Lidovky.cz

Stoletá bilance ekonomiky mohla být i horší

  14:37
Před sto lety vznikla Československá republika. Oslavujeme, bilancujeme. Spolupracovník LN Jan Macháček se předních českých ekonomů, analytiků a pedagogů ptá: Na co můžeme být, co se ekonomiky týče, za sto let hrdí? A co nám schází?

Na co mohou být Češi pyšní? foto: Richard Cortés, Česká pozice

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Připomínáme si sto let od vzniku samostatné republiky. Na co můžeme být, co se ekonomiky týče, za těch sto let hrdí? A co nám naopak schází?


 

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Umíme minimalizovat průšvihy

Československo se bohužel sta let nedožilo, takže hledejme úspěchy nejen Československa, nýbrž i jeho nástupnických států. Ty jsou pak viditelnější v oblasti politické, zejména v budování institucí samostatného státu, v pěstování demokratické tradice, v hrdinství lidí, kteří se obětovali v boji za jeho nezávislost, svobodu a charakter, snad i v tom, že když už se muselo Československo rozdělit, provedli jsme to v míru a bez vzájemného ubližování, a že se tudíž teď Češi a Slováci máme stále rádi.

Snad se dá říci, že umíme minimalizovat průšvihy, do nichž se dostáváme. I za komunismu hospodářství nějak fungovalo, zatímco jinde v „táboře míru“ bylo daleko hůře.

V ekonomické oblasti jsou úspěchy méně viditelné. Navíc mnoho z nich je možno nahlížet různě. Mně připadá, že nejdůležitějším úspěchem je skutečnost, že jsme ekonomiku udrželi v jakžtakž fungující formě i v nejhorších časech války a komunismu, a že jsme uměli relativně rychle ekonomiku obnovovat, jakmile jsme svobody opět nabyli. Týká se to budování hospodářských institucí po vzniku Československa, včetně měnové odluky a udržení silné koruny (byť to právě mohlo vyvolat krizi první poloviny 20. let, ale vyhnuli jsme se megainflaci, která zničila hospodářství našich sousedů). Transformace po pádu komunismu byla u nás úspěšná a relativně rychlá (byť jistě byla provázena mnoha problémy a dílčími neúspěchy a byť jsou skvělejší příklady, například Estonsko). Opět se podařilo úspěšně vybudovat potřebné instituce v dobré kvalitě (například bankovní systém s ČNB). Zapomínaný je úspěch integrace vyhnanců z našeho pohraničí za druhé republiky i rychlost obnovení hospodářství ve druhé polovině 40. let, protože oba tyto procesy vyústily do období nesvobody, kterýžto konec kalí jejich hodnocení.

Snad se dá říci, že umíme minimalizovat průšvihy, do nichž se dostáváme. I za komunismu hospodářství nějak fungovalo, zatímco jinde v „táboře míru“ bylo daleko hůře. Máme stále jeden z nejnižších státních dluhů na světě, a to nezávisle na režimu. Máme v celém světě nejmenší rozdíly mezi bohatými a chudými (byť se tyto rozdíly i u nás zvětšují; a byť to každý za až takovou výhodu nepovažuje).

Obecně vzato jsou naše největší úspěchy tam, kde bylo nutno improvizovat a horší už to je tam, kde je čas na řádnou přípravu a plánování. Buďme tedy hrdí na svou schopnost se improvizací vyhrabat z neočekávaných pohrom. Nicméně začněme se učit, jak nadprůměrně prosperovat, když se pohromy nekonají.



Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Dobří dělníci, horší prodavači

Dlouhodobou předností českých firem v mezinárodní soutěži byla a je sympatická směs na jedné straně slušného smyslu pro pečlivost a na druhé straně schopnosti improvizovat, tedy v případě potíží rychle a bez čekání na přesné instrukce „shora“ nacházet různá náhradní, ale přijatelná řešení. Slavným příkladem české vynalézavosti, schopnosti nasadit znalosti a poradit si jsou například cesty Hanzelky a Zikmunda nebo objev kontaktních čoček. Tato kombinace pečlivosti a myšlenkové pružnosti je devizou, kterou bychom rozhodně neměli do budoucna ztratit.

Příliš málo je v české podnikatelské povaze zastoupena chuť a dovednost výsledky své práce prodat konečnému klientovi. Namísto toho se mnohé – i když jistě zdaleka ne všechny – české firmy spokojují s rolí subdodavatelů. V důsledku toho je ovšem na české firmy v rámci příslušných mezinárodních výrobních řetězců alokována jen poměrně malá část dosaženého celkového zisku.

Naopak příliš málo je v české podnikatelské povaze zastoupena chuť a dovednost výsledky své práce prodat konečnému klientovi. Namísto toho se mnohé – i když jistě zdaleka ne všechny – české firmy spokojují s rolí subdodavatelů. V důsledku toho je ovšem na české firmy v rámci příslušných mezinárodních výrobních řetězců alokována jen poměrně malá část dosaženého celkového zisku. Jako dělníci jsme špičkoví, jako prodavači už tolik ne.

Hlavní výzvou do budoucna je tedy prodrat se více na výsluní zájmu konečných klientů. Pro firmy může být pomyslným cílem například stav, kdy značka ůMade in Czechia“ bude ve světě stejné respektovaná jako třeba „Made in Germany“. Takovéto budování značky je ovšem prací na dlouhá léta, k níž je potřebná mimo jiné ekonomická a politická stabilita. Ani jedné z těchto dvou stabilit jsme si v uplynulých 100 letech příliš neužili, a to nás v soutěži s naší zahraniční konkurencí samozřejmě výrazně brzdilo.

A k vyhlídce do budoucna je třeba dodat ještě jednu věc: jakkoli se česká ekonomika pyšní silnou průmyslovou tradicí, podle mého soudu by bylo zdravé posunout se více k ekonomice služeb. Řada oblastí Česka má například úžasný, ale zatím nerozvinutý potenciál v oblasti turistického ruchu.



Lubomír Lízal, rektor AAU, FEL ČVUT, CIIRK ČVUT, a člen dozorčí rady Expobank

Nesystematické úspěchy kontra formalismus

Máme tendenci se neustále srovnávat s Německem a máme z toho permanentně špatný pocit, protože naše ambice a očekávání jsou vyšší než naše schopnosti a následná realita. Návštěvníci z bohatších zemí k nám jezdí v lepším případě za historickými a architektonickými památkami, v horším jen za pivem a levnou zábavou, ale málokdy za inspirací v oblasti obchodu či ekonomiky. Na druhou stranu bychom si ale měli uvědomit, že přes všechny problémy dnes žijeme v nejlepší možné době. Nikdy jsme se tak dobře neměli. Nejde jen o materiální a ekonomickou stránku, ale zejména o očekávanou délku života a bezpečnost. Dnešní internetová generace zná válku a skutečný nedostatek jen z učebnic dějepisu, filmu a literatury.

Přesto nám v dnešní době chybí výrazný pozitivní příběh, tedy to, co se v zámoří nazývá americkým snem. Měli jsme ho za první republiky, kdy jsme byli někde okolo 10 místa na světě nejrozvinutějších ekonomik, ale dnes už ten příběh (či vlastenectví) zcela chybí. Druhá světová válka a následně komunismus zásadně poškodily lidský kapitál, onen motor dnešního vývoje, ať nepřímo potlačováním iniciativy a intelektu, či přímo vyvoláním tří velkých emigračních vln.

Dokážeme se prosazovat v některých oblastech, například antivirů a antivirotik, jenže jde spíše o ojedinělosti než pravidlo. V dobách minulých se musela nalézat chytrá řešení s omezenými prostředky a občas jsme měli výrazný úspěch, nejde ale o systematický jev. Proti těmto výrazným úspěchům ovšem stojí nadměrný formalismus.

Po válce jsme přišli o kapitálový penzijní pilíř, kapitál nastřádaný na penze byl neefektivně utracen ve jménu světlých zítřků. Dnes tak bojujeme o každou změnu, která je nutná pro udržitelnost penzijního systému, a stále proto narážíme na limity přílišného zdanění práce.

Co se nám tedy v ekonomice povedlo? Měnové odluky, jak ta první po rozpadu mocnářství, tak ta druhá při rozpadu Československa v roce 1993. Obojí proběhlo rychle a skvěle. Paradoxně jsme dnes jediným územím bývalé monarchie, kde se měna stáje jmenuje koruna. Co jsme si naopak zbytečně zopakovali, byl prvorepublikový spor Rašín-Engliš. Rašín byl zastánce deflační politiky v krizi, Engliš prosazoval opačný přístup. Svět se tehdy z velké krize poučil a dnes se ví, že deflační politika krizi zhoršuje. Historie tak dala za pravdu Englišovi, ale my jsme si při ignorováním znalostí ze světa tuto historickou debatu o již vyřešených ekonomických problémech hezky zopakovali, zase v češtině, jen v moderní verzi.

Nakonec bych rád vyzdvihl pozitivní a negativní momenty ze současnosti. Dokážeme se prosazovat v některých oblastech, například antivirů a antivirotik, jenže jde spíše o ojedinělosti než pravidlo. V dobách minulých se musela nalézat chytrá řešení s omezenými prostředky a občas jsme měli výrazný úspěch, nejde ale o systematický jev. Proti těmto výrazným úspěchům ovšem stojí nadměrný formalismus, kdy jsme schopni vyprodukovat tak složité předpisy, že nám nakonec neumožní učinit ani věcné rozhodnutí ani rozhodnutí alespoň formálně bezchybné, a to nehovořím o právním systém, kdy rozsudek v obchodních sporech po deseti letech je všem zúčastněným dobrý už jen do archivu. Pověstně pedantská rakouskouherská byrokracie tak v dnešním zrcadle byla malým a efektivním aparátem správy věcí veřejných.



Kryštof Kruliš, předseda správní rady Spotřebitelského fóra, z.ú. a analytik AMO

Historickým peripetiím navzdory

Naše země čelila v posledních sto letech několika zásadním limitům, vynuceným geopolitickou realitou a rozpínavou hrou nejdříve Německa, poté Sovětského svazu. Vzhledem k tomu tak spíše než o stu letech ekonomických úspěchů či neúspěchů našeho státu, je vhodnější přemýšlet o udržování lidského kapitálu a jeho schopností obstát ve světové konkurenci.

Budoucí ekonomické prosperitě by pomohlo zejména odstranění úzkých hrdel, které potenciálu naší společnosti dost často klade do cesty ne zcela efektivní stát. V prvé řadě by tak bylo potřeba mít stabilní a předvídatelnou legislativu, která by byla uzpůsobena době moderních technologií. Některá zastaralá ustanovení jsou na moderní dobu již přílišný luxus.

Navzdory historickým peripetiím si naše společnost dlouhodobě udržuje relativně vysokou úroveň lidského kapitálu, což nás předurčovalo a předurčuje k ekonomickým úspěchům. Průmyslový charakter naší země má základy již v době před jejím vznikem, když naše území bylo tradičním výrobním střediskem bývalého císařství. Na tuto průmyslovou tradici jsme v roce 1918 navázali a průběžně ji uzpůsobovali technologickému vývoji. I v současné době dokáže dovednostní kapitál v naší společnosti udržet průmyslovou základnu na velmi slušné úrovni a v některých dílčích segmentech, jako jsou nanotechnologie, automobilový průmysl či kybernetická bezpečnost, dosahovat světových kvalit. V poměru cena a výkon máme opravdu špičkovou medicínu a udržujeme si poměrně vysokou úroveň celkové vzdělanosti. Excelujeme i v dalších společenských ukazatelích, jako je nízká míra chudoby a v současné době i nejnižší míra nezaměstnanosti v EU. Naše země se umísťuje na čelních příčkách mezi nejbezpečnějšími státy světa. Jsme součástí EU, což nám otevírá přímou cestu na největší trh světa. Navíc míra odlivu talentů od nás je ve srovnání s dalšími zeměmi našeho regionu nízká. Můžeme tak využívat výhod vnitřního trhu, aniž by bylo nutné čelit odlivu mozků v takové míře, jako je tomu například v Polsku nebo na Slovensku.

Budoucí ekonomické prosperitě by pomohlo zejména odstranění úzkých hrdel, které potenciálu naší společnosti dost často klade do cesty ne zcela efektivní stát. V prvé řadě by tak bylo potřeba mít stabilní a předvídatelnou legislativu, která by byla uzpůsobena době moderních technologií. Některá zastaralá ustanovení jsou na moderní dobu již přílišný luxus. Příkladem může být požadavek zkoušky z místopisu u řidičů taxislužby, který brání vzniku nových služeb, u kterých spotřebitel ví, že jsou provozovány s pomocí GPS navigace, nebo požadavek, aby každý obchodník přijímal i hotovostní platby. Stát by se zároveň měl soustředit na dostupnost svých služeb online v uživatelsky přívětivé podobě a bez nutnosti chodit na úřad. Pomalá výstavba vysokorychlostních železnic, dálnic, a nově také broadbandového internetu, je chronickou nemocí posledních dekád. Také vzdělávací systém má značné rezervy, které je potřeba odstranit, aby současná úroveň vzdělanosti neuvadala, a to napříč všemi generacemi. Stěží se nám podaří udržet se ve světovém technologickém popředí, pokud se nám na uvedených úzkých hrdlech nepodaří zapracovat.



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Není to tak špatné

Když hodnotíme 100 let české ekonomiky, musíme samozřejmě vynechat roky pod komunismem a nacismem, což nám bohužel ze sta let nechá jenom půlku. Během těchto padesáti svobodných let se ale české ekonomice dařilo dobře.

Určitě jsme na tom mohli být ještě lépe jako například asijští tygři, ale 36. místo na světě podle HDP na hlavu (v paritě kupní síly) není špatné. Bělorusko je na 70. místě, Ukrajina až 114. Namísto obvyklého naříkání na to, jak se máme špatně, bychom měli být vděční, že přestože spousta věcí nepochybně zlepšit potřebuje, patříme k první pětině nejbohatších zemí. (Údaje jsou podle Mezinárodního měnového fondu 2017.) To by nám mělo dát nějakou perspektivu a měli bychom být rádi, že naši podnikatelé a zaměstnanci jsou takto pracovití a můžeme se mít takto relativně dobře.

I když jsou naši politici často neinformovaní, zaslepení, groteskní a občas zkorumpovaní, na světové poměry tu máme stabilní režim s vládou práva, kde se ekonomice a našim životům daří. Snažme se o zlepšení, ale nevylijme s vaničkou i dítě.

Podle studie Fraser Institutu (ve spolupráci s Liberálním institutem) je Česko 30. ze 162 zemí v ekonomické svobodě, taktéž v první pětině zemí. Vzhledem k tomu, že ekonomická svoboda je předpokladem ekonomického růstu, není překvapivé, že tato dvě čísla jsou podobná.

Což by nám mělo dát také tu perspektivu, že i když jsou naši politici často neinformovaní, zaslepení, groteskní a občas zkorumpovaní, na světové poměry tu máme stabilní režim s vládou práva, kde se ekonomice a našim životům daří. Snažme se o zlepšení, ale nevylijme s vaničkou i dítě.

Co české ekonomice popřát do dalších 100 let? Nepředávat fiskální ani měnové pravomoci do Bruselu (ČNB je dlouhodobě hodnocena jako jedna z nejlepších centrálních bank na světě), zbavit se nesmyslných regulací, zrychlit soudní systém (což zlepší vymáhání kontraktů a přiláká investory) a nenaskakovat na demagogické vlny, že podnikatelé jsou nepřátelé lidu a kradou.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dva úspěchy

Přestože se hospodářskými dějinami zabývám jen jako poučený laik, tuto debatu se osmělím zúžit na dnešní Česko, a naopak rozšířit na období od roku 1914. Právě od tohoto roku totiž ekonomika dostávala ránu za ranou, zejména v důsledku rozpadů a vzniků nejrůznějších impérií, měnových odluk, ztrát území, personálních obměn, kádrových čistek, pokusů o centrální plánování a konfiskací a znárodňování všeho druhu. Dokonce i první republika mohla pro stabilní rozvoj nabídnout možná jen polovinu z pouhých dvaceti let své existence. Až do roku 1990 jsme tedy mohli převážně jen konzumovat bohatství z doby před první světovou válkou a naším reálným cílem mohlo být jen minimalizovat devastaci zděděného potenciálu země.

Možná paradoxně za velký úspěch musím dnes označit to, že v listopadu 1989 tato ekonomika nevypadala tak špatně, jak při uvedených institucionálních pohromách vypadat mohla.

Možná paradoxně tedy za velký úspěch musím dnes označit to, že v listopadu 1989 tato ekonomika nevypadala tak špatně, jak při uvedených institucionálních pohromách vypadat mohla. Například týmu Václava Klause to umožnilo s jistou úlevou navázat na tehdejší stav veřejných rozpočtů a zejména na kvalitu lidského kapitálu na ministerstvech financí a v centrální bance.

Za druhý velký úspěch, u vědomí případné podjatosti, považuji rychlost, faktickou bezbolestnost a dokonce i eleganci transformačního manévru z první poloviny 90. let. V návaznosti na to tedy jen připomenu, že polistopadové období tvoří z těch 104 let už téměř třetinu, a tak se vtírá otázka, jak efektivně toto bezprecedentně dlouhé období stability využíváme.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Sto věcí, na které můžeme být pyšní

České republice je sto let a spousta z nás vzpomíná na to špatné. Podívejme se ale na sto krásných zpráv. Od zdraví, přes naše peněženky, až po životní prostředí. Některá data pro naši zemi neexistují, ale dají se odhadnout z vývoje zemí okolních a ostatně celého světa, na kterém je čím dál tím lépe. Tady je prvních sto věcí, které mě napadly.

Je nás víc. Žijeme mnohem déle. Máme nižší kojeneckou úmrtnost. Máme nižší úmrtnost dětí do 5 let. Umírá méně matek po porodu. Nemoci jsou pro nás méně nákladné. Jako první země na světě jsme vymýtili dětskou obrnu. Máme lepší zdravotnictví. Máme více lůžek. Máme více lékařů.

Je nás víc. Žijeme mnohem déle. Máme nižší kojeneckou úmrtnost. Máme nižší úmrtnost dětí do 5 let. Umírá méně matek po porodu. Nemoci jsou pro nás méně nákladné. Jako první země na světě jsme vymýtili dětskou obrnu. Máme lepší zdravotnictví. Máme více lůžek. Máme více lékařů.

Pivo je levnější. Skoro všechno je levnější. Protože vyděláváme mnohem více. Jsme si rovnější v příjmech. Méně lidí žije v extrémní chudobě. Charity dostávají mnohem více peněz. Pomáháme mnohem více lidem v zahraničí. Pracujeme méně hodin ročně. Máme více dovolených. Pracujeme v lepších podmínkách.

Energie jsou mnohem levnější. Používáme je šetrněji. A máme je mnohem více z obnovitelných zdrojů. Máme více lesů. Výjimečně máme doma otevřený oheň. Můžeme si více hodin denně svítit za mnohem méně peněz. Při přírodních katastrofách se zraní méně lidí. A méně jich umírá. Produkujeme více masa. A šetrněji.

Vymysleli jsme a objevili spoustu úžasných věcí. Polarografii. Kontaktní čočky. Silonky. Remosku. Vatrtovu konstantu. Bože, měli jsme Antonína Holého! Vymysleli jsme semtex. Záchytky. Járu Cimrmana.

Méně lidí má hlad. Jíme více. Více lidí má přístup ke kanalizaci. Více lidí má přístup k pitné vodě. Máme méně nemocí z vody. Jsme vyšší. Potřebujeme k tomu všemu méně lidí v zemědělství. Protože výnosy v zemědělství jsou mnohem vyšší. A tak je jídlo levnější. A existuje v mnoha dříve nevídaných podobách, přestože jsme si zachovali naše tradiční recepty.



Monitor Jana Macháčka
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.