Disent ústavních soudců k EET je politický

Ústavní soud se vyjádřil k EET a zejména o disentním stanovisku se rozpoutala debata. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Jak hodnotíte disentní stanovisko ÚS k EET? Přísluší soudcům filozofovat, zda je daňová disciplína nejvyšší hodnotou?

Jan Macháček 11.1.2018
Ústavní soud se vyjádřil k EET. Jeho výrok vzbudil veřejnou debatu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ústavní soud se vyjádřil k EET. Jeho výrok vzbudil veřejnou debatu. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Ústavní soud se vyjádřil k EET. Jeho výrok vzbudil veřejnou debatu.

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Dnešní otázky jsou spíše právní a filozofické, ale jsou příliš důležité na to, abychom je nepoložili. K rozhodnutí Ústavního soudu o EET, především k disentnímu stanovisku pěti soudců, jsem se vyjádřil v této prosincové poznámce.

První otázka je, zda ústavním soudcům přísluší filozofovat nad tím, zda je daňová disciplina „nejvyšší hodnotou“ nebo jestli je podnikání obecně příliš náročné. Skoro to vypadá, že soudci pohlížejí na zaměstnance jako na „podlidi“, kteří to mají v životě snadné a jednoduché. A jak to souvisí s ústavou?

Potíž nalézám i v tom, že ústavní soudci rozhodli, že při placení kartou se nemusí vystavovat účtenka. Nechápu, jak o takové věci může rozhodovat ústavní soud. Kamkoli člověk dnes vyjede po Evropě, při placení kartou účtenku dostává. Samozřejmě se mohu mýlit. Jak hodnotíte disentní stanovisko Ústavního soudu k EET?


 
Daniel Münich, CERGE-EI

Daniel Münich, CERGE-EI

Relevantní, leč nepatřičné stanovisko

Disentní stanovisko pěti soudců k rozhodnutí Ústavního soudu o EET je velmi relevantní a řeší velmi důležité otázky. Problém tkví v tom, že tyhle záležitosti by se měly řešit jinde než na Ústavním soudu. Hodnocením dopadů regulace, potažmo stovek návrhů změn zákonů a vyhlášek, se mají zabývat pod dohledem Úřadu vlády a Parlamentu příslušná ministerstva. 

Hodnocení dopadů patří k důležitým zásadám dobrého a efektivního vládnutí. Dokonce na to existuje oficiálně dosavadními vládami schválený proces nazývaný Hodnocení dopadů regulace. Ve světě je dobře znám jako RIA, z anglického Regulatory Impact Assessment. Proces RIA přitom požaduje kroky pro dobrého hospodáře normální: analýzu podstaty a rozsahu problému, návrh variant řešení problému, vyhodnocení dopadů variant na dotčené subjekty s využitím průběžných konzultací s nimi, výběr optimální z variant řešení, ověření funkčnosti navrženého řešení. Rok či dva po zavedení zákona by mělo následovat ex post vyhodnocení reálných dopadů a ověření, nakolik byl původní problém skutečně vyřešen.

Když se někdo bije v prsa, že bude konečně v zemi vládnout pořádně, že bude snižovat byrokracii a podobně, měl by dát procesu RIA konečně patřičnou váhu, roli a prostor a začít ho brát vážně.

Tohle se ale v případě EET přeskočilo a šlo se rovnou zhurta (a dost bezohledně) na věc. Vládnutí v Česku kulhá a je to i tím, že se pravidla RIA ve velkém švejkují. A mnohdy, jako v případě zavádění EET, se ani nešvejkují, ale vláda si rovnou schválí výjimku z pravidel a žádné zhodnocení dopadů navrhovaného zákona prostě nedělá. EET je jen kapka v moři dalších podobných regulací, jejichž dopady nikdo moc neřešil. Přicházely s nimi dosud české vlády bez ohledu na jejich politické založení.

Ani Parlament, ani novinářská veřejnost zjištění ze zpráv od vlád moc nepožadují, natož pak ještě méně znalá veřejnost, takže to je skoro každému dlouhé roky v Česku celkem jedno. Nelze se pak divit, že kolotoč novel zákonů se u nás dlouhodobě točí tempem, jaké je v normálních zemích normální jen po válkách a převratech.

Ani to zatím společnosti moc nevadí. Přitom třeba v Německu, na které závistivě shlížíme jako na zemi, kde umí efektivně vládnout, je shrnutí procesu RIA důležitou součástí zákonů předkládaných do Bundestagu a všichni včetně veřejnosti se tam snadno doberou informací, jaké dopady lze od navrhovaných opatření očekávat, dokonce je to převedeno na náklady, tedy na peníze.

Když se někdo bije v prsa, že bude konečně v zemi vládnout pořádně, že bude snižovat byrokracii a podobně, měl by dát procesu RIA konečně patřičnou váhu, roli a prostor a začít ho brát vážně. Za vlády a Parlament by ale tento problém Ústavní soud řešit neměl, protože ho ani vyřešit nemůže. Přínos tohoto disentního stanoviska vidím v tom, že na obrovský systémový problém země konečně upozornila úctyhodná státní instituce.



Dominik Stroukal, Liberální institut

Dominik Stroukal, Liberální institut

Ústavní soud je politikou z definice

Samotné zrušení části zákona o EET Ústavním soudem vyvolalo řadu otázek, ale zásadní debatu rozvířilo až prohlášení pěti soudců, kteří se postavili proti EET jako celku. Řada odpůrců EET s ním radostně souhlasí, koneckonců je to hezky napsaný klasicky liberální text. Soudci se postavili za dlouhodobě pošťuchovanou, leckdy až šikanovanou skupinu lidí, bez kterých by svět, jak ho známe, byl o poznání chudší. A je dobře, že to udělali.

Pětice soudců udělala svým textem dobře hned z několika důvodů. Zaprvé, je třeba si přiznat, že disentní stanoviska jsou běžnou praxí Ústavního soudu. Někdy se o nich mluví více, jindy méně, ale mají svůj význam a často i vliv. Přiznat nahlas své důvody je správné.

Je módní o sobě tvrdit, že jsme apolitičtí, ale lžeme si tím do kapsy. Stát je na našem území jen jeden, stát je politický a jeho orgány jsou politické úplně stejně. Dát najevo svůj politický názor je pouhým odhalením karet.

Zadruhé, je pravda, že ústavní soudci jsou politici, ať se nám to líbí, nebo ne. V ideálním světě by Ústavní soud fungoval přesně podlé plánu. Na(ne)štěstí jsme ale lidé, a tak se ti z nás, kteří jsou jmenováni do funkcí placených z daní a které jmenuje nejvyšší z politiků (prezident), chovají politicky. Je módní o sobě tvrdit, že jsme apolitičtí, ale lžeme si tím do kapsy. Stát je na našem území jen jeden, stát je politický a jeho orgány jsou politické úplně stejně. Dát najevo svůj politický názor je pouhým odhalením karet. Nikdo si nemůže myslet, že soudci získali své politické přesvědčení až s tímto prohlášením. Měli ho vždycky, jen ho říkají nahlas. A to je dobře.

Zatřetí, a tady dochází ke sporu u veřejnosti, ten text je dobrý. Řemeslníci, drobní podnikatelé, majitelé restaurací a obchodů nejsou zatím ohroženým druhem, ale životního prostoru jim ubývá. Ona pětice soudců si toho jen všímá a rozhodla se zareagovat. Popsat situaci, jak nejlíp umí, a dát najevo svůj názor.

Jistě, v ideálním světě by byli ústavní soudci pouhé stroje na rozsudky bez názoru. Anebo by nebyli potřeba vůbec. Dokud je ale máme a žijeme ve světě politickém, potom jednoduše jsou politiky, byť s odlišnými právy a povinnostmi. Když si to přiznáme, potom jediné, o čem se můžeme hádat, je obsah jejich sdělení. A ten my klasičtí liberálové považujeme za zdařilý. Byli bychom rádi, kdyby Ústavní soud vůbec nemusel existovat, případně se alespoň nemusel vyjadřovat k věcem, jako je EET. Když už ho ale máme, tak je dobře, že jsou v něm lidé, kteří se nebojí navzdory všeobecnému mínění hájit člověka proti státu.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Političtí aktivisté

K uvedené otázce jsem se celkem koncentrovaně vyjádřil v příspěvku Původ arogance a neefektivnosti soudnictví pro sborník Soudcokracie v ČR (Centrum pro ekonomiku, 2006). Dnes tedy jen doplním, že uvedené téma od té doby nejspíš zapadlo ještě hlouběji mezi otázky, které jsou politicky nekorektní a tím i fakticky tabuizované. Dokladem tohoto úpadku nechť je bohorovnost, s jakou naše soudcovské elity vstoupily do politického sporu ohledně polské justiční reformy, a to – zdůrazněme – nezávisle na tom, co si právě o této reformě ten či onen z nás může myslet.

Z nejobecnějšího hlediska si zde dovolím zařadit soudcovské aktivisty do pelotonu pseudostátních institucí, jejichž nezávislost na „politice“ spočívá v tom, že odmítají nést politickou odpovědnost za politické důsledky svých rozhodnutí a činů.

Z nejobecnějšího hlediska si zde dovolím zařadit soudcovské aktivisty do pelotonu pseudostátních institucí, jejichž nezávislost na „politice“ spočívá v tom, že odmítají nést politickou odpovědnost za politické důsledky svých rozhodnutí a činů. Protože mi jde výhradně o metodologickou podstatu problému, ponechám stranou veřejnoprávní média a jako příklad použiji mocenské postavení centrální banky, a to nejen té naší. O této instituci totiž mohu s čistým svědomím prohlásit, že mi daleko víc než její dnešní mocenské postavení vadí totální absence diskuse o něm. Samozřejmě jde o mimořádně obtížnou otázku, nicméně to by jistě nemělo být důvodem pro její vyřazení z veřejného prostoru. Už jen proto, že rovně centrální banka umí svrhnout vládu a podstatně narušit existující politické uspořádání státu – viz sborník Tři roky od měnové krize (Centrum pro ekonomiku, 2000).



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Chtějme konzervativnější Ústavní soud

S názorem disentního stanoviska ústavních soudců nesouhlasím (ostatně jako většina ústavních soudců). Myslím, že vhodnost a forma zavedení EET je úkolem pro vládu (respektive parlament), která má nést plnou politickou odpovědnost. Věc však není tak jednoduchá.

V naší zemi budu raději, když bude Ústavní soud spíše konzervativní, protože máme ještě stále příliš neustálenou politickou situaci a potřebujeme, aby se Ústavní soud soustřeďoval často na skutečnou ochranu ústavy, nikoli aby měnil její interpretaci.

Disentující soudci zřejmě vidí v EET potenciální znevýhodnění (diskriminaci) jisté společenské třídy (malých podnikatelů), a tak v jejich očích vzniká konflikt dvou ústavou chráněných principů, tedy něco jako právo vlády řádně vybírat daně a právo občanů podnikat. Dospívají k závěru, že druhý princip je důležitější než první. Tuto interpretaci problému zřejmě do jisté míry sdílí i většina ve věci zbytečnosti účtenky při platbě kartou. Já to vidím jinak: jde o konflikt mezi právem podnikatelů na rovnost podmínek (což vyžaduje řádné vybírání daní) a mírou zatížení stejných podnikatelů státem. Zde považuji za důležitější princip první.

Jde o věčný problém ústavního soudnictví, který je zřejmý zejména z historie Nejvyššího soudu v USA. Při řešení konfliktu ústavních principů musí ústavní soudci dbát na vývoj společenského konsensu. který nakonec rozhoduje o tom, který princip je v dané věci nadřazen druhému. Musí tedy volit mezi přístupem konzervativním (zachovávat tradici) a aktivistickým (respektovat změnu v názorech společnosti na věc). Zdá se, že se v tomto případě ústavní soudci v názoru liší. To může být i dobře, budeme-li mít štěstí.

V naší zemi budu raději, když bude Ústavní soud spíše konzervativní, protože máme ještě stále příliš neustálenou politickou situaci a potřebujeme, aby se Ústavní soud soustřeďoval často na skutečnou ochranu ústavy, nikoli aby měnil její interpretaci. Takže souhlasím s Janem Macháčkem, ale v hlavní věci i s většinou soudců.



Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE; ředitel Odboru analýz a informací Úřad vlády ČR.

Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE; ředitel Odboru analýz a informací Úřad vlády ČR.

Ústavní soud musíme hlavně respektovat

V první řadě bychom měli stanovisko Ústavního soudu respektovat, ať už si o něm myslíme cokoliv. Důležitý je výrok soudu, že elektronická evidence tržeb sleduje legitimní cíl, a to je účinný výběr daní a narovnání podnikatelského prostředí. Toto stanovisko tak koresponduje s cílem, se kterým bývalá vládní koalice zákon schvalovala, a soud jeho legitimitu potvrdil. Koneckonců správnost stanoviska dokazují i statistická data. Podle naposledy zveřejněných údajů správce státní poklady přineslo zavedení elektronické evidence tržeb do státní kasy více jak 5 miliard korun. 

Podstatný však není jen princip jako takový, ale třeba i názor a vnímání samotných podnikatelů, kterých se evidence týká. Ti elektronickou evidenci tržeb prostřednictvím stanovisek svých odborných komor a svazů převážně podporují. Souhlasně se v minulosti vyjádřila například Hospodářská komora, Svaz průmyslu a obchodu, či Svaz obchodu a cestovního ruchu.

Ať už je výrok Ústavního soudu jako celku jakýkoliv, neměli bychom nad ním příliš dlouho lavírovat, ale spíše ho vzít jako bernou minci. V nikoli tak vzdálené minulosti nám totiž jeden nejmenovaný státní představitel ukázal, jak se dá ústava ohýbat k vlastnímu politickému prospěchu.

Výrok Ústavního soudu s sebou ale nepřinesl jen pozitiva. Upozornil na nedostatky, které zákon má a které je třeba napravit před spuštěním další fáze. Před ministerstvem financí tak leží první velký úkol v novém volebním období – napravit to, co v minulosti zkazilo. Uvidíme, do jaké míry toho bude schopno, když je rozhodnutí na stejných lidech.

Vyjmutí bezhotovostních plateb z elektronické evidence tržeb pro mě velkým překvapením nebylo, protože ústavní soudci – na rozdíl od tehdejšího ministra financí Andreje Babiše – o existenci e-shopů a platby kartou vědí. Tato platba je již navíc elektronicky evidována a finančním úřadem je dohledatelná. Jediný negativní efekt může být ta skutečnost, že pro finanční správu bude složitější se k těmto údajům dostat, jelikož bude potřebovat spolupráci dalších subjektů. Od toho ale finanční kontrolory koneckonců máme.

Ať už je výrok Ústavního soudu jako celku jakýkoliv, neměli bychom nad ním příliš dlouho lavírovat, ale spíše ho vzít jako bernou minci. V nikoli tak vzdálené minulosti nám totiž jeden nejmenovaný státní představitel ukázal, jak se dá ústava ohýbat k vlastnímu politickému prospěchu, a proto by nám mělo záležet na tom, aby se orgány státní správy rozhodnutím soudu řídily. Jinak je nám náš právní stát k ničemu.


 
Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Daňová disciplína nejvyšší hodnotou? Odvážné tvrzení

Bohužel nežijeme v ideálním prostředí. Vedle zodpovědných občanů se vyskytují i černí pasažéři a podvodníci. Pokud se společnost nedokáže s černými pasažéry a podvodníky vyrovnat přirozeně, seberegulací, příkladem či domluvou, musí přijít ruka zákona, jež stanoví pravidla hry, která by měla v maximální míře odrážet zájem této společnosti. Pravidel hry je celá řada a ústavní zákony představují jejich rámec, deštník, možná i princip, z něhož vycházejí pravidla ošetřující i detailnější případy. Ústavní zákony by měly být kontrolovány Ústavním soudem a vychýlení vůči nim Ústavním soudem sledováno a řešeno.

Daňová disciplína by měla být občanskou samozřejmostí za předpokladu, že daňová pravidla jsou věcně nastavena racionálně, odůvodněně. Nicméně tvrdit, že daňová disciplína představuje nejvyšší hodnotu, je přinejmenším odvážné.

Je pravdou, že z tohoto pohledu by Ústavní soud měl představovat i strážce hodnot, priorit, principů, na kterých dané společnosti záleží. Uvedené příklady však do tohoto ranku vesměs nepatří. Daňová disciplína by měla být občanskou samozřejmostí za předpokladu, že daňová pravidla jsou věcně nastavena racionálně, odůvodněně. Nicméně tvrdit, že daňová disciplína představuje nejvyšší hodnotu, je přinejmenším odvážné. Daňová disciplína je důležitým parametrem v dobách, kdy veřejný sektor u nás přerozděluje téměř dvě pětiny vytvořené přidané hodnoty, přičemž průměr EU je ještě vyšší. Ústavní soud by jistě měl obhajovat princip, že daně se mají platit a vyhýbání se této povinnosti se neslučuje s mravností, nicméně označit daňovou disciplínu za nejvyšší hodnotu je přeci jen příliš odvážné.

A to jsme teprve v oblasti, která se principiálním hodnotám z výše uvedených blíží nejvíce. Hodnocení náročnosti podnikání, nemluvě již o technicitě spojené s povinností vystavovat účtenky. Vracíme se zde opět k úrovni vyspělosti společnosti jako takové, její samoregulace a zdravém rozumu. V řadě společností v Evropě je zkrátka vystavení účtenky při jakémkoliv placení naprostou samozřejmostí, nehledě již na to, že jejich elektronické propojení s finančním úřadem může vést k výraznému posílení transparentnosti a důvěryhodnosti. To, že v české společnosti toto samozřejmostí není, o něčem svědčí, a jistě to není pouze vlivem záběru našeho Ústavního soudu.



Monitor Jana Macháčka