Lidovky.cz

Sjednocené Německo nemohlo postupovat lépe

  18:43
Německo si připomíná 30. výročí opětovného sjednocení. Spolupracovník LN Jan Macháček se předních českých ekonomů, pedagogů a analytiků ptá: Jak hodnotíte ekonomickou transformaci východního Německa, kterou ředil zkušený a dospělý západní bratr? Byla příliš nákladná a přílišná i jiná než finanční cena? Bylo ji možné provádět jinak?

Oslavy sjednocení Německa, Berlín foto: Reuters

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Německo si připomíná 30. výročí opětovného sjednocení. Jak v této souvislosti hodnotíte ekonomickou transformaci východního Německa, kterou ředil zkušený a dospělý západní bratr? Bylo možné sjednotit obě měny jinak než kurzem jedna ku jedné a zachovat svobodu pohybu, zboží a kapitálu v nové zemi? Bylo možné privatizovat jinak, než se v Německu privatizovalo?

Východní Německo je opravené, infrastruktura výborná, ale městečka a obce často zejí prázdnotou, ani uprchlíci se v nich nechtějí usadit. Byla transformace východního Německa příliš nákladná? Byla přílišná i jiná než finanční cena? Bylo to možné dělat jinak?



Lubomír Lízal, CEO Expobank

Politické limity

Je možné nalézt řadu lepších ekonomických konceptů hospodářské transformace bývalé Německé demokratické republiky (NDR). Většina z těchto méně nákladných konceptů asi nebude pracovat se sjednocením měny v poměru jedna ku jedné. Ale žádný z nich nebude schopný splnit politické očekávání znovusjednoceného státu. Polické limity byly natolik určující, že nemá příliš smysl dumat nad nákladností takového řešení.

Většina z méně nákladných konceptů asi nebude pracovat se sjednocením měny v poměru jedna ku jedné. Ale žádný z nich nebude schopný splnit politické očekávání znovusjednoceného státu. Polické limity byly natolik určující, že nemá příliš smysl dumat nad nákladností takového řešení.

Z hlediska teorie jde o obdobu trilematu, které říká, že nelze mít dohromady stabilní kurz, nezávislou měnovou politiku a volný pohyb kapitálu. Země bývalé NDR by potřebovaly jinou měnovou politiku k překonání recese, což ve sjednoceném státě s jednou měnou (bez ohledu na přepočet na počátku) nelze mít.

Jde o stejný problém, na který dlouhodobě naráží eurozóna – jednotná měnová politika v hospodářsky rozdílných zemích vede k dlouhodobým kapitálovým nerovnováhám mezi jejím severním a jižním křídlem. A obě dvě tyto nerovnováhy se dlouhodobě (vy)řeší migrací z méně výkonné části regionu do té bohatší. Jen při přesunu v Německu není ani jazyková a kulturní bariéra, takže probíhal od počátku rychleji.



Ondřej Jonáš, investiční bankéř

Historické štěstí

Ze zemí východní Evropy zdevastovaných sovětským socialismem jediné východní Německo plně využilo historické štěstí zkušeného západního bratra. Kurz jedna ku jedné byl obdivuhodně štědrý, ale současně jediný v rodině společensky i politicky možný. Při takové historické příležitosti jde cena zcela stranou, koupě Louisiany i Aljašky USA budiž příkladem.

Ze zemí východní Evropy zdevastovaných sovětským socialismem jediné východní Německo plně využilo historické štěstí zkušeného západního bratra. Kurz jedna ku jedné byl obdivuhodně štědrý, ale současně jediný v rodině společensky i politicky možný.

Německo nesmírně vydatně investuje do lidského kapitálu východu, mladá generace studuje na kvalitních školách a skvělých univerzitách méně pokřivených návyky komunismu. Převzaté německé právo a kvalitní soudnictví západu ochránilo zemi před 30 lety podvodů, kuponovou privatizací i Andrejem Babišem.

Státní správa, drahá, ale kvalitní, negeneruje zmetky ani řady konceptů s výsledkem paralizace společnosti. Konvergence k ideálu Evropské unie v myšlení, výkonu a spokojenosti populace se systematickým důrazem na excellenci je odhadem dvě generace před zbytkem bývalého socialistického tábora.



Libor Žídek, Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity

Jiná cesta nebyla

Německá transformace byla oproti naší extrémně nákladná, ale těžko si představit zásadně jinou cestu, protože ekonomické procesy byly zcela determinované těmi politickými. Lze také například kritizovat, že směnný poměr mezi východo- a západoněmeckou markou měl být z ekonomického pohledu tři ku jedné, nikoli jedna ku jedné. Ale takové politické rozhodnutí nebylo v tehdejší atmosféře nadšeného sjednocení vůbec možné udělat, protože by to znamenalo připravit východní Němce o úspory.

Německá transformace byla oproti naší extrémně nákladná, ale těžko si představit zásadně jinou cestu. S odstupem můžeme najít na transformačním procesu v NDR spoustu nedostatků, ale především proto, že zapomínáme, jaká situace v té době v obou částech Německa reálně panovala, a jaké bylo nadšení ze sjednocení země.

Stejně lze kritizovat, že na přijetí západoněmeckého právního řádu nebylo východní Německo připraveno. Ale jaké jsou alternativy? Mít ve sjednocené zemi dva právní řády? Nebo lze říct, že růst východoněmeckých mezd na téměř západní úroveň neodpovídal produktivitě práce, čehož důsledkem byla vysoká nezaměstnanost na východě země. Ale držet arbitrárním rozhodnutím tyto mzdy dole by jen vedlo k ještě většímu úprku na Západ. Navíc východní Němci chtěli západoněmecké mzdy.

Takže se mělo zakázat východním Němcům se stěhovat? V zemi, která se chtěla velmi sjednotit, kde zejména obyvatelé východní části netoužili po ničem jiném než tvrdé západní marce a výdobytcích západoněmeckého kapitalismu? Masivní přerozdělování bylo jen výrazem snahy konvergovat propastný hospodářský rozdíl po socialistickém experimentu. Jak se o toto překlenutí snažit jinak než fiskálními transfery?

Jistě, spousta peněz byla vynaložena neefektivně, ale pokud chceme konvergenci nechat jen volný průchod, bude to možná na stovky let, a teď by byly rozdíly mnohem větší. Východní část země by byly navíc vylidněná. Takže s odstupem můžeme najít na transformačním procesu v NDR spoustu nedostatků, ale především proto, že zapomínáme, jaká situace v té době v obou částech Německa reálně panovala, a jaké bylo nadšení ze sjednocení země.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Závažný problém

Geopolitické procesy v devadesátých letech v podstatné míře zahrnovaly i často bolestivé dezintegrace tehdejších státních útvarů, zejména Jugoslávie. Naopak integrace v té době nastala ve Vietnamu, kde jakoby zaostalý Sever dobyl prosperující Jih – na rozdíl od Německa, kde supervyspělý Západ fakticky anektoval zruinovanou NDR.

Docela závažný problém německého modelu je obvykle traktován pod označením mezzogiorno – neviditelná ruka trhu alokuje kapitál téměř výhradně do nejvyspělejších regionů. V opačném směru pak viditelná ruka státu dokáže jen transferovat dotace.

Čistě ekonomický, nicméně docela závažný problém německého modelu je obvykle traktován pod označením mezzogiorno – neviditelná ruka trhu alokuje kapitál téměř výhradně do nejvyspělejších regionů. V opačném směru pak viditelná ruka státu dokáže jen transferovat dotace, které jsou však silně návykové, a zřejmě i proto vedou ke vzniku spoluobčanů druhé kategorie.

Fenomén mezzogiorno dnes často připomínám stoupencům sjednocování Korejského poloostrova. Nicméně jediné, čeho jsem schopný, je upozornění, že integrace se silnějšími partnery může významně zkomplikovat plánovanou transformaci politického a ekonomického systému. Jak se vyhnout této integrační pasti nevím – politické tlaky na její bezpodmínečné provedení jsou obvykle nepřekonatelně silné.



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Stále dvě části

Rozdíl je, zda se bavíme o čistě ekonomickém pohledu, nebo o reálné politice. I kdyby z ekonomického pohledu bylo pro nové spolkové země (tedy z bývalého východního Německa) nepochybně lepší, aby měly vlastní měnu s plovoucím kurzem, díky které by byly výrobky z těchto zemí konkurenceschopnější jak ve starých spolkových zemích, tak v dalších státech, zřejmě něco takového nebylo možné politicky. Tlak na sjednocení byl obrovský.

Dvě Německa jsou stále dobře rozpoznatelná v řadě oblastí, od ekonomiky po politiku, přestože už německá marka 20 let neexistuje. Navzdory tomu nebylo možné postupovat jinak. Politická realita jiné řešení neumožňovala.

Obyvatelé starých spolkových zemí za to zaplatili jednak „kurzovou dotací“ při změně měny, jednak každoročními fiskálními transfery z daní bohatých obyvatel ve starých spolkových zemích na dávky chudším obyvatelům v nových spolkových zemích a mírně oslabenou markou. Nové spolkové země za to zaplatily chronicky vyšší inflací a nezaměstnaností, horší konkurenceschopností produktů a služeb a velkým stěhováním obyvatel na západ.

Dvě Německa jsou stále dobře rozpoznatelná v řadě oblastí, od ekonomiky po politiku, přestože už německá marka 20 let neexistuje. Navzdory tomu nebylo možné postupovat jinak. Politická realita jiné řešení neumožňovala.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Naděje

Zda bylo možné Německo sjednocovat jinak, je historické kdyby, které nemá důvěryhodné odpovědi. Nikde jinde se takový pokus nestal, a kdekoli nastalo politické znovusjednocování rozdělených národů, setkáváme se s přetrvávající nesourodostí nového útvaru. Problém totiž ani tolik není ekonomický jako psychologický – tam, kde se dvě generace vyvíjely za odlišných politických poměrů, znamená sjednocení, respektive přizpůsobení jednoho druhému, velký šok. Navíc jednotlivci ani národy často nemají rádi toho, komu by měli být vděčni.

Hlavního cíle sjednocování bylo dosaženo a Německo má naději, že se za několik generací se situací vyrovná. Je ovšem třeba počítat s tím, že východní Německo nebude nejbohatší částí země; vždyť jí nebylo ani před sto lety, ani za Bismarcka.

Právě německá zkušenost ukazuje nejlépe, že tomu tak je i tam, kde se takové sjednocení uskuteční za všeobecného dlouhotrvajícího nadšení a v prostředí neobvyklé velkorysosti většího a bohatšího účastníka. Je to velké varování pro jiné národy rozdělené druhou světovou válkou (Korea, Rumunsko a Moldavsko). Dnes se často hledá důvod problémů v postupu západního Německa po sjednocování. To však není spravedlivé. Sjednocené Německo nemohlo postupovat lépe, a ani výsledek nemohl být lepší.

Co se týče sjednocení měny, východní Němci zejména chtěli západní marky, kdyby se jim to upřelo, byli by to brali úkorně, a při přechodu na euro by teprve vznikl zmatek. Ostatně hlavního cíle sjednocování bylo dosaženo a Německo má naději, že se za několik generací se situací vyrovná. Je ovšem třeba počítat s tím, že východní Německo nebude nejbohatší částí země; vždyť jí nebylo ani před sto lety, ani za Bismarcka.



Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus.

Výhoda právního systému

S dopady opětovného sjednocení se největší německá ekonomika potýkala ještě v prvních letech 21. století. V té době se Německo ani zdaleka nemohlo pyšnit pozicí ekonomické velmoci. Naopak – působilo spíše jako nemocný muž Evropy. Sjednocení podkopalo konkurenceschopnost našich západních sousedů. Největší evropské zemi pomohly k prominenci až reformy v prvním desetiletí tohoto století.

Značnou výhodu oproti transformaci v postkomunistických zemích však představoval fakt, že východní část Německa přešla na právní systém svého západního bratra. Tato skutečnost celý transformační proces urychlila a zamezila některým karambolům, které známe ze střední Evropy.

Německo profitovalo ze vstupu zemí Visegrádské čtyřky do EU. Tato událost umožnila uskutečnit strategii segmentace výrobních řetězců – vyrábět meziprodukty v zemích s nízkými mzdovými náklady a dokončit je v Německu. Právě tento model přispěl k návratu produktivity a celkovému ekonomickému rozmachu.

Proč vůbec byla zavedena jednotná měna pro obě sjednocené oblasti? Politický význam sjednocení překonával ekonomickou realitu. Jednotná marka se však ukázala velmi nákladným experimentem. Běžný účet platební bilance bývalé NDR propadl do obrovského schodku, jejž financovaly z převážné části transfery ze západního Německa.

Značnou výhodu oproti transformaci v postkomunistických zemích však představoval fakt, že východní část Německa přešla na právní systém svého západního bratra. Tato skutečnost celý transformační proces urychlila a zamezila některým karambolům, které známe ze střední Evropy.Dnešnímu Německu sice náleží post hegemona Evropy, ale rozdíly mezi některými regiony přetrvávají. A to není pro soudržnost jakékoliv země nic pozitivního.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom banky CREDITAS

Nesjednocená ekonomika

Nelze tvrdit, že by jiná strategie ekonomického znovusjednocení byla úspěšnější, ale hlavní ekonomický cíl, srovnání životních podmínek v celém Německu, se nepodařil. Byla to ale daň za úspěšné politické sjednocování. I když jsou dodnes patrné rozdíly ve výsledcích voleb, Německo se stalo jednou zemí s jasnou zahraniční politikou a silným hlasem.

Místo dvou Němecek jsou dnes tři. Už není největší rozdíl mezi východem a západem, ale mezi severem a jihem, přičemž na severu je stále železnou oponu vidět. Německo stále není ekonomicky znovu sjednocené.

Je to analogické k situaci v EU. Ekonomická integrace je zejména otázkou přerozdělování peněz ze západu na východ a ze severu na jih. Ostatní ekonomické otázky jsou jen prostředkem k dosažení politického cíle, u kterého lze k Německu vzhlížet – mít jednu jasnou zahraniční politiku. I když účet za společnou měnu a další experimenty není možné vyčíslit, není to zadarmo.

Zatímco se daří politicky spojovat, ekonomicky se celek rozpadá na více částí. Místo dvou Němecek jsou dnes tři. Už není největší rozdíl mezi východem a západem, ale mezi severem a jihem, přičemž na severu je stále železnou oponu vidět. Ekonomicky proto můžeme mluvit o nejbohatším jihu, bohatém severozápadě a relativně chudším severovýchodě. Německo stále není ekonomicky znovu sjednocené. Možná je to rozumná oběť politickému sjednocení, ale to už není otázka na ekonoma.



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Zaostávání východu

Sjednocení Německa byl především politický a z pohledu Němců silně emocionální projekt. To lze dokázat nejen tím, že se Německo výměnou za podporu sjednocení především Francie bylo ochotné vzdát symbolu svého poválečného hospodářského zázraku, kterým byla silná německá marka, ale i ochotou západních Němců dlouhodobě přispívat na transformací východního Německa takzvanou solidární daní. Jejím cílem bylo financovat rozvoj východních spolkových zemí, a tím přispět k postupnému vyrovnání rozdílů mezi oběma částmi Německa.

Ta by měla přestat platit pro většinu daňových poplatníků ze západních spolkových zemí začátkem roku 2021. Jen pro představu o rozsahu fiskálních transferů ze západního do východního Německa přes federální rozpočet – během devadesátých let se objem ročních transferů přibližně rovnal velikostí tomu, co mezi sebou v té době přerozdělovaly všechny členské země v rámci rozpočtu EU – částka okolo 100 miliard eur ročně. Za hlavní ekonomický problém považuji sjednocení měny.

I po 30 letech východní ekonomika zaostává za západoněmeckou a dochází stále k migraci převážně z východu na západ, Navíc ve východních zemích se frustrace z nekončící transformace a přetrvávajícího zaostávání oproti západním spolkovým zemím projevuje výrazně odlišnými volebními preferencemi stran, jako je Alternativa pro Německo nebo nástupce německých komunistů strany strany Linke.

Produktivita východoněmeckých firem byla méně než 50 procent západoněmeckých a zavedení společné měny v kombinaci s růstem mezd ve východoněmeckých zemích vedlo k naprosté ztrátě konkurenceschopnosti východoněmecké ekonomiky. Samotní Němci si tím vytvořili vlastní verzi italského problému mezi ekonomickou výkonností severu a jihu Itálie – takzvaný mezzogiorno problém. Ukázalo se, že ani robustní a trvalé fiskální transfery přes federální rozpočet nedokáží krátkodobě vyřešit problém růstu produktivity a konkurenceschopnosti.

Německo si vyzkoušelo, že zavedení společné měny euro pro země, jako je Německo, Řecko a Itálie, bude vyžadovat výrazné transfery mezi více konkurenceschopným Německem (tvrdým jádrem eurozóny) a zbytkem členů eurozóny (periférií eurozóny). I po 30 letech východní ekonomika zaostává za západoněmeckou a dochází stále k migraci převážně z východu na západ.

Navíc ve východních zemích se frustrace z nekončící transformace a přetrvávajícího zaostávání oproti západním spolkovým zemím projevuje výrazně odlišnými volebními preferencemi stran, jako je Alternativa pro Německo nebo nástupce německých komunistů strany strany Linke.

Poučení z německého sjednocení dostala i Francie. Zjistila, že klíčem k německému hospodářskému zázraku nebyla jen německá marka a že její nahrazení eurem nevyřešilo dlouhodobý problém zhoršující se konkurenceschopnosti francouzské ekonomiky.



Monitor Jana Macháčka
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.