Země jako Itálie se netrestají

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Itálie se dohaduje s Bruselem, zda přepíše či nepřepíše státní rozpočet tak, aby plnil kritérium podílu schodku na HDP. Situace možná směřuje ke kompromisu, ale pokud by se znesvářené strany nedohodly, věříte tomu, že by Itálie někdy dostala pokutu v řádech procent HDP? Není to větší utopie než víra, že eurozóna bude mít někdy společný dluhopis? Mluví se též o reformě paktu stability a růstu, mnozí ekonomové soudí, že by eurozóně stačilo jen dluhové kritérium. Někdy vznikají i paradoxní situace. Španělsko se například letos po letech dostane pod tři procenta schodku vůči HDP, ale příští rok pro změnu směřuje k řízení s Evropskou komisí ve věci neudržitelného dluhu.

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

„Mimosoudní“ řešení

Na nejobecnější úrovni bychom si měli položit otázku ohledně obecného účelu trestu, resp. sankce za nějaké chování. Z pochopitelných důvodů se tímto tématem nejurputněji zabývá trestněprávní nauka. Nahlédnout to lze například z hezky zpracovaného přehledu, který rovněž odkazuje na náš trestní zákon, kde se vymezují tyto cíle: zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti; vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život; tímto působit výchovně i na ostatní členy společnosti.

Ve všech těchto případech je jistě podstatná konkrétní osoba delikventa, například uvážení, zda jde či nejde o takzvaného recidivistu.

Přinejmenším v prvním přiblížení bychom asi mohli aplikovat výše uvedené teze i na unijní delikty. Rovněž zde je tedy třeba respektovat případy, kdy neukázněný člen EU je na pokraji bankrotu, případně i to, že jeho exit z dosahu unijní jurisdikce by vážně ohrozil její samotnou existenci.

Obdobně závažná je otázka reálné vykonatelnost trestu, zejména má-li být trestán stát, ani nemluvě o státu s politickou silou Německa, Francie či Itálie. Ohledně deliktů těchto mocností se proto dá vždy očekávat spíš nějaká forma „mimosoudního řešení“, případně uložení sankce, jejíž faktické provedení se snadno rozplyne pod tíhou nových událostí.

Čisté řešení této mocenské asymetrie samozřejmě nabízí model Rady bezpečnosti OSN, v jejímž stylu by se pro trestní záležitosti udělilo prominentním členům EU právo veta.

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Otázka vymahatelnosti

K reformě pravidel již došlo. Dle současné právní úpravy Evropská komise navrhne opatření proti zemi překračující pravidla pro schodek a tyto opatření (včetně případných sankcí) začnou platit automaticky. Rada EU – pokud nesouhlasí s návrhem Komise – musí hlasovat kvalifikovanou většinou pro zastavení sankčního mechanismu navrženého Komisí. Již tedy neplatí situace, kdy Komise navrhla opatření k nápravě fiskální pozice a Rada EU musela většinovým hlasováním návrh podpořit. Postižené členské státy se tak logicky zdržely hlasování a především v případě postihu velkých členských zemí, jakými jsou Německo nebo Francie, bylo těžké kvalifikovanou většinu v Radě získat.

Otázkou však stále zůstává, jaké nástroje má EU k prosazení pravidel. Jak může například Itálii donutit změnit návrh rozpočtu nebo dokonce donutit zaplatit navrženou pokutu? Bude například EU ochotna potrestat Itálii snížením přislíbených prostředků z rozpočtu EU nebo pozastavením hlasovacích práv v Radě EU?

Stanovení pravidel pro schodek rozpočtu do výše 3 procent HND a dluhu na úrovni 60 procent HND nemá žádnou vnitřní logiku. Jedná se o jednoduchou fiskální aritmetiku, kdy stabilizace dluhu na úrovni 60 procent HND při odhadovaném maximálním dlouhodobém růstu ekonomiky umožňuje deficit rozpočtu maximálně 3 procenta HND. Znamená to však, že větší dluh než 60 procent je již něco špatného? Pak by například Japonsko už muselo několikrát vyhlásit bankrot. Znamená naopak dluh nižší než 60 procent jistotu? Příklad kolapsu bankovního sektoru Irska a nárůstu irského dluhu je ukázkou, že žádná optimální úroveň dluhu neexistuje.

Samotné členské státy by měly pochopit, jako to chápe většina zodpovědných jednotlivců a domácností, že příjmy a výdaje by měly být dlouhodobě v rovnováze a především pak v časech, kdy ekonomika roste. Pokud státu nestačí vybrané daně v dobrých letech růstu na pokrytí běžných výdajů (penze, zdravotnictví, platy státních zaměstnanců apod.), pak je logické, že v době krize se situace stane neudržitelnou. Proto je nutné vytvářet tlak na země typu Itálie, aby se snažily o vyrovnané nebo přebytkové rozpočty v časech růstu a vytvořily si rezervu na období krize, která dříve nebo později opět dorazí.

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Jen hrozba

Ve věci italského rozpočtu musí dojít ke kompromisu, který umožní oběma populistickým stranám v italské vládě cítit se vítězně, ale zároveň umožní evropským institucím vykreslit situaci jako citlivé řešení v rámci rozumné aplikace evropských pravidel. Na rozdíl od Řecka při minulé krizi probíhá v italské politice soutěž mezi vládními stranami o to, kdo lépe hájí italské zájmy proti Bruselu, takže to může být dosti komplikované, ale Evropa je v umění zařídit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, dosti zkušená.

Hrozba velkých finančních pokut za neplnění paktu stability může být účinná jen jako hrozba už proto, že ve většině případů je její aplikace procyklická, a tedy kontraproduktivní. Hrozby často fungují jen potud, dokud se neuplatní.

Pavel Kohout, Robot Asset Management SICAV

Gigantický morální hazard

Silně pochybuji, že by některý významný člen eurozóny dostal pokutu v řádu procent HDP. V první řadě už jen proto, že napjatá rozpočtová situace Itálie by tak snadno přerostla v akutní krizi. Brusel by nejspíše postupoval „flexibilně“, podobně jako onehdy v případě Francie. A když už jsme u Francie, pak dodejme, že také sousední Belgie dlouhodobě porušuje hranici maximálně 60 procent zadlužení vzhledem k HDP. O možnosti sankcí se přitom ani nediskutuje.

Pokud jde o společný dluhopis, pak v zájmu EU věřím, že tento gigantický morální hazard nebude nikdy schválen rozpočtově střídmějšími státy. Proslulé pravidlo o tříprocentní hranici pro deficit veřejných rozpočtů by ovšem mělo být reformováno, a sice podle vzoru švýcarského ústavního zákona o vyrovnaném rozpočtu. Ten umožňuje deficit během recese, ale zakotvuje povinnost dluh splatit během konjunktury. Kromě toho švýcarská ústava zakazuje daňový kartel mezi kantony a omezuje maximální daňové sazby. To je správný vzor pro EU, ovšem není vůle jej prosadit.

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Rozdělení eurozóny

Pakt stability a růstu byl již porušen více než stokrát (to není nadsázka) a k potrestání viníka nikdy nedošlo. To ale bylo za situace, kdy ve vládách byli „good guys“, podporovatelé stále těsnější evropské integrace. Neplatí tak jednoznačná dedukce, co z dosavadní praxe plyne pro současnou italskou situaci, kdy jsou ve vládě z bruselského pohledu „bad boys“. Není také bez ironie, že pokuta od Evropské unie rozpočtovou situaci Itálie ještě zhorší.

Britský konzervativní europoslanec Daniel Hannan formuloval už před mnoha lety takzvaný Hannanův první zákon politiky: „Žádná strana není euroskeptická, pokud je ve vládě.“ Viděli jsme nesčetněkrát, že i strany, které vyhrály volby s jasně euroskeptickým programem, ve vládě nakonec „vyměkly“. Evropská unie naučila poslušnosti jak řeckou Syrizu, tak českou ODS. Nyní EU ukazuje svoji sílu při vyjednávání o brexitu. Je otázkou, jak dlouho dokáže odolávat italská vláda a zda náhodou nebude výjimkou, která vyvrátí Hannanův zákon.

Nápadů na reformu eurozóny existují spousty, málokterý z nich má ale šanci stát se realitou v důsledku komplikovaného procesu přijímání takových změn. (Bavíme-li se tedy o tvrdých pravidel, napsaných ve smlouvách.) Z mého pohledu by nejlepší reformou bylo rozdělení eurozóny, aby z ní vystoupily ekonomiky, které do ní evidentně nepatří, tedy například Řecko a Itálie, to je ovšem při pohledu na politickou situaci nápad ze všech nejšílenější a nejdále od uskutečnění. Sám jsem zvědavý, kam nás příští kroky eurozóny zavedou.

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Politické vyklouznutí

Je-li dnešní otázka formulována tak, zda věřím, že Itálie dostane pokutu za nedodržování pravidel fiskální disciplíny, chce se mi říci, že bych rád věřil, ale spíše jsem přesvědčen, že opět dojde k nějakému politickému vyklouznutí z této povinnosti. Dodal bych k tomu, že v současnosti vskutku není žhavější kandidát k udělení této nelichotivé pozice, než je právě Itálie, která je největším ekonomickým průšvihem Evropské unie za posledních 20 či 25 let. Pokud by si někdo „zasloužil“ udělení této pokuty, pak právě Itálie. 

Vzhledem k tomu, že v celé historii existence Paktu stability a růstu – v jeho výchozí „měkké“ podobě i v té stávající „zpřísněné“ – zatím žádná pokuta udělena nebyla, bylo by více než žádoucí, aby Pakt nebyl pro smích, s potrestáním těch největších hříšníků začít. Pokud bychom odhlédli od toho, že EU je politický projekt, Itálie by si věcným viděním problému vskutku zasloužila „souhrnný trest“ ve výši několika procent svého HDP.

Buďme shovívaví a pokusme se udělit trest za poslední a mediálně nafukovaný přestupek, který spočívá v porušení balíčku zvaného Two-Pack; přestupek spočíval v ignorování návrhů Evropské komise na přizpůsobení národního rozpočtu na rok 2019. Trest za to je „pouze“ půl procenta národního HDP, tedy nějakých 10 miliard euro.

Dnešní politické vedení Itálie má plná ústa slov o unijní solidaritě (má se tím na mysli především s jejím migračním problémem) a představuje téměř vyděračské návrhy. Vůbec ale nemluví o tom, že ekonomicky Itálie nedrží „basu“ s EU již dlouho, že je černým pasažérem, který představuje obrovské riziko pro stabilitu systému eurozóny, a nenese za to žádnou zodpovědnost. Veze se bez jízdenky dál a neví kam. I z těchto výchovně-represivních důvodů by bylo žádoucí dílčí trest Itálii udělit. Bohužel se však domnívám, že i v takto flagratním případě k potrestání tohoto typu nedojde.

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Brusel štěká, ale nekouše

Je úžasné to sledovat. Itálie se chová nezodpovědně, Evropská komise vyhrožuje, ale Italové ví, že trest by byl hodně nepravděpodobný, a tak hrají hru o čas a hru slovy. Říkají, že „hledají cestu“, že „kompromis je na spadnutí“, že „připravují rozhodné kroky“ apod.

Italové moc dobře ví, co dělají. Je to hra o pozice a o finální kompromis. Hnutí pěti hvězd ani Liga severu sice nejsou staré a ostřílené strany, v politice ale působí relativně dlouho na to, aby si dokázaly spočítat, co se jim vyplatí.

Italové totiž moc dobře ví, že Evropská unie nemá žádné nástroje k tomu, aby případné sankce vymáhala. Proto je pravděpodobně ani neuvalí, protože by potom ukázala, jak je bezzubá. Že nekouše.

Štěkat ale musí. A nemůžeme se Bruselu divit, že se snaží, i když sám ví, že nemá dostatečné páky k tomu, aby dosáhl svého. I kdyby je měl, tak jak by pomohl zadlužené Itálii tím, že by ji ještě navíc dal pokutu? Problémy Itálie by se tím ještě zhoršily.

Výsledek se dá snadno předvídat, jakkoliv bych se obvykle předpovědím bránil. Itálie a Brusel spolu najdou kompromis, který bude ale kompromisem jen naoko, protože Itálie nemá moc kam couvat. Bude se tomu říkat kompromis, a to bude stačit.

Úplně jiná debata je o tom, zdali by si Itálie trest zasloužila. Zasloužila. A obrovský. Na druhou stranu, když Itálie přistupovala do EU, všichni věděli, že si do klubu berou nezodpovědného gamblera, který doufá, že budoucnost přečká, pokud mu budou chodit dobré karty. A kdyby nechodily, tak trochu zašvindluje.