O účincích eura nevíme nic

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Německý think tank CEP zveřejnil studii, ze které vyplývá, že na společné evropské měně vydělaly (a hodně) pouze tři země – výrazně Německo a Nizozemsko, neznatelně pak Řecko. Pro všechny ostatní je členství v eurozóně ztrátové. Studie zaujala českého premiéra Andreje Babiše, který ji uvádí jako důvod proč nespěchá do eurozóny. Identickým problémem se zabývám v Monitoru Jana Macháčka.

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Jen si domýšlíme

Pojďme si konečně přiznat, jak málo toho o skutečných dopadech eura víme a jak málo toho vůbec vědět můžeme. Naprostá většina pevných závěrů o tom, jestli by nám nebo jiné zemi uškodilo či pomohlo, případně už pomáhá nebo škodí, stojí z většiny na osobních pocitech.

Ekonomie nám dala několik berliček, kterých se můžeme držet. Víme tak například, že společná měna snižuje transakční náklady. To nepopírají ani její největší odpůrci. Můžeme porovnat úspěšnost centrálních bank v cílování inflace. Tam se nám nyní vyplatilo, že euro nemáme, ale jak by na tom hypoteticky bylo třeba Německo vědět nemůžeme. Můžeme se jen domnívat. A nakonec díky nositeli Nobelovy ceny za ekonomii Robertu Mundellovi téměř s jistotou víme, že eurozóna přináší dodatečné ekonomické náklady, protože není optimální měnovou oblastí.

Jak velké jsou výnosy a náklady, nevíme a vědět nemůžeme. Příznivci eura se opírají o šetření při cestování a o eliminaci kurzového rizika. Odpůrci naopak upozorňují na rizika asymetrických šoků v neoptimální měnové oblasti. To, že se lépe marketingově „prodává“ produkt příznivců mi naznačuje, že euro nakonec jednou přijmeme. Ale o tom, jestli se nám to vyplatí, nemůžeme s jistotou tvrdit nic. Stejně tak nevíme, jestli se euro vyplatilo Německu a nevyplatilo Francii. To si můžeme jenom domýšlet.

Lubomír Lízal, rektor AAU, člen dozorčí rady Expobank a ČEZ

Standardní analýza

Analýza používá standardní metodologii porovnání skutečného vývoje daných zemí s hypotetickým alternativním scénářem ekonomického vývoje bez zavedení eura jednotlivými zeměmi. Nejde o nic nového ani o nic nestandardního. Jde o běžný postup odhadu vlivu změny, tedy aplikace „změněné“ ekonomické politiky, kdy není možné na počátku provést kontrolovaný experiment s náhodným procesem výběru jednotlivců, kterým bude politika naordinována, tak jako tomu je příklad v medicíně při hodnocení efektu léků. 

Výsledek studie odpovídá očekávaným výsledkům pro vznik takzvané neoptimální měnové zóny. Mírně kladný výsledek Řecka je dán jen krátkým časovým horizontem. Čím dále v čase od krize v roce 2008 budeme, tím horší nakonec bude celkový řecký výsledek. Tuto zemi tudíž můžeme brát rovněž jako tu, která na zavedení eura nakonec doplatila.

Ve výsledku jsou beneficientem eura jen ty země, které měly již dříve pevnou měnu a dobře nastavené domácí hospodářské politiky. Těm měnové spojení se slabšími ekonomikami přineslo konkurenční výhodu v podobě eura, které je ve výsledku směrem ven pro třetí země podhodnocené. Na vnitřním trhu pak země typu Německa a Nizozemska profitují z efektivního uspořádání oproti konkurentům ze zemí s horší vnitřní situací. Všechny trhy uvnitř eurozóny navíc mohou ti silnější obsluhovat bez kurzového rizika. Tento fakt se mimochodem projevuje v problematickém dlouhodobě jednosměrném toku kapitálu a vnitřních finančních nerovnováhách eurozóny.

Země, které měly problematické domácí politiky a dlouhodobou makroekonomickou rovnováhu získávaly buď inflací, nebo relativním oslabováním vlastní měny, na euro doplatily. Tyto výsledky však nejsou ničím, co by ekonomická teorie nepředpovídala, pokud by nebyla zcela překroucena politickými sliby o urychlení ekonomického růstu vznikem optimální měnové zóny s názvem euro.

Výsledek studie jen potvrzuje, že Mundellova původní definice optimální měnové zóny byla blíže realitě a jeho druhá definice, ze které vycházela politická reprezentaci při zavádění eura, je spíše jen zbožným přáním.

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Kontrafaktuální studie

Německá studie je zajímavá akademicky, ale sotva ji lze vzít vážně. Užitá metoda má na první pohled příliš mnoho subjektivních prvků (volba „srovnatelných“ zemí a zejména volba vah, která dovoluje i taková kouzla jako sekundární vyloučení „srovnatelné“ země, pokud se nehodí do krámu). Nemýlím-li se, bylo by možno touto metodou „dokázat“ i tézi právě opačnou té, která autorům vyšla.

Autoři celkem správně svůj postup označují za „kontrafaktuální“, což je termín spíše historiků než ekonomů. Takové smyšlenky historikové vážně neberou (byť jsou někdy zajímavé). Není proto překvapivé, že výsledky nám vlastně nic nového neříkají. Že protestantský sever Evropy je ekonomicky úspěšnější než katolický jih (s řadou důležitých výjimek), je obecně známo. S eurem to nemá nic společného, je tomu tak nezávisle na jeho přijetí. Že krizí nejvíce utrpěly země, které se při správném uplatnění maastrichtských kritérií do eurozóny neměly dostat, je také zřejmé i bez studie. Pokud by závěry studie byly relevantní, měli by občané severu Evropy všichni euro přijímat s nadšením, zatímco občané jihu se mu vyhýbat. Pravda je ovšem právě opačná a předpoklad, že se všichni Evropané tak hrozně mýlí, je příznačný pro některé akademiky.

Co skutečně překvapuje, je paradoxní reakce našeho premiéra. Divím se sice, že studii vůbec věnoval pozornost, ale kdybychom studii vzali přeci jen vážně, vede samozřejmě k závěru právě opačnému, než z něho vyvozuje premiér. Pokud je skutečně euro tak velice výhodné právě pro Německo a země jemu podobné a s ním hospodářsky úzce spjaté jako Nizozemsko, pak je euro podobně výhodné pro Česko, které je Německu velice blízké po všech relevantních stránkách. Ostatně výhodnost eura pro nás ukazuje i vývoj na Slovensku, které euro přijalo a kterému se daří růst a západní země dohánět lépe než nám. Pokud chceme věřit závěrům studie, měli jsme dávno co nejrychleji euro přijmout a nikoli se mu bránit.

Pravda ovšem je, že zavést hned euro (jak by nám „radily“ výsledky studie) nelze z politických důvodů, byť tím země zbytečně trpí, protože naši občané nejsou o jeho výhodnosti v tomto okamžiku přesvědčeni. Škoda. Při jejich přesvědčování však volme hospodářská fakta, nikoli jakkoli příznivé závěry kontrafaktuální studie!

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Nedostatek politické odvahy

Zmiňovaná studie nepřináší žádné nové poznatky. Známou věcí je, že na členství v eurozóně vydělává hlavně německá ekonomika a ekonomiky na ni exportně navázané. Překvapením není ani pozice Řecka. Řecko silně „vydělávalo“ v prvních deseti letech členství hlavně díky významnému poklesu úrokových sazeb. Stejně tak další země označované dnes jako periferie eurozóny. Na rozdíl od Německa, které na existenci vnitřního trhu EU a eurozóny bude vydělávat i v budoucnu, pozice Řecka se bude spíše zhoršovat.

Samotná studie používá poměrně jednoduchou metodu pro odhad přínosů/nákladů eura a pohled na země vstupující jako srovnávaný vzorek vzbudí úsměv. Téměř v každé skupině se například objevuje Bahrajn. Studie jako celek působí velmi naivním způsobem.

Za rozdíly mezi členskými zeměmi eurozóny jsou mnohem hlubší faktory. Například Německo silně vydělává na růstu takzvaných rozvíjejících se trhů, kam vyváží především technologie. Tyto ekonomiky pak s využitím německých technologií (např. obráběcích strojů) a své relativně levné pracovní síly vyrábí spotřební výrobky typu lednic, praček apod. a silně na evropském, ale i globálním trhu konkurují podobné produkci zemí periferie eurozóny.

Studie také nepoukazuje na fakt, že možná největším prohrávajícím v celém projektu je Francie. Nahrazení symbolu německého hospodářského zázraku, německé marky, společnou měnou euro mělo posílit konkurenceschopnost Francie. Jak se však ukázalo, úspěch německé ekonomiky nebyl založen pouze na stabilitě německé měny.

A jak změnit podporu zavedení eura ze strany politických stran? Jednoduše. Stačilo by jim vyměnit české průzkumy veřejného mínění za slovenské. Tam je podpora eura trvale přes 70 procent. Slováci, kteří na rozdíl od nás euro používají již 10 let, s ním žádné problémy nemají. Dokonce jsou s jeho existencí spokojení. U firem dosahuje podpora na Slovensku až 90 procent. Může být snad lepší argument pro zavedení eura v Česku? Ten, kdo najde odvahu debatu otevřít, může v budoucnu získat až 80procentní podporu voličů. Je tedy třeba hledat další argumenty pro zavedení eura v Česku, resp. existuje alespoň jeden silný argument proti jeho zavedení než nedostatek politické odvahy?

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Protichůdné analýzy

Studií o výhodnosti nebo nevýhodnosti eura vzniká už od jeho zavedení velká spousta. Příznivci i odpůrci eura tak mají v zásobě dostatek věrohodných argumentů. Tato analýza ukazuje, že euro bylo výhodné v podstatě pouze pro Německo a Nizozemsko. Analýzy Rogera Bootla z Capital Economics zase ukazují, že euro bylo výhodné pouze pro německé firmy, neboť růst spotřeby po zavedení eura zaostává za růstem německého HDP.

Často přehlíženou skutečností je, že proti euru se vyslovil nejenom Milton Friedman, u kterého by to zřejmě leckdo čekal, ale také nobelisté z opačného ideologického tábora Paul Krugman a Joseph Stiglitz.

Pořád platí, že eurozóna není optimální měnovou oblastí a zřejmě jen tak nebude. V realitě nepozorujeme, že by Portugalci chodili za prací do Finska, Řekové do Estonska atp. Další důvody nestability eura jsou známé a často opakované. Je ale pravda, že do eura bylo investováno tolik politického kapitálu, že se jej evropští politici budou držet do poslední chvíle.

Pavel Kohout, Robot Asset Management SICAV

Euro nepomáhá nikomu

Tato studie je téměř jistě příliš optimistická. Při bližším zkoumání zjistíme, že Řecko na euru ve skutečnosti nevydělalo. Uvedený kontrafaktuální scénář (založený na několika ekonomikách, které mají být údajně srovnatelné, ale nemají euro) nezahrnuje velkou hospodářskou krizi, kterou Řecko prošlo. Samotná metodika studie je navíc napadnutelná z řady důvodů.

Přesto se výsledky do značné míry shodují s výsledky mé vlastní studie, v jejímž rámci jsem jednoduše počítal, do jaké míry euro pomáhá či nepomáhá ostatním státům dohnat úroveň Německa, případně dosahovat vyššího růstu než Německo. Vyšlo najevo, že euro měřitelně nepomáhá prakticky žádné členské ekonomice – a vzniká dokonce otázka, zda pomáhá alespoň Německu.

Pokud například srovnáme výkonnost německé ekonomiky se Švýcarskem pomocí GNI vyjádřeného v dolarech podle statistik Světové banky, dojdeme k závěru, že švýcarská ekonomika si vedla lépe než německá. Ani výraznější posílení švýcarského franku nevykolejilo ekonomiku této země – naopak, silný frank tlačil na přidanou hodnotu švýcarských výrobců a znamenal posílení kupní síly Švýcarů oproti zahraničí. Němečtí exportéři byli sice „dotováni“ slabým eurem, ale exportéři nejsou pro ekonomiku alfou a omegou. Závěr: Na společné měně nejspíše nevydělala ani jedna členská země eurozóny.

Pavlína Žáková, ekonomická poradkyně, Zastoupení Evropské komise v ČR

Pochybné korelace

Studie CEP má značné metodologické slabiny. Z celkem náhodné korelace vyvozuje kauzální souvislost mezi přijetím eura a ekonomickým vývojem země v posledních dvaceti letech. Při hledání korelací přitom studie nezohledňuje faktory, které jsou pro výkonnost ekonomiky klíčové, jako fiskální politika, strukturální reformy, institucionální rámec či vnější faktory. Právě kvalita domácích politik se ukazuje jako zásadní pro ekonomickou prosperitu – ať již s eurem, nebo bez něj.

Nalezené korelace jsou v mnoha případech na první pohled pochybné. Japonsko, se kterým je spojováno Německo, trpí dlouholetou ekonomickou stagnací z důvodů, které jsou pro Japonsko velmi specifické. Austrálie – „dvojník“ Francie – je ekonomika tažená komoditami a geografickou polohou, díky které se svezla na čínském hospodářském zázraku. Britská ekonomika, na rozdíl od k ní přiřazené Itálie, je silně závislá na sektoru finančních služeb.

Použitá metodologie nebere v úvahu ani specifické historické faktory. Například přijetí eura v Německu se odehrálo v období, kdy ekonomika konečně začala nabírat dynamiku po otřesu ze sjednocení. Naopak růst Francie, Belgie a Itálie byl ve druhé polovině 90. let povzbuzen nízkými úrokovými sazbami, které v souvislosti s projektem společné měny konvergovaly k sazbám německým. Tedy část přínosu společné měny se odehrála, podobně jako třeba u Slovenska, ještě před jejím přijetím.

Zrovna u Slovenska použili analytici OECD Melioris a Žúdel ve své studii z roku 2016 podobnou metodu, přičemž slovenskou ekonomiku porovnávali se „syntetickým“ Slovenskem namíchaným z české a rumunské ekonomiky. Podle této studie bylo Slovensko v roce 2011 díky přijetí eura o 10 procent bohatší (v HDP na obyvatele v paritě kupní síly) než syntetický model.