Demokratická lekce Počerady

Je dobře, že se politici postavili proti prodeji elektrárny Počerady. Jednorázové gesto však nestačí. Musejí problém řešit koncepčně. Valná hromada ČEZ, která bývá v červnu, je šancí ukázat změnu kurzu. Ekologické organizace, média a nezávislé osobnosti sehrály v tomto případě skvěle roli demokratické kontroly. Píše Jiří Koželouh.

Elektrárna Počerady. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Elektrárna Počerady. | foto: Karel Pešek, MAFRA
Elektrárna Počerady. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Měl to být energetický obchod roku, jejž domluvili dva z nejmocnějších Čechů. Počítali s tím, že si nikdo nedovolí jim do toho mluvit, a pokud ano, budou ho ignorovat. Jenže věc nabrala jiný spád, než šéf ČEZ Daniel Beneš a majitel uhelných dolů Pavel Tykač čekali.

Prodej severočeské elektrárny Počerady o výkonu poloviny Temelína, jejíž provoz v důsledku obrovského státního vývozu elektřiny nepotřebujeme, a kvůli plýtvání uhlím a znečištění ani nechceme, narazil na odpor, který kulminoval minulý týden.

Prodej elektrárny, jež patří většinově státnímu ČEZ, soukromému fosilnímu miliardáři by totiž znamenal, že nový majitel začne tvrdě prosazovat prodloužení provozu elektrárny určené k uzavření. To by způsobilo i zbytečné, špinavé a neefektivní spálení stovek milionů tun uhlí z Tykačova Velkolomu Vršany.

Ukončení strategického obchodu

Celý obchod od začátku smrděl a o jeho ekonomické a strategické výhodnosti pro stát i menší akcionáře ČEZ lze pochybovat. Ke kritice ekologických organizací Greenpeace, Hnutí DUHA a iniciativy Limity jsme my, severočeských lékařů, vědců, místních politiků a osobností veřejného života se přidal i správce většinového státního podílu ČEZu, ministr financí Andrej Babiš. Obezřetnost při rozhodování požadovali i vicepremiér Pavel Bělobrádek a následně i premiér Bohuslav Sobotka.

Firma s většinovým státním podílem, jako je ČEZ, nemůže nadále uvažovat o strategickém obchodu, jenž zásadně ovlivňuje naši energetiku, s kontroverzním uhlobaronem, který blafuje a vyhrožuje

Tyto sílící hlasy a argumenty proti prodeji elektrárny zveřejnila média a měsíce v tichosti připravovaný velký kšeft se konečně dostal na světlo. Pavel Tykač ztratil nervy a poslal ČEZ výhrůžku: neprodáte-li elektrárnu hned, dál už nemám zájem. Dozorčí rada akciové společnosti vzápětí odmítla rychlé schválení prodeje a rozhodnutí odložila.

Ultimátum Pavla Tykače znělo „do konce dubna“. Ředitel ČEZ Daniel Beneš by měl nyní říct, jestli jednání padla, nebo se vedou skrytě dál. I kdyby si to snad Tykačova společnost Czech Coal rozmyslela (koneckonců právě těžaři elektrárnu tolik chtějí), firma s většinovým státním podílem, jako je ČEZ, nemůže nadále uvažovat o strategickém obchodu, jenž zásadně ovlivňuje naši energetiku, s kontroverzním uhlobaronem, který blafuje a vyhrožuje.

Státní energetická koncepce

Pokud je s obchodem konec a zastaralá elektrárna zůstane ČEZ, měla by být přibližně za šest let podle státní energetické koncepce i klimatické politiky uzavřena. Debata o směřování energetiky by však tímto případem neměla skončit. Ukázal totiž hloubku problému, a to ve dvou směrech. Energetika se neřídí schválenými státními koncepcemi, a proto nemáme účinné nástroje na uzavírání uhelných elektráren – na rozdíl od šesti ze sedmi zemí G7 (jedinou, kde se zatím neodehrává útlum, je Japonsko, nikoli USA).

Naše státní energetické koncepce kalkulují s tím, že zastaralé uhelné elektrárny odpadnou a po roce 2030 zůstane jen několik modernizovaných. Jenže neurčují závazné cíle a konkrétní opatření, jež se podle nich mají přijmout, se nedaří politicky prosadit.

Naše státní energetické koncepce kalkulují s tím, že zastaralé uhelné elektrárny odpadnou a po roce 2030 zůstane jen několik modernizovaných. Uhlí se bude přednostně spalovat v mnohem efektivnějších teplárnách. Jenže koncepce neurčují závazné cíle a konkrétní opatření, jež se podle nich mají přijmout, se nedaří politicky prosadit.

Stačí vzpomenout na ztroskotání návrhu takzvaných malusů (finančních postihů za výrobu elektřiny z uhlí s nízkou účinností) v Poslanecké sněmovně. A programovým prohlášením vlády schválený antifosilní zákon, který se navzdory obrovskému přínosu, jenž by měl po vzoru západních zemí pro naši ekonomiku, životní prostředí, zaměstnanost i energetickou bezpečnost, se poslancům ani nedostal na stůl.

Vláda jeho vytvoření uložila ministerstvu životního prostředí, jež ale úkol dlouho odkládalo a nakonec nesplnilo. Státní energetická koncepce bez jasných cílů a závazných kroků k uskutečnění nestačí.

Reforma

Druhý problém je ještě podivnější. Vláda nedokáže svou strategii prosazovat ani prostřednictvím firmy ČEZ, kterou většinově vlastní a na souhlas s jednotlivými kroky se poslanců ptát nemusí. Stát by si tedy měl zajistit, aby mu nejmocnější firma, kterou založil, (i menšinovým akcionářům, jak se ukázalo na příkladu Počerad) nepřerůstala přes hlavu.

Zástupci státu jako většinového vlastníka by měli přijít s reformou, která dá státu dostatečnou sílu prosazovat naplňování strategie. A vedení firmy musí dostat za úkol připravit jasný plán zavírání uhelných elektráren.

Je dobře, že se politici aspoň za minutu dvanáct postavili proti unáhlenému prodeji elektrárny Počerady. Jednorázové gesto ale nestačí. Musí k problému přistoupit koncepčně. A zde výmluva o končícím volebním období neplatí. Valná hromada ČEZ, která bývá v červnu, je příležitostí ukázat změnu kurzu.

Zástupci státu jako většinového vlastníka by měli přijít s reformou, která dá státu dostatečnou sílu prosazovat naplňování strategie. A vedení firmy musí dostat za úkol připravit jasný plán zavírání uhelných elektráren, jež by bylo transparentní i pro menšinové vlastníky naší nejvlivnější firmy, a nerozhodovalo se za dveřmi skupinky jejích nejvlivnějších šéfů.

Ekologické organizace, média a nezávislé osobnosti sehrály v tomto případě skvěle roli demokratické kontroly. Stát však musí vyvinout a hájit vlastní pojistky, jak bránit podivným obchodům a zneužívání moci.