Zavedení uhlíkového cla EU není dobrý nápad

Poté, co EU zjistila, že nástupem k neuhlíkové ekonomice předbíhá zbytek světa, zatímco Čína sází na uhelné elektrárny, myslí si leckdo v EU, že svět přinutí k následování karbonovou dovozní daní. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Měla by EU zavést karbonovou dovozní daň?

Jan Macháček 30.1.2020
Spalování uhlovodíků. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Spalování uhlovodíků. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Spalování uhlovodíků.

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Evropská unie zvažuje zavedení karbonové dovozní daně. Poté, co zjistila, že svým nástupem k neuhlíkové ekonomice předbíhá zbytek světa, zatímco Čína otvírá a plánuje otevřít desítky uhelných elektráren, myslí si leckdo v EU, že svět přinutí k jejímu následování karbonovou dovozní daní.

Tím se EU střelí do nohy podruhé, protože USA i Čína zavedou okamžitě odvetná opatření. EU má problém, i když karbonovou dovozní daň nezavede. Chce být světovým premiantem, ale vytváří jen deset procent světových emisí oxidu uhličitého (CO2). Jaký je váš názor?



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Provokace

Cíl být premiantem v ekologických opatřeních ve světě je úctyhodný, ale neměl by zakrývat dvě skutečnosti. Jednak EU na svém území může ovlivnit klimatické poměry Země jen nepatrně, jednak věci nepomůže, když bude hrozit, že vyvolá nebo prodlouží obchodní války. Z těchto skutečností vyplývá, že zavedení uhlíkové dovozní daně, respektive uhlíkového cla, není dobrý nápad.

Přijít s návrhem „dovozní daně“, tedy cla, když se rozhoduje, zda začne obchodní válka s USA o takové regulace, mi připadá jako provokace. Nebezpečí takové provokace je, že se stanou populární, takže bude obtížné je odvolat, až se dostaví reakce protistrany.

Bylo by lepší, kdyby EU začala odstraňovat regulační a administrativní bariéry, které brání volnému obchodu s vnějším světem aspoň tam, kde jsou tato omezení především v její kompetenci. Například regulace vydávané jako zdravotní, jejichž cílem je spíše ochrana evropského zemědělství, jako je zákaz dovozu „chlorovaných“ kuřat z USA. (Jsme v Evropě jinak citliví na dezinfekční látky než v USA, kde nikomu nevadí?)

Přijít s návrhem „dovozní daně“, tedy cla, když se rozhoduje, zda začne obchodní válka s USA o takové regulace, mi připadá jako provokace. Nebezpečí takové provokace je, že se stanou populární, takže bude obtížné je odvolat, až se dostaví reakce protistrany. Chceme-li v Evropě posouvat ochranu klimatu ve světě, musíme jednak pracovat na dohodě s ostatními znečišťovateli (jakkoli je to úmorné a frustrující), jednak investovat do výzkumu a vývoje technologií.

Ty nám i ostatním umožní omezit uhlíkovou stopu při zachování životní úrovně, na niž jsme si zvykli. Vývoj takových technologií pak může přesvědčit ostatní znečišťovatele. Přiblížíme se tím víc představě, že jsme premianty, než omezováním volného obchodu se světem.



Ondřej Jonáš, investiční bankéř

Ondřej Jonáš, investiční bankéř

Plošně na celém světě

Jen razantní zvýšení ceny emisí skleníkových plynů má šanci zvrátit nebezpečný vývoj změn klimatu. Vše ostatní jsou zbožná přání. Globální karbonovou daň na veškeré zdroje, nikoli diskriminačně jen na dovoz, by bylo žádoucí zavést plošně na celém světě s postupně se zvyšující sazbou daně. I kdyby Evropa a USA souhlasily, získat souhlas chudé Asie a Afriky bude diplomaticky náročné. Údajná nemožnost politického řešení zdobí nemožnost predikce politické ekonomiky.

Globální karbonovou daň na veškeré zdroje, nikoli diskriminačně jen na dovoz, by bylo žádoucí zavést plošně na celém světě s postupně se zvyšující sazbou daně. I kdyby Evropa a USA souhlasily, získat souhlas chudé Asie a Afriky bude diplomaticky náročné.

Eliminace emisí se může dramaticky stát otázkou nikoli možností, ale existenční bezpečnosti. Globální oteplování a nedostatek vody mohou vynutit drastická opatření i obtížně představitelný politický vývoj. Možná až pod tíhou nezvratných důkazů najde svět odvahu konat. Snažit se víc můžeme každý již dnes. Státy by měly podstatně víc podporovat výzkum klimatické vědy a užitečných technologií, ať se multilaterální konsenzus podaří vyjednat, či nikoli.



Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus.

Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus.

Nesdílené zelené nadšení

Environmentální politika patří mezi priority nové Evropské komise, proto lze očekávat prakticky kontinuální příliv více či méně bizarních nápadů. Karbonová dovozní daň se na první pohled jeví jako logické opatření, které přispěje k nastolení rovných globálních podmínek. Zdaleka ne všichni významní světoví aktéři však sdílejí zelené nadšení představitelů EU.

Karbonová dovozní daň se na první pohled jeví jako logické opatření, které přispěje k nastolení rovných globálních podmínek. Zdaleka ne všichni významní světoví aktéři však sdílejí zelené nadšení představitelů EU.

Čína zřejmě nepřivítá uhlíkovou daň s výrazným entuziasmem. V roce 2017 tamní vedení sice oznámilo změnu ekonomické strategie, která již neměla sledovat růst za každou cenu, ale brát větší ohledy na udržitelný rozvoj, ale za necelé dva roky se situace dramaticky změnila. Říše středu nyní zápasí se zpomalující ekonomikou. Průmysl a výroba ochabují. Vysoká míra zadlužení ohrožuje finanční stabilitu. Na zelené experimentování není optimální doba.

Větším problémem je, že by se uhlíková daň dotkla i USA. V uplynulých dnech se situace na evropsko-americké frontě vyvíjí pozitivně. Čerstvé příměří ohledně digitálních daní se ovšem může ukázat křehké. Donald Trump nedávno podepsal první fázi obchodní dohody s Čínou, což mu částečně uvolňuje ruce. Když navíc vezmeme v úvahu, že se americké indexy nacházejí blízko historických maxim, může si tamní vláda agresivnější postoj vůči EU dovolit.

Robert Lighthizer již v prosinci vyjádřil znepokojení nad nevyrovnaným obchodním vztahem USA a evropské sedmadvacítky. Nelze proto vyloučit, že pokud Brusel dovozní uhlíkovou daň schválí, přesune se těžiště obchodního konfliktu do Evropy.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Nebezpečné, drahé a zbytečné

EU se bojí, že se se zaváděním zelených opatření výroba bude přesouvat do zahraničí, což je rozumný předpoklad. Ostatně, právě to je obvyklý cíl zelených daní – snížit výrobu. Pokud má výroba například automobilu náklady, které platí i lidé, kteří si daný automobil nekupují, je jedním z řešení těchto „externalit“, jak tomu říkají ekonomové, automobil zdanit. Bude se jich poté vyrábět méně. A společenská nabídka se přiblíží společenské poptávce.

Možná věříme, že pracovní místa nahradíme jinými a více zelenými. Pokud s tím souhlasíme, můžeme jít příkladem, ale omezování mezinárodního obchodu je nebezpečné, drahé a zbytečné.

Jenže EU nechce hledat společenskou tržní rovnováhu, ať je tento obtížně uchopitelný koncept kdekoliv. Ví totiž, že se část výroby přesune do zahraničí, kde dodatečně zdaněná není. A náklady ponesou spotřebitelé dvakrát – ve vyšší ceně a ve vyšší nezaměstnanosti. Zelená dovozní daň by úniku pracovních míst měla zabránit, což se může podařit jen s vyššími cenami pro spotřebitele.

Navíc na druhé straně stojí Donald Trump, který nepůjde daleko pro odvetná cla. Zelenými cly nikoho nepřesvědčíme, jen zbytečně riskujeme další náklady. Možná jsme alespoň v teorii ochotní na vyšší ceny za lepší životní prostředí přistoupit. Možná věříme, že pracovní místa nahradíme jinými a více zelenými. Pokud s tím souhlasíme, můžeme jít příkladem, ale omezování mezinárodního obchodu je nebezpečné, drahé a zbytečné.



Vít Hradil, makroekonomický analytik Raiffeisenbank

Vít Hradil, makroekonomický analytik Raiffeisenbank

Pokles konkurenceschopnosti

Způsob, jímž EU bojuje za omezení světových emisí oxidu uhličitého, zaráží. Je jasné, že pokud bude EU jediná na světě, která bude emise zdaňovat a limitovat, dosáhne jen toho, že sníží vlastní konkurenceschopnost, jelikož její firmy se budou muset vyrovnat s dodatečnými náklady. Nakonec jim nezbyde než EU buď opustit, nebo prohrát v souboji s konkurencí z jiných zemí. V obou případech EU zchudne a na celkovém objemu světových emisí se nezmění vůbec nic, jen budou produkované mimo starý kontinent.

Bývalý prezident USA Roosevelt zpopularizoval rčení „mluv jemně a nos s sebou velkou hůl“. Dle této strategie je třeba své požadavky komunikovat civilizovaně, ale váhu jim dodá jen hrozba tvrdou akcí. EU si zatím z této poučky osvojila pouze první část – v projevech jejích představitelů slyšíme apely na ekologičtější přístup k ekonomice a EU ani neváhá jít příkladem v uvalování restrikcí. Nelze se pak divit, že zbytek světa pouze z povinnosti zatleská evropské myšlence, ale ani jej nenapadne se k ní připojit a zříct se vlastní prosperity.

Jediná hůl

Je-li ve hře ekonomická budoucnost zemí či kontinentů, „jít ostatním příkladem“ není dostatečně silný postoj. Jakkoliv „uhlíková cla“ znějí jako zoufalé řešení, mnoho jiných neexistuje. Alternativou by byly mezinárodní dohody o omezení emisí, které však narážejí na skutečnost, že nad státy neexistuje žádná policie, která by vymohla jejich dodržování. Pokud se dohoda nějaké zemi nelíbí, nepřistoupí na ni.

„Uhlíková cla“ zřejmě představují jedinou hůl, jíž může EU zbytku světa pohrozit, pokud chce dosáhnout svého. Tento přístup narazí nejen na nelibost ostatních zemí, ale i na pravidla Světové obchodní organizace, jelikož bude zvýhodňovat domácí firmy oproti těm zahraničním.

„Uhlíková cla“ zřejmě představují jedinou hůl, jíž může EU zbytku světa pohrozit, pokud chce dosáhnout svého. Tento přístup narazí nejen na nelibost ostatních zemí, ale i na pravidla Světové obchodní organizace, jelikož bude zvýhodňovat domácí firmy oproti těm zahraničním. Řešením by například mohlo být, že by EU veškeré výnosy z cel uvalených na emitenty oxidu uhličitého vracela těmto zemím ve formě investic do jejich zelených technologií.

Tím by se mohly narovnat podmínky mezi regulovanými evropskými firmami a jejich neregulovanými zahraničními konkurenty, a za určitých podmínek by s tímto postupem mohly souhlasit i dotčené země, jelikož by byly kompenzovány za vzniklé ztráty. Zároveň by se svět postupně stával méně „uhlíkovým“.



Monitor Jana Macháčka

Počet příspěvků: 2, poslední 30.1.2020 08:11 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.