Prospívá Evropě mozaika sociálních systémů?

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

V Evropské unii existuje řada různých sociálních systémů, které jsou úzce provázány s místní politickou kulturou a místními politickými tradicemi. V první polovině 90. let mnohdy vysmívaný systém skandinávský či nordický je dnes naopak vcelku všeobecně oslavován, a to i byznysem, protože země jako Dánsko či Švédsko se tradičně umísťují vysoko na různých indexech konkurenceschopnosti či žebříčcích o tom, kde se nejlépe daří podnikání. Nejvíce oceňovaná je dánská flexicurita, kombinace silné sociální sítě a pružného propouštění a přijímání. Ale ani v rámci nordických zemí není obraz černobílý, protože třeba takové Finsko má sice nordický sociální systém, ale momentálně vážné hospodářské problémy.

Německý systém sociálního zabezpečení se osvědčil, především když udeřila finanční krize a následná velká recese. Nebylo třeba schvalovat s patřičným politickým dramatem záchranné balíčky (kromě šrotovného a mobilizace kurzarbeitu), protože záchranná síť tu byla. Německo také profituje z tradiční společenské a politické schopnosti hledat a nacházet konsenzus, viz úspěch reforem Hartz – přitom ještě do roku 2005 bylo Německo považováno za nemocného muže Evropy.

V kontrastu proti tomu stojí liberálnější britský model, více individuální, méně konsenzuální apod. Jiné tradice má jih, jiné korporativistické Rakousku, jiné evropský sever apod.

Je to dobře, jak si myslí autor otázky do Debaty Jana Macháčka? Nebo je to špatně? Profituje Evropa z konkurence a barevnosti různých sociálních systémů, z toho, že jeden je dobrý do bouřky a druhý zase do vyslovené přírodní katastrofy, že jeden je oslavován v 90. letech a jiný dnes, že jednomu se daří v jedné době a jinému v časech jiných? Anebo na tom naopak prodělává, a Evropa či eurozóna by se měla snažit sociální systém sjednotit a alespoň trochu unifikovat a homogenizovat? Lze roubovat severský systém na jih Evropy?

Lubor Lacina, Mendelovo evropské centrum

Nadnárodní nástroj by neměl nahradit národní systémy

Většina federací má systém harmonizované a finančně sdílené sociální politiky. Federace, které jsou zároveň měnovými uniemi, mají podstatně větší federální výdaje v oblasti sociálního zabezpečení než EU, která na nadnárodní úrovni poskytuje pouze dvě procenta výdajů na sociální politiku. Poměry výdajů na sociální zabezpečení na federální úrovni se pohybují od 35 procent v Kanadě až do 67 procent v Německu.

V USA a Kanadě je sociální zabezpečení financováno převážně z federálních rozpočtů. Naproti tomu v EU je financováno výhradně z národních rozpočtů. Existence společné měny a pokročilého stavu integrace EU je tedy silným argumentem pro posílení koordinace a sdílení nákladů sociálních politik na nadnárodní úrovni.

Velké rozdíly mezi schématy

Největší překážkou pro vytvoření společného schématu podpory v nezaměstnanosti mezi zeměmi EU (eurozóny) jsou velké rozdíly mezi schématy této podpory v jednotlivých členských státech. Národní schémata se podstatně liší ve všech vlastnostech, jako jsou velikost schématu v porovnání s HDP, délka podpory v nezaměstnanosti, výše podpory atd.

Kvůli těmto faktům by bylo velice obtížné domluvit se na společných parametrech schématu podpory v nezaměstnanosti mezi členskými zeměmi EU (eurozóny) a jeho vztahu k národním systémům. Kvůli velkým rozdílům mezi národními systémy nebyl zatím v minulosti učiněn pokus dosáhnout nějaké úrovně harmonizace.

Případný společný systém sociální podpory by měl omezit hrozbu trvalých transferů mezi zeměmi. Nadnárodní nástroj by neměl nahradit národní systémy podpory v nezaměstnanosti, ale poskytnout podporu v nezaměstnanosti na omezenou dobu tak, aby pomohl členskému státu nést část nákladů spojených se zvyšující se nezaměstnaností. Tato vlastnost by měla systém sdílení sociální ochrany trhu učinit více politicky přijatelným, jelikož členské státy nebudou mít pocit, že ztratili své národní systémy. Čistí plátci pak budou jistější, že z dočasných transferů se nestanou transfery trvalé.

Nastavení stropů

Zamýšlené schéma nadnárodní podpory v nezaměstnanosti by poskytovalo dávky nezaměstnanosti pouze při růstu nezaměstnanosti nad její dlouhodobý průměr. Na začátku krize by tak snížilo zátěž členským státům spojenou s rostoucí nezaměstnaností, a jakmile by se ekonomika dostala zpět ke svému dlouhodobému trendu, schéma by svoji podporu ukončilo.

Průběžně by docházelo k monitorování čistých zůstatků pro jednotlivé členské státy – mohou být nastaveny stropy pro pozitivní i negativní čisté zůstatky. Jakmile bude stropu dosaženo, příspěvky daného členského státu se zvýší v případě negativního stropu a sníží v případě stropu pozitivního. Podpora z nadnárodního schématu by byla poskytnuta, pouze pokud by členský stát prováděl reformy pracovního trhu a podporoval mobilitu pracovníků.

Nadnárodní schéma podpory v nezaměstnanosti by se mohlo stát základním stavebním kamenem budoucího federálního rozpočtu EU. (Více na mec.mendelu.cz.)

Zdeněk Kudrna, University of Vienna

Různorodost je výhoda, nemohoucnost problém

Diverzita politicko-ekonomických systémů v Evropě je velká výhoda. Jen dogmatici věří, že právě to jejich jediné řešení je správné, avšak pravda je taková, že dopředu odhadnout, co bude či nebude fungovat, příliš neumíme. Pak nezbývá než experimentovat, což se v Evropě děje dnes a denně, protože každá fungující země to zkouší trochu jinak.

Díky tomu se můžeme poučit o dobrém základním školství ve Finsku, o univerzitách v Británii, o kvalitní státní správě ve Francii, o politice zaměstnanosti v Dánsku či Nizozemsku, o udržování konkurenceschopnosti v Německu, Rakousku či Švédsku a o elektronizaci společnosti v Estonsku. Různé modely si konkurují a ty úspěšnější mohou ostatní napodobovat.

Jih a východ – pozitivních příkladů pomálu

Problém je v tom, že v zemích na jihu a východě Evropy se pozitivní příklady hledají těžko, neboť dominují spíše zkušenosti, jak politiku a ekonomiku rozhodně nespravovat. Tyto státy nemají ani otevřený systém konkurence různých zájmových skupin, které se snaží v rámci pravidel obhájit své řešení společenských problémů, jako je tomu v liberálních zemích typu USA či Spojeného království, ani neokorporatistický systém neustálého vyjednávání a hledání kompromisu jako skandinávské země či Německo a Rakousko.

Jih a východ tak připomíná auto bez brzd a bez volantu – když se ekonomice daří, jedou příliš rychle, a když jim nějaký šok předhodí prudkou zatáčku, skončí to velkým karambolem.

V Evropě platí, že pokud umí daná země splnit minimální požadavky na to, aby mohla fungovat na jednotném trhu EU, tak je jedno, jak toho dosáhne. Ovšem země, které mají relativně ucelený a vzájemně se vyvažující systém nalézání řešení svých problémů, mají prostě výhodu. Země, které nic takového nemají a vše řeší jen ad hoc improvizací na poslední chvíli, čelí větší pravděpodobnosti, že se hlubší krizi nevyhnou, a pokud se do ní dostanou, že řešení budou hledat déle.

Historický precedent

Společná měna podstatně zvýšila požadavky na minimální makroekonomickou koordinaci a tím i na politické a ekonomické přizpůsobování. Navíc, pokud některé země včas neprovedou změny, ohrožují ostatní. Jejich nemohoucnost tak nutí ostatní k centralizaci a glajchšaltování. Existuje na to historický precedent.

Německo a Itálie jsou jako státní útvary ani ne o sto let starší než EU. Ekonomičtí historikové si lámali hlavu, proč Itálie skončila jako centralizovaný stát, zatímco Německo je federace, kde řada důležitých kompetencí zůstala na zemské úrovni. Pravděpodobné vysvětlení je v tom, že zatímco jednotlivé spolkové země si dokázaly solidně vládnout, provincie na italském jihu této civilizační úrovně nedosáhly, což vytvářelo tlak na to, aby se jim vládlo z centra.

Že EU ani eurozóna nesmí být centralizovaná, je jedna z věcí, na níž se shodnou snad úplně všichni. Každý jednotlivý stát si musí být schopen vládnout po svém tak, aby splnil minimální požadavky, neohrožoval prosperitu ostatních a nevytvářel centralizační tlaky. Proto bude při příštím rozšiřování eurozóny důležité, nejen zda kandidát splňuje kritéria, ale i to, jakým způsobem je splnil. Jestli ad hoc improvizací a fixlováním na poslední chvíli, nebo na základě dlouhodobě udržitelných reforem. Nedávné zkušenosti jasně ukazují, že eurozóna je jen pro dospělé politicko-ekonomické systémy, které se umějí ovládat a dodržovat přijaté závazky.

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Právní jistota a minimální šikana ze strany státu

Úspěšnost skandinávského modelu připomíná ekonomickým liberálům (mezi něž se počítám), že míra přerozdělování a rozsah služeb, které občanům (popřípadě obyvatelstvu) zajišťuje stát, dnes není rozhodujícím faktorem pro hospodářskou prosperitu. Rozhodujícími faktory jsou spíše jednak právní jistota podnikatelů (a občanů i ostatních obyvatel vůbec, tedy právní stát), a jednak minimalizace omezení a šikany podnikatelů ze strany státu.

Právní jistotu zajišťuje relativní jednoduchost, srozumitelnost a neměnnost zákonů a jiných právních norem; a efektivní a rychlý systém vymáhání práva. Patří sem mimo jiné stálost daňového systému a snadnost najímání a propouštění „stálých“ zaměstnanců (spíše než výše daňové kvóty nebo přípustnost švarcsystému). Zejména ovšem musí rychle a předpověditelně fungovat soudní systém. Systém „orgánů činných v trestním řízení“ musí fungovat tak, aby podnikatelé (a ostatní) mohli věřit, že podvody a korupce se nevyplatí.

Máme-li právní jistotu a minimalizovanou šikanu státu, z hlediska prosperity zřejmě již tolik nezáleží na tom, jakou formu záchytné sítě máme; tedy jakou míru přerozdělování si občané zvolí a které služby bude poskytovat stát a platit z rozpočtu a které jiné si bude občan zařizovat sám. Při volbě tohoto systému záleží nejvíce na vžitých standardech a postoji občanů. V demokracii to povede k různosti, které se není třeba bát. V ideální situaci, kdy by byla právní jistota stejně velká ve srovnávaných zemích, bychom pak mohli oceňovat, která forma je výhodnější.

Ve federacích je vždy ze začátku sociální systém odpovědností členů federace, zatímco na federální úrovni se definují nanejvýš principy a obecné standardy. Jak se federace vyvíjí, vytváří nové federální služby, které fungují na federální úrovni. Totéž by mělo platit v Evropě: jak se bude dále integrovat, mohou některé služby, které počítáme do sociálního systému, vznikat na federální úrovni, ale v podstatě sociální systém zůstane odpovědností členských států. Předpokládejme, že jednou věci dospějí s vývojem právní jistoty a minimalizace šikany v jednotlivých zemích tak daleko, že i soutěž v oblasti sociálních služeb se stane pro relativní prosperitu relevantní.

Jan Novotný, Cass Business School & Richfox Capital

Mobilita může působit pozitivně

Evropa je pestrá ve všech ohledech včetně svých sociálních systémů. Ty jsou založené na historické tradici a kulturním a ekonomickém zázemí. Pokud bychom vnímali Evropskou unii jako společenství soupeřících států, pak různé sociální systémy slouží jako jedna ze složek vedení konkurenčního boje mezi státy, neboť různé sociální systémy mají, jak poznamenal Jan Macháček, jinou dynamiku během krizí. V tomto ohledu je jejich pestrost vítaná.

Když unie...

Problém ale nastává, pokud je EU míněna jako opravdová unie, kde by měl být neomezený pohyb osob, zboží a kapitálu. V tomto případě pak rozmanitost v sociálních systémech může působit spíše problémy. Pramení z toho, že právě sociální systém může být jedním z důvodů pro mobilitu obyvatel. Ta ale může být v důsledku procyklická a působit pozitivní zpětnou vazbu.

Pokud tedy bohatý stát nastaví štědrý sociální systém, lidé budou migrovat do bohatého státu, aby získali větší sociální jistotu. Ač se může zdát, že tento příliv bude stát vyčerpávat, data naznačují spíše opak. Například populističtí politici ve Velké Británii se snaží stále říkat, že imigranti vyčerpávají systém, který je štědrý. Data ale ukazují, že migranti z EU přispívají do britské ekonomiky velmi výrazně, od roku 2004 celkově pěti miliardami liber. Tudíž bohatý stát s bohatým sociálním systémem se stává ještě bohatším.

Na druhou stranu omezování přístupu k sociálnímu systému pro občany jiných států jde proti myšlence vytvoření unie a staví základní principy, na kterých byla unie vytvořena, vzhůru nohama.

Jak se tedy k tomuto postavit? Je těžko představitelné, aby se sociální systémy v Evropě během několika let sjednotily. Na druhou stranu je v současné době nezbytně nutné, aby se minimálně propojil reportovací systém. Například vytvoření jednotného čísla sociálního pojištění pro občany EU by mohlo pomoci lépe porozumět všem důsledkům rozmanitosti sociálního systému. Dostatkem dat by pak bylo možné bojovat s levným populismem, kdy současná rozmanitost vytváří prostředí spíše pro chaos než stabilitu a umožňuje populismus prosperovat.

Hra na kuře

Analogii k rozmanitosti sociálních systémů bych nakonec ilustroval na finančních trzích. Zde také čelíme rozmanitosti finančních systémů, a především regulací. Ta nepřispívá ke stabilitě, ale spíše vede k fenoménu nazývanému regulatorní arbitráž – státy s obvykle benevolentnější mírou supervize finančních trhů přitahují velké hráče, kteří jsou pak schopní na rozdílu v regulacích vydělávat.

Regulatorní arbitráž ale obvykle vede k situaci, která se dá popsat hrou na kuře, kde soupeřící státy se snaží navzájem předehnat snižováním regulatorních požadavků, což vede v důsledku k systémovému riziku.

Pavel Kohout, Partners

Trh nemá náhradu

Konkurence mezi různými státy je užitečná už jen pro samotný fakt, že umožňuje srovnávat lépe a hůře fungující sociální systémy. Mezi ty druhé nepochybně patří systémy jihoevropsko-románského typu. Jsou typické vysokou právní ochranou zaměstnanců, která se ovšem v konečném důsledku obrací proti těm nejslabším; čerství absolventi ve Španělsku by mohli vyprávět, jak si připadají se svými špatně placenými kontrakty na dobu určitou vůči dobře zabezpečeným a odborově organizovaným padesátníkům. Jsou také velmi nákladné a nemotivují lidi k práci ani zaměstnavatele k tvorbě pracovních míst.

Německý a rakouský systém je jen o málo lepší. Obě země se chlubí obdivuhodně nízkou nezaměstnaností, Německo je navíc světová exportní supervelmoc. Nicméně v tomto směru by chvála měla být spíše adresována německému a rakouskému vzdělávacímu systému. Ten je velmi dobře přizpůsoben požadavkům ekonomiky a průmyslu. Pokud jde o kurzarbeit, to je asi to předposlední, co bychom měli od Němců kopírovat. Ve skutečnosti jde o velmi neefektivní formu dotací méně konkurenceschopným podnikům.

Britský sociální systém je překvapivě solidární a velkorysý, pročež se často stává předmětem zneužívání různých národnostních menšin s ne zcela britskou pracovní etikou. Mezi Somálci žijícími v Londýně například více než 60 procent mužů nepracuje a žije na sociálních dávkách; podíl žen sahá k 80 procentům. (Mimochodem, nejlepší pracovní etiku mezi cizinci žijícími v Londýně mají Australané, Jihoafričané, Italové, Němci a Poláci. Pak následují sami Britové. Češi nejsou uvedeni, ale lze očekávat, že by se umístili mezi Němci a Poláky.) Nicméně Británie má velmi pružný trh práce, díky němuž se stává nadějí pro mnoho nezaměstnaných Španělů, Francouzů, Italů, Poláků, ale také Čechů.

Skandinávské sociální systémy jsou pak zdaleka nejvíce přeceňované na světě. Jsou v první řadě ukrutně drahé, přičemž poskytují jen iluzi dobré funkčnosti. Jejich hlavním posláním je maskovat nezaměstnanost pomocí nákladných školení a rekvalifikačních programů, které stejně nikoho na novou práci nepřipraví. Výsledky nejsou přesvědčivé: míra otevřené nezaměstnanosti ve Finsku činí podle posledních údajů 10,1 procenta. Započítáme-li osoby skrytě nezaměstnané (podle metodiky Finského statistického úřadu), dojdeme k číslu 14,6 procenta. A pokud bychom započetli osoby v takzvaných aktivních programech zaměstnanosti, došli bychom k sedmnácti až osmnácti procentům. Nesmíme zapomenout ani na věčné studenty, kteří ve svých třiceti letech mají čtvrtý titul, aniž by kdy okusili skutečnou práci: ti nejsou počítáni mezi nezaměstnané, ačkoli by z větší části být měli.

Nejlepším skutečným sociálním systémem je trh práce a s nízkou mírou zdanění. Kanada, Austrálie, Nový Zéland a Švýcarsko jsou příklady hodné následování. Náhrada za dobře fungující trh neexistuje.

Petr Strejček, Brno International Business School

„Jednota v rozmanitosti“

Samotná Evropská unie si zakládá na myšlence hesla: jednotná v rozmanitosti. Ovšem glajchšaltující nařízení a směrnice Rady a Evropského parlamentu jdou tak trochu opačným směrem. K zamyšlení může být právě federativní uspořádání EU s rozdílnými možnostmi jednotlivých členů spolku (v EU na úrovni nynějších států). Federativní státy USA mají také rozdílné zákony do meze dané federativní ústavou. Jednotné jsou jen důležité resorty: obrana, měna, státní správa… Opravdová federální Evropa s opravdu federálními institucemi a instituty (například po vzoru USA) bude rozhodně lepší variantou než současný hybrid.

Proti argumentu nutnosti jednotného jazyka odpovím, že stejným jazykem se nehovoří ani ve federativním Belgickém království, ani ve federativním Švýcarsku. Nedořešený problém EU stále vidím v situaci, kdy půl miliardy občanů unie stále neví, kam jej evropská byrokracie vede a jaký politický systém nám chystá.

Koncepty zájmových skupin

Stran výhod neokorporativismu (korporativismus se váže k meziválečnému období Itálie a Německa) lze říci, že stabilitu utváří široký, někde i ústavně zaručený, dialog zájmových skupin (Skandinávie, Rakousko…).

Teoretické koncepty i praxe pak hovoří o menší byrokratické náročnosti ve prospěch ústředních orgánů státní správy právě v neokorporativním uspořádání. Zájmové skupiny (odbory, zaměstnavatelé, cechy, komory…) mezi sebou nesoutěží o přízeň rozhodujícího centra a jejich postup je většinou synergický. Pro vládu jsou užitečnými spojenci, nositeli odpovědných informací a pomáhají rozhodovacímu mechanismu.

Naopak teorie pluralitních modelů zájmových skupin (Velká Británie, USA) hovoří o silné soutěživosti a nepřekrytí (ne-komunikaci) zájmů v systému, kdy důsledkem je větší náročnost řízení a požadavky na početnější správu.

Nová dimenze evropské vlády

Samotnou Evropskou unii lze označit za ultra-neokorporativistickou organizaci, kdy zájmové skupiny v mnoha případech nahrazují tradiční role politických stran (které zůstávají de facto jen v Evropském parlamentu) a kdy karavana zájmů doprovází legislativu od jejího zrodu v Komisi až po konečný podpis v Radě.

Odpovědní lobbisté jsou krví systému v unii, stejně jako jsou donašeči statistik, pořadateli expertních výborů, konferencí a mítinků. Jedná se tak o naprosto novou dimenzi vlády, kdy se zájmové skupiny stávají velmi levnou pracovní silou pro rozhodovací centrum. Komise se tak dostává do pozice arbitra v labyrintu mnoha rozhodování.

Debaty v EU jsou silně technicistní a silně zaměřené na problém, to nelze unii upřít. Nelze však hodnotit, zda nová dimenze unijního rozhodování je společensky prospěšnější, smutným faktem zůstane, že Evropanům nikdo nový řád nepřestavil a nikdo se jich na nový způsob rozhodování a vlády nezeptal. Z rozhodování v Bruselu se postupně vytrácí prostor pro ideologie, emoce a volební programy, a to jsou naopak ty atributy, které spojují politiku s prostým občanem.

Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Revoluce mezistátních transferů

Jednotný sociální systém v Evropě je podle mého názoru těžko představitelná věc, chtělo by se říci utopie, bez zavedení obrovských mezistátních transferů. Každý stát by měl svým občanům garantovat sociální zabezpečení nejen podle národních historických zvyklostí, ale také dle ekonomické síly země, tedy schopnosti dlouhodobě ufinancovat systém.

V Evropě máme vedle štědrého severského modelu více individualizovaný model anglosaský, dále kontinentální (v Německu zreformovaný) a jihoevropský. Každý systém nabízí jiné pohodlí. Zatímco německý sociální systém vyplácí starobní důchody jen na úrovni 48 procent průměrné mzdy v Německu, řecký stát přes proklamované úspory vyplácí starobní důchody stále v průměru okolo 80 procent průměrné mzdy. Německý důchodce si od státu přijde na průměrných 734 eur měsíčně, zatímco řecký důchodce dostane 959 eur. Před rokem 2012 mohly řecké matky odejít na starobní důchod už v 55 letech a muži v 60, zatímco Němci až v 63 letech. Řecký důchodový systém spolyká ročně 18 procent domácího produktu (HDP), v Evropě 13 procent v průměru a v Německu 12 procent.

Rozdíly a spravedlivost

Příklad řeckých a německých důchodů zjednodušeně ilustruje panující rozdíly v nastavení sociálních systémů v Evropě. Může pak německý občan považovat rozdíly mezi sociálními systémy za ospravedlnitelné, neřku-li spravedlivé? Proč se má zaměstnanec s dvojnásobnou produktivitou práce spokojit s nižší penzí, ačkoliv i na daních a odvodech zaplatí více? Solidarita možná funguje „mezi svými“, ale hůře se prosazuje na mezinárodní úrovni. Navíc Němci mohou mít pocit, že solidární už byli dost – například po připojení východního Německa či při záchraně Řecka v roce 2012. A nejsou to jen Němci, kteří chtějí, aby i ostatní v eurozóně platili své „účty“. Tvrdý postoj vůči Řecku zaujímají také Španělé, Irové či Finové.

Udržet sociální smír vyžaduje, aby valná část společnosti měla pocit, že přerozdělování má smysl a je ospravedlnitelné (spravedlivé nebude asi nikdy). Neumím si představit, že by evropské státy byly schopné se domluvit na nějakém společném sociálním systému. Vzhledem ke stále velkým rozdílům v ekonomické a životní úrovni zemí by to vyžadovalo obrovské přerozdělování a následně pečlivou kontrolu výdajů. Budou se v Evropě vychovávat novodobí Jánošíci, nebo se pro záchranu eurozóny bude muset nakonec zavést plnohodnotná fiskální unie à la USA?

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

O Eskymácích a sociálním inženýrství

Známý bonmot říkával, že tak jako Eskymáci rozpoznají 50 druhů sněhu, my zase dokážeme rozlišit nejrůznější podoby reálných socialismů: do Maďarska jsme jezdili pro západní časopisy a na cestu do Jugoslávie jsme si museli pořídit takzvanou výjezdní doložku.

Po listopadu 1989 jsme začali pronikat i do kategorizace kapitalismů. Nejhrubšími kritérii tehdy byly: role bankovního sektoru, účast „pracujících“ na řízení a samozřejmě i povaha sociálního systému. Ten, kdo by v té době dával přednost například anglo-americkému kapitalismu, záhy poznal, že kulturně-sociální kořeny nás neomylně vedou k rakousko-německému sociálně tržnímu uspořádání.

Neboli, stejně jako každý druh sněhu vyhovuje různým skupinám Eskymáků, různým zemím bude vyhovovat odlišný typ kapitalismu – a tedy i sociálního systému. O něco méně triviální je pak konstatování, že konkrétní podoba takového systému nemůže být výsledkem ničeho jiného než demokratického politického procesu a že snahy o jeho technokraticky harmonizovaný design budou libertariánem označovány – vždy jen posměšně – jako sociální inženýrství.

Podle zadání aktuální Debaty bychom ovšem měli vzít v úvahu i schopnost sociálního systému reagovat na proměnlivost světa. V tomto kontextu si proto dovolím připomenout například návrh na převedení penzijního systému z dnešního pseudopojištění do standardního každoročního – ad hoc – rozhodování o jednotlivých kapitolách státního rozpočtu. Tento návrh je samozřejmě součástí obecnějšího projektu na zrušení mandatorní povahy veřejných výdajů.

Jan Bureš, hlavní ekonom Ery

Jin a jang sociálních systémů

V pestrosti je vždy síla. Jen záleží, jak se s ní pracuje. Správnou cestou je inspirace, špatnou je křečovité hledání jednoho nejlepší vzoru pro všechny. Sociální systémy mají svůj historický původ a vyrůstají z institucí, které je udržují při životě. Přeroubovat jeden systém na druhý je tak prakticky nemožné.

Každý přístup má také své světlé a stinné stránky. Anglosaský model sází na jednotlivce a soutěž, podporuje flexibilitu pracovního trhu, a tím i ekonomiky. Modely se silnějším postavením zaměstnanců/odborů sice nejsou tak flexibilní, ale zase brání rozevírání příjmových a majetkových nůžek ve společnosti. Je to jako jin a jang, světlo a tma, sever nebo jih – jedno bez druhého těžko může být. A při střetu s realitou všedního dne nejde o hledání jednoho nejlepšího modelu, ale o vzájemnou inspiraci a hledání nových cest.

Úskalí trendu

V eurozóně je dnes v módě inspirace prvky podporujícími flexibilitu pracovního trhu. Při pohledu na vysokou ochranu některých pracovníků ve Francii, Itálii nebo Řecku je to v celku pochopitelné. Jedním z velkých vzorů jsou německé reformy Hartz, kterými se zjevně inspirovalo například Španělsko se svou reformou pracovního trhu v roce 2010. Tento trend má ale svá úskalí.

Za prvé, reformy zpravidla snižují ochranu u nově vznikajících typů pracovních úvazků (například německé mini-joby), ale většinou ponechávají výhody tradičním pracovním pozicím. Vytvářejí tak několikastupňový model pracovního trhu, který není zrovna dvakrát spravedlivý, zvláště vůči mladým absolventům.

Druhou otázkou je, do jaké míry má skutečně smysl oslabovat pozici zaměstnanců při vyjednávání se zaměstnavateli? V dnešním světě narůstajících příjmových rozdílů a pomalého růstu mezd se nelze ubránit dojmu, že zaměstnanci si své slovo zaslouží. Pravděpodobně ale ne takové, které by a priori znemožňovalo pracovníky nabrat a propustit. Bylo by ale pěkné, kdyby o pracovnících firmy uvažovali v delším horizontu než o investicích do strojů nebo materiálu.