Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Poradenství diktátorům se může vyplatit

  13:10
Podle bývalého polského ministra financí Jacka Rostowského se ekonomie vyhýbala morálce. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Mají ekonomové technicky asistovat zkorumpovaným a nedemokratickým vládám?

Mají ekonomové radit nedemokratickým režimům? foto: Richard Cortés, Česká pozice

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Bývalý polský ministr financí a známý ekonom Jacek Rostowski napsal zajímavý text pro Project Syndicate (k dispozici zde https://www.project-syndicate.org/commentary/moral-quandaries-for-economists-by-jacek-rostowski-2018-05). Tvrdí v něm, že se ekonomie až dosud vyhýbala otázkám morálky a považovala se za technickou disciplinu. V souvislosti s globálním nástupem iliberalismu by si měli ekonomové položit některé otázky ještě dříve, než začnou někomu radit. Mají ekonomové technicky asistovat zkorumpovaným, nedemokratickým a autoritářským vládám? Pokud jim dobře poradí, umožní jim přece zůstat déle u moci. Rostowski si myslí, že jim radit nemají.

Otázka do debaty tedy zní. Co si o Rostowského názoru myslíte? Podle mého se jedná o věc individuálního rozhodnutí (a svědomí), nikoli o záležitost, kterou by měla pojednat ekonomie jako disciplina. Jak změřit, co je morální? Někomu vadí iliberální režimy, někomu dluhy. Například Němci pletou morálku do ekonomie tradičně: dluh je hřích, kdo se zadlužil je nemorální. Kam to vede, vidíme na stavu eurozóny. Mají ekonomové technicky asistovat zkorumpovaným a nedemokratickým vládám?


 

Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Obtížné dilema

Otázka spolupráce nebo nespolupráce s aktuálním režimem se týká všech profesí stejně. Ekonom musí zvážit, jestli chce navrhnout třeba vhodnou skladbu daní, stejně jako architekt musí zvážit, jestli chce navrhnout novou budovu některého ministerstva, nebo kardiolog, jestli chce léčit prominenty režimu.

Vždy záleží na tom, jaký konkrétní úkol expert dostane a s jakým cílem. Za jistých okolností může plnění úkolů zadaných aktuální politickou garniturou vést k postupnému zlepšování poměrů v zemi.

Obecně se tato spolupráce vyloučit nedá. Vždy záleží na tom, jaký konkrétní úkol expert dostane a s jakým cílem. Za jistých okolností může plnění úkolů zadaných aktuální politickou garniturou vést k postupnému zlepšování poměrů v zemi. Nakonec tedy narážíme na otázku, zda se lze k lepšímu politickému režimu posunout evolucí a spoluprací, včetně té mezinárodní, nebo revolucí a násilím, včetně třeba mezinárodních sankcí.

Univerzální odpověď neexistuje. Vždy ovšem půjde o velmi obtížné dilema, znásobené navíc často i nedostatkem potřebných informací a tendencí režimů využít spolupráci expertů i propagandisticky ve smyslu: „pokud máme v týmu tohoto všeobecně respektovaného experta, tak přece nemůžeme být tak špatní, jak někteří tvrdí.“



Pavel Kohout, Partners

Ekonomická svoboda na prvním místě

Představte si vládu velkého státu. Předseda vlády nevzešel ze svobodných voleb jako jejich vítěz, ale dostal se do funkce na základě jednání mezi mocnými. Občanům byl tento fakt pouze oznámen. Členové této vlády jsou vybráni tak, aby pocházeli z různých provincií, ale ve svém slibu prohlašují věrnost státu a výslovně se zříkají možnosti zastupovat oblasti, ze kterých pocházejí. Kromě toho všichni členové vlády slibují věrnost jediné vládnoucí ideologii.

Ekonomická svoboda je důležitější než politická svoboda a mnohem důležitější než ideologie. Pokud má kterýkoli ekonom šanci přispět k rozvoji ekonomické svobody ve kterémkoli režimu, nemusí řešit žádné další morální problémy.

Aby bylo jasno, řeč není o Číně. Tímto způsobem funguje Evropská komise. Přesto by většina seriózních komentátorů považovala za svatokrádež prohlásit Evropskou unii za nedemokratický iliberální režim.

Jiný stát, jiná doba. Po krvavém boji se dostává k moci generál a stává se diktátorem. Ekonomika chřadne, generál si pozve tým špičkových ekonomů. Tým navrhne reformy, které fungují. Země se po nějaké době dostane do nejlepší kondice, jakou její historie zaznamenala. Po generálově odchodu se poměry liberalizují, země má demokracii a zároveň i prosperující ekonomiku. Dokonce i korupce časem ustoupí do pozadí.

Tento příběh se odehrál vícekrát, například ve Španělsku, v Chile, v Jižní Koreji a na Tchaj-wanu. Co všechny tyto příklady ukazují? Že ekonomická svoboda je důležitější než politická svoboda a mnohem důležitější než ideologie. Pokud má kterýkoli ekonom šanci přispět k rozvoji ekonomické svobody ve kterémkoli režimu, nemusí řešit žádné další morální problémy.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Hraběcí rady

S tématem mám jisté zkušenosti, protože v roli poradce jsem za peníze západních sponzorů navštívil například Kazachstán a Severní Koreu, tedy země, které z prvního pohledu bezpečně naplňují kritéria zkorumpovanosti a/nebo nedemokratičnosti. Pro účely druhého pohledu si nicméně vypomůžu odkazem na Steva Bannona, který jako Trumpův bývalý poradce nedávno na Žofíně jako zkorumpovaná ocejchoval liberální média, mezi něž zařadil kde koho, od BBC po Washington Post. Moje první poznámka tak chce jen upozornit na ošidnost používání univerzálních nálepek pro země, kde zaplatit úředníkovi může být stejně normální, jako dát spropitné v americké restauraci.

Ať jsem byl, kde jsem byl, vždy jsem se uvedl svou vlastní a silně depresivní zkušeností s hraběcími radami, které mi byly udělovány v první polovině 90. let z Washingtonu, Londýna a Frankfurtu. Takže moje první rada vždy vlastně byla varováním před poradci, včetně mě samotného.

Moje druhá poznámka je o dost důležitější. Týká se vlastního obsahu poradenství, za které je často považováno školení „domorodců“, třeba jak řídit stát. Přiznávám, že moje představa je o hodně jiná a že je to právě tato odlišnost, která vždy zneklidňovala mé západní sponzory. Ať už jsem byl kdekoli, vždy jsem se uvedl svou vlastní a silně depresivní zkušeností s hraběcími radami, které mi byly udělovány v první polovině 90. let z Washingtonu, Londýna a Frankfurtu. Takže moje první rada vždy vlastně byla varováním před poradci, včetně mě samotného. S touto výhradou jsem se pak zpravidla omezil na popis české transformační anabáze, snad jen s důrazem na smrtící útoky od následných politických a hospodářských elit, a to nezávisle na jejich stranické příslušnosti a nově získanému bohatství.

Na závěr přiznám, že o faktické podobě elit v Kazachstánu a Severní Koreji nevím vůbec nic a obdobnou neznalost připisuji všem západním poradcům, včetně pana Rostowského.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Ekonomové jako umělci

Najít některé hranice je obtížné. A u otázky, zda by měli ekonomové radit špatným vládám, je těch hranic hned několik. První hranice je mezi tím, kterou vládu považovat za špatnou. Nejenže jde často jen o úhel pohledu, ale špatnost se těžko měří. V jakémkoli seznamu by pak bylo obtížné udělat někde ostrou čáru. Jsou lidé, kteří z definice považují každou vládu za špatnou, jiní by za špatné považovaly jen pár diktátorských režimů.

Druhou hranici, která se obtížně hledá, lze vyslovit v této otázce: co ještě je a není vláda? Co když půjde o radu jednomu poslanci nebo neziskové organizaci s vazbami na vládu nebo třeba o radu státní univerzitě?

Rovněž je složité určit, co je to vůbec rada. Přímá účast v poradním orgánu asi ano. Ale co rada někomu z daného orgánu? Co účast na konferenci v dané zemi nebo článek v akademickém časopise dané země, který si někdo z této země vezme za svůj?

Je to celá řada otázek a nejasných hranic, zůstává jediné – vlastní morálka. Jen tam může člověk posoudit, zda učinil správný krok.

Je to celá řada otázek a nejasných hranic, zůstává jediné – vlastní morálka. Jen tam může člověk posoudit, zda učinil správný krok. Jsou lidé, kteří by konzistentně nechtěli mít společného nic s jakoukoli špatnou, ale často i dobrou vládou. Lze ale vyčítat někomu, že se snažil poučit diktátora, že by neměl být diktátorem? Že chtěl poučit špatného vládce, že existují cesty, jak pomoci vlastnímu obyvatelstvu?

John Neville Keynes, otec možná nejvýznamnějšího ekonoma 20. století Johna Maynarda Keynese, by na ekonomické poradce koukal jako na umělce. Na konci dvacátého století rozdělil ekonomii na pozitivní a normativní, jak se to učí studenti ekonomických fakult dodnes. K těmto dvěma kategoriím přidal navíc ještě třetí, dnes zapomenutou: umění ekonomie. Dnes bychom si takové umění mohli přeložit spíše jako aplikovanou ekonomii, ale umění jako název sedí. Je umění aplikovat známou ekonomickou teorii na skutečný svět. A podle všech otázek výše, je umění i rozhodnout, zda se snažit ekonomické závěry v hospodářsko-politické sféře vůbec aplikovat.



Monitor Jana Macháčka