Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Panama Papers důkazem, že všechno praskne

Evropa

  9:48
Světem otřásá kauza uniklých panamských dokumentů. Spolupracovník LN Jan Macháček se předních českých ekonomů, pedagogů a analytiků ptá: Jak vnímáte kauzu Panama Papers? Jaký dopad bude mít na daňovou praxi a daňové úniky?

Co přijde po Panama Papers? foto: Richard Cortés, Česká pozice

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Jak se vám zatím jeví kauza Panama Papers? Všichni bychom chtěli, aby pečlivá a investigativní práce vedla k dopadení velkých ryb a zločinců mezi lobbisty a politiky, ale je otázka, zda se něco takového vůbec někdy stane. Jaký bude mít dopad na daňovou praxi a daňové úniky?

Zatím se raduje ruský prezident Vladimir Putin, kterému jeho vlastní kauza neuškodí, před referendem však oslabuje britského premiéra Davida Camerona a v nesnázích je rovněž ukrajinský prezident Petro Porošenko.

Vystupňuje se tlak proti „legální“ optimilazaci daní i proti trestné činnosti daňových úniků. Více zemí bude žádat povinnost všech firem uvádět konečného vlastníka či beneficial owners.

Současně však oslabí proevropské a středové politiky a posílí nesystémové a extrémní strany. Toho si všímá například i Mohamed El-Erian na Bloombergu.



Petr Strejček, Brno International Business School

Mizí trh, přibývá zájmových skupin

Kauza Panama Papers prokazuje několik synergických procesů zároveň. Nechci spekulovat nad úrovní politiků a ekonomických elit a už vůbec ne nad osobními poklesky jednotlivců, představím ale verzi příběhu, který zasahuje světovou a evropskou politiku a ekonomiku již několik desetiletí.

Story začíná v euroatlantickém prostoru v 70. letech minulého století a má silnou spojitost s formováním silných zájmových skupin. Podívejme se na Evropu.

Ekonomické zájmových skupin

Evropské společenství tehdy prožívalo uspané období „eurosklerózy“. Zapomnělo se na federalizující a idealistická předsevzetí spojené Evropy z 50. let. Došlo na první vážné napětí mezi národními státy a „Bruselem“ a tehdejší politická Evropa zůstala zdánlivě v limbu, a to až do přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986.

Mnoho nadnárodních zájmových skupin (chemické koncerny, farmaceutické firmy, odbory atd.) začaly regulérně vstupovat do dialogu o nových směrnicích a legislativě.

Ve zdánlivém limbu však nezůstaly ekonomické zájmové skupiny, které se v tomto období zformovaly. Jejich vliv jim otevřel dveře do nejvyšších pater Evropské komise. I většinové hlasování v Evropské radě v oblasti vnitřního trhu bylo zavedeno pod tlakem zájmových skupin (například European Round Table) a Charles de Gaulle se pomyslně obracel v hrobě. Národní státy ztratily dřívější veta a aréna pro lobbisty všeho druhu byla otevřena. Tato situace trvá i dnes.

Mnoho nadnárodních zájmových skupin (chemické koncerny, zemědělci, farmaceutické firmy, bankovní sektor, odbory atd.) začaly regulérně vstupovat do dialogu o nových směrnicích a legislativě. Legislativou se totiž dá zajistit podíl na trhu, rozšířit trh, případně jen zkomplikovat vstup na trh dalším subjektům. Pro potlačení konkurence to bohatě stačí. Jako příklad uveďme památnou směrnici REACH.

Z českých luhů a hájů je známá pětimilionová koncese na prodej alkoholu po metanolové aféře. Ve zprávách jsme mohli v roce 2013 sledovat, jak jedna regionální likérka za druhou, které za nic nemohly, zavírá své provozy. Uvolnilo se tím místo na trhu a uprázdněný prostor vyplnili vlivní hráči. A samozřejmě, že bylo předem spočítáno, jak velcí konkurenti skončí (počty zaměstnanců).

Vytrácení trhu

Ale on už to předpověděl Josef Alois Schumpeter, věděl dobře, jak to všechno skončí. Pokud budu drobně interpretovat slova tohoto významného ekonoma, bude se postupem času (i kvůli lobbingu) vytrácet cosi, čemu říkáme trh a konkurence (například malé likérky) a velké firmy (například chemické koncerny) budou získávat stále větší a větší podíly. Ano, pořád to může být kapitalismus, ale Schumpeter rovněž předpověděl, že ony firmy se začnou chovat bez tlaku na trhu – tak nějak socialisticky. Zajištěné zisky je nebudou nutit efektivně hospodařit.

Nedávno tak například někdo v Evropské komisi vymyslel, že všichni občané EU musí mít právo na bankovní účet a vše bylo doplněnou statistikou, že kolem 50 milionů občanů EU nemá účet u banky. Nějak mi to konotovalo „s právem na práci“, trochu mě ta představa pobavila, ale smích mě přešel, když jsem si vzpomněl na svoji devadesátiletou babičku a představil si, jak s ní poprvé v životě v bance otevírám bankovní účet. A ještě víc mě smích přešel, když jsem přemýšlel, jak se takový nápad může zrodit a jak se stane, že jej přednese politický zástupce Evropské unie.

Postupem času se bude (i kvůli lobbingu) vytrácet cosi, čemu říkáme trh a konkurence a velké firmy budou získávat stále větší a větší podíly.

Nebo jiná věc: energetické štítky na budovy. Pro prodej domu či dokonce pronájem bytu potřebujete barevné štítky, které za patřičný obolus zajistí odborná firma. Už nestačí tužka a papír, objem vytápěných místností a roční spotřeba pro představu. Prodej a pronájem nemovitostí kvete a pobíhající pánové s přístroji (už mají také zájmovou skupinu...) kolem vašeho domu nevymyslí žádnou revoluční technologii. Mají de facto zákonem zajištěný byznys, ale Steve Jobs ani Bill Gates se mezi nimi asi nenajde. Měl bych i další příklady k pobavení, ale s jejich nekonečným výčtem by legrace skončila.

V první polovině loňského roku na nás duněla ze zpráv krize společné evropské měny – eura (viz státy PIGS – Portugalsko, Itálie, Řecko, Španělsko). Na mnoha konferencích, v článcích a odborné literatuře jsem se od známých i méně známých ekonomů dozvěděl, že Evropská unie neprožívá krizi měnovou, ale jedná se o převlečenou krizi konkurenceschopnosti.

V hlavě se mi tak začínají míchat výrazy: zájmové skupiny, politika, směrnice, Schumpeter, mizející trh, krize, konkurenceschopnost, Panama atd. Začíná mi to pomalu zapadat.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Éra diskrétnosti skončila

Technologický vývoj spojený s globalizací způsobuje, že již nebude možno se spoléhat na diskrétnost. Jde o velikou změnu, jež zasáhne řadu staletí budované konvence, na kterých spočívají představy o tom, co je „normální“, „slušné“, „nepřijatelné“ chování.

Tato změna otřásá etikou našeho soukromého života: pomyslel by si někdo z nás starších, že budeme odhalovat své soukromí tak, jak je dnes pravidlem na sociálních sítích? Počítali jsme s tím, že každá pitomost, kterou jsme někde řekli, zůstane ve veřejném prostoru navždy, připravena k jakémukoli použití či zneužití?

Než začala velká odhalování, z nichž kauza Panama Papers je jen tou poslední v řadě, došlo k výraznému posunu celého pojetí osobního studu a diskrece, často i v předstihu před technologickými možnostmi. Jde o revoluci v přístupu k životu, jež je vyvolána změnou ve způsobu získávání a zpracování informací námi všemi, která je historicky srovnatelná snad jen s vynálezem knihtisku na počátku novověku.

Byznys a politika

Aféra Panama Papers zasahuje oblast byznysu (respektive bohatých lidí) a politiků stejným způsobem, avšak pravděpodobně s různými důsledky.

I v deskové hře Monopoly, v níž se děti učí o finančním prostředí, je pobyt ve vězení jen otravným zdržením v podnikání, které na hráče spadne z ničeho nic.

Pro bohaté lidi znamená jen krátkodobý problém. V případech, v nichž jde jen o optimalizaci daní, respektive diferenciaci rizik, je porušení diskrece malý problém. A i v těch případech, v nichž jde o hru na hraně zákona či za ní, půjde o malér, s nímž se muselo počítat. Vždyť i v deskové hře Monopoly, v níž se děti učí o finančním prostředí, je pobyt ve vězení jen otravným zdržením v podnikání, které na hráče spadne z ničeho nic. Podnikatelé jsou podnikaví, brzy se způsob uchovávání hodnot situaci přizpůsobí. Dlouhodobě by tato zkušenost mohla vést k harmonizaci daňových systémů ve světě, ale to je ještě hodně daleko.

Aféra zasáhne mnohem hlouběji politiku. V té diskrétnost vždy hrála důležitou roli a i v demokraciích jsou na ní systémy vládnutí do jisté míry založeny. Globální znechucení voličů z politiků, které dnes zažíváme, je v tomto smyslu důsledkem skutečnosti, že technologický pokrok – a z něj plynoucí posun v etice – diskrétnost za pomoci médií rozbourává. Je neuvěřitelné, jak málo si politici tuto situaci uvědomují, jak jsou ji schopni ignorovat a představovat si, že jim staré hříšky projdou.

Nová etika politiků

Procházíme obzvláště nebezpečnou dobou. Hroutí se stará etika politiků a ještě nevznikla nová. Zdá se, že této situace využívají populismy. Ve srovnatelné době na začátku novověku vedl tento chaos k velkým krutostem a hrůzám při bojích o „pravdu“ proti silám „zla“. Doufám, že se nám tomu podaří – alespoň v naší kulturní oblasti – tentokrát vyhnout, budeme však muset najít cestu k nové etice politiky.

Politici musí především přestat spoléhat na diskrétnost. Musí počítat s tím, že všechno, co dělají, bude veřejně známo, z čehož plyne, že politici budou muset umět kdykoli a cokoli veřejně obhájit. Snaha nárokovat si pro nějaký tajemný kout diskrétnost bude kontraproduktivní.

Když jsem byl chlapec, otec mě učil chovat se tak, aby na mě mohlo v jakémkoli okamžiku všechno prasknout, aniž by mi to výrazně ublížilo. To někdy může být obtížné. Avšak ti, kdo se tím v minulosti neřídili, by se dnes měli politice vyhýbat, jak čert kříži, protože je skoro jisté, že pokud něco tají, praskne to. A ono prasknutí ohrozí nejen je, ale i vše, co je jim (snad) drahé.



Pavel Kohout, Partners

Daňové ráje jsou převážně užitečná věc

Daňovým rájům — nebo obecně daňové konkurenci — můžeme být převážně vděčni. Proč? Kdyby si státy nekonkurovaly v daňové oblasti, ocitli bychom se zpět na úrovni válečného nebo poválečného zdanění ve výši nad 50 procent.

Připomínám, že Británie měla po válce některé daňové sazby až na úrovni 98 procent. Je snadné si představit, že celosvětový daňový kartel (kdyby vznikl) by dokázal velmi podstatně zvýšit daňovou zátěž, neboť vlády moderních sociálních států mívají nekonečný fiskální apetit. Skutečnost, že daňová zátěž zemí OECD přestala růst někdy v polovině 90. let a někde dokonce mírně poklesla, je zásluhou globalizace a také daňových rájů.

Čeští politici, úředníci, případně církevní činitelé preferují jiné způsoby, jak zacházet s úplatky nebo jinými ilegálními příjmy.

Jistě, daňovým rájům lze vytýkat, že často slouží ke krytí korupce nebo praní špinavých peněz. Ale toto je spíše problém zemí, odkud tyto špinavé peníze tečou. Kromě toho čeští politici, úředníci, případně církevní činitelé preferují jiné způsoby, jak zacházet s úplatky nebo jinými ilegálními příjmy (alespoň podle mých velmi neoficiálních informací bez důkazů a bez uvedení zdroje).

Normální český občan mimochodem daňové ráje nepotřebuje, pokud jeho příjmy jsou legální. Bývají totiž nejčastěji používány pro minimalizaci dědických daní nebo daní z kapitálových příjmů. Oba tyto druhy daně u nás jsou řešeny natolik výhodně, že není třeba „odklánět“ peníze do ciziny. I pokud jde o investice do akcií, fondů, jiných cenných papírů a nemovitostí, je Česko samo o sobě daňovým rájem. Važme si toho, dokud tento stav trvá.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dvě otázky

K tématu se váží dvě otázky – jde o evidenci takzvaného konečného vlastníka a o racionalitu daňové soustavy, zejména pak vztahu nepřímých a přímých daní.

U první otázky si pamětníci možná vzpomenou na náš docela pionýrský pokus z počátku 90. let, jímž jsme chtěli prosadit zaknihování skutečných majitelů všech akcií v tehdejším Středisku cenných papírů (SCP). V návaznosti byla samozřejmě zahájena i debata, kdo a za jakých okolností bude mít přístup do takové evidence. Otázku jsme tehdy konzultovali i s newyorskou Columbia Law School (CLS). V této debatě samozřejmě nešlo jen o pravomoci policejních orgánů, na prvním místě se naopak řešila informovanost akcionářů ohledně ostatních akcionářů, například za účelem vytváření koalic pro hlasování na valné hromadě.

Rovněž ve věci druhé zmíněné otázky jsme tehdy měli na federálním ministerstvu financí své představy, zejména pak ve smyslu snížení váhy přímých daní na úkor daní nepřímých. Jako příznivec rovné daně jsem ji tehdy navrhoval, ovšem se sazbou nula – přinejmenším pro právnické osoby.

Kolegové z CLS nás samozřejmě varovali, že války uvedeného typu nemůžeme vyhrát, k čemuž nakonec i došlo, zejména kvůli drtivému tlaku všech ostatních západních poradců, kterých se zejména vůči SCP zmocnila docela nekontrolovaná nenávist. I proto mě o čtvrtstoletí později téměř pobavily jejich politicko-mediální požadavky na zrušení takzvaných anonymních akcií.



Kryštof Kruliš, analytik Asociace pro mezinárodní otázky

Nejsou úniky jen nástrojem konkurenčního boje?

Hlavní role kauzy Panama Papers, stejně jako tomu bylo s její evropskou obdobou (kauza Lux Leaks z listopadu 2014), spočívá v nastartování veřejné diskuze o tématu kontroly a náležitého zdanění transakcí využívajících služeb takzvaných daňových rájů. O jejich existenci se ví řadu let. A rovněž se ví o tom, které z významných firem jsou ovládány prostřednictvím entit založených někde na Kypru, Lucembursku či v některé z karibských destinací; tyto informace byly dříve i dohledatelné.

Kauzy Panama Papers či Lux Leaks však ukazují na rozsah a v řadě případů i na účelovost takovýchto postupů. Pokud si jedna společnost vypůjčí od své mateřské či sesterské společnosti v Lucembursku finance na svou expanzi, lze to považovat za racionální rozhodnutí, které je podmíněno situací v konkrétní korporátní skupině. Pokud však takto postupují stovky firem a předmětné transakce si jsou svým charakterem nápadně podobné, je jejich reálnost mnohem méně obhajitelná. Když se k tomu přidají známá jména politiků, celebrit či miliardářů zapojených do daných schémat, je postaráno o světovou aféru.

Nálepka „klient daňového ráje“

Kauza Panama Papers je specifická tím, že krom problematiky transakcí na pomezí legální daňové optimalizace a nelegálních daňových úniků vrhá světlo na operace, jejichž účelem je praní špinavých peněz, zakrývání korupce či obcházení mezinárodních sankcí. Politici, celebrity a miliardáři, kteří daňových rájů využijí, se rázem ocitají na jednom seznamu s čistě kriminálními aktéry, a to bez ohledu na to, jestli pouze daňově optimalizovali v mezích zákona, nebo jestli šlo o nelegální obcházení daňové povinnosti. Vytváří se dehonestující nálepka „klient daňového ráje“, která by pod tlakem veřejného mínění mohla do budoucna od schovávání peněz v daňových rájích odradit.

Vytváří se dehonestující nálepka „klient daňového ráje“, která by pod tlakem veřejného mínění mohla do budoucna od schovávání peněz v daňových rájích odradit.

Kauza Panama Papers totiž jistě není posledním případem, kdy citlivé informace uniknou. V moderní době stačí na stažení mnoha milionů stran dokumentů jen několik kliknutí myší. Z hlediska profesionální etiky je únik informací, které klient poskytne poradenské firmě s důvěrou v její mlčenlivost, jedním z nejvážnějších prohřešků, kterého se poradenská firma může dopustit.

Každý únik zároveň otevírá řadu morálně-etických otázek i pro investigativní novináře, kteří vytvářejí primární poptávku po únicích. Je vhodné zveřejnit všechny dokumenty v neanonymizované podobě? Není únik omezené skupiny dokumentů nástrojem konkurenčního boje? Lux Leaks i Panama Papers ukazují, že přes tato dilemata je i do budoucna nutné počítat s dalšími úniky. Přinejmenším pro ty, jejichž zdroje příjmů jsou navázány na veřejném uznání, nebude rozhodování o přesunu do daňového ráje tak lehké jako doposud.



Monitor Jana Macháčka

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!