Všechny země v ekonomické transformaci uspěly

Poté, co se spolupracovník LN Jan Macháček v rámci 30. výročí Listopadu 1989 zeptal, zda šlo něco udělat zásadně jinak, se nyní ptá: Komu se transformace lépe podařila – Němcům, Polákům, Slovákům, Maďarům nebo Čechům?

Jan Macháček 14.11.2019
Kupónová privatizace: Úspěch, nebo propadák? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kupónová privatizace: Úspěch, nebo propadák? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Kupónová privatizace: Úspěch, nebo propadák?

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Před týdnem jsem se v rámci výročí Listopadu 1989 zeptal, zda šlo něco dělat jinak. Dnes se ptám: Jak se transformace české ekonomiky vydařila v kontextu sousedních zemí? Komu se transformace lépe podařila – Němcům, Polákům, Slovákům, Maďarům nebo Čechům? Co vás na ekonomické transformaci těchto zemí zaujalo? Jaké byly zásadní odlišnosti? Podle mne především restituce, které byly u nás provedeny včas a v relativně obrovském rozsahu.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Nejednoznačné rozhodnutí

Rozhodnout, ve které zemi střední Evropy se transformace povedla lépe, nelze jednoznačně jednak proto, že je na to příliš brzy (transformace společnosti si vyžaduje delšího času, asi dvou generací) a ještě neznáme výsledek, jednak proto, že v detailu není jasná váha různých kritérií. Vcelku lze říct, že se transformace daří všem zemím této oblasti velice dobře, mnohem lépe, než mohly očekávat.

Ze zmíněných zemí se liší východní Německo, kde ač byla transformace nejradikálnější, stalo se to úplným pohlcením Německem západním a zdá se, že jeho důsledkem není větší integrace do celoněmecké společnosti, nýbrž uchování regionálních rozdílů se všemi souvisejícími problémy. Zda se podaří v další generaci tuto oblast skutečně integrovat, uvidíme za 30 let.

Vliv tradice

Mezi zeměmi Visegrádské čtyřky mělo Československo nejlepší startovní pozici. Hospodářská situace byla nejméně rozvrácená a hyperortodoxní komunistická vláda se ubránila nepromyšleným reformám, které devastovaly hospodářství ostatních zemí (nesplatitelné půjčky a podobně). Zda vývoj v Česku či na Slovensku vedl k lepším výsledkům nelze ještě hodnotit – Česko mělo větší úspěchy ze začátku a Slovensko ho později efektivně dohání.

Transformace společnosti v jednotlivých zemích se zdá ovlivněna jejich tradicí. Hospodářsky si Česko zatím zachovává vedoucí pozici, byť je dynamičtější ostatní země pomalu dohánějí. Která cesta byla lepší, budou hodnotit další generace historiků.

Privatizace asi v Česku probíhala nejefektivněji především proto, že se využilo do větší míry než jinde restitucí, které na rozdíl od jiných metod privatizace vytvářejí snadněji pocit odpovědnosti a řádu u privatizátorů. Transformace společnosti v jednotlivých zemích se zdá ovlivněna jejich tradicí. Kuponová privatizace (a odložení privatizace bank) měla velký význam pro udržení transformačního elánu v nejobtížnějších prvních letech. To umožnilo minimalizovat krizové příznaky první fáze privatizace, byť ekonomický význam byl spíše negativní.

Česko zaostalo za ostatními zmíněnými zeměmi v transformaci státní služby. To se projevilo v tom, že se český stát zdá méně efektivní všude, kde to je vidět, zejména ve schopnosti rozumně vysvětlovat vládní kroky doma i navenek. Výsledkem je větší plýtvání ve státní službě, což je nejlépe vidět na nedostatku odbornosti a nekoncepčnosti využití evropských peněz. Přeženu-li to podstatně – místo nových dálnic máme hodně golfových hřišť.

Ostatní země v této oblasti byly mnohem úspěšnější, protože začaly dříve systematicky transformovat státní službu. V důsledku netransformované státní služby jsme také byli méně úspěšní při hájení českých zájmů v Bruselu. Hospodářsky si Česko zatím zachovává vedoucí pozici, byť je dynamičtější ostatní země pomalu dohánějí. Která cesta byla lepší, budou hodnotit další generace historiků.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Nesametová hádka o majetek

Zareaguji na oslavu restitucí tím, že připomenu moje tehdejší námitky založené na obavě, že transformaci zastaví silně nesametová hádka o majetek. Ilustrovat to budu na následujících datech a událostech (viz příslušný Newsletter IVK).

Během října 1990 až ledna 1991 je poměrně bolestně probojováván ve výborech Federálního shromáždění, ČNR a SNR zákon o velké privatizaci.

Ohledně restitucí připomenu moje tehdejší námitky založené na obavě, že transformaci zastaví silně nesametová hádka o majetek

Dne 5. února 1991 má být tento zákon schválen, nicméně – ještě před vstupem Václava Klause do jednacího sálu – je mu předloženo „restituční ultimátum“ ze strany poslanců, kteří se zakrátko stanou základem nově ustavené ODS.

Téhož dne – ještě v budově Federálního shromáždění – sestaví Václav Klaus pracovní skupinu (Václav Benda, Rostislav Senjuk, Klára Veselá-Samková, Cyril Svoboda, Dušan Tříska), které se podaří hned během následujícího víkendu dosáhnout ohledně restitucí dohody vycházející z rozhodného data 25. únor 1948.

Ještě v únoru téhož roku (!) jsou pak přijaty oba příslušné zákony č. 91/91 Sb. a 92/91 Sb., což dodnes považuji za jeden ze zázraků polistopadového vývoje. Jedním z jeho vysvětlení byla nezpochybnitelná autorita Václava Bendy. Důvodem mohlo být i to, že v uvedené pracovní skupině nepadl návrh vyřadit z okruhu takzvaných oprávněných osob ty, kdo se přímo nebo nepřímo podílejí na tvorbě uvedeného zákona.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Nejúspěšnější

Čistě statisticky se česká transformace povedla oproti okolním zemím jednoznačně nejlépe. Samozřejmě, že se dala udělat lépe, ale srovnávat musíme s realitou, a nikoliv se vzdušnými zámky. A ze srovnání s okolními transformacemi vycházíme vítězně. Co se nám podařilo nejlépe? Zejména to, že jsme transformaci dotáhli nejdál.

Ze srovnání s okolními transformacemi vycházíme vítězně. Co se nám podařilo nejlépe? Zejména to, že jsme transformaci dotáhli nejdál.

Rychlá privatizace měla problémy, ale v Polsku ještě ani téměř po 30 letech nebyla dokončena. Podíl soukromého sektoru na HDP u nás předčil Maďarsko a Polsko už v roce 1995, přestože jsme začínali z mnohem nižšího čísla. Podařilo se nám také jako prvním zkrotit transformační inflaci. A jednoznačně také restituce, které byly jasné a přímočaré. Ve výsledku se průměrný Čech a Slovák má dnes lépe než průměrný Maďar či Polák. A Češi ještě o kousek lépe než Slováci.

Měřeno HDP na hlavu, jsme ostatní země předběhli už v roce 1995 a od té doby vedení držíme. Dnes je tento ukazatel u nás o 15 procent výš než na Slovensku, o 43 procent výš oproti Maďarsku a o 47 procent proti Polsku. Srovnání je to ale obtížné. Měli jsme zdaleka nejmenší soukromou sféru, a zatímco Maďarsko a Polsko spustily první kroky k dílčím liberalizacím už desítky let před revolucí, my jsme si na ně museli počkat. Na druhou stranu se Maďaři potýkali s vysokým dluhem a Poláci s ekonomickou krizí a vysokou inflací.



Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus.

Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus.

Rychlá privatizace

Ukazatel HDP na hlavu jednoznačně ukazuje, že patříme mezi vítěze ekonomické transformace. Česká republika generuje nejvyšší hrubý domácí produkt na obyvatele ze všech zemí bývalého socialistického bloku. Česká ekonomika zvládla transformační proces bez hyperinflace.

Růst cen sice dosáhl v některých letech desítky procent, ale nenastala extrémní situace jako v Polsku, kde cenová hladina expandovala v roce 1989 tempem okolo 250 procent a v příštím roce dokonce více než 580 procent. Taková inflace de facto vymazala úspory domácností, čemuž se česká vláda chtěla vyhnout. Stejně jako úspory však inflace smazala i dluhy, což v rané fázi přechodu na tržní ekonomiku podpořilo polské podniky.

V porovnání s ostatními zeměmi proběhla v České republice závratně rychle privatizace státních firem. Vrácení majetku do soukromých rukou je sice napadnutelné z mnoha úhlů, ale v důsledku pomohlo vytvořit tuzemský kapitál, který nyní představuje významnou protiváhu kapitálu zahraničního.

V porovnání s ostatními zeměmi proběhla v České republice závratně rychle privatizace státních firem. Vrácení majetku do soukromých rukou je sice napadnutelné z mnoha úhlů, ale v důsledku pomohlo vytvořit tuzemský kapitál, který nyní představuje významnou protiváhu kapitálu zahraničního.

V jiných zemích, například v Maďarsku, měl zahraniční kapitál dlouhodobě nepřiměřeně silný vliv. Premiér Viktor Orbán si tuto skutečnost uvědomuje a v uplynulých letech prosadil opatření, která pomáhají upevňovat pozici maďarského kapitálu.

Zajímavý je polský přístup, kdy do privatizovaných společností investovaly vládou založené fondy a občané se stali držiteli jejich podílových listů. Polský občan tak získal široce diverzifikované portfolio a nepocítil excesy, které nastaly v České republice. V těchto událostech lze hledat kořeny většího rozmachu polského finančního trhu ve srovnání s tuzemským.



Libor Žídek, Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity

Libor Žídek, Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity

Nesrovnatelné výchozí podmínky

Na otázku komu se transformace lépe podařila – Němcům, Poláků, Slovákům, Maďarům nebo Čechům, není a nemůže být jednoznačná odpověď, už jen proto, že výchozí podmínky jednotlivých ekonomik nebyly v žádném případě srovnatelné.

Například Maďarsko mělo v roce 1989 25 procent HDP tvořeno soukromou sférou, relativně menší podíl průmyslu a velké zahraniční zadlužení. Oproti tomu Československo mělo stabilní makroekonomické ukazatele, ale soukromá sféra tvořila jen pět procent HDP a mělo velký podíl průmyslu a větší závislost na trzích Rady vzájemné hospodářské pomoci. Polsko mělo zcela rozvrácenou ekonomiku s vysokou inflací, velkým zahraničním zadlužením a vysokým podílem zemědělství v ekonomice.

Problematické hledání vítězů

Tyto výchozí podmínky určovaly transformaci, například do Maďarska od počátku přicházelo mnohem více přímých zahraničních investic, protože zahraniční investoři měli už prostředí „osahané“. Bývalé východní Německo dostávalo mimořádné subvence od bývalé Spolkové republiky Německo. Tyto subvence v některých letech dosahovaly až poloviny HDP.

Stejně se východní Němci mohli okamžitě těšit z funkčního právního systému, na který však nebyli připravení, a z příchodu komunismem nezatížených soudců. Polsko získalo výhodu odpisem zahraničních dluhů, což se například Maďarsku nikdy nepodařilo. V podobném výčtu bychom mohli pokračovat. Z uvedeného je zřejmé, že jakékoliv srovnání a „hledání vítězů“ je problematické.

Jakékoliv srovnání a „hledání vítězů“ je problematické. Všechny země měly relativně záhy funkční tržní ekonomiky a jsou schopné pomalu či rychleji konvergovat k ekonomikám vyspělejším. Pokud bychom chtěli hledat poražené v transformační soutěži, pak bychom se měli podívat mimo okruh vybraných zemí.

Závěrem by mělo být, že všechny zmíněné země v transformaci uspěly. Všechny měly relativně záhy funkční tržní ekonomiky a jsou schopné pomalu či rychleji konvergovat k ekonomikám vyspělejším. Pokud bychom chtěli hledat poražené v transformační soutěži, pak bychom se měli podívat mimo okruh vybraných zemí.

I relativně úspěšné země jako Bulharsko procházely složitým transformačním obdobím. V Bulharsku bylo dna výkonu dosaženo až v roce 1997 a pokles činil 35 procent HDP (ve střední Evropě byl stejný údaj zhruba -15 procent HDP). Ještě výrazně horší jsou výsledky dále na východ, protože pokles HDP na Ukrajině dosahoval 60 procent.

Nicméně i zde byly výchozí podmínky určující, stav ukrajinské ekonomiky v rámci bývalého Sovětského svazu byl v roce 1989 mnohem horší než u ekonomik ve střední Evropě. A především Ukrajina nikdy neměla normální tržní ekonomiku. My jsme měli štěstí, protože jsme měli centrální plánování „jen“ 40 let.



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Nejnižší náklady

Kniha Makroekonomická fakta české transformace autorů Tomšíka a Klause na datech dokazuje, že česká transformace proběhla s nejnižšími náklady (například kumulovaná inflace, kumulovaný propad HDP nebo nezaměstnanost) a nejefektivněji ve srovnání s ostatními evropskými ekonomikami, které se v té době transformovaly.

Česká transformace proběhla s nejnižšími náklady (například kumulovaná inflace, kumulovaný propad HDP nebo nezaměstnanost) a nejefektivněji ve srovnání s ostatními evropskými ekonomikami, které se v té době transformovaly

Srovnejme například inflaci v České republice a v Polsku – v ČR byla největší roční inflace v roce 1991 – 56,7 procenta. V Polsku jen v roce 1990 585,8 procenta (to není překlep) a kolem 50 procent se držela i v dalších letech, kdežto česká inflace klesla hned v roce 1992 do akceptovatelných čísel.

Na transformaci evropských zemí je zajímavé, že i když se vydaly jinými cestami (důvody popisují Vishny, Shleifer a Boycko), dokonvergovaly nakonec do podobného stavu. Aspoň pokud se bavíme o ekonomikách, které později vstoupily do Evropské unie. (Rusko a Ukrajina jsou na tom jinak.)

Václav Klaus si zaslouží kritiku zejména za kroky po odchodu z aktivní politiky, ale transformace se mu a jeho týmu povedla velmi dobře a Češi bohužel nedoceňují, o kolik hůře mohla probíhat pod vedením jiného politického týmu. Komparativní studie však transformaci Klausova týmu oceňují.



Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Dobré, lepší a excelentní příklady

Není lepší čas pro bilancování – 30 let od revolučních změn, 15 let od vstupu do Evropské unie. V roce 2019 nelze ani o jedné zemi střední a jihovýchodní Evropy říct, že její ekonomická transformace selhala. Objektivní řečí čísel nelze ani o žádné z těch, které jsou současně v EU, říct, že by na tom byly ekonomicky hůře než před 30 lety. Jsou jen dobré, lepší a excelentní příklady.

V roce 2019 nelze ani o jedné zemi střední a jihovýchodní Evropy říct, že její ekonomická transformace selhala. Objektivní řečí čísel nelze ani o žádné z těch, které jsou současně v EU, říct, že by na tom byly ekonomicky hůře než před 30 lety. Jsou jen dobré, lepší a excelentní příklady.

Na tomto principu si můžeme zvolit kritéria, podle kterých budeme úspěch hodnotit. Ta zcela zastřešující mohou být dvě: úroveň ekonomické vyspělosti měřené HDP na hlavu a tempo (dynamika) přizpůsobování. V prvním případě jsme jasným šampionem – kde by nás před 30 lety napadlo, že budeme na stejné úrovni jako Španělsko či Itálie? Růžovými brýlemi revoluce jsme se viděli do pěti let před Rakouskem, ale každá euforie jednou opadne.

Číslo dva, Slovinsko, jež si však nedávno nedobrovolně vybralo oddychový čas. Na bronzové příčce NDR. Problém Polska, Maďarska a zejména Slovenska je, že ekonomická prosperita není rozložena rovnoměrně a v těchto zemích existují obrovské vnitřní rozdíly. Z hlediska konvergenční změny, neboť tyto země nestály na jedné startovní čáře, by bylo mé pořadí Polsko, Slovensko, Česko, Maďarsko.

Východní Německo je hráč mimo soutěž, neboť žádná jiná země se nemohla v průběhu většiny transformačního času spoléhat na pomoc staršího bohatého bratra, jenž poskytl obrovský objem kapitálu (který v ostatních zemích chyběl), zkušenosti, know-how, trhy, díky čemuž si východní Německo mohlo dovolit super šokovou transformační terapii, navzdory tomu se na nohy ekonomicky postavilo až 15 let od započetí transformace.



Monitor Jana Macháčka

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.

Autor

Jan Macháček

Jan Macháček. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články