Nízká nezaměstnanost nemusí vést k inflaci

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Ekonomové až donedávna počítali s tím, že existuje takzvané pravidlo NAIRU, tj. míra nezaměstnanosti, která neakceleruje inflaci. Jakmile je nezaměstnanost nižší než NAIRU, měla by inflace stoupat. To se však dnes v mnoha západních zemích neděje. Nezaměstnanost je rekordně nízká, firmy shánějí a přeplácejí lidi, ale inflace nestoupá. Ani Německu, ani v Británii, ani v USA. Co se změnilo? Je to vlivem globálního obchodu? Platí ještě NAIRU?

Lubomír Lízal, rektor AAU, člen dozorčí rady Expobank a ČEZ

Akvaplaning

NAIRU (anglický akronym pro inflaci nezvyšující míru nezaměstnanosti) je definován složitěji, než jak by se mohlo zdát. Jde o empiricky zjištěnou historickou minimální úroveň nezaměstnanosti, která nezvyšuje inflaci, pokud skutečná nezaměstnanost po delší čas neklesne pod tuto úroveň. Už samotná definice ukazuje, že nejde o v čase neměnnou definici, ale o empiricky zjištěné pravidlo. Pokud se výrazně změní ekonomika, tedy třeba technologie či jiné podstatné faktory, jako je uspořádání na trhu práce, může se změnit úroveň nezaměstnanosti, která vede k inflaci. Stejně tak není pevně dáno, jak dlouho musí být nezaměstnanost nižší než úroveň NAIRU, aby vedla k nárůstu inflace.

Svým způsobem jde o analogii k akvaplaningu na silnici. Pokud pojedeme příliš rychle za hustého deště, bude to klouzat. Jaká je však ona kritická rychlost, kdy se auto „utrhne“, záleží na stavu pneumatik, hloubce louže a dalších okolnostech.

Svět prodělal největší krizi od třicátých let minulého století. Nyní proto příliš dobře nevíme, zda krize nevedla spolu s rozvojem nových technologií k podstatným změnám ve struktuře ekonomiky, které změnily úroveň NAIRU, či zda dozvuky největší krize od světové války jen znamenají, že skutečná nezaměstnanost není pod úrovní NAIRU dostatečně dlouho na to, aby vedla k inflaci.

Jiné vysvětlení současného stavu můžeme nalézt v oblasti měnové politiky. Centrální banky dokáží vybalancovat a nastavit svou měnovou politiku tak, aby inflace zůstala v bezpečné úrovni i při vyšší zaměstnanosti.

Jaké je vysvětlení současného stavu zjistíme až s velkým časovým odstupem, dnes se můžeme jen dohadovat. Vlastně ani nemůžeme vyloučit, že jde o kombinaci zmíněných možností.

Michal Brožka, hlavní ekonom CYRRUS, lektor Unicorn College

Vztah podléhající změně

Když pomocí ekonomického modelu zjednodušujeme realitu, abychom tento model mohli použít v praxi, tak nám nestačí pouze statistická vazba. Potřebujeme, aby použitý vztah dával smysl. A logika vztahu mezi nezaměstnaností a inflací je stále dost silným argumentem, proč s tímto konceptem pracovat. I přesto, že je to neviditelná proměnná. Prognózy centrálních bank v podstatě dnes stojí na předpokladu existence potenciálního produktu, kdy míra nezaměstnanosti je blízko přirozené míry. Odchylky na jednu či druhou stranu jsou pak šoky, na které reaguje měnová politika.

Spíše bych se ptal, zda je odhad výše přirozené míry nezaměstnanosti správný. V každém případě se tento odhad mění a dlouhodobě klesá. Podívejme se na vývoj v USA. Před krizí roku 2008 činil odhad americké centrální banky pro NAIRU 4,9 procenta a na vrcholu krize 5,8 procenta. Současný odhad činí 4,6 procenta.

Nezaměstnanost klesala z velmi vysokých hodnot kolem 10 procent dosahovaných po krizi. A teprve v roce 2017 se dostala pod odhadovanou NAIRU. Od té doby inflace skutečně mírně vzrostla a v průběhu minulého roku se dostala do blízkosti 3 procent. Aktuálně je inflace opět nižší především v důsledku nižších cen energií. Jádrová inflace se nachází lehce nad 2 procenty.

Je ale pravdou, že s ohledem na minulý vývoj ekonomiky centrální banky obecně očekávaly nástup rychlejší inflace dříve, než se to stalo realitou. Tady bych jako hlavního viníka označil pomalý nástup růstu mezd po krizi. Náklady na zaměstnance před krizí rostly tempem nad 3 procenta a po krizi se toto tempo snížilo do pásma 1,4 – 2,2 procenta. Dá se říci, že kompenzace zaměstnancům se začaly pomalu zvyšovat od roku 2016, ale jejich tempo až v letošním roce (doufejme) přesáhne předkrizová 3 procenta. Pomalý růst mezd souvisí s globálním outsourcingem.

Současně připomeňme, že odrazem toho, že se ekonomice daří, jsou i vysoké nárůsty cen aktiv například akciových trhů a nemovitostí.

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Schovávaná v bublinách

Nižší než přirozená nezaměstnanost musí tlačit na růst mezd a cen. Když se ale podíváme na čísla, tak zvýšení inflace vidět nemusíme hned z několika důvodů. Způsob měření nezaměstnanosti ji v některých zemích může uměle snižovat, je to proces, který potřebuje čas, a hlavně nové peníze netečou na nákupy věcí ze spotřebního koše, ale lidé je investují. Stručně řečeno, inflace se projevila, ale jen nafoukla bubliny. Jen ještě nevíme, kde.

U měření nezaměstnanosti víme o mnoha sporných bodech, ale zmínit můžeme alespoň srovnání s vývojem takzvané míry participace, tedy podílu ekonomicky aktivních lidí na celkové populaci. U nás od krize mírně rostla, ale například ve Spojených státech je stále na krizových, rekordně nízkých hodnotách. Jinými slovy, nezaměstnaných je sice málo, ale z malé skupiny lidí. Nedochází tak k takovému tlaku na růst mezd, protože se firmy nemusí prát o již zaměstnané, jen je stačí přesvědčit někoho ekonomicky neaktivního.

A pak musíme dát inflaci čas. Jakkoliv žijeme v rychlém a dynamickém světě, řada cen a mezd se přizpůsobuje pomalu. O vyšší mzdy si zpravidla můžeme říct jednou ročně a i to se mnozí z nás stydí nebo bojí. I ceny u dlouhodobě naplánovaných projektů jsou měsíce a často i roky zafixované. Inflace probublá, ale trvá ji to.

Nakonec probublávat možná bude na místech, kde inflaci neměříme. Nově vzniklé peníze a vyšší mzdy neutrácíme tolik za pečivo, cigarety či nábytek. Koupíme si jich pořád stejně nebo jen o trochu víc a na ceny tlačíme spíše u investic. Rostou tak spíše ceny akcií, nemovitostí nebo třeba startupů. Nafukují se bubliny. Bohužel nemůžeme vědět, kde je růst přirozený a kde jde jen o bublinu z nových peněz. To zjistíme teprve až prasknou.

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Paradigmatická změna

Neplatnost NAIRU je kombinací více faktorů než jen vlivu globálního obchodu, mezinárodních toků kapitálu a s tím spojeného tlaku na snižování nákladů výroby a zprostředkovaně i cen. Za hlavní příčinu neakcelerace inflace v zemích, jako je Německo nebo USA, lze považovat změny na trhu práce a rozevírání nůžek mezi vlastníky kapitálu a vlastníky pracovní síly. Nůžky se rozevírají ve prospěch vlastníků kapitálu, kteří si ponechávají stále větší díl z nově vytvořené hodnoty. Tento trend lze pozorovat jak na stagnaci příjmů dělnické třídy ve vyspělých ekonomikách, kde dochází k exportu kapitálu primárně za účelem snížení mzdových nákladů výroby a přesouvání celých výrobních jednotek do zahraničí, tak i u stagnace příjmů a poklesu významu takzvané střední příjmové třídy společnosti.

Ve stejnou chvíli dochází k výraznému nárůstu heterogenity fungování celého systému. Ekonomiky typu Španělska nebo Řecka trpí ve stejném období vysokou a dlouhodobou nezaměstnaností, jíž se nemohou zbavit ani ve chvíli, kdy dochází k výraznému poklesu nominálních mezd a jednotkových nákladů práce. Ani to daným ekonomikám neumožňuje dostatečné obnovení konkurenceschopnosti a výrazný pokles míry nezaměstnanosti. A to přesto, že i tyto země jsou zapojeny do globálního trhu. Naneštěstí růst rozvíjejících se trhů působí na tyto země zcela protisměrně ve srovnání se zeměmi typu Německa, které na růstu těchto trhů vydělávají.

Výše uvedené trendy pak neotevírají pouze otázku hledání nových paradigmat ekonomické teorie a hospodářské politiky, ale jsou stále viditelnější ve změnách politických preferencí a výsledků voleb v západních ekonomikách. V ekonomikách s nízkou nezaměstnaností i v ekonomikách s vysokou nezaměstnaností roste popularita populistických stran s vůdců typu Donalda Trumpa.

Zůstává otázkou, zda samotná změna paradigmatu ekonomické teorie a reálné hospodářské politiky bude stačit ke změnám nálad společnosti. Dobrým příkladem může být překvapení ekonomů i společnosti z neplatnosti takzvané Philipsovy křivky v důsledku ropných krizí v 70. letech 20. století. Tehdy k překvapení ekonomů a politiků docházelo k opačné kauzalitě proti všeobecnému očekávání – současně rostla nezaměstnanost i inflace. I tehdy došlo v důsledku neočekávaného vývoje ekonomiky k významným společenským i politickým změnám.

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Kontaminované pozorování

Při empirickém pozorování ekonomických vztahů je důležité si uvědomit, že i teoreticky výborně podložené a robustní ekonomické zákony (jako například zákon poptávky nebo zákon klesajícího mezního užitku) platí ceteris paribus, tj. za jinak nezměněných okolností. Může se tedy stát, že pozorujeme případy, které těmto zákonům zdánlivě odporují (například stoupne poptávané množství nějakého zboží, které zdražilo). To je většinou důsledek toho, že naše pozorování bylo kontaminováno dalším vlivem (například zvýšením příjmů) a neplatí tedy, že jde o pozorování za jinak nezměněných okolností. Často je velmi těžké ostatní vlivy izolovat, často je také velmi těžké určit, zda pozorujeme krátké období, nebo dlouhé. Což opět ovlivňuje to, co vidíme (typický problém například u Lafferovy křivky).

Co platí pro železné zákony ekonomie, platí ještě mnohem víc pro vztahy, které nemají silné teoretické základy, ale které jsme odvodili z empirických pozorování. Jde typicky o příklad vztahů makroekonomickcýh veličin, jako jsou inflace nebo nezaměstnanost. Phillipsova křivka, Okunův zákon, přirozená nezaměstnanost, NAIRU atd.

Pokud tedy pozorujeme, že máme velmi nízkou míru nezaměstnanosti, avšak nízkou inflaci, neříká nám to mnoho o tom, zda NAIRU za jinak nezměněných okolností jako koncept funguje. Dnešní velká zaměstnanost je důsledkem růstu produkce, dlouhého nepřerušeného období ekonomického růstu. Není vynucená umělou iluzí hojnosti, kterou způsobuje inflace, jde o reálný růst produkce. V podmínkách horšího (nebo žádného) růstu bychom ale nižší zaměstnanosti dosáhli za cenu vyšší inflace (anebo taky vůbec, pokud by lidé tento trik dopředu prokoukli – makroekonomové na to používají spousty modelů s různými reakčními funkcemi centrálních bank, vlád, s různou mírou informovanosti a různými modely očekávání ekonomických agentů).

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Vyšlo to z módy

Když jsem před téměř 30 lety systematicky vstřebával kouzlo západní ekonomie na amerických, anglických a belgických školách, byl tehdy koncept NAIRU, coby způsob praktické aplikace Phillipsovy křivky zkoumající vazbu mezi nezaměstnaností a inflací, na vrcholu popularity. Světská sláva, polní tráva, a tato poplatnost době a pomíjivost se projevila v plné kráse. Nejprve to začalo otázkami, jak vlastně určit přirozenou míru nezaměstnanosti (když je nemožné ji statisticky změřit), pak se přidal časový faktor (v jakém časovém horizontu ona nepřímá úměra mezi oběma veličinami vlastně platí; krátkodobě prý už ne, dlouhodobě možná). Skončilo to tím tím, že se o NAIRU dnes už nemluví téměř vůbec.

Časy se opravdu změnily. Za prvé, tehdy inflace vsutku znamenala vážnou hrozbu (s nejen ekonomickými, ale i sociálními důsledky a Západ, Německo zvlášť, se jí hodně obávaly) a někdy od roku 1992 zahrozila též nezaměstnanost, až k tomu musel být svolán jeden z prvních krizových summitů Evropské rady.

Za druhé, změnila se realita. Už určitě neplatí, že jediným zdrojem inflace je poptávkový mzdový šok vzniklý v čase nízké míry nezaměstnanosti, navíc v podmínkách de facto uzavřené ekonomiky. Velmi výrazně se od té doby změnila struktura spotřebního koše. Rozhodně také neplatí, že mzdový nárůst se přelévá výlučně do spotřeby zboží a služeb. V daleko větší míře se zaměřuje například na pořízení vlastnického bydlení či na zajištění se ve stáří v podobě nejrůznějších penzijních schémat – to může též částečně vysvětlovat fakt, že u nás při 2procentní inflaci a 2procentní nezaměstnanosti rostou ceny nemovitostí meziročně o 20 procent. Možná je to i impuls k přehodnocení způsobu výpočtu inflace nejen na základě přizpůsobení vah spotřebitelského koše realitě, ale též zahrnutím právě vývoje cen nemovitostí do něj, což je mimochodem vážné téma v rámci orgánů Eurostatu.

V neposlední řadě se výrazně změnil i samotný trh práce. Nejenom, že v mnoha zemích se stal podstatně méně rovnovážný (cena práce je udržována vysoká i v podmínkách vyšší nezaměstnanosti, viz jižní křídlo EU). Je daleko otevřenější v evropském i globálním kontextu, změnil se charakter profesí směrem k nejrůznějším alternativním pracovním režimům apod.

Neznamená to určitě, že by koncept NAIRU byl principiálně špatný. Ekonomická realita jej však překonala. Jeho racionální a stále platné jádro bylo doplněno až následně přehlušeno dodatečnými faktory, kvůli nimž již neodpovídá nynější ekonomické situaci a její organizaci. Ale zapomenout na to, že existoval, by bylo určitě předčasné i chybné.