Vztek na stroje už nepřijde

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Co se stane, až většinu lidských aktivit převezmou stroje? Až roboti za použití umělé inteligence budou dělat skoro všechno rychleji a lépe než lidé? A to nejen mechanickou práci, ale i tvůrčí práci, která nás baví. Co se ještě před pár lety jevilo jako sci-fi, se stává realitou.

Které obory přežijí nástup robotů, které nikoliv? A jak budou reagovat lidé?

1. Budou spokojeně posedávat, polehávat a v poklidu klábosit s podobně nezaměstnanými a nevyužitými, drženi při životě nějakým státním sociálním programem?

2. Vezmou kladiva a pustí se do robotů? Nebo si vyžádají od politiků zákaz a regulaci nástupu robotů?

3. Nebo si lidé nějakou práci najdou vždy a trh to zařídí?

Návodně se pokusím o exkurs do mediálního prostředí, které znám. Jednoduchou reportáž bez problémů připraví robot. Bude pečlivý a přesný. Uvažujme nad situací, kdy se z cirkusu na návsi ztratí zebra. Robot obejde na sobě tři nezávislé zdroje, prověří všechny možnosti včetně té eventuality, že zebra byla prodána na maso nebo že ji někdo už snědl. Udělá čtivý zápis. Lze naprogramovat i to, aby reportáž byla zábavná.

Je rovněž otázkou, kdo bude čtenářem takových textů a proč. Pokud čtenář sleduje zpravodajství, aby vstřebal informace a nějak je v budoucnu ekonomicky či obchodně využil, může to za něj také dělat robot, protože robot tu bude od toho, aby předváděl ekonomickou výkonnost. Jinou věcí je, pokud si člověk čte za účelem nějakého vnitřního obohacení nebo pro zábavu či potěšení. Budou na to mít lidé peníze? Času bude asi hodně.

Pak jsou tu komentáře. Mám dojem, že spoustu komentářů už roboti píšou dnes. Komentátoři píší, co se zrovna nosí, opisují jeden od druhého, jedou na módních vlnách, hladí čtenáře a jiné komentátory po srsti.

Jsou tu však ještě komentáře, které představují kritické myšlení, tedy to, co má intelektuál dělat. Zneklidňovat, znepokojovat, jít proti proudu, zlobit, a to vždy o dost jinak, než by si ostatní zrovna od něj přáli. Nejde na to snadno vyzrát fíglem (který by robot zvládl levou zadní), tj. že se napíše opak toho, co říkají ostatní.

Kritické myšlení bolí a může ho bolet i číst. Robot se ho jen tak nenaučí. Otázkou však je tržní uplatnění kritického myšlení, což je ovšem otázka, která tu byla už před robotizací a umělou inteligencí.

Tolik úvaha na téma novinář, komentátor a čtenář budoucnosti. Co bude dělat třeba ekonom budoucnosti? Co bude dělat bankéř či právník budoucnosti?

Jan Libich, VŠB-TU Ostrava & La Trobe University, Melbourne

Tři problémové aspekty

Už je tomu přes dvě století, co luddité ve Velké Británii rozbíjeli stroje na protest proti jejich rostoucímu vlivu. Myšlenka, že probíhající automatizace povede k masivní ztrátě pracovních příležitostí je však nejčastěji spojována s Karlem Marxem. V Kapitálu (1867) popisoval boj mezi dělníky a stroji, jehož výsledkem měla být „rezervní armáda pracovníků“.

Toto téma rozebíráme v našem nedávném článku s Larry Kotlikoffem, zde se pokusím nastínit hlavní body (zajímavé diskuzní fórum s příspěvky mnoha odborníků na toto téma se nachází i na iekonomie.cz.

Luddova a Marxova hypotéza se – minimálně v minulosti – nepotvrdila. Technologický pokrok pokračoval značnou rychlostí, ale nezaměstnanost ne a ne růst. Tito pánové by proto měli veliký problém vysvětlit, proč ještě více než století po jejich předpovědích se nezaměstnanost ve vyspělých zemích pohybovala blízko nule (až na cyklické výkyvy, například velkou depresi).

Jak je to možné? Ekonomika je dynamicky se vyvíjející proces kreativní destrukce, kde se neustále objevují nová a nahrazují stará pracovní místa. Lidé, jejichž práci přeberou stroje, prostě vykonávají jinou práci, často v nově vznikajících odvětvích. V souladu s tímto vysvětlením jsme zaznamenali zásadní posuny od zemědělství k výrobě, později do služeb a hlavně do výzkumu a vývoje.

Minulé zkušenosti však neznamenají, že směrem do budoucnosti nehrozí ze strany automatizace a robotizace žádné nebezpečí. Zmiňme tři problémové aspekty.

Za prvé, významné odvětvové změny vyžadují rekvalifikaci pracovníků a mohou být spojeny se strukturální nezaměstnaností, nesouladem mezi dostupnými dovednostmi a potřebami na trhu práce. Její rozsah závisí na kvalitě a pružnosti vzdělávacího systému, tedy na tom, zda produkuje lidi schopné přizpůsobit se technologickým změnám. Pokud vzdělání neudrží krok s technologickým pokrokem, může růst podíl pracovníků, kteří nemohou najít práci. Bohužel nelze říci, že by si naši politici, kteří s oblibou škrtají výdaje na vzdělání, toto varování vzali k srdci.

Za druhé, i když automatizace nevede k vyšší nezaměstnanosti, může změnit povahu pracovních míst, která zůstávají lidem, i jejich finanční ohodnocení. Nedávný výzkum ukazuje, že to může částečně vysvětlit nárůst nerovnosti ve většině vyspělých zemí (zejména ve Spojených státech amerických) za poslední tři desetiletí. Pokud jsou lidé vytlačováni z dobře placených na špatně placená místa, vzniká ironická možnost. Mohou být příliš chudí na nákup produktů vyrobených roboty. Benzell, Kotlikoff, LaGarda a Sachs ve své studii ukazují, že to může za určitých okolností způsobit dlouhodobý pokles ekonomické produkce a prosperity většiny společnosti.

Za třetí, budoucnost robotiky by mohla představovat zásadně odlišnou formu technologického pokroku, než jak tomu bylo v minulosti. Pokud by se inteligentní roboti dokázali sebezdokonalovat, přestali by nás potřebovat, případně bychom jim mohli být na obtíž. Naštěstí jsme díky mnoha hollywoodským snímkům na tuto eventualitu dobře připraveni.

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Vztek na stroje už máme za sebou

Vztek na stroje nebude, odbyli jsme si ho před 170 lety. Dnes se zdá, že se vztek obrací spíše proti vládám, cizincům a „nepřizpůsobivým“, a zrovna tak proti lidem slušným, jejichž řeč užívá eufemismů místo sprosťáren. Překvapivě však opět vyvstává otázka, co budou lidé dělat se svým volným časem či co budou dělat ti, kteří nebudou vědci či konstruktéři těchto strojů. Přitom vývoj od 40. let 19. století na to dává dosti jednoznačnou odpověď, totiž že na místo dnes běžných druhů práce nastoupí práce nové a lidé se tomu samozřejmě po nějakém čase přizpůsobí. Je to ovšem traumatická záležitost zejména pro příslušníky zanikajících profesí, jejichž „mládí je pryč a do penze daleko“. Na rozdíl od poloviny 19. století však tito lidé dnes žijí v demokracii a mají hlasovací právo, takže ovlivňují politiku bezprostředněji a silněji. Doufám, že se nám podaří i toto nebezpečí zvládnout.

Mluvíme-li o vznikajících profesích, mnozí si je představují jen jako vědce a programátory robotů a shledávají, že takových míst bude daleko méně než těch, které nahrazují. To je ovšem optický klam, kterému stále a opakovaně podléháme. Při zavádění počítačů do podniků ve druhé polovině 20. století si také leckterý podnikatel myslel, že ušetří na nákladech a teprve dodatečně přišel na to, že náklady i po automatizaci rostou. Přínos automatizace nebyl ve snižování nákladů, nýbrž v růstu produkce za stejné náklady. Podobně nebylo třeba méně lidí, nýbrž stejný počet lidí udělal více práce.

A pokud přeci jen práce ubývá ve výrobním procesu, vznikají nové potřeby. Mechanizace a první fáze automatizace umožnila lidem činnosti, které si dříve nemohli dovolit, a ty zaměstnávají čím dále více lidí (cestování, kvalita bydlení, luxusní produkty, kulturní a sportovní zážitky, ale také např. plýtvání potravinami). Skutečnost, že dnes přesně nevidíme, jak budou nové profese vypadat, respektive které se budou prudce rozšiřovat, neznamená, že žádné nebudou. Navíc již dnes pozorujeme, jak se u nás v tomto století prudce rozvíjí tvůrčí dobrovolná činnost všeho druhu ve všech oblastech umění a poznání, a účastní se jí čím dál více lidí do čím dál větší hloubky. Tato činnost zaplňuje volný čas, kterého dnes lidé zřejmě mají víc než předchozí generace.

Je pravdou, že robotizace je automatizací na vyšší, dosud neznámé úrovni a že významně změní způsob života. Lidé si tudíž najdou práci, uplatnění a zábavu na nové úrovni. Leda bychom se skutečně přiblížili k situaci, kdy se roboti budou bez nás moci úplně obejít. Ale i pak v tom bude háček. Bůh přeci připustil, abychom snědli jablko ze stromu poznání dobra a zla, ale už nám vyhnáním z ráje zabránil, abychom okusili ze stromu nesmrtelnosti, čímž si nad námi udržel nadvládu. Člověk to se strojem nebude mít o tolik těžší.

Kryštof Kruliš, předseda správní rady Spotřebitelského fóra, z.ú. a analytik AMO

Včasná debata

Odborníci na umělou inteligenci často spíše brzdí velkolepé představy o rychlém nástupu opravdu samostatné umělé inteligence. Přesto je správné, že se otázka soužití lidí a inteligentních strojů otevírá tak brzy. V tomto případě plně platí: lépe dříve než později.

Autonomní systémy v dopravě mohou během pár let opravdu silně proměnit trh práce, jak jej známe dnes. S vývojem robotiky a umělé inteligence bude možné nahradit čím dál více lidských činností. Nepůjde přitom vždy jen o činnosti považované za práci. Jednou nahradí umělá inteligence například i takovou činnost, jakou je výběr a nákup zboží. Velmi silně se také nabízí myšlenka, že se z robotů jednou stanou i nakupující spotřebitelé. Proč za sebe neposlat na nákup robota, který bude mít dokonalý přehled o cenách na trhu a který nepodlehne svodům přidat do nákupního koše i řadu zbytečností, které považujeme za potřebné jen ve chvíli nákupu? Znalost obsahu lednice nebo šatníku zase zabrání na něco zapomenout, nebo naopak koupit něčeho zbytečně moc. Přesná strojová diagnostika jakosti a odhad životnosti kupovaného zboží, ať už jde o obuv či třeba o potraviny, budou také velké plus. Nemluvě například o schopnosti rozpoznat originální zboží od padělku.

Pokud umělou inteligenci začnou ve velkém používat při prodeji zboží také obchodníci, stane se robotický pomocník pro šetrnějšího spotřebitele téměř nezbytností. Obchody pro roboty pak budou vypadat jinak než ty současné. Půjde spíše o distribuční centra, kam již možná člověk ani nebude mít přístup. Nákup zboží, jak jej známe dnes, se v budoucnu může stát jen ojedinělou kratochvílí pro vybrané fajnšmekry, a to zejména tehdy, pokud se umělá inteligence naučí znát naše chutě a vkus lépe, než je známe my sami.

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Humbuk kolem robotizace

Dnešní otázka patří do momentální vlny zájmu o tzv. průmysl 4.0, kteréžto buzzword mnozí z nás nepovažují za víc než další produkt manažersko-konzultačního marketingu. To je hlavní důvod, proč mi téma robotů připadá jako málo zajímavé a i docela obehrané. Naopak mimořádně zajímavé jsou problémy, které v mezidobí upadly do zapomnění a které by snad mohl dnešní humbuk kolem robotizace a digitalizace připomenout.

Na prvním místě je obecné téma vzájemné souvislosti mezi vývojem technologií a změnami institucionálního uspořádání společnosti. Poučný by mohl být přelom 80. a 90. let, kdy nás v zásadě současně zavalily zcela nové produkty ICT (informační a komunikační technologie) a nádherné trosky reálného socialismu. Zlí jazykové v mém okolí dokonce šířili bonmot, že komunismus ve skutečnosti neporazil Ronald Reagan, ale xerox s faxem.

Obdobně bychom si dnes měli všimnout, jak ICT z trhů všeho druhu vytlačují zprostředkovatele („brokery“) informací, ať už jsou jimi „standardní“ média nebo „standardní“ politické strany. Náš hlad po stále rozsáhlejším okruhu dat uspokojí leckteré smart zařízení, a to efektivněji než „standardní“ novinář, politik, lékař či soudce. Dlouhodobě tvrdím, že již vzhledem k trvale zaplevelovanému právnímu řádu se třeba při výpočtu náhrady škody nelze obejít bez počítače, čímž bude roli faktického soudce stále častěji obstarávat věcně a místně příslušný počítač, tj. robot. Totéž platí v medicíně, která si na nás vymýšlí další a další doplňková vyšetření, jejichž výsledky pak – samozřejmě – žádný smrtelník nedokáže „sečíst“.

V souvislosti s postupující ztrátou relevance standardních institucí bychom též měli připomenout, že díky ICT budou nadále k nule klesat náklady na založení a rozpuštění de facto jakékoli společenské organizace, ať již má být jejím cílem výroba bot nebo zisk prezidentského úřadu.

Shrnuto a podtrženo, zní to všechno monumentálně, ale – ruku na srdce – není to nic nového pod sluncem. Vývoj technologií vždy měl a bude mít důsledky pro institucionální uspořádání společnosti, což, jak jinak, někomu bude vyhovovat více, někomu méně a někdo to dokonce nemusí přežít. Abychom se zániku nedočkali úplně všichni, bude muset někdo vymyslet něco nového, něco, co tu ještě nebylo. A aby se někdo takový vůbec mohl objevit, musí se dnešní společnost osvobodit – například od fanatiků, kteří nám dnes zakazují už i kouřit.

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Jednu práci nahradí jiná

V knize Malý princ uvažuje její autor Antoine de Saint-Exupéry, co by dělal, kdyby jídlo a pití nahradila jedna pilulka – co by dělal s ušetřeným časem. Odpovídá si, že by ušetřený čas využil k hledání studánky, aby se z ní napil. Stejně by to bylo s ušetřeným časem dnes. Lidé by jej využili k jiné práci – na zahradě, uklízení doma. Jednu práci by jen nahradila jiná.

Lidé se, jak se obávám, neumějí dlouhodobě moc „povalovat“, ačkoliv mnoho jedinců to považuje alespoň ve svých představách za splněný sen. Kdo nevěří, ať si vzpomene na dobu před rokem 1989. Lidé „utíkali“ z práce, aby o víkendu opravovali chaty a chalupy, sekali trávníky, okopávali zahrady...

Větší tlak na přizpůsobení

Doba kamenná neskončila tím, že „došel“ kámen, technologie v zemědělství dokázali nahradit každodenní tvrdou práci téměř 90 procent světové populace, která mohla ještě tvrději pracovat v manufakturách a ztratit pouto s přírodou. Stejně ani náhrada často monotónních činností v 21. století roboty nebude znamenat konec práce jako takové.

Dopady robotizace budou v jiných oblastech, než dnes očekáváme. Obávám se, že nepřinesou více svobody, ale spíše ještě větší tlak na přizpůsobení se jednotlivce změnám. Většina lidí uvítá, pokud především opakující se výkony budou nahrazeny umělou inteligencí, která, jak je již vidět, je dokáže provádět s mnohem menší chybovostí než únavě a stereotypům podléhající člověk.

V řadě oblastí roboti sníží cenu výrobků a služeb a udělají je dostupnými pro vyšší počet jednotlivců, jak tomu bylo například při zavedení automatizace a masové výroby v automobilovém průmyslu ve 30. letech 20. století. Velmi inspirativní je z tohoto hlediska kniha Erika Brynjolfssona a Andrew McAffeeho Druhý věk strojů: práce, pokrok, prosperita v éře špičkových technologií.

Pavel Kohout, Partners

Co udělat s netalentovanou většinou?

Mojí nynější hlavní pracovní činností je vývoj algoritmů, které by měly jednoho dne nahradit rozhodování lidských portfolio manažerů při správě portfolií cenných papírů. Vlastně už by se tak mohlo stát v současnosti, kdyby tomu nebránily některé technické, hlavně však legislativní překážky. Algoritmus jako portfolio manažer má totiž četné výhody. Nepropadá emocím, je odolný vůči módám, ignoruje většinu informačního šumu, který nepřetržitě zahlcuje kapitálové trhy. Algoritmus si tvrdošíjně hledí svého a nenechá se rušit.

Algoritmus není tvořivý, ale v daném kontextu je to výhoda. Existuje mnoho lidských profesí, které tvořivé být nemají, protože odchylka od normy je nežádoucí. Pro stroje však rutinní práce není problém: čím nudnější, tím lepší.

Vzniká otázka, co budeme dělat s pracovníky, kteří nemají intelekt nebo talent, aby se uplatnili v náročných profesích. Upřímně, takových lidí je většina. Co budou dělat? Jak se uplatní?

Nevím – natolik tvořivě myslet neumím. Ale podívejme se na zemědělskou revoluci, která proběhla během 20. století. V roce 1900 drtivá většina Evropanů a zhruba 40 procent Američanů pracovalo na polích nebo chovala užitková zvířata. V současnosti je to již jen několik málo procent. Během historicky krátké doby došlo k jevu, který neměl v historii obdoby: zcela se změnila struktura zaměstnanosti, lidé se přesunuli z venkova do měst, přitom až zhruba do roku 1975 neexistoval problém s chronicky vysokou nezaměstnaností.

Jenomže to bylo v době, kdy fungovaly trhy práce. Současné trhy práce jsou sešněrovány zákoníky o tisících stran, které nedovolí nerušené fungování. Adaptace na nové prostředí bude tedy pro většinu Evropy velmi komplikovaná.

Pavel Kysilka, ekonom, bývalý šéf České spořitelny

Nekonečnost lidských potřeb

Stroje po celou historii lidstva přebíraly více a více lidské práce. Ale nikdy to nebyla a nebude její většina. Jak je to možné? Díky nekonečnosti lidských potřeb a jejich nenasytitelnosti.

Roboti podepření umělou inteligencí dnes nahrazují rutinnější role telefonistů, lékařů, právníků, řidičů, manažerů, učitelů, programátorů i lidí v umění. Co to pro nás znamená? Pouze to, že se v daných oborech posunujeme do vyšších rolí spojených s plánováním, integrací, vytvářením netriviálních a nelineárních řešení, kreativitou a sociálními dovednostmi a inteligencí. Tam stroje prostě nikdy nedosáhnou. Této práce lidé a firmy poptávají stále více a nejvíce právě ve vysoce automatizovaných a robotizovaných ekonomikách.

Není náhoda, že země s nejvyšším stupněm robotizace na světě mají nejnižší nezaměstnanost. Robotizace zcela přirozeně vytváří větší nabídku i poptávku po práci a také její humanizaci odstraňováním rutiny.