Upozornění

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Jak diskutovat?

Příspěvky vyjadřují názory čtenářů. Redakce nemůže ovlivnit jejich obsah. Vyhrazuje si však právo je odstraňovat. Jejich délka může být maximálně 2000 znaků, delší budou zkráceny. Nepřijatelné jsou zejména urážky, vulgarismy, rasismus a neplacená reklama.


  • Příspěvků: 3
  • Poslední: 27.11.2013 15:35
  • Řadit dle: vláken
  • času vložení
Pane Turečku, můžete napsat

Pane Turečku, můžete napsat něco o té tzv. "Grand Bargain" kterou prý Irán navrhl Americe už v roce 2003 a kterou Bushovi neokonzervativní poradci údajně smetli ze stolu? Byla už tehdy možnost uzavřít s Iránem všestrannou dohodu zahrnující iránský jaderný program, podporu teroristům a dokonce i uznání Izraele nebo to bylo jen zbožné přání několika lidí?

Íránský dopis, na který

Íránský dopis, na který odkazujete, je faktem a ani nikdo z tehdejších amerických činitelů jeho existenci nepopírá; mnozí připouštějí, že bez souhlasu nejvyššího vůdce ájatolláha Chámemeího by z Teheránu nikdy neodešel. I na stránce, na niž odkazujete, jsou ostatně jen výroky, které dokument nanejvýš jen relativizují. O íránské nabídce "všeobjímajícícho smíru" z jara 2003 se píše v řadě seriózních knih (bohužel právě v tuto chvíli nemohu posloužit přesnými odkazy), které ji v podstatě shrnují ve smyslu íránského poselství: "Co jsme si, to jsme si, teď už nechte žít vy nás, přestaňte podkopávat náš režim, a my necháme napokoji americké zájmy na Blízkém východě." Jako člověk, který tuto íránskou nabídku rozhodl ignorovat, je uváděn tehdejší Bushův neokonzervativní vicepreprezident Dick Cheney,  který prý měl postupovat v duchu teze, že s teroristickým státem náležejícím k ose zla, se jednat nemá a nebude (na ministerstvu zahraničí USA však převažoval spíš opačný názor, jakkoli opatrný). Jelikož USA na dopis opravdu nijak nereagovaly (alespoň to dosud není známo), můžeme jen spekulovat, zda by v případě dohody před deseti lety skutečně Teherán utlumil podporu Hizballáhu a Hamásu, zda by Američané přestali poskytovat prostor a možná i tajně spolupracovat s protiíránskou organizací Modžáhedíne chalk, kterou sami  považovali za teroristickou (nedávno se Lidovým modžáhedům a jejich podporovatelům v řadách českých politiků věnovala ČP), atd... Možná by dnes Blízký východ vypadal o dost jinak, než vypadá. Možná ale také, že by to byla jedna z mnoha dohod, které se i přes historický význam a potenciál dříve nebo později zase zhroutily (tak jako třeba izraelsko-palestinské dohody z Osla).

A co na to Arabové?

Zajímala by mě reakce arabských států, zejména Saúdské Arábie a emirátů, na výsledek ženevských rozhovorů. Pomineme-li ideologicky motivovanou nenávist k Izraeli (kterou je ale také dobré nepodceňovat, neboť historický precedent ukazuje, že taková nenávist může motivovat ke zcela iracionálníhmu chování), jde tady přece o šachovou partii, v níž se hraje o dominantní vliv na Blízkém východě. Jak budou ústupky Západu vnímat západní arabští spojenci, kteří se snaží íránské expanzi čelit?