Dějiny jsou otevřené

„Moje práce spočívá v tom, že mám několik různých kritických vydání řeckého textu, další prameny si musím dohledávat. Teď třeba píši komentář ke knize Skutků apoštolských, kde bych měl čtenáři vysvětlit něco, co je poměrně složité,“ říká v rozhovoru novozákonní biblista Petr Pokorný.

Petr Pokorný | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Petr Pokorný | foto:  Michal Šula, MAFRA
Petr Pokorný | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V útulném podkroví pražského činžáku se rodí ty nejpovolanější komentáře k biblickému Novému zákonu. Obklopen knihami s řeckými či koptskými zdroji je sepisuje Petr Pokorný, autor desítek knih, jenž byl oceněn jako jeden z pěti výjimečných vědců Univerzity Karlovy prémií Donatio Universitatis Carolinae. „S ní spjatý milion korun dám na výzkumný projekt, který se věnuje kořenům křesťanské civilizace,“ říká v rozhovoru profesor Petr Pokorný.

LIDOVÉ NOVINY: Jak jste oslavil své nedávné 84. narozeniny a Velikonoce?

POKORNÝ: Byli jsme na chalupě, kde se schází celá naše rodina, což už je dnes 24 lidí – včetně našich potomků a jejich partnerů. A narozeniny jsme pak ještě oslavili doma.

LIDOVÉ NOVINY: Co říkáte jako přední odborník na křesťanské dějiny, biblistiku a Ježíšův život na zavedení státního svátku na Velký pátek? Jste pro?

Byl jsem jeden z těch posledních studentů klasického gymnázia, kteří měli latinu osm let a řečtinu čtyři. Dnes se na univerzitě latina a řečtina studuje v prvním ročníku...

POKORNÝ: Je to hezké, líbí se mi to. Mohli jsme se díky tomu sejít v kostele už dopoledne. Obvykle také na vesnici kážu; je to u nás na Vysočině, odkud pochází celý náš rod...

LIDOVÉ NOVINY: V jeho „krvi“ je i teologie. Ovlivnilo nějak váš celoživotní zájem i to, že byl vaším pradědečkem Heřman z Tardy, významný představitel církve za Rakouska-Uherska?

POKORNÝ: Do určité míry ano. I můj dědeček byl farář. Tatínek byl sice inženýr, ale můj bratr Jan rovněž studoval teologii. Až zázračně se udržel naživu, protože se narodil předčasně, když měla maminka španělskou chřipku, a prakticky několikrát byl na smrt nemocný. Rozhodl se pro teologii a dnes má 99 let! A pořád se drží a sleduje, co dělám. (směje se)

Nechtěl jsem, aby si někdo myslel, že se po něm „opičím“, tak jsem si přál studovat přírodní vědy. Ale když Němci zavřeli vysoké školy, bratr se učil doma. Zajímalo mě, co se učí. Byl jsem tehdy malý kluk – do první třídy jsem šel 1. září 1939, v den, kdy vypukla druhá světová válka.

LIDOVÉ NOVINY: A on musel skončit se studiem.

Měli jsme katedru praktických otázek socialismu, kterou vedl celkem neškodný marxista – někteří marxističtí filozofové mu říkali „marxistická svíčková bába“. My jsme se ale – paradoxně! – marxismus učit nesměli.

POKORNÝ: Ano. Po válce teologii ale doštudoval a přidal k tomu ještě sociologii – byl posledním žákem profesora Inocence Arnošta Bláhy v Brně.

LIDOVÉ NOVINY: To byl slavný sociolog města či dětství, jenže sociologie, tento „buržoazní“ obor, se soudruhům moc nelíbila... Vy jste začal studovat teologii a řečtinu až po únoru 1948.

POKORNÝ: Měl jsem tehdy velikou výhodu, že jsem řečtinu míval už na gymnáziu – byl jsem jeden z těch posledních studentů klasického gymnázia, kteří měli latinu osm let a řečtinu čtyři. Dnes se na univerzitě latina a řečtina studuje v prvním ročníku... Po studiu teologie jsem v roce 1955 šel na vojnu.

LIDOVÉ NOVINY: Jaké to vůbec bylo, dělat v těch temných padesátých letech teologii? Komunisté to nejspíše dost hlídali.

POKORNÝ: Naše fakulta byla zařazena mimo univerzitu. Měli jsme tam ale katedru praktických otázek socialismu, kterou vedl celkem neškodný marxista – někteří marxističtí filozofové mu říkali „marxistická svíčková bába“. My jsme se ale – paradoxně! – marxismus učit nesměli. Dělali jsme to na seminářích religionistiky a dva z nás také chodili na bytové semináře k profesorovi Janu Patočkovi, kde první rok probíral filozofii mladého Marxe.

LIDOVÉ NOVINY: K zájmu o biblistiku a gnózi jste se dostal už tehdy, za studií?

POKORNÝ: Trošku ano, využíval jsem náskoku díky své řečtině. A můj učitel profesor Josef B. Souček mi poradil, abych se věnoval gnostickému hnutí, starověké interpretaci křesťanství spjaté se židovským spiritualismem. Marxisté chápali křesťanství jako zásvětné hnutí, jako gnózi. Začal jsem číst tyhle texty a napsal i první německou monografii.

Můj učitel profesor Josef B. Souček mi poradil, abych se věnoval gnostickému hnutí, starověké interpretaci křesťanství spjaté se židovským spiritualismem

Stále mne ovšem zajímaly dějiny řecké literatury, jenže na Filozofické fakultě UK u profesora Karla Svobody jsem oficiálně studovat nemohl. Domluvil jsem se tedy s ním až po vojně, chodil na přednášky a udělal si i takový sešitek, jakoby index. Poznal jsem tam některé své pozdější kolegy a přátele, kteří pak působili v Akademii věd. Tamní kabinet byl volnější a za pražského jara jsem tam udělal i kandidaturu – vědecký titul CSc.

LIDOVÉ NOVINY: Při nedávném udílení prestižní prémie Donatio na Univerzitě Karlově mne zarazilo, že jste se už v roce 1964 dostal ke studiu teologie na Oxfordu, byť v jediném trimestru. Jak k tomu za socialismu došlo?

POKORNÝ: Měl jsem výhodu, že na naší fakultě působil profesor Josef Lukl Hromádka, který patřil k teologům církve v socialismu a od počátku usiloval o dialog s marxisty. To se podařilo až v roce 1964. A nám na fakultě – to musím i dnes uznat – udržel naprosto svobodné prostředí, mohlo se o všem diskutovat...

No a já v Listech filologických objevil inzerát, že Haardtův institut pro klasická studia ve Vandoeuvres u Ženevy nabízí stipendia pro postdoktorské studenty. Napsal jsem jim, získal doporučení od Součka i Svobody a oni mi to udělili! Tak jsem s tím jako blbec šel na ministerstvo školství, ať mne pustí ven, ale vůbec se se mnou nebavili. To bylo asi v roce 1962.

Komunisté si mysleli, že to bude dokládat náboženskou svobodu v Československu, takže mne nakonec pustili i tam, do Anglie – na jeden trimestr. Blížil se rok 1968.

Rok nato se bavili, ale nepustili mne, nicméně za další rok jsem jel – po revoluci jsem ve své složce našel poznámku, že to Hromádka „doporučuje“. V Ženevě jsem potkal profesora George Kilpatricka z Oxfordu, který mi napsal doporučení ke studiu na Queen’s College, za nějž se postavil i generální tajemník Světové rady církví. Komunisté si mysleli, že to bude dokládat náboženskou svobodu v Československu, takže mne nakonec pustili i tam, do Anglie – na jeden trimestr. Blížil se rok 1968.

LIDOVÉ NOVINY: Jak vaše bádání ovlivnila stáž ve svobodné Velké Británii?

POKORNÝ: Byl jsem tam jen dva a půl měsíce. Ovšem Kilpatrick, původem Kanaďan, byl výraznou osobností, vyvažoval ten německý vliv, pod kterým jsme tu v teologii byli. Setkal jsem se tam s některými budoucími kolegy a učil se koptštinu u Jaroslava Černého (významný český egyptolog – pozn. red.).

LIDOVÉ NOVINY: Koptština se vám pak hodila.

POKORNÝ: Později jsem spolupracoval s koptologickým týmem v NDR. Po válce se objevily Rukopisy z Nag Hammádí nebo, jak se tehdy říkalo, Texty z Chénoboskia, což jsou rukopisy včetně Tomášova evangelia z knihovny, již ve 3. až 4. století četli gnostici. Zachovaly se jenom v koptském překladu, našli je v Egyptě náhodou beduíni, prodali je starožitníkovi a další expedice se pak snažily najít, kde byly ve starověku uloženy. Jedné expedice pod patronací UNESCO jsem se rovněž účastnil.

LIDOVÉ NOVINY: Jak vypadá vaše práce, když píšete komentáře k evangeliím?

Rukopisy z Nag Hammádí se zachovaly jen v koptském překladu, našli je v Egyptě náhodou beduíni, prodali je starožitníkovi a další expedice se pak snažily najít, kde byly ve starověku uloženy

POKORNÝ: Archeologie je asi tak pět procent průpravy biblisty, je pouze třeba, abych s archeology uměl komunikovat. Moje vlastní práce však spočívá v tom, že mám několik různých kritických vydání řeckého textu, další prameny si musím dohledávat. Teď třeba píši komentář ke knize Skutků apoštolských, kde bych měl čtenáři vysvětlit něco, co je poměrně složité...

LIDOVÉ NOVINY: A to?

POKORNÝ: Musím vyjít z textu, jak to vypráví autor, tedy ten, kdo napsal Lukášovo evangelium – zjednodušeně jej nazýváme Lukášem, ač je to možná jen druhotné pojmenování. Jeho vyprávění zahrnuje informace o událostech i jejich hodnocení, které ale je zase podáno formou vyprávění. Rozlišit, co je fakt a co je doplněno, aby bylo jasné, jak se to týká čtenáře, je úkolem interpreta. Tím se musím zaobírat.

Lukášovo vyprávění zahrnuje například dlouhé řeči Pavla z Tarsu, které zřejmě byly prosloveny; jistě se týkaly problémů, které z nich vyčteme, ale celé zpracování je dílem autora a projevem jeho myšlení, jeho víry, jeho snahy přesvědčit čtenáře. Co je příznačné pro Lukáše a co pro Pavla, můžeme poznat srovnáním s Pavlovými autentickými listy, které naštěstí máme k dispozici. Navíc se musím snažit rekonstruovat také události, o nichž se tam mluví a které jen zčásti mohu konfrontovat se zprávami tehdejších historiků.

Co je příznačné pro Lukáše a co pro Pavla, můžeme poznat srovnáním s Pavlovými autentickými listy, které naštěstí máme k dispozici

Tak tu máme autora, Pavlovy listy a události. Tyhle rozměry textu musíme odlišit, ale nejde je od sebe oddělit. Čtenář je musí pořád mít před očima, aby text pochopil. Jinak nepostihne ten živý pohyb, o němž text vydává svědectví. Ještě je třeba dodat, že původní adresát nebyl čtenář, ale posluchač čteného textu; naprostá většina lidí si knihu nemohla koupit. A předčitatelé si čtení museli natrénovat, tehdy se ani nedělila slova, neznali velká písmena, neměli tečky – předčítání ostatním byl také herecký výkon.

LIDOVÉ NOVINY: To musí být hrozně moc práce. Píšete komentáře česky, či německy?

POKORNÝ: Dva jsem psal v němčině, jeden anglicky, dva další byly do angličtiny přeloženy. Teď píšu česky, protože jsme začali svoji knižní řadu. To je dost ambiciózní projekt na tak malou zemi.

LIDOVÉ NOVINY: Kolik vlastně umíte řečí? Umíte koptsky, aramejsky?

POKORNÝ: Mluvím německy, anglicky, přednáším i rusky a francouzsky, ale to mne musí někdo i opravit. A taky řecky se snažím mluvit aktivně, máme takový novořecký kroužek. (směje se) Pasivně pak staré jazyky: řečtinu, latinu, hebrejštinu. Z aramejštiny i syrštiny znám základní gramatická pravidla, ale neznámý text bych nepřeložil. Koptštinu jsem kdysi uměl celkem slušně, ale už po sametové revoluci jsem to „předal“ svým žákům, kteří mají kvalitní učitele tady v Praze.

LIDOVÉ NOVINY: Jak byste se domluvil s Ježíšem Kristem?

Křesťan tím, že se přiznává k Ježíši Kristu, sděluje ostatním, že to dobré má budoucnost, tu poslední budoucnost před Bohem. To je něco jiného než si stěžovat na zkažený svět.

POKORNÝ: Teoreticky vzato: hebrejsky znal přinejmenším pasivně, ale přesto zřejmě líp než já. Takže asi řecky. Myslím, že řečtinu uměl. Poslední vykopávky ze Seforis (z naleziště města Cipori), asi čtyři kilometry od Nazaretu, kde vyrůstal, ukazují, že to bývalo řecky mluvící velkoměsto, hlavní město Galileje ještě v době Ježíšova narození.

LIDOVÉ NOVINY: Vy máte čtyři děti a čtrnáct vnoučat. (Kouzlem osudu právě v té chvíli do místnosti vstupuje Pokorného snacha s nejmladším miminkem v náručí.) Chci se vás na závěr našeho povídání zeptat, zda jste se po všech těch biblických a teologických studiích dověděl o nějaké důležitější hodnotě, než je láska k bližnímu.

POKORNÝ: Ne. Právě to je dobré lidem stále říkat. Mívají představu, že náboženství je nějaké tajemství, a kdo je zná, je na tom líp. I Ježíšovo vzkříšení dokazuje, že přikázání lásky má budoucnost. Bůh se tím přiznal k tomu, co Ježíš dělal a učil. Mějte se rádi, říká ale kdekdo.

Křesťan tím, že se přiznává k Ježíši Kristu, sděluje ostatním, že to dobré má budoucnost, tu poslední budoucnost před Bohem. To je něco jiného než si stěžovat na zkažený svět. Ačkoli svět může skončit tragicky – dějiny jsou otevřené –, to, co má budoucnost i za naším horizontem, bude odpovídat tomu, co učil a dělal Ježíš. Není jiné cesty.

Petr Pokorný (84)

  • Evangelický teolog, bývalý vinohradský vikář a přední novozákonní biblista.
  • Narodil se 21. dubna 1933 v Brně. Má 99letého bratra Jana, též teologa.
  • V Praze vystudoval teologii (1955) a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy posléze mimořádně i řečtinu (1959).
  • Studijní stáže absolvoval navzdory režimu v Bonnu, Oxfordu a Ženevě.
  • Od roku 1968 působí na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, po roce 1972 jako profesor biblistiky.
  • Ač hlavně píše, zúčastnil se i několika expedic v terénu (Egypt, Jordánsko).
  • Předsedal světové organizaci pro studium Nového zákona (1994 až 1995) a Učené společnosti ČR (2012 až 2014).
  • Bádal v Tübingenu, Heidelbergu i na Princetonu, napsal několik desítek knih.
  • Držitel řady cen: Humboldtovy (1995), Dobrovského (2003) i Donatia UK (2017).
  • Nadále působí v Centru biblických studií Akademie věd a Univerzity Karlovy.
  • Se ženou Věrou († 2016) vychoval čtyři děti. Má už také čtrnáct vnoučat.



Počet příspěvků: 1, poslední 19.5.2017 11:02 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.