmana, který výrazně chyboval při řízení valné hromady CS Fondů, na níž byl jejím šéfem jmenován dvacetiletý mladík bez patřičného vzdělání, již zmíněný Václav Franta (dnes Vojtíšek). Obchodní soud později tuto valnou hromadu prohlásil za neplatnou, stejně jako jmenování Franty předsedou představenstva fondů, protože k němu chybělo potřebné schválení ministerstvem financí. Notář Hochman nijak potrestán nebyl.

Městský soud v Praze rozhodl, že Česká republika musí žalobci zaplatit náhradu škody ve výši jedné miliardy korun, což s příslušenstvím dělalo 2,1 miliardy, které ministerstvo financí firmě AKRO vyplatilo v roce 2012

Po několika dovoláních k Nejvyššímu soudu nakonec AKRO uspělo a Městský soud v Praze rozhodl, že Česká republika musí žalobci zaplatit náhradu škody ve výši jedné miliardy korun, což s příslušenstvím dělalo 2,1 miliardy, které ministerstvo financí firmě AKRO vyplatilo v roce 2012. Ministerstvo financí však uspělo s dovoláním k Nejvyššímu soudu, a případ se tedy má projednávat znovu.

Na základě rozsudku Nejvyššího soudu požádalo ministerstvo financí o vrácení oněch 2,1 miliardy korun, ale to AKRO odmítlo. Předseda představenstva investiční společnosti AKRO Jiří Trávníček na konci loňského srpna ministerstvu financí napsal, že rozsudek podle jejich právního názoru nic nemění na jejich nároku na náhradu škody a že poukázanou částku vracet nebudou.

„AKRO je ve velmi komplikované situaci. Na jedné straně nemůžeme vysouzené prostředky státu vrátit, jak to po nás chce ministerstvo financí. Zákon jasně říká, že pohledávka zaniká jejím zaplacením. V této věci existují závazné judikáty Nejvyššího soudu, které nepřipouštějí jiný výklad. Nemáme právní titul, na jehož základě bychom peníze mohli státu vrátit. Pokud bychom tak učinili, mohli bychom poškodit podílníky bývalých CS Fondů,“ odpovědělo AKRO ČESKÉ POZICI.

Miliarda pro vás...

Ministerstvo financí, které s těmito dvěma miliardami počítalo v návrhu na navýšení letošního státního rozpočtu pro Státní fond dopravní infrastruktury, tak nyní musí na AKRO podat žalobu pro bezdůvodné obohacení, anebo se s ním může mimosoudně dohodnout.

V září a říjnu tato jednání probíhala, což potvrdily obě strany. AKRO uvedlo: „Po 17 letech sporů jen doufáme, že najdeme se státem nějaké smírčí řešení a situace nevyústí v další kolo soudních tahanic.“

„Návrh ze strany společnosti AKRO spočívající v ponechání si náhrady škody nebyl ze strany ministerstva financí akceptovatelný“

Podle informací ČESKÉ POZICE AKRO navrhovalo, že by si ponechalo jednu miliardu, coby žalovanou náhradu škody, a vrátilo státu úroky ve výši 1,1 miliardy. „Návrh ze strany společnosti AKRO spočívající v ponechání si náhrady škody nebyl ze strany ministerstva financí akceptovatelný,“ odpověděl tiskový mluvčí resortu Radek Ležatka a dodal, že ministerstvo financí vedlo se zástupci společnosti AKRO osobní i písemnou korespondenci o mimosoudním vyřešení sporu. „Avšak tato jednání nevedla ke vzájemnému konsenzu. Ministerstvo financí celou situaci nyní řeší a v této fázi nemůže sdělovat k dalšímu postupu žádné bližší informace,“ uvedl mluvčí Ležatka.

Ministerstvo financí tak bude zřejmě nuceno domáhat se vydání 2,1 miliardy soudní cestou – podáním žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Do té doby bude s celou sumou hospodařit investiční společnost AKRO, která bude i beneficientem úrokových výnosů.

Ze 17 tisíc může být 42 tisíc

  • V době kuponové privatizace vznikly v rámci CS Fondů tři podílové fondy, které za kuponové knížky diků získaly majetek (akcie dříve státních podniků) v hodnotě zhruba 1,5 miliardy korun. Do CS Fondů vložilo své kupony 50 tisíc občanů.
  • Ze tří bývalých podílových fondů CS jsou dnes AKRO globální akciový fond, AKRO fond progresivních společností a AKRO balancovaný fond. Hodnota jejich portfolií činí dohromady necelou půl miliardu korun (433 milionů). Na připsání do majetku fondů navíc čeká oněch 2,1 miliardy korun od ministerstva financí, respektive část této sumy.
  • CS Fondy nyní mají podle odhadů společnosti AKRO 60 tisíc podílníků. Zda jsou mezi nimi i nějací velcí a jak velký podíl vlastní, AKRO prý neví: „Databázi vede Centrální depozitář cenných papírů, výpisy z ní jsou zpoplatněny a my v tuto chvíli přesnější informace nemáme.“
  • Před vyvedením majetku z CS Fondů připadalo na jednu kuponovou knížku necelých 17 tisíc korun, nyní je to devět tisíc. Pokud by AKRO připsalo podílníkům těch 2,1 miliardy korun, které jí zaplatilo ministerstvo financí, pak by na jednu kuponovou knížku připadalo 42 tisíc korun.

Bílí koně za katrem

V kauze CS fondů byli dosud pravomocně odsouzení pouze aktéři prvního transferu peněz: lidé z makléřské firmy Umana, která obchod zrealizovala, a bílý kůň Václav Franta (dnes Vojtíšek). Jednatelé Umany Josef Matoulek a Vladislav Naď dostali osm a pět let vězení, předseda představenstva CS Fond investiční společnost Václav Franta (dnes Vojtíšek) vyfasoval čtyři roky natvrdo a makléř Umany Tomáš Roith, který jako uprchlý dostal nejprve čtyři roky nepodmíněně, dosáhl po svém návratu letos v červnu výrazného zmírnění trestu na dva roky podmíněně.

O Frantových možnostech svědčí i fragmenty z jeho závěrečné řeči u soudu. Například že post předsedy představenstva přijal za 30 tisíc měsíčně po nabídce dvou mužů v hospodě, jejichž jména si již nepamatuje.

Franta byl typický bílý kůň, který se nechal napsat do statutárního orgánu a podepisoval smlouvy a převodní příkazy, kterým ani nerozuměl. O jeho možnostech svědčí nejen pouhé základní vzdělání, ale i fragmenty z jeho závěrečné řeči u soudu. Například že post předsedy představenstva přijal za 30 tisíc měsíčně (nedostal ale ani korunu) po nabídce dvou mužů v hospodě, jejichž jména si již nepamatuje. Podle obchodního rejstříku byl ve statutárních orgánech dalších osmi firem. K závěrečné řeči v roce 2001 putoval z vězení, kde si odbýval trest za vykrádání aut na Liberecku.

Rovněž makléř Umany Tomáš Roith zjevně nepatřil k architektům tunelu, prostě jen dělal svoji práci, respektive to, co mu jeho šéfové Naď a Matoulek řekli. Naď, a zejména Matoulek již téměř jistě věděli, co dělají, přestože ani oni krádež zřejmě nevymysleli a neměli z ní vzhledem k celkové škodě a následnému vězení významný profit. Jejich společnost Umana měla za realizaci obchodu dostat tři miliony korun.

Další obvinění

Kromě této čtveřice policie v roce 2006 zahájila trestní stíhání šesti dalších lidí. Obviněni byli Pavel Tykač a Jan Dienstl, klíčoví muži skupiny Motoinvest, potom dva bývalí zástupci CS Fondů, a dále bývalý ředitel FAU Jiří Kudlík a Petr Müller, bývalý jednatel firmy Crassus, přes níž se přeprodávala správcovská firma CS Fondů a jež se angažovala též v obchodech s Drůbeží Příšovice.

Zejména v případě Petra Müllera to byl verdikt překvapivý, protože jeho role při vytunelování CS Fondů se zdála být nade vší pochybnost jasná...

Zatímco stíhání Tykače a třech dalších státní zástupce František Fíla po roce a půl zastavil, protože bylo založeno pouze na fabulaci vyšetřovatele, že převedením majetku CS Fondů na hotovost následný tunel vědomě připravili a usnadnili, Kudlík s Müllerem skončili před soudem. Dlouho jim hrozilo, že se podívají za Matoulkem a Naděm za katr – Městský soud v Praze oba zprostil obžaloby z vytunelování CS Fondů až v roce 2012. Zejména v případě Petra Müllera to byl verdikt překvapivý, protože jeho role při vytunelování CS Fondů se zdála být nade vší pochybnost jasná.

Tak jasná, že s odkazem na toto jeho trestní stíhání bylo dokonce zastaveno jeho trestní stíhání v kauze tunelování Drůbeže Příšovice, jejíž téměř bezcenné akcie přišly do CS Fondů. Státní zástupkyně Dagmar Machová, která vyšetřování vytunelování Drůbeže Příšovice dozorovala, sice dospěla k závěru, že Petr Müller „nepostupoval s péčí řádného hospodáře a činil tak zaviněně“, ale přesto jeho trestní stíhání v roce 2009 zastavila. Zdůvodnila to tím, že obviněného ing. Petra Müllera má podle očekávání postihnout kvůli tunelování CS Fondů mnohem přísnější trest, než by mu hrozil v případě Drůbeže Příšovice, kde tedy pokračování jeho trestního stíhání považuje za neúčelné.

Vydírání...

V době, kdy se připravoval proces s Kudlíkem a Müllerem, se rozběhla hra, která nese rysy vydírání. V roce 2011 František Bušek (dříve Chobot) a jeho spolupracovníci několikrát oslovili Pavla Tykače s nabídkou: nezaplatíš-li mi pořádné peníze, udělám ti velký problém v souvislosti s CS Fondy.

Na konci roku 2011 se Bušek (Chobot) ozval Tykačovi naposledy. Oznámil mu, že má připravené mediální vystoupení a že Tykač má poslední šanci všechno zastavit.

Na konci roku 2011 se Bušek (Chobot) ozval Tykačovi naposledy. Oznámil mu, že má připravené mediální vystoupení a že Tykač má poslední šanci všechno zastavit, pokud okamžitě zaplatí půl miliardy korun. Jako důkaz Bušek poskytl emailovou korespondenci mezi redaktorem Týdne a Schimmelpfennigem, ve které si domlouvají schůzku kvůli rozhovoru o pozadí kauzy CS Fondy.

Tykač nezaplatil a doklady o vydírání poskytl jeho právník jak vedení časopisu Týden, tak soudci Městského soudu v Praze Kamilu Kydalkovi, který byl předsedou senátu u líčení s tehdy posledními dvěma obžalovanými v kauze CS Fondů, Müllerem a Kudlíkem.

K Schimmelpfennigovu dopisu, který Kydalkovi poslal, Pavel Tykač 14. listopadu 2011 připsal: „Při vědomí toho, že žádného pana Klause Schimmelpfenniga neznám, nemůžu jeho dopis považovat za nic jiného, než za další pokus o vydírání.“

... a zfalšovaný zápis

V lednu 2012 přesto vychází v časopise Týden rozhovor se Schimmelpfennigem, který obviňuje Tykače, že stál za vytunelováním CS Fondů. A v únoru u soudu s Müllerem a Kudlíkem vystupují jako svědci Bušek (Chobot), Schimmelpfennig a Gerlach, kteří pod přísahou vypovídají, že CS Fondy vykradli oni, ale že to dělali na zakázku pro Tykače.

Všichni tři si byli vědomi skutečnosti, že oni již mají věc promlčenou, takže jim žádné trestní stíhání nehrozí, kdežto Pavlu Tykačovi byla promlčecí lhůta přerušena v roce 2006, když byl v souvislosti s CS Fondy poprvé obviněn. Jako důkaz předložili kromě své paměti ještě údajný zápis ze schůzky z rakouského Kufsteinu, kde se údajně měli s Tykačem domlouvat na dělení ukradených peněz.

Jako důkaz předložili Bušek (Chobot), Schimmelpfennig a Gerlach kromě své paměti ještě údajný zápis ze schůzky z rakouského Kufsteinu, kde se údajně měli s Tykačem domlouvat na dělení ukradených peněz

Na základě těchto „svědectví“ Buška (Chobota), Schimmelpfenniga a Gerlacha, o kterých coby aktérech celé kauzy vědělo státní zastupitelství již od roku 1997 (viz výše), rozhodl městský soud o obnově trestního stíhání Pavla Tykače. Rozhodnutí bylo překvapivé i proto, že i státní zástupce označil tato nová svědectví za krajně nevěrohodná a doporučil se jimi nezabývat.

V lednu 2013 rozhodnutí městské soudu pravomocně potvrdil vrchní soud, když nepřihlížel ani k minulosti svědků, ani k Tykačem předloženým znaleckým posudkům, že údajný záznam z rakouské schůzky je falšovaný. Záznam ze schůzky z Kufsteinu v roce 1997, který si měl údajně pro sebe zapsat Schimmelpfennig, prozkoumali dva soudní znalci a označili jej za falzum.

Znalec v oboru kriminalistika a tiskařství David Herman ve svém posudku napsal: „Zkoumaná listina je vyhotovena na zařízení pracujícím na principu elektrografického (laserového) tisku a je sázena typografickým písmem Calibri, které navrhl holandský písmař Lucas de Groot v roce 2003. Všeobecně dostupné bylo toto písmo Calibri po svém vydání společností Microsoft v systémech Windows Vista a Microsoft Office 2007 v roce 2007. Z výše uvedeného vyplývá, že zkoumaná listina nemohla být vyhotovena v roce 1997.“ A tento argument potvrdil i znalec v oboru kriminalistika a písmoznalectví Miloslav Musil.

Parta z německého kriminálu

Kdo vlastně jsou tito svědci Bušek (Chobot), Schimmelpfennig a Gerlach, kde se potkali a co spolu kromě tunelování CS Fondů dělali?

Již v říjnu 1997 přinesl deník Právo informaci, že za vykradením CS Fondů stojí firma Iceberg a její bývalý ředitel František Chobot a že Chobot se z minulosti zná s Kühnem i se Schimmelpfennigem.

  • Podle informací týdeníku Respekt se Chobot s Gerlachem seznámili již v osmdesátých letech minulého století v německém vězení. Chobot seděl dva roky a dva měsíce za pašování a prodej drog, což sám přiznal v rozhovoru pro časopis Ekonom. Gerlach si odpykával podstatně delší trest, jak sám přiznal při výpovědi u českého soudu – v Německu si odseděl osm let za daňové úniky.
  • Klaus Peter Schimmelpfennig – třetí svědek, který při soudním jednání s Müllerem a Kudlíkem mluvil o roli Pavla Tykače v tunelování CS Fondů – také strávil druhou polovinu osmdesátých let v německém vězení. Za podvod, padělání veřejné listiny a krádež byl odsouzen na šest let a šest měsíců nepodmíněně, které si také odseděl, jak vyplývá ze záznamu Interpolu.

Původní výpověď naruby

Česká policie v rámci obnoveného vyšetřování Pavla Tykače tyto tři „nové“ svědky vyslechla. Jenže oba cizinci odmítli vypovídat. Schimmelpfennig to odůvodnil nejen nebezpečím vlastního trestního stíhání, které už může být promlčené, ale také rizikem zabavení majetku. Bušek (Chobot) svoji původní výpověď obrátil naruby a podíl Pavla Tykače na vykradení CS Fondů výslovně vyloučil.

Znamená tento obrat svědků, že Tykač jim za něj zaplatil? To popírá jeho mluvčí Jan Chudomel: „Takovým vyděračům se nesmí ustupovat, a to už jen z pragmatického důvodu.“

Znamená tento obrat svědků, že Tykač jim za něj zaplatil? To popírá jeho mluvčí Jan Chudomel: „Samozřejmě jim nedal ani korunu. Takovým vyděračům se nesmí ustupovat, a to už jen z pragmatického důvodu. Měsíc po zaplacení by mohli přijít jiní kriminálníci s obdobnou nabídkou.“

Proč tedy náhle Gerlach a Schimmelpfennig odmítají vypovídat a Bušek (Chobot) svoji výpověď diametrálně otáčí? Obávají se nyní trestního stíhání kvůli křivé výpovědi, poté co byl jimi předložený dokument vyvrácen jako falzum? Nebo jim došlo, že zajištění výnosu z trestné činnosti (na rozdíl od udělení trestu) nepodléhá promlčení, a mají strach o svůj majetek?

Fakt, že Bušek (Chobot) svoji výpověď změnil, potvrzuje i usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zrušeno obstavení majetku obviněného Pavla Tykače

František Bušek na dotaz ČESKÉ POZICE odpověděl, že o rozhovor nemá zájem, a dodal, že si není vědom, že by výpověď diametrálně změnil. Tedy pro osvěžení paměti: v únoru 2012 u soudu s Kudlíkem a Müllerem označil svědek Bušek (Chobot) Tykače za hlavního strůjce vytunelování CS Fondů, ale v březnu 2013 na policii řekl, že „žádný podvod nespáchal ani pan Tykač“, a dále „nemohu potvrdit, že by Tykač jako fyzická osoba měla z obchodů nějaký profit, obchody probíhaly mezi právnickými osobami, a jak se následně vypořádaly, skutečně nevím“.

Fakt, že Bušek (Chobot) svoji výpověď změnil, potvrzuje i usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zrušeno obstavení majetku obviněného Pavla Tykače. Předsedkyně senátu vrchního soudu Jana Kantorová v něm uvádí část výpovědi svědka Buška a konstatuje: „Z uvedené citace rozhodných pasáží svědecké výpovědi je zřejmé, že se výrazně odlišuje od předchozích procesně nepoužitelných výpovědí svědka Buška obsažených ve spise.“

Klause Schimmelpffeniga se ČESKÉ POZICI nepodařilo kontaktovat, e-maily se z jeho adresy vracejí jako nedoručitelné.

Lidé v pozadí

Ze všech dokumentů a svědectví vyplývá, že partička z německého kriminálu (Chobot, Schimmelpfennig a Gerlach) byla strůjcem celého tunelu CS Fondů. O jejich roli věděl hned od roku 1997 i český stát (pražské státní zastupitelství i ministerstvo financí), ale přesto kvůli CS Fondům nebyli nikdy trestně stíháni. A už ani nebudou, protože jejich činy z roku 1997 jsou již promlčené.

Stál za Chobotem (Buškem), Schimmelpfennigem a Gerlachem ještě někdo další, pro koho pracovali? A – nebyl-li to Tykač – kdo tedy?

Otázkou zůstává, jestli za Chobotem (Buškem), Schimmelpfennigem a Gerlachem stál ještě někdo další, pro koho pracovali. A – nebyl-li to Tykač – kdo tedy?

Již posledního října roku 1997 přinesly Lidové noviny zprávu, že advokátní kancelář Váňa, Pergl a partneři našla všechny peníze z CS Fondů (1,23 miliardy korun) a že policie zatkla Václava Frantu, Tomáše Roitha a Petra Sisáka coby podezřelé z jejich vytunelování. Jak už víme, Franta alias Vojtíšek a Roith byli nakonec i odsouzeni. Ukázalo se také, že již zmiňovaný Petr Müller, jenž čelil trestnímu stíhání a soudnímu procesu až do předminulého roku, byl Sisákův dlouholetý spolupracovník. Ale sám Sisák nikdy nebyl v souvislosti s CS Fondy ani obviněn. Přitom ho jako osnovatele celého podvodu označili dva insideři: jeho bývalá blízká přítelkyně a spolupracovnice Lucie Lunde-Václavíková a také odsouzený Josef Matoulek.

Matoulek ve svém odvolání z roku 2004 napsal, že hlavními strůjci tunelu v CS Fondech jsou Petr Sisák, Vasil Mohorita a Jaromír Florián

Matoulek ve svém odvolání z roku 2004 napsal, že hlavními strůjci tunelu v CS Fondech jsou Petr Sisák, Vasil Mohorita a Jaromír Florián. Jak uvedl Matoulek, Sisák je zetěm Floriána, který je nevlastním bratrem bývalého předsedy SSM Mohority.

Lunde-Václavíková nezacházela do rodinných vazeb, ale poskytla mnohem detailnější informace o Sisákově roli. Bývala Sisákovou přítelkyní a pak i předsedkyní představenstva jeho firmy Industrie und Beteiligungs Holding Prag (IBH), která byla majoritním vlastníkem podniku Drůbež Přišovice. Kvůli tunelování Drůbeže Příšovice policie Lunde-Václavíkovou vyšetřovala a čtyři roky ji marně hledala. Když ji v roce 2000 našel Interpol v Kodani, při výslechu řekla, že klíčovým mužem v pozadí podvodů s příšovickými drůbežárnami i s CS Fondy je Petr Sisák.

Uvedla, že se seznámili v roce 1995, když pracovala jako sekretářka ve firmě Imex, a že se Sisák stal jejím blízkým přítelem a po pár týdnech známosti jí nabídl, aby se stala šéfovou v jedné z jeho firem. Když se stala formální šéfkou IBH a podepisovala za firmu smlouvy a další dokumenty, bylo jí 25 let a byla vyučenou zlatnicí bez jakéhokoliv ekonomického vzdělání či manažerské praxe.

„Sbal se a vypadni...“

„V dubnu 1997 mi volal pan Müller (kolega Sisáka), abych přišla do advokátní kanceláře doktora Korbaře. V kanceláři byla napjatá a nervózní atmosféra. Müller mi řekl, že sebrali Roitha, kterého jsem vůbec neznala. A dále mi řekl, abych sehnala Sisáka nebo Červinku, že potřebuje peníze, aby mohl vycestovat z republiky. Řekl mi, že to musím udělat také. A když jsem se ho zeptala proč, zvýšil na mě hlas a doslova řekl: Jestli ti to dosud nedošlo, tak jsi v pořádných sračkách,“ uvedla podle MF DNES při dánském výslechu Lucie Lunde-Václavíková.

Od lidí kolem Sisáka dostala prý Lunde-Václavíková poté milion korun, aby mohla začít v Dánsku nový život...

A pokračovala: „Volala jsem ihned Sisáka a Červinku, ale měli vypnuté telefony. Dovolala jsem se jen panu V. (další Sisákův kolega), a ten mi řekl, abych se ihned sbalila a vypadla z republiky. Pak se mi ozval Sisákův řidič Petr Líska a řekl, že má příkaz mě okamžitě odvézt autem na letiště do Vídně. Odtamtud jsem odjela do Kodaně.“ Tam jí po týdnu dovezli také dceru, kterou musela při útěku nechat doma. „Dostala jsem také voucher do hotelu v Tunisu na 14 dní a obálku s penězi na výdaje dovolené. Do Tunisu mi opakovaně volal pan Červinka, abych se nevracela do republiky a zda nechci jet na dovolenou ještě někam jinam.“

Od lidí kolem Sisáka dostala prý poté milion korun, aby mohla začít v Dánsku nový život. „Petr Sisák a pan Červinka mi v průběhu zahraničního pobytu vícekrát telefonovali. Když jsem někdy v listopadu 2000 panu Červinkovi řekla, že mám být v Kodani vyslýchána policií, řekl mi, že by nebylo dobré, abych cokoli uváděla bez porady s ním, že by to nikomu nepomohlo.“

Otazníky zůstávají

Sisáka s případem CS Fondů nepropojují jen výpovědi Matoulka a Lunde-Václavíkové, ale i již dříve zmiňovaná osoba Petra Müllera, podílníka a jednatele firmy Crassus, která několik dní vlastnila společnost CS Fond investiční společnost (koupila ji přes kyperský Austel od Motoinvestu a prodala ruské firmě Kos-Mos). Müller byl zároveň předsedou představenstva firmy Drůbež Příšovice, i jejího spoluvlastníka (společně s IBH) – Drůbežářského Příšovice. Dříve Müller působil společně se Sisákovou ženou Věrou, se Sisákovým tchánem Jaromírem Florianem a také s Davidem Červinkou v První slezské kapitálové společnosti.

Role Petra Sisáka v této kauze již zřejmě nikdy nebude definitivně vyjasněna a jeho případná trestní odpovědnost je již promlčena

Petra Sisáka se ČESKÉ POZICI nepodařilo kontaktovat. Na jeho případnou roli v kauze CS Fondů se v již zmíněném rozhovoru ptali i redaktoři Týdne Klause Schimmelpfenniga, který odpověděl: „K panu Sisákovi vám nemohu říct nic. Mohu to říci pouze panu Sisákovi, vám nemohu říci nic.“ A na doplňující otázku, jestli nemůže o Sisákovi mluvit proto, že je jeho klientem, dodal: „Nemohu vám nic říct k panu Sisákovi, můžete si myslet, co chcete.“

Role Petra Sisáka v této kauze již zřejmě nikdy nebude definitivně vyjasněna a jeho případná trestní odpovědnost je již promlčena. Nezodpovězena však zůstává otázka, proč nebyli nikdy trestně stíháni Chobot (Bušek), Schimmelpfennig, Gerlach a Kühn, kteří peníze z CS Fondů prokazatelně vyvedli. I po osmnácti letech vyšetřování zůstali skuteční viníci nepotrestáni a státní zástupci jim ještě umetli cestu k ukradeným penězům.