Lidovky.cz

Současných vládních opatření se už nezbavíme

  18:57
Česká vláda schválila kurzarbeit. Je vždy dobré, že vznikne systémový nástroj, který může být spuštěn, je-li třeba, a nahradí jednorázový. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Bude těžší podpůrná ekonomická opatření rušit než zavést? Podaří se návrat k předkrizovému ekonomickému růstu?

Hospodářský růst. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Česká vláda schválila kurzarbeit, snad brzy projde i parlamentem. Je vždy dobré, že vznikne systémový nástroj, který může být spuštěn, když je třeba, a nahradí ten jednorázový. Zajímavá je otázka exitu z mimořádných a podpůrných opatření. Myslíte si také jako ekonomové, že podpůrná ekonomická opatření bude těžší rušit než zavést? Kdy přijde správná chvíle třeba kurzarbeit zastavit?

Podobná otázka se týká na evropské úrovni třeba takzvaných maastrichtských kritérií či Paktu stability a růstu. Kdy bude správná doba, aby zase začaly platit limity například pro rozpočtový schodek či veřejný dluh? Půjde o návrat ekonomického růstu či nezaměstnanosti na předkrizovou úroveň? Podaří se to vůbec?



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Obava ze zadlužení

Podpůrná opatření je aspoň od druhé světové války obtížnější zrušit než zavést. Po současné krizi to bude možná ještě více pravda, protože jde o souběh dvou ohrožení – pandemie a cyklické deprese. Největším nebezpečím je neschopnost rozlišit mezi krátkodobým útlumem v důsledku boje s pandemií, po němž očekáváme návrat k původnímu stavu, a průvodními jevy cyklické deprese. Ta by měla vyústit v „kreativní destrukci“, kdy zaniká řada podniků (dokonce odvětví) a vznikají nové.

Evropě hrozí, že se budou udržovat „zombie“ podniky, které přežívají díky podporám, místo aby zanikly. Navzdory tomu se Česku i Evropské unii podaří rozumnou cestu najít. Přece jen v naší části světa přetrvává obava z velkého zadlužení, takže omlouvání rozhazovačnosti pandemií nebude ani politicky dlouho únosné.

Oba šoky vyžadují odlišný přístup státu. Tam, kde lze očekávat obnovu situace před pandemií, je třeba pomoci podnikům i domácnostem, aby překlenuly krizi, a vrátily se do provozu. Tam, kde jde o projev cyklické krize, nemáme sanovat podniky, které mají být restrukturalizované nebo zaniknout, ale pomoci životaschopným, často novým podnikům a odvětvím, aby se etablovaly a zaměstnaly pracovní sílu uvolněnou těmi, které ji již nebudou potřebovat. Toto rozlišení není snadné, ale bude velice důležité.

Popleteme-li to, budeme pumpovat zdroje do neživotaschopných celků, a tím paralýzu prodlužovat. Nejhorší je, že jsme finančními podporami oslabili proces „kreativní destrukce“ za finanční krize v roce 2008, což dnešní situaci zhoršuje. V Evropě hrozí, že se budou udržovat „zombie“ podniky, které přežívají díky podporám, místo aby zanikly. Navzdory tomu se Česku i Evropské unii podaří rozumnou cestu najít.

Přece jen v naší části světa přetrvává obava z velkého zadlužení, takže omlouvání rozhazovačnosti pandemií nebude ani politicky dlouho únosné. Záleží však na vývoji politické situace v pokoronakrizovém období, protože se zdá, že se i společnost radikálně mění. Co se týká maastrichtských (i kodaňských) kritérií, vždy platily jen pro přijímání nových členů (i tam kdovíjak). Neočekávám proto, že se teď začnou brát vážně.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom banky CREDITAS

Chybí bič

Nic není trvalejšího než dočasný vládní program, říkal nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman. A má pravdu, současných vládních opatření se už nikdy nezbavíme. Když se bavíme o nákladech na tyto programy, měli bychom započítat i to, že jsou pravděpodobně trvalé, i když to spočítat nejde. Není to však vše. Tím hlavním je, že jsme rozbili jedinou zpětnou vazbu, kterou politici měli. Co jim brání získávat hlasy podpůrnými programy i v dobrých časech?

Co by měla vláda dělat? Už při zavádění opatření jasně určit pravidla, podle kterých se zruší. Není pochyb, že na začátku by byla nedůvěryhodná, ale pokud by se jimi dlouhodobě řídila, mohli bychom tomu začít věřit.

Obvyklou odpovědí býval státní dluh, to se však minimálně od krize v roce 2008 změnilo. Říkávali jsme, že opatření ve špatných časech možná dávají smysl, ale je to na úkor budoucích generací, které to budou muset zaplatit. Dnes si půjčujeme prakticky zadarmo a tento bič chybí. Někteří neustále opakují, že je to na úkor budoucích generací, ale jak silně to rezonuje, když si některé země půjčují za záporný úrok? Jistě, pokud si půjčí a vyhodí peníze do kanálu, stejně to budou naše děti platit. To se však obhajuje obtížněji.

Co by měla vláda dělat? Už při zavádění opatření jasně určit pravidla, podle kterých se zruší. Není pochyb, že na začátku by byla nedůvěryhodná, ale pokud by se jimi dlouhodobě řídila, mohli bychom tomu začít věřit. Ostatně, úplně stejně se chová měnová politika. Jenže politici potřebují vyhrávat volby.



Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus.

Předčasné debaty

Začínají-li se v současnosti v celé Evropě opět rozmáhat opatření společenského distancování, nedávají snahy o přesné prognózy letošního propadu a následného zpětného odrazu ekonomiky příliš smysl. Navzdory tomu se ekonomové shodují, že se tuzemské hospodářství vrátí na předcovidovou úroveň nejdříve v prvním pololetí 2022. Druhá vlna pandemie v Evropě definitivně pohřbila šance na oživení ve tvaru písmene V.

Debaty o ukončení podpůrných opatření se aktuálně jeví předčasné. To neznamená, že bychom je měli ignorovat. Naopak. Na pozoru by se měli mít především investoři. Příliš rychlé stažení stimulů může mít na burzy stejně devastující dopad jako pandemie.

V mnoha zemích fiskální a monetární stimuly, často mýtických proporcí, zabránily kolapsu. Převládá přesvědčení, že ukončit taková obrovská podpůrná opatření nebude bezbolestné. O tom svědčí chování a rétorika centrálních bankéřů. Fed nově sleduje průměrnou inflaci, což v praxi znamená, že nemusí preventivně zvyšovat sazby, kdykoliv by tempo růstu cenové hladiny vystřelilo nad dvě procenta. Evropská centrální banka se snaží prodloužit délku svého protipandemického programu. To částečně odráží i obavu z dalších vln covidu.

Centrální banky stanovují takzvaný forward guidance. Navazují normalizaci měnové politiky na vývoj cen nebo zaměstnanosti. Uvolněná fiskální politika, byť formálně svázaná například Paktem stability a růstu, zatím na plnění konkrétních cílů nastavená není. Díky rozpočtové rezervovanosti v uplynulých letech disponuje většina zemí dostatečnou kapacitou pro zvýšení vládních výdajů. Například Německo schválilo rozsáhlý stimul, ale jeho fiskální pozice zůstává robustní.

Debaty o ukončení podpůrných opatření se aktuálně jeví předčasné. To neznamená, že bychom je měli ignorovat. Naopak. Na pozoru by se měli mít především investoři. Příliš rychlé stažení stimulů může mít na burzy stejně devastující dopad jako pandemie.



Jan Mládek, Český institut aplikované ekonomie

Rozvrat veřejných financí

Strašení rozvratem veřejných financí patřilo k českému politickému folklóru celých 30 let od sametové revoluce. Pravicové strany toto ho používaly se střídavým úspěchem proti ČSSD, ale nikdy v uplynulých 30 letech skutečný problém nehrozil. Dnes, v říjnu 2020, je situace dramaticky jiná. Vláda předkládá návrh na deficit státní rozpočtu na rok 2021 ve výši 320 miliard korun a navíc slibuje zrušit superhrubou mzdu způsobem, který deficit zvedne o 70 až 80 miliard. Následně mají vysoké deficity pokračovat ještě nejméně pět let.

Problém není v tom, že vláda na ekonomickou krizi způsobenou pandemií covid-19 reagovala navýšením deficitu letošního státního rozpočtu až na 500 miliard, ale v tom, že nepředkládá v tuto chvíli razantní návrh na jeho konsolidaci v nejbližších letech. Pokud to neučiní, brzy se zjistí, že vysoké deficity státního rozpočtu jsou návykové, a bude stále těžší je omezit.

Problém není v tom, že vláda na ekonomickou krizi způsobenou pandemií covid-19 reagovala navýšením deficitu letošního státního rozpočtu až na 500 miliard, ale v tom, že nepředkládá v tuto chvíli razantní návrh na jeho konsolidaci v nejbližších letech. Pokud to neučiní, brzy se zjistí, že vysoké deficity státního rozpočtu jsou návykové, a bude stále těžší je omezit. Navíc se příliš nemluví, že kurzarbeit je klacek se dvěma konci.

Pokud půjde o krátkodobou cyklickou krizi a poptávka se plus mínus vrátí na úroveň a strukturu roku 2019, pak je vše v pořádku. Pokud se však ukáže, že krize je strukturální, bude třeba přesunů výrobních faktorů (včetně pracovní síly) z neperspektivních oborů do perspektivních a kurzarbeit je velkým plýtváním peněz daňových poplatníků a nesmyslným brzděním potřebných změn v ekonomice.

Vláda by měla pečlivě vyhodnocovat toto opatření, obecnou ekonomickou situaci, a pokud nastane druhá varianta, rychle kurzarbeit odpískat. Bude to ovšem těžké, za rok jsou parlamentní volby a partnerům vlády v tripartitě to také vyhovuje. Rušit podpůrná opatření bude mnohem těžší než je zavádět a návrat k předkrizovému růstu bude nejspíše vyžadovat strukturální změny v české ekonomice.



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Striktní časové omezení

Ukončení mimořádných opatření je klíčové. Absurdních rozměrů tento problém nabývá v USA, kde nouzový stav dává prezidentovi větší pravomoci. Z přehledu národních nouzových stavů vyplývá, že v USA jich platí 35 – první od Carterovy vlády (z roku 1979!), šest od Clintonovy, jedenáct od Bushovy, deset od Obamovy a sedm od Trumpovy. Poslední nouzový stav (sankce proti Rusku) byl ukončen před pěti lety. Dočkáme se někdy ukončení nějakého dalšího?

Je důležité dbát, aby opatření, která dávají vládě více pravomocí, byla striktně časově omezena. Obdobně by to mělo být i u kurzarbeitu. Pokud by měl být prodloužen, vždy s explicitním souhlasem parlamentu. A stejný princip by měl platit pro všechny zákony i mezinárodní smlouvy.

Proto je důležité dbát, aby opatření, která dávají vládě více pravomocí, byla striktně časově omezena. Obdobně by to mělo být i u kurzarbeitu. Pokud by měl být prodloužen, vždy s explicitním souhlasem parlamentu. A stejný princip by měl platit pro všechny zákony i mezinárodní smlouvy. Jejich platnosti může být delší – u zákonů třeba čtyři roky, aby o nich hlasovala každá Sněmovna, u mezinárodních smluv třeba deset let. Parlament by měl hlasovat, že chce platnost těchto závazných právních norem prodloužit.

Zajistilo by to opětovnou veřejnou debatu a demokratickou validitu norem, které se často schválily v době, kdy i elektorát byl zcela jiný. To, že se to neděje, vede k něčemu, čemu ekonomové říkají efekt západky (ratchet effect). Ta také pouští jedním směrem, ale opačným nikoli. Proto nových zákonů a povinností přibývá, staré se ruší málokdy, výdaje státu dlouhodobě spíše rostou, stejně jako centralizace.

Existují výjimky, ale obecně to funguje téměř ve všech státoprávních orgánech na světě včetně Evropské unie. (I když si nedovolím nepoznamenat, že kritéria Paktu stability a růstu byla porušena dávno před pandemií tolikrát, že lze říct, že nikdy efektivně neplatila.) Pandemie je tu zatím s námi a pro spoustu jednotlivců a firem jde o těžké období. Asi nelze naléhat na vládu, aby s opatřeními skončila brzy, musíme se však o tom seriózně zamyslet. V Liberálním institutu monitorujeme zavedená opatření ve stále aktualizované studii.



Monitor Jana Macháčka
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.