Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Naše doba není velkým reformám nakloněná

  10:18
Česko se podle některých odborníků vzdalo velkých reformních úkolů – například v oblasti penzí. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Máme žádat velké reformy, nebo už jejich doba pominula?

Čas na reformu, nebo na postupné změny? foto: Richard Cortés, Česká pozice

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

V poslední době někteří lamentují, že se České republika vzdala velkých reformních úkolů (například v oblasti penzí). Není už ale doba velkých reforem pryč? Jihoamerický fondový systém důchodů je dnes hodnocen spíše kriticky, rovnou daň z příjmu mají i v Rusku, co se privatizace týče, spíše se dnes uvažuje o opaku (vodárenství, energetika). Neměli bychom spíše žádat a čekat drobnější reformní kroky? Neměli bychom například žádat soustavné zlepšování vládnutí, větší efektivitu státní správy, e-government a uživatelská zjednodušení ve vztahu podnikatelé, občané, státní správa či přípravu ekonomiky na digitální revoluci? Jinými slovy, máme žádat velké reformy, nebo už jejich doba pominula?


 

Lubomír Lízal, Fakulta elektrotechnická ČVUT a Český institut informatiky robotiky a kybernetiky ČVUT.

Jen velká krize vede k velkým změnám

Pouze velká krize otevírá okna velkých změn. Když akutní krize pomine, nastává období malých kroků. Skutečné reformy, které často v první fázi bolí, je možné politicky prosadit, když není jiné východisko. Slovenské reformy Dzurindovy vlády jsou toho téměř učebnicovým příkladem. 

Absence velkých reforem (například penzijní, zdravotní, či energetické) jen znamená, že problém v dané oblasti dnes nepřerostl hranice udržitelnosti.

Stejně tak dnes doznívající velká krize obnažila slabiny jednotné měny bez společné fiskální politiky i bez fiskální disciplíny. Jen tak bylo možné prosadit principy bankovní unie a ECB se fakticky musela stát věřitelem poslední záchrany bez ohledu na proklamované principy nesdílení dluhů. Jinou otázkou je, zda to bude stačit i v příští velké krizi.

Velké versus malé reformy jsou jen politickým odrazem obdobných dramat v podnikovém světě. Velká ekonomická reforma je obdobou problémů solventnosti, tedy situací, kdy podnik nemůže přežít, jelikož současné i budoucí náklady převyšují příjmy a neodvratně směřuje do bankrotu. Malé reformní kroky jsou pak obdobou dočasných problémů firem třeba s likviditou nebo jen tlaku na efektivitu a vyšší ziskovost.

Absence velkých reforem (například penzijní, zdravotní, či energetické) tak jen znamená, že problém v dané oblasti dnes nepřerostl hranice udržitelnosti a nezměnil se v akutní hrozbu kolapsu, nikoliv že neexistuje. Jen nesmíme být překvapeni, až se připomene v nejnevhodnější chvíli.



Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE; ředitel Odboru analýz a informací Úřad vlády ČR.

Nestrašme apokalyptickými scénáři

Čeští političtí reprezentanti by měli konečně občany přestat strašit apokalyptickými scénáři a potřebou domnělých velkých reforem. To platí i v případě penzijního systému. Ten je vzhledem ke svému včlenění do státního rozpočtu neotřesitelný, vždy je vybaven dostatečnými zdroji. Mluvit o tom, že v takto nastaveném systému v budoucnu nebudou prostředky na výplatu starobních důchodů, znamená tvrdit, že v budoucnu nebude existovat státní rozpočet a stát nebude mít žádné příjmy. A to není pravda. Diskuze však může být vedena o nejrůznějších parametrických změnách v jeho nastavení.

Daleko zásadnější úkol, který stojí před novou vládou, vidím ve vydefinování pořádné hospodářské strategie státu, na kterou Česká republika čeká desítky let.

Daleko zásadnější úkol, který stojí před novou vládou, vidím ve vydefinování pořádné hospodářské strategie státu, na kterou Česká republika čeká desítky let. Jde o nastolení debaty o změně hospodářského modelu země. Více než dvě desetiletí se zde vypořádáváme s odkazem transformační politiky devadesátých let postavené na podhodnoceném kurzu koruny a ceně práce hluboko pod její produktivitou. Je na čase si ujasnit, jestli v tom chceme pokračovat, zda chceme nadále být takzvaně low-cost economy, nebo to toužíme změnit. S tím samozřejmě souvisí i postoj k průmyslu 4.0 a k celé koncepci společnosti 4.0. Současná vláda přijala celou řadu koncepčních dokumentů a na budoucí vládě bude uvést je v život. Popsány byly stohy papírů, je čas převést teorii do praxe.¨



Pavel Kohout, Partners

V Česku je smysluplná reforma nemožná

Krátká poznámka k penzijní reformě. Není pravda, že jihoamerický penzijní systém je neúspěšný. Zejména chilské penzijní fondy jsou stále vzorem. Chilané vlastní jejich prostřednictvím majetek v hodnotě 70 procent HDP; Češi mají na penze našetřeno pouhých 8,5 procenta HDP. Výnosy chilských fondů, nominální i reálné, jsou dlouhodobě kladné a nesrovnatelně lepší než výnosy českých penzijních fondů. Proč? Protože chilský zákon psali odborníci, zatímco český je dílem finančních diletantů, kteří nikdy nepochopili rozdíl mezi účetnictvím fondu a účetnictvím pojišťovny.

I kdyby odborníci předložili kvalitní návrh reformy na stříbrném podnosu, sněmovní diletanti zprava i zleva jej zničí.

To je také důvod, proč jakákoli smysluplná penzijní reforma v Česku je nemožná. I kdyby odborníci předložili kvalitní návrh reformy na stříbrném podnosu, sněmovní diletanti zprava i zleva jej zničí. Věci se bohužel mají tak, že ani v nové Poslanecké sněmovně nesedí ani jeden ekonom, který by seriózně rozuměl financím a kapitálovým trhům. Kdo by měl o reformě hlasovat? Babiš? Kalousek? Okamura? Bělobrádek? Feri? Děkuji velmi pěkně, to už raději žádnou reformu než zpackanou.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Západ je v situaci Československa v listopadu 1989

V každém případě není pochyb, že široko daleko nikdo nenavrhuje nic, co by se dalo za velkou reformu (neboli transformaci) považovat. Současně s tím se množí stesky, že Západ je v „demisi“. Už jednou jsem se zde pochlubil svým komentářem k textu What is wrong with the West’s economies z New York Review of Books, kde slovutný Edmund Phelps (Nobelova cena 2006) lamentuje, že Západ ztratil elán a tvořivost. K tomu jsem ve svém komentáři kromě jiného poznamenal, že to, co Západ naopak neztratil, je arogance, s níž peskuje všechny ostatní, tj. i země střední a východní Evropy (paradoxně s výjimkou bývalého NDR). Nemám tak sebemenší pochybnost, že Západ čeká na své znovuzrození a tedy i Blanické rytíře, kteří mu ukážou, co všechno bychom zde měli dělat jinak, a to od podlahy jinak.

Západ je tam, kde my jsme byli v listopadu 1989, kdy reálně vzato nikdo nikde nevěděl, jak s reálným socialismem naložit. Odlišnost ale byla zejména v tom, že tehdy nikdo nezpochybňoval, že něco se udělat musí.

Bohužel i kdybychom si svůj problém připustili, nemáme byť jen platformu, na níž bychom jej mohli vůbec začít řešit. Dokonce se nám taková platforma vzdaluje pod lavinou dalších a dalších úředně schválených, protože politicky korektních, pseudopravd. Nebudu tedy sám, kdo má v šuplíku návrhy (těch mých je celkem sedm), které se prostě neodvážím nikde přednést, přestože jsem skálopevně přesvědčen, že už jen debata o nich by nás mohla posunout – třeba jen ke vzniku zmíněné platformy.

Západ je tam, kde my jsme byli v listopadu 1989, kdy reálně vzato nikdo nikde nevěděl, jak s reálným socialismem naložit. Odlišnost ale byla zejména v tom, že tehdy nikdo nezpochybňoval, že něco se udělat musí – cokoli, prostě „něco“. A dále pak v tom, že země střední a východní Evropy se zbavily svěrací kazajky mýtů, ve kterých do té doby žily, včetně bláznivé teze, že v jednotě je síla. Právě naopak, impérium se rozdělilo na elementární částice, které mezi sebou rozpoutaly nemilosrdně konkurenční boj o to, kdo se z tehdejší mizérie dostane dřív a s nejmenšími náklady.

Takže asi budeme muset pár let počkat, než západní elity pochopí, že náš problém má fundamentální systémovou povahu, a že právě proto není v současné konstelaci řešitelný. V tomto slova smyslu souhlasím, že naše doba není velkým reformám nakloněna.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Potřeba změnit paradigma

Ze všech velkých reforem nebo změn, o kterých se stále mluvívá, bych za nejdůležitější považoval čím dále naléhavější potřebu změnit paradigma našeho veřejného života tak, aby přestalo být ctností stále něco měnit (vznešeně řečeno: reformovat). Po nutných fundamentálních změnách spojených s přechodem k tržnímu hospodářství jsme vstoupili do období nutných podstatných změn spojených se vstupem do Evropské unie. Máme tak dnes celou generaci zákonodárců a státních úředníků vychovanou v prostředí, ve kterém se stále měnily zákony a pravidla. Nedávno jsem slyšel i prezidenta republiky vyčítat odcházející vládě, že nic světoborného nevykonala, že prý jen tak zemi řídila. To jistě není pravda, ale hned mě napadlo, jaká by to byla úleva pro všechny občany, kdyby skutečně nějaká vláda po čtyři léta dala pokoj s fundamentálními i drobnými změnami a umožnila nám všem se sžít se systémem, který tu máme. Přestaňme proto vyčítat ministrům, že předložili jen málo nových zákonů, a raději je chvalme za nečinnost, případně za údržbářskou pohotovost.

Cítíme-li tedy teď únavu z věčného reformování, máme pravdu. Ale uznejte: může si politik dovolit zpomalovat tempo změn? Copak by takového lempla někdo volil?

Věci ovšem nejsou takto jednoduché, ale každá významná změna znamená nutné ztráty způsobené tím, že se musíme naučit v novém systému fungovat a zároveň vychytávat nedostatky, které se teprve po zavedení projevují. To vše jednak stojí peníze, ale hlavně znejisťuje a znepřáteluje občany. Každá taková změna má proto být zaváděna s dodržením principů projektového životního cyklu, tedy zejména s uživatelskou přípravou, s pilotním projektem, na němž se ověří většina funkcí, a také s dodatečným ověřením funkčnosti po nějakém čase ostrého provozu. A zejména: dříve než začneme vymýšlet změny v systému, hledejme způsoby, jak požadovaného výsledku dosáhnout v systému již existujícím.

Cítíme-li tedy teď únavu z věčného reformování, máme pravdu. Ale uznejte: může si politik dovolit zpomalovat tempo změn? Copak by takového lempla někdo volil? Tak počítejme s tím, že se budou dále hlásat velké reformy. Ale tiše doufejme, že i politici mají rozum a v praxi k nim nedojde.



Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Hodně řečí, málo činů

O reformách se v Česku spíše mluví. Vybavit si nějakou zásadní reformu vyžaduje dobrou dlouhodobou paměť. Do ekonomické transformace jsme vstupovali s obrovským elánem. Elán ale časem vyprchal a od té doby se hasí požáry drobnými, parametrickými změnami (posouvání věku pro odchod do důchodu, zavedení a následné zrušení poplatků ve zdravotnictví atd.). Světová banka v čerstvě zveřejněném žebříčku podnikatelsky nejpříznivějších ekonomik (tzv. Doing Business) konstatuje, že krize jsou ideální příležitostí pro reformy. Ekonomiky, které se dostanou do rozpočtových potíží, přistupují častěji než jiné k reformám. Ekonomické krize jsou výrazně silnější motivací k reformám než změny vlád. A Česko to jen potvrzuje. Neumíme dělat reformy v dobrých časech, bez oprátky na krku. Místo toho si vše malujeme narůžovo a poklepáváme se po zádech, jak jsme dobří. Například v už zmíněném žebříčku přívětivého podnikatelského prostředí patříme do druhé poloviny zemí Evropské unie. Podle čerstvě zveřejněných údajů jsme si pohoršili o tři pozice oproti loňsku. 

Pro usínání na vavřínech není čas. Jsou čtyři oblasti, které potřebujeme zreformovat: státní správa, vzdělávání, zdravotnictví a penzijní systém.

Pro usínání na vavřínech není čas. Jsou čtyři oblasti, které potřebujeme zreformovat: státní správa, vzdělávání, zdravotnictví a penzijní systém. Stát by měl radikálně zeštíhlit, digitalizovat se a změnit přístup k občanům – úřady jsou tu pro občany, nikoliv občané pro úřady. Parametrické změny to nedokážou. To vyžaduje skutečnou reformu. Ještě akutnější je stav ve školství. Vzdělávání už delší dobu nereflektuje potřeby ekonomiky, nedrží krok s technologickým pokrokem a přehlíží nejnovější vědecké poznatky o efektivních metodách učení. Nesystémové zvyšování platů pedagogickým pracovníkům, sliby dosažení jisté míry násobku průměrné mzdy nic moc nevyřeší. Zde je potřeba reformovat od základů včetně způsobu přípravy učitelů na jejich budoucí povolání. Zdravotnictví a důchodový systém jsou dlouhodobě podfinancovány. Lepí se díry, když už se nelze tvářit, že neexistují. Oba systémy potřebují doplnit zdroje a nejlépe od každého jednotlivce, který si lépe než stát ohlídá jejich efektivní využití. Nedostatek soukromých prostředků ve zdravotnictví a důchodovém systému je mimochodem také důvod, proč se nikdo z politiků nechce zavázat k výraznějšímu snížení odvodů z mezd, které ukrajují dost z čisté mzdy zaměstnanců, a prodražují českou pracovní sílu.

Zvláštní kapitolou je nový model růstu české ekonomiky. Ten starý, založený na zahraničních investicích a levné práci, se vyčerpal. Pro nástup nového, založeného na inovacích, technologicky vyspělém průmyslu a vyšší přidané hodnotě, potřebujeme daleko příznivější podnikatelské prostředí s minimální byrokratickou zátěží, stabilním daňovém a právním prostředí. Reformy jsou nezbytné.



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Potřeba širší shody

Výsledek voleb vede k velkému roztříštění politických subjektů. Jak je zřejmé z povolebních debat, velmi těžce se hledají programové shody a sestavení koaliční vlády s výraznou podporou Poslanecké sněmovny se jeví jako nereálné. V takové situaci je prosazení jakýchkoliv velkých reformních úkolů téměř nemožné. 

Nastalá situace i s vidinou předčasných voleb a nepředvídatelností jejich výsledků (posílí tradiční, nebo protestní strany?) by mohla inspirovat politiky k alespoň částečné replikaci fungování politické shody napříč celým politickým spektrem, jak se děje v severských zemích typu Finska nebo Švédska. Pokud žádná strana není schopna prosadit reformní program, snaží se najít shodu napříč politickým spektrem. Podobná strategie přináší dvě výhody. Pokud nastane shoda na reformním programu napříč politickými stranami, je velká šance, že reforma přežije politický cyklus. Jinými slovy, že těžce prosazené reformy nejsou rušeny nebo silně modifikovány ihned po nastolení vlády složené z dříve opozičních stran. Zavádění a následné rušení reforem (například poplatky za recepty, návštěvu lékaře apod.) vnáší do společnosti zmatek a neochotu tržních subjektů i občanů přijímat reformy v budoucnosti. Proč bych se přizpůsoboval a měnil chování, když s velkou pravděpodobností bude celá věc v blízké budoucnosti zrušena nebo modifikována?

Druhou významnou přidanou hodnotu shody na reformách napříč politickým spektrem je, že jejich prosazení a případné náklady v podobě nespokojenosti dotčených subjektů (podniků, voličů) se rovnoměrně rozloží na všechny politické strany. Před dalšími volbami není poškozena pouze vládní část politického spektra.

Nastalá situace i s vidinou předčasných voleb a nepředvídatelností jejich výsledků (posílí tradiční, nebo protestní strany?) by mohla inspirovat politiky k alespoň částečné replikaci fungování politické shody napříč celým politickým spektrem, jak se děje v severských zemích typu Finska nebo Švédska.

Jaké jsou oblasti, u kterých by bylo užitečné najít shodu napříč českým politickým spektrem, aby byla zajištěna kontinuita a rozvoj v dlouhém období? Začít by politické strany mohly hledáním shody na dlouhodobém vztahu Česka k EU, členství v eurozóně nebo členství v NATO. Tato témata by neměla být součástí předvolebních kampaní. Česko by s ohledem na svou geografickou polohu a historii mělo jednoznačně definovat svůj vztah k výše uvedeným institucím. Nejhorší variantou pro jakoukoliv spolupráci je časté měnění pozic a nejistota o budoucí podobě vztahu. Partneři si cení aktivní a konzistentní přístup. Strany napříč politickým spektrem by měly najít shodu na tom, zda máme být členy jádra EU (či jeho periferie), aktivními členy EU nebo těmi, kteří budou hrát roli oponenta mainstreamu. Po dosažení shody by tato strategie neměla být měněna bez ohledu na politickou orientaci jakékoliv nově vzniklé vlády.

Další oblasti, u kterých by definování dlouhodobé strategie napříč politickým spektrem mohlo přinést zvýšení efektivity, jsou reformy financování školství a zdravotního i penzijního systému. Pokud nalezení shody nebude možné, hrozí, že nová vláda těžce vydobyté a realizované reformy zruší nebo výrazně pozmění se všemi výše uvedenými negativními efekty na vnímání a ochotu akceptovat jakékoliv reformy v budoucnu.

V takovém případě je vždy dobré soustředit energii na dolaďování stávajícího systému a dotažení již započatých projektů do plné funkčnosti (např. e-government). Někdy se totiž stane, že i dobré a napříč politickým spektrem podporované projekty nejsou dotaženy do funkčnosti z důvodu nedostatku času a trpělivosti politiků i úředníků státní správy. Dříve než se jeden projekt dokončí, už je přehlušen jiným cílem. Někdy méně může znamenat více.



Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Doba reforem nikdy nekončí

Pokud bude existovat přirozený rozvoj, bude se mu muset přizpůsobit i ekonomický systém. Je iluzí se domnívat, že potřeba reforem existuje jen v čase změny politických poměrů. Jistě, že v čase přechodu od centrálně plánovaného komunistického systému ekonomického řízení k systému tržní koordinace bylo nutné uskutečnit naprosto zásadní jednorázové reformy typu privatizace, liberalizace cen a zahraničního obchodu, stanovení tržního devizového kursu a měnové směnitelnosti či vytvoření takového fiskálního systému, který by odpovídal a podporoval nově se vytvářející tržní podmínky. Tento typ reforem nejvyššího řádu již (doufejme) zapotřebí nikdy nebude, přestože i v našich podmínkách po 28 letech nebyly dosud všechny z nich završeny (to se týká zvláště reformy zdravotního a penzijního systému, jejichž nesmělé začátky z doby Nečasovy vlády byly nekompromisně a bez náhrady zlikvidovány vládou právě končící).

To však rozhodně neznamená, že není prostor pro reformy, jejichž smysl nevyplývá ze změny politických poměrů, nýbrž z potřeby držet krok v oblasti ekonomické konkurenceschopnosti.

To však rozhodně neznamená, že není prostor pro reformy, jejichž smysl nevyplývá ze změny politických poměrů, nýbrž z potřeby držet krok v oblasti ekonomické konkurenceschopnosti. Tyto reformy v zásadě vytvářejí prostor a stimul pro žádoucí využívání vědecko-technických poznatků v ekonomických systémech. Za krok reformního charakteru lze označit též finanční inovace. V současné době se tedy potřeby reforem zaměřují na vytvoření vhodných (motivujících i ochranných) prvků pro rozvoj digitální společnosti ve všech oblastech lidské činnosti; to se projeví například v podobě účinnějšího využívání a nakládání se zdroji, které máme k dispozici. Reformy též souvisejí se snahou čelit obrovským globálním výzvám a potřebou řešit zásadní strukturální poruchy, resp. vytvoření preventivních systémů jak se těmto poruchám vyhnout (demografické změny, energeticko-klimatické změny, projevy sdílení ekonomiky, chudoba a nerovnost).



Dominik Stroukal, Liberální institut

Nechme reformy na trhu

Zatímco se politici hašteří, skutečné reformy probíhají – tam venku. Když jsem před pár dny zaplatil bitcoinem za počítač, uvědomil jsem si, jak daleko jsme se za posledních pár let posunuli, přestože politika zůstala stejná a nikde na světě nedošlo k žádným reformám, které by se snažily lidem dát lepší peníze a výkonnější elektroniku.

Lidé na trhu tyhle malé reformy dělají sami. Stačí dostatečná konkurence a stabilní prostředí. Lidé se chtějí mít líp. Inovují a objevují. Reformy probíhají tam venku.

Samozřejmě, že v dobách dobrých, kdy jsou u vlády ti, které máme rádi, nám připadá smutné, že nedokážou změnit vše, co nám naslibovali. Ale je to daň za to, že v dobách špatných nemůže druhá strana snadno zpustošit půlku země.

Vedle toho politici celou dobu plánují, jak zreformovat prakticky vše, co dělají. Přitom všichni víme, že reformu počítačů či tištění knih nepotřebujeme. Porouchané jsou ty oblasti, které stát zmonopolizoval. A tak slýcháme o reformách zdravotnictví, důchodů, veřejné správy, justice apod. K žádné takové reformě ale nedojde. Systém politice vyhovuje a politici jen doufají, že se to celé sesype, až budou v důchodu.

Některé reformy ale na stole jsou. Hlasitě se mluví napříč politickým spektrem o zavedení možnosti vyvolat všeobecné referendum. Nikdo však moc neví, jak přesně by mělo vypadat. Kolik hlasů bude potřeba? Bude závazné, nebo jen poradní? Má mít lid skrze referendum zákonodárnou pravomoc? Nebo pouze jako ve Švýcarsku možnost skrze referendum odmítnout nepopulární zákony?

A není divu, že nevíme, kterou z těch variant vybrat. Jsou lepší a horší, ale každý má jiný zájem. Parlamentem tak nakonec neprojde vůbec nic, nebo kompromis, který sice nikdo nechtěl, ale byl tím jediným, na čem se všichni shodli. Možná je to dobře, že k žádným reformám nedochází. Možná se nám podařilo vytvořit konzervativní systém, který sice odmítne i ty dobré reformy, ale na druhou stranu se nepustí do těch špatných. A přiznejme si, že by politici asi tíhli více k těm špatným, takže celý tenhle systém, který reformám brání, nám nakonec docela prospívá.

Samozřejmě, že v dobách dobrých, kdy jsou u vlády ti, které máme rádi, nám připadá smutné, že nedokážou změnit vše, co nám naslibovali. Ale je to daň za to, že v dobách špatných nemůže druhá strana snadno zpustošit půlku země. Nakonec je asi dobře, že se reformy jen tak nestanou. Zbývá nám tedy jen doufat, že trh přijde s reformami sám. A lidé na trhu to dělají. Nechme reformy na trhu. Neházejme lidem klacky pod nohy.



Monitor Jana Macháčka

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!