DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. |
Rozruch v předvolebním Česku způsobilo memorandum, které podepsal ministr průmyslu Jiří Havlíček s australskou firmou o průzkumu těžby lithia. Myslím si, že by měla být nastavena jasná pravidla. Licence na průzkum i na těžbu se má vždy přidělovat v průhledném výběrovém řízení. Zároveň má stát včas stanovit daň. Proč musí být u nás vše tak složité? Jak hodnotíte memorandum, které o lithiu podepsal ministr průmyslu?
Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě
Partyzánská akce jednoho ministerstva
Zdá se, že nejsme schopni se naučit, že některé věci se prostě nedělají. Odcházející vláda a její ministři mají politicky citlivá rozhodnutí nechávat na vládu budoucí, pokud nejde o naprostou naléhavost. Porušování tohoto zřejmého etického principu je u nás hluboce zakořeněné, vzpomeňme pokus o nákup Gripenů, který se podařilo zastavit Senátu (a po volbách jsme ušetřili velké peníze tím, že se Gripenů pronajala půlka původního počtu), nebo rozsáhlou amnestii na konci období minulého prezidenta, jíž bohužel nikdo už zabránit nemohl. Je ovšem pravda, že v našem politickém prostředí, kde vedoucí představitelé národa se rutinně vzájemně obviňují ze lží a zlodějny, se sotva kdo etickému chování naučí. Alespoň by však mohli dbát o renomé své vlastní a své partaje.
Kdybychom v uplynulých 27 letech byli věnovali více energie do budování naší státní služby, snad bychom již dnes měli státní úředníky, kteří by byli schopni mezi ministerstvy komunikovat a zabránit tomuto zcela zbytečnému skandálku. |
Projevuje se tu důsledek nedostatečné profesionality nejen našich politiků, ale i státní služby. Kdybychom v uplynulých 27 letech byli věnovali více energie do budování naší státní služby, snad bychom již dnes měli státní úředníky, kteří by byli schopni mezi ministerstvy komunikovat a zabránit tomuto zcela zbytečnému skandálku. Nebo alespoň zařídit, aby předvolební hádky politiků nepoškozovaly národ a jeho politický systém.
Stanovit si přesná pravidla by bylo šikovné, v tomto případě a obecně v podobných věcech to však nejde. V podstatě věci jde o politický problém: jak hluboko má sahat státní kontrola v této lithiové rádoby bonanze. Ten musí řešit politická reprezentace. Když v tom ani vláda není jednotná, rozhodnou občané ve volbách. V takové situaci partyzánská akce jednoho ministerstva, ale i použití předvolební demagogie z druhé strany jsou kontraproduktivní.
Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny
Nenechme odtékat dividendy do zahraničí
Česká ekonomika by při výhledu do vzdálenějšího budoucna měla být schopna nalézt prioritní oblast, která by jí zajistila dlouhodobou konkurenční výhodu v příslušném segmentu, a která by pro ni současně vytvořila odpovídající renomé a pověst (viz například estonský průlom v oblasti digitální ekonomiky a společnosti). Česká energetika potřebuje nejen dlouhodobý růstový impuls, rovněž je nutné, aby na významu neztrácel zpracovatelský a těžební průmysl. Proto jsem přesvědčen, že uzavření zmiňovaného memoranda je nejen krátkozraké a předčasné, ale z hlediska komplexně pojatých českých zájmů není ani dostatečně výhodné.
Máme konečně šanci vytvořit obor, ze kterého nebudou dividendy odtékat do zahraničí a nad kterým si udržíme potřebný vliv. |
Jelikož Česko disponuje největšími zásobami tohoto zdroje v Evropě, což činí přibližně 7 procent celosvětových zásob, dává mu to příležitost vytvořit multisektorový obor, u něhož výrazná část přidané hodnoty bude vytvořena a realizována doma, vyvezeny budou až konečné, tedy zpracované výstupy. Otevírá se potenciál pro ryze tuzemskou aktivitu, která začíná průzkumem a která pokračuje těžbou, zpracováním, výrobou příslušných vysokokapacitních baterií a vůbec vytvořením systémových řešení při zapojení výzkumných, vývojových a inovačních kapacit; řešení bychom pak mohli zajišťovat minimálně i pro celé území Evropské unie. Pozitivní dopad na průmyslovou výrobu, služby, zaměstnanost, export i HDP jako celek by byl veliký. Jestliže v jakékoliv fázi tohoto řetězce umožníme vstup zahraničního prvku, připravujeme se o tuto výhodu.
Máme konečně šanci vytvořit obor, ze kterého nebudou dividendy odtékat do zahraničí a nad kterým si udržíme potřebný vliv. Máme šanci vytvořit obor, ve kterém se tento vliv bude naplňovat v celé délce hodnotového produkčního řetězce, po čemž tvůrci hospodářské politiky hlasitě a marně volají.
Na uzavřeném memorandu se mi tudíž nelíbí nejen to, že jeho uzavření nepředcházela transparentní diskuse a soutěž, ale zvláště ta skutečnost, že otevírá prostor pro to, aby se na jedné z posledních v současnosti představitelných tuzemských výhod opět podílel zahraniční subjekt. Měli bychom nastavit pravidla, která by vycházela z předpokladu, že vlastníkem suroviny či horniny by měl být vždy stát (neexistuje soukromé přivlastnění si přírodních zdrojů) a těžební či zpracovatelská firma by měla tyto suroviny od státu nabývat společensky akceptovatelným způsobem, kdy celkový finanční přínos je podstatně spravedlivěji rozdělen, než tomu bylo dosud.
Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE
Sílící znárodňovací vášně
Mírně anekdotická mi připadá předvolební dimenze uvedené kauzy. I kdyby totiž existoval nějaký důvod, proč memorandum uzavírat, pochybuji, že takový důvod je v těchto dnech sdělitelný veřejnosti.
Vážnější jsou ovšem v uvedených souvislostech sílící znárodňovací vášně, které se politiků zmocňují ohledně našeho přírodního bohatství a surovinových zdrojů. I v případě OKD zajímá kde koho ztráta státní majority víc, než sama otázka, zda, kým a v jakém rozsahu byly OKD vytunelovány. V duchu této tendence tedy už jen čekám, kdy někdo upozorní na rizika spojená například s tím, že podstatná část distribuce potravin, včetně kojenecké výživy, je v rukou soukromého sektoru, včetně vietnamského etnika.
Vážnější jsou sílící znárodňovací vášně, které se politiků zmocňují ohledně našeho přírodního bohatství a surovinových zdrojů. |
S myšlenkami reálného socialismu dále koketují i obavy ohledně naší nesoběstačnosti a tedy závislosti na dovozech, resp. otevřenosti a exportní orientaci ekonomiky. Obávám se, že se začíná vytrácet základní kánon demokratického kapitalismu, podle kterého každé omezení soukromého podnikání narušuje předpoklady, na nichž je postavena demokracie (blíže viz například http://institutvk.cz/clanky/1000.html). Dovolím si proto připomenout, že kdykoli jsem něco napsal o důvodech, proč privatizovat, vždy byly na prvním místě důvody politické a až potom ty ekonomické, či dokonce argument vyšší efektivnosti privatizovaného podniku. Evidentně zapomínáme, že v dobách reálného socialismu to byla především zaměstnavatelská role státu, která mu umožňovala na občanech vynucovat poslušnost.
Zejména těchto důsledků by si tedy měl být vědom každý, kdo chce do výrobního procesu zařadit další státem vlastněné či kontrolované podniky. Ani nemluvě o tom, že z čistě ekonomického hlediska stát mnohokrát prokázal, že podnikat neumí.
