Demokracie ve věku hlouposti

Demokracie není dělaná, aby většina lidí dala průchod „pokušení hlouposti“ a nechala se dlouhodobě opíjet demagogickými přísliby. Stane-li se to, záhy nevyhnutelně degraduje jen na pouťové šidítko v rukou vyvolených spasitelů.

Kolik blbosti unese demokracie? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kolik blbosti unese demokracie? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Kolik blbosti unese demokracie?

Často jsem si kladl otázku, zda je nepochybné, že pro jisté lidi patřilo vždy mezi nejkrutější životní útrapy muset se stýkat a jednat s hloupými bližními. Jak je však možné, že nikdo nikdy – pokud vím – nepomyslel na to, napsat studii Esej o hlouposti?

Ten, kdo se takto ptá, žádným hlupákem nebyl. Naopak, šlo o jeden z nejpronikavějších mozků své doby, španělského myslitele a brilantního esejistu Josého Ortegu y Gasseta (1883–1955), mistra hlubokých úvah vyšperkovaných elegantními a básnického ducha prozrazujícími metaforami. Od doby, kdy jeho dílo Vzpoura davů, jehož je uvedená otázka součástí, poprvé roku 1930 vyšlo, uplynulo téměř 90 let, v nichž nás lidská blbost nepřestala ani nadále věrně provázet. Navíc se zdá, že ve věku chytrých telefonů a sociálních sítí nabralo její šíření nové, přímo apokalyptické kvality.

Jako by blbosti bylo ve společnosti více nebo byla alespoň více na očích – hňupství otravné, agresivní a nařvané a především podrývající základy demokratického uspořádání státu, který vždy nějakou tu váhu tohoto nevábného obdarování unesl, nyní se však pod jeho tíhou nepokrytě hroutí a celosvětově poklesává v kolenou.

Demokracie prostě není dělaná, aby většina lidí dala průchod „pokušení hlouposti“ a nechala se dlouhodobě opít demagogickými přísliby zlovolných politických existencí. Stane-li se to, záhy nevyhnutelně degraduje jen na pouťové šidítko v rukou vyvolených spasitelů.

Poznávací znak

Máme-li se s tím aspoň trochu smysluplně vypořádat, musíme se nejprve pokusit lidskou hloupost analyzovat. Jistě se přitom s Ortegou y Gassetem shodneme, že zkušenost blízké přítomnosti blbce je navýsost stresující. Vždyť už staré jidiš úsloví hovoří, že „lépe být v Geheně s moudrým člověkem než v Gan Edenu s blbcem“.

O jeho společenské nebezpečnosti nemluvě. Tady připomeňme starozákonní „lépe potkat medvědici zbavenou mláďat než hlupáka s jeho pošetilostí“ a samy Lidové noviny zveřejnily loni článek s nanejvýše výmluvným titulkem Nebezpeční hlupáci. Škodí víc než banditi s odvoláním na italského ekonoma a historika Cipollu, jenž v roce 1987 formuloval „základní zákony lidské hlouposti“. Dokonce za vlády komunistů existovalo úsloví, že „blbec je horší než třídní nepřítel“, a to už je tedy opravdu co říci.

Významným poznávacím znakem blbce je, že sám o sobě tuto domněnku nikdy nepřipustí. Vždy jsou to „ti druzí“. Pokud tedy někdo začne o hlupácích rozšafně psát, hned se sám před sebou ocitá v podezření, že sebe z té množiny předem vylučuje, a tedy je možná tím blbem vůbec největším.

Psát o tomto tématu je více než ošemetné, což možná i vysvětluje, proč španělský filozof ve své době marně hledal příslušné studijní podklady. Významným poznávacím znakem blbce totiž je, že sám o sobě tuto domněnku nikdy nepřipustí. Vždy jsou to „ti druzí“. Pokud tedy někdo začne o hlupácích rozšafně psát, hned se sám před sebou ocitá v podezření, že sebe z té množiny předem vylučuje, a tedy je možná tím blbem vůbec největším.

A je tu další úskalí. Není navíc blbcem už proto, že pranýřovat hloupost je i trapné a ubohé? Jako by totiž někdo mohl za to, že mu není shůry dáno a v apatyce nekoupí. Jenže právě to při výzkumu lidské blbosti na mysli nemám. Vždyť všichni jsme v drtivé většině oblastí až hanebně nevzdělaní a snad jen v úzké sféře našich zájmů a zálib se trochu lišíme tím, že aspoň tušíme, jak moc ještě nevíme…

Tupost jako norma

To, co mám u zkoumané blbosti na mysli, není nevědomost, jež hříchu nečiní, ale tupost libující si ve své omezenosti, a co více, vydávající ji při zcela nepodložené argumentaci za normu. Lidi, kteří v tom nejsou nevinně, protože si z nadutosti zacpávají uši před hlasem, který je volá k přiznání si nedostatečnosti a tím i k prohlédnutí. Takoví lidé jsou – a nemohou nebýt – nebezpeční. A najdeme je všude.

To, co mám u zkoumané blbosti na mysli, není nevědomost, jež hříchu nečiní, ale tupost libující si ve své omezenosti, a co více, vydávající ji při zcela nepodložené argumentaci za normu.

Spíše než o neznalost faktů tedy zjevně jde o postoj k této neznalosti. Zda si to někdo pokorně připustí, či chce naopak svou nevědomost přebít agresivním popíráním. Spíše než „být hlupák“ jde o to „chovat se jako hlupák“. A zase – soudný člověk si dokáže takové své selhání připustit a kát se za ně, „kovaný hlupák“ této sebereflexe není schopný nikdy. Ani mu nevstoupí na mysl.

Nejhorší je, když se idioti, ze své podstaty „davoví lidé“, spojí, neboť pak představují v břitké definici Ďáblova slovníku amerického spisovatele Ambrose Bierce (1842–1913) „členy velikého a mocného kmene, jejichž vliv na záležitosti lidstva byl vždy dominantní a určující. Idiotova aktivita se neomezuje pouze na vybraná pole myšlení nebo činnosti, nýbrž prostupuje vším a řídí celek. Ve všem má poslední slovo, jeho rozhodnutí jsou neodvolatelná. Udává tón názorům i vkusu, vytyčuje hranice ústním projevů mas konečnou platností vymezuje vhodné chování.“

Armádní stipendium

Budu trochu „osobní“ a přiznám se, že jsem kdysi v roli nechtěného etnografa pobyl u kmene idiotů celý rok na nesmírně zajímavém studijním pobytu. Vše bylo hrazeno – doprava, strava, ubytování, a navíc to nešlo odmítnout, protože stipendium se formálně nazývalo povolávací rozkaz do Československé lidové armády.

Budu trochu „osobní“ a přiznám se, že jsem kdysi v roli nechtěného etnografa pobyl u kmene idiotů celý rok na nesmírně zajímavém studijním pobytu. Vše bylo hrazeno – doprava, strava, ubytování, a navíc to nešlo odmítnout, protože stipendium se formálně nazývalo povolávací rozkaz do Československé lidové armády.

Bylo to nesmírně vzrušující – kromě toho, že člověk vydaný idiotům na milost a nemilost díky fenoménu „rozkaz je rozkaz“ byl neustále jednou nohou ve vězení či nemocnici (ne-li hůře), obohatilo ho to třeba i tím, že shledal, kterak idioti řadí knihy. V místní knihovně totiž platil vynalézavý systém, kdy žluté barvy hřbetů knih přecházely plynule do zelených, ty do červených a tak dále – hotová Goethova „nauka o barvách“.

A ten na několik úžasně vynalézavě variovaných sprostých slov redukovaný slovník, jímž šlo vyjádřit veškeré odstíny všehomíra. Jak úsporné a racionální – a všechny arciidioty, kteří by taková báječná povinná etnografická stipendia chtěli obnovit pro naše děti, nakopat do pr… Jak to v geniálním bonmotu svého času postihl český spisovatel Jan Procházka (1929–1971): „V době své základní vojenské služby jsem myslel, že všichni idioti odešli do armády. Teprve v civilním životě jsem zjistil svůj omyl – neodešli zdaleka všichni!“

Dnes je vše naštěstí jinak, armáda se v zemi Josefa Švejka těší dle nedávného průzkumu mezi institucemi největší důvěře a daleko za sebou nechává třeba církve i s těmi divnými lidmi, co v nich zbyli.

Triumf davového člověka

Po tomto osobním odbočení – a především poté, co jsme si objasnili, jak chápat pojem blbce – se vrátím k centrálnímu tématu tohoto zamyšlení – soustředění idiotů do kmene, jenž určuje a vládne a při obzvlášť neblahé souhře okolností i pohřbívá demokracii. Vše totiž ve volbách záleží na kvalitách „průměrného člověka“ (který však sám o sobě může být výrazně lepším člověkem než leckterý „sofistikovaný intelektuál“).

Pokud tyto kvality v masovém měřítku nezadržitelně klesají, takže se takoví lidé stávají snadnou kořistí protřelých populistů, je osud demokracie zpečetěn. Závisí totiž jednak na dělbě moci (a to nejen v podobě, jak učí francouzský filozof Charles Louis Montesquieu /1689–1755/, ale i na oddělení moci politické, mediální a ekonomické), jednak nepopiratelně na určité vyspělosti voličů schopných pracovat s racionálními fakty, jež ještě předtím oddělí od smyšlenek a lží.

„Všude a za všech okolností vzniká vše pouze skrze moc, ale moc pokaždé mají v rukou ti, kdo jsou hrubí a duševně omezení. Neboť nikdo nemůže popřít fakt, že míra nekultivovanosti a tuposti tohoto světa je alarmující.“

Vždyť nikdo to sice takto otevřeně neříká, ale co jiného je obava před příliš snadno použitelným instrumentem referenda než strach, že lidé se projeví jako blbci zmanipulovatelní ještě většími blbci a rozhodnou se ve výsledku proti svým bytostným zájmům?

Jisté varování před touto situací pronáší i francouzský myslitel Alexis de Tocqueville (1805–1859) ve svém díle Demokracie v Americe: „Mám před očima nespočetný dav lidí podobajících se navzájem jako vejce vejci a vzájemně si rovných, ustavičně zaneprázdněných vlastními záležitostmi, usilujících jen o dosažení běžných a banálních potěšení, jichž je plna jejich duše.“

A to napsal jedinečný pozorovatelský talent v době, kdy podle tezí amerického mediálního teoretika Neila Postmana (1931–2003) v knize příznačně nazvané Ubavit se k smrti v USA ještě dominovala kultura vážného slova nad infantilním světem obrazu a dělníci po práci okupovali veřejné knihovny plni touhy po vážném a hlubokém příběhu.

Skeptický německý filozof Arthur Schopenhauer (1788–1860) vztah hlouposti a moci vyjádřil takto: „Všude a za všech okolností vzniká vše pouze skrze moc, ale moc pokaždé mají v rukou ti, kdo jsou hrubí a duševně omezení. Neboť nikdo nemůže popřít fakt, že míra nekultivovanosti a tuposti tohoto světa je alarmující.“

Infantilní společnost

Na zmíněné dílo Vzpoura davů pak již názvem své nedávno i v češtině vydané knihy Triumf průměrného člověka navazuje polský filozof a politik Ryszard Legutko, který v ní mimo jiné polemizuje s tvrzením anglického myslitele Johna Stuarta Milla (1806–1873), že „člověk, třebaže tíhne k příjemnosti a potěšení, bude vždycky od příjemností oproštěnou Sokratovu existenci stavět nad existenci příjemnostmi nasyceného vepře“.

Ať tak či onak, hloupnutí „průměrného člověka“ plného neutuchající touhy po zábavě a senzacích zprostředkovaných ustavičně pípajícími „chytrými telefony“ se nemůže na společnosti neodrazit.

Legutko k tomu dodává: „Průměrnost, vyplývající z obrovské početní převahy, se stala upřednostňovaným, privilegovaným vzorem, zatímco sokratovský model… ztratil přitažlivost a zároveň i to, co je v demokracii nejdůležitější, tedy početní podporu.“ Lze přitom pochybovat, zda ji kdy vůbec měl.

Ať tak či onak, hloupnutí „průměrného člověka“ plného neutuchající touhy po zábavě a senzacích zprostředkovaných ustavičně pípajícími „chytrými telefony“ se nemůže na společnosti neodrazit – je více infantilní a plná trivialit než kdy dříve. A navzdory okamžitému přístupu k informacím i paradoxně méně vzdělaná a jako taková snadnou obětí pro vychytralé populisty větřící šanci. Jak jinak by se ostatně mohl ne „velký zlý bratr“, ale „velký zlobivý chlapeček“ stát prezidentem současných USA?

Lékem je pojmenování

Český spisovatel Ludvík Vaculík (1926–2015) kdysi v rozhovoru pro LN řekl, že „mnohá blbost se drží a je neporazitelná proto, že se opírá o stejně blbou anebo nevědomou většinu“. A to je alespoň minimum, co je nutné – tedy říct to. Namísto toho jsme svědky „politické korektnosti“ na způsob „nepojmenuješ ohrožení svého“.

Vzdělanci se sebemrskačsky cenzurují, že chudáka blbce nelze nazvat blbcem, protože měl třeba „trudné dětství“.

Vzdělanci se sebemrskačsky cenzurují, že chudáka blbce nelze nazvat blbcem, protože měl třeba „trudné dětství“. A co si přitom jen musí ten „odporný elitář“ ve svém všedním dnu vytrpět. Ve světě, v němž zmizelo vědomí úrovní a lig a „průměrný hlupák“ určuje poptávku.

Nebohý a geniální italský hrbáček Leopardi napsal apokryf o určení jedné z lidských duší do tohoto světa, v němž „bude veliká a bude trpět“. Duše se však zarputile brání a za každou cenu chce do těla tupce, kde jedině jí může být dobře. Zjevně to byla chytrá duše, jež se nedala nachytat na velké předurčení a dobře věděla, že na prasečí způsob je přece jen člověku nejlíp.

Největší blbost

Je to nakonec vše marnost, neboť přimět k zamyšlení lze možná jednoho člověka, ale nikoli dav. Jak to vystihl maďarský spisovatel Sándor Márai (1900–1989) ve své úvaze o lidském primitivismu: „S davem se nedá diskutovat, jako kdybys diskutoval s opilcem či maniakem, který ti odpovídá jen blekotáním svých utkvělých představ… Soustrast, soucit v duši člena davu jsou pokřivené, nervy mu opanovala hamižnost a krvežíznivost, nekonečná, lačně hltající a truchlivá touha po slasti.“

Pod tímto zorným úhlem je pak největší blbost o blbosti psát. Nepohneš s ní ani o píď, jen si získáš nepřátele, protože podvědomí druhých je plné podezřívavosti a neuvěří, že jsi nemyslel právě je.

Ano, běda politikům, kteří se budou muset před Bohem zodpovídat, že právě takovou duši davu vyvolávali ve svých volebních kampaních k životu. Ani Ortega y Gasset neměl iluze, když napsal: „Jako hmyz, který nelze dostat z děr, není možné hlupáka vylákat z jeho hlouposti, ani na chvilku nemůže být vyveden ze své slepoty, aby se přinutil srovnat svůj obvyklý způsob vidění s jemnějšími způsoby vidění. Omezenec je doživotní a neprodyšný.“

Pod tímto zorným úhlem je pak největší blbost o blbosti psát. Nepohneš s ní ani o píď, jen si získáš nepřátele, protože podvědomí druhých je plné podezřívavosti a neuvěří, že jsi nemyslel právě je. A to je i odpověď na úvodní otázku Ortegy y Gasseta, proč Esej o hlouposti možná nebyl dosud napsán: Ten, kdo by tak učinil, by byl totiž bezkonkurenčně největší hlupák ze všech, takový hlupák, jakého snad země ještě nenosila…