DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. |
Debata o koronavirové krizi je podobná té o finanční krizi v roce 2008. Tehdy leckdo věštil rychlou hyperinflaci, jež ale nepřišla. Aktiva se od té doby nafukovala na akciovém a realitním trhu (to se do inflace nepočítá), což se zřejmě bude v lepším případě časem opakovat. V situaci, kdy momentálně hrozí deflační spirála a propad ekonomik o desítky procent, ale nemá smysl se tím nyní zabývat. Jaké budou dopady toho, že centrální banky (především americké a asijské) horem dolem nalévají do systému peníze?
Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen
Nákup korporátních dluhopisů
Sledujme, kam nové peníze tečou. V současnosti zvyšují likviditu bank, moc se nezmění. Banky nemají příliš kam snižovat úrokové sazby, a zejména nebudou chtít půjčovat firmám, jež nemají odbyt a už nyní jsou předlužené. Peníze se tam, kam bychom potřebovali, nedostanou. I kdyby si lidé vzali více hypotečních úvěrů, které jim banky nebudou tolik chtít dávat, pak nové peníze začnou utrácet, ale ne za nic nového. Hyperinflace nehrozí, spíše naopak. Leda že by lidé začali panikařit a okamžitým utrácením obrovsky zvýšili rychlost oběhu peněz.
Nezbyde, než nakupovat korporátní dluhopisy. Řada centrálních bank už to dělá, časem k tomu také dospějeme. Bude to mít nedozírné dopady. Zachráníme firmy, které by zachráněny být neměly, protože už před současnou krizí byly předlužené a bez odbytu. |
Důležité také je, co centrální banky nakupují. Pokud skupují státní dluhopisy, jak se plánuje u nás, jen zlevňují zadlužování vlády. To se hodí, ale situaci nevyřeší. Transfery zaměstnancům a osobám samostatně výdělečně činným pokryjí trochu jejich pokles příjmů, ale jsou k ničemu. Pokud firmy nebudou vyrábět a zaměstnance spíše dříve než později propustí. Rozhodneme-li se zachraňovat touto cestou, pak záchrana zaměstnanců musí jít společně se záchranou firem.
Nezbyde, než nakupovat korporátní dluhopisy. Řada centrálních bank už to dělá, časem k tomu také dospějeme. Bude to mít nedozírné dopady. Zachráníme firmy, které by zachráněny být neměly, protože už před současnou krizí byly předlužené a bez odbytu. Vytvoříme morální hazard do budoucna a firmy se budou ještě méně bát zadlužovat, když budou vědět, že je centrální banka zachrání.
Vytvoříme ještě více ekonomiku závislou na dluhu, ještě více se přiblížíme pomalu rostoucímu Japonsku. Krátkodobě snížíme, ale dlouhodobě budeme zvyšovat příjmovou nerovnost. Vytvořili jsme si systém, ve kterém to ale jinak řešit nepůjde.
Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu
Mírný optimismus
Rozdíl dnešní situace oproti krizi (možná spíše recesi) z roku 2008 je v tom, že se spíše podobá přírodní katastrofě, jako jsou záplavy. Správně to uvedl bývalý guvernér amerického Fedu Ben Bernanke. Bohužel si nejsem jistý, zda zcela sdílím jeho optimismus ohledně následného zotavení, neboť tato přírodní katastrofa může odhalit strukturální problémy ekonomik a kromě „přírodní“ recese můžeme zažít i skutečnou, kdy se schumpeterovskou kreativní destrukcí budeme muset zbavit nevýkonných a zastaralých odvětví a firem.
Spousta firem a jednotlivců řeší problém s cashflow, na který nemohli být v žádném případě připraveni. Prozatím proto i díky opatřením zůstávám mírným optimistou. |
Nalévání peněz do systému by mi za každé jiné situace velmi vadilo, ale v současnosti jde o správný krok. Spousta firem a jednotlivců řeší problém s cashflow, na který nemohli být v žádném případě připraveni (kdy jindy se stane, že restaurace musí zavřít všechny pobočky nejen v jedné zemi, ale téměř na celém světě?). Prozatím proto i díky těmto opatřením zůstávám mírným bernankovským optimistou.
Přál bych si, aby tato krizová opatření nebyla trvalá, ale ekonomie nás učí o takzvaném efektu západky – co se jednou v politice prosadí, nejde vzít zpět, stejně jako nemůžete jít druhým směrem proti západce. Nárůst vlád a vládních pravomocí v době krize popisuje Robert Higgs v knize Politická ekonomie strachu. Jak říkával Milton Friedman: „Neexistuje na světě nic trvalejšího než dočasný vládní program.“
Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě
Pouze inflace
Ve finanční krizi po roce 2008 očekávaná inflace nenastala, protože šlo primárně o krizi finanční, a značná část vytvořených peněz zůstala v rezervách buď nařízených centrálními bankami a zákony nebo se vytvářejících samovolně. K této sanitaci přispěla i skutečnost, že se inflace projevovala v oblastech, které index spotřebitelských cen neměří buď vůbec, nebo jen neúplně, jako jsou nemovitosti, umělecké a „vzácné“ luxusní předměty či akcie.
Jedinou cestou z velkých dluhů, které takto vznikají, musí být inflace. Vlády s centrálními bankami budou bránit tomu, aby se to projevilo sociálními dopady. Tentokrát inflaci spotřebitelských cen nezabrání, doufejme však, že najdou přiměřenou cestu k rozpouštění vzniklého dluhu do inflace, aniž by přerostla v hyperinflaci. |
Vládám se podařilo udržet měřené spotřebitelské ceny nelogicky nízko, že jsme se všichni, vedeni přízrakem třicátých let 20. století, nebáli inflace bující všude mimo spotřebitelské ceny, ale deflace, která ve skutečnosti nikdy nehrozila.
Dnešní situace je jiná. Krize není vůbec, natož primárně finanční, jde o skutečné zabrzdění ekonomik. Cena zlata dnes roste nad všechny meze, ale to nepomůže sanitaci ohromných částek, které se pouštějí do oběhu. Jedinou cestou z velkých dluhů, které takto vznikají, musí být inflace. Vlády s centrálními bankami budou bránit tomu, aby se to projevilo sociálními dopady. Tentokrát inflaci spotřebitelských cen nezabrání, doufejme však, že najdou přiměřenou cestu k rozpouštění vzniklého dluhu do inflace, aniž by přerostla v hyperinflaci.
Svět a jeho ekonomika se už mění. Bohužel se zatím zdá, že nejvíce utrpí volný trh a globalizace, čímž se situace zhoršuje. Současně se rychle zbavujeme představ, že máme zavádět zákonné (místy i ústavní) dluhové brzdy. To je dobře. Přestáváme si hrát a začínáme se starat o skutečné problémy. Zdá se, že nás tomu koronavirus učí.
Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus.
Dlouhodobě negativní účinky
Rozsáhlé nákupy aktiv před deseti lety znamenaly velký krok do neznáma. Neexistoval historický precedens, a proto se jevily teoretické obavy ohledně prudkého zesílení inflačních tlaků relevantní. Po desetiletí extrémně uvolněné měnové politiky se však hrozba hyperinflace nenaplnila. Naopak.
Inflační očekávání se nyní v eurozóně nachází na úrovni 0,8 procenta, hluboce pod aktuální jádrovou inflací ve výši 1,2 procenta. Co to signalizuje? Trh nevěří, že se Evropské centrální bance podaří v příštích pěti letech naplnit hlavní cíl, tedy zajistit růst cen mírně pod dvěma procenty.
Krátkodobě pomohou kroky centrálních bank návratu mizející likvidity a zabrání dislokacím na klíčových dluhových trzích. Střednědobě se dočkáme uvolnění měnových podmínek, jež zatím zůstávají utažené. Dlouhodobě však mohou převážit negativní účinky. |
Do slabší inflace promlouvají demografické faktory. Stárnoucí populace preferuje úspory před spotřebou. Ceny také drží na uzdě technologický vývoj. Na trhu aktiv se však extrémně uvolněná měnová politika projevila. Kdo by si před deseti lety uměl představit dluhopisy se záporným výnosem? Prudce zdražily nemovitosti a ekonomové periodicky diskutují, zda je nezařadit do indexů spotřebitelských cen.
Krátkodobě pomohou kroky centrálních bank návratu mizející likvidity a zabrání dislokacím na klíčových dluhových trzích. Střednědobě se dočkáme uvolnění měnových podmínek, jež zatím zůstávají utažené. Významně narostly zejména kreditní prémie. Tento stres v řádech měsíců odezní. Dlouhodobě však mohou převážit negativní účinky.
Přemíra peněz ve finančním systému povede k velmi nízkým výnosovým mírám ve všech třídách aktiv a způsobí neochotu firem investovat. Mezi další nepříznivé dopady patří rostoucí podíl takzvaných zombie podniků. Jde o společnosti, které generují tak málo hotovosti, že nedokáží uhradit ani úrokové náklady. Podle některých odhadů se tyto problémy týkají až 16 procent amerických firem. Levné peníze, které udržují zombie podniky při životě, v tomto případě brzdí kreativní destrukci.
Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny
Neekonomické příčiny
Tato krize je v mnoha ohledech specifická – příčinami, nemožností odhadnout její průběh a intenzitu i účinností nástrojů k jejímu zmírnění. Před deseti a více lety byla bezprecedentní expanze měnové politiky také nevyzkoušeným experimentem, kterého se mnozí obávali a varovali před ním, ale doposud žádnou hyperinflační revoluci nepřinesl. Tato zkušenost je dobrá pro současnost – ekonomika je schopná tuto injekci vstřebat.
Prvotní příčiny této krize nejsou ekonomické, proto se zvyšuje šance, že měnová opatření doplněná potřebnou fiskální expanzí zaberou, a po překonání epidemie restartují ekonomiku a relativně rychle ji vrátí do předchozích otáček |
Prvotní příčiny této krize nejsou ekonomické (například strukturální ekonomické poruchy), proto se zvyšuje šance, že měnová opatření doplněná potřebnou fiskální expanzí zaberou, a po překonání epidemie restartují ekonomiku a relativně rychle ji vrátí do předchozích otáček. Mix opatření má i zajistit, aby náhlé uspání ekonomických aktivit podnikatelské subjekty přežily. I tento smysl je naplněn. Navíc se i u nás rozšiřuje podpora kombinující měnová opatření s fiskálními, expandují záruční schémata dodávající likviditu oblastem nejpotřebnějším veřejnému zájmu.
Shrnuto, tento způsob podpory je velmi potřebný, zejména pro strukturálně zdravé ekonomiky. Otázkou je dopad těchto opatření v zemích strukturálně značně porouchaných a současně těžce postižených epidemií (v Evropě minimálně Itálie, Francie či Španělsko). Zda budou dostatečně účinná a současně zda se ještě nezvětší jejich makroekonomické nerovnováhy, neboť na nějaká významná strukturální opatření lze u nich teď na delší dobu zapomenout.
Jan Mládek, Český institut aplikované ekonomie
Zoufale málo!
Problém České republiky je zatím jiný než dopady nalévání peněz centrálními bankami do ekonomik celého světa – naše vláda si dosud neuvědomila hloubku krize a nechystá razantní kroky proti potenciálnímu propadu ekonomiky o desítky procent. Vláda navrhla zvýšení deficitu státního rozpočtu ze 40 na 200 miliard korun, parlament ho schválil a prezident podepsal. Jenže to je zoufale málo! Ze 160 miliard korun zvýšeného deficitu je však 89,8 miliardy očekávaný propad příjmů a pouze 70,2 miliardy (1,2 procenta HDP) nových peněz do ekonomiky.
Vláda navrhla zvýšení deficitu státního rozpočtu ze 40 na 200 miliard korun. Jenže to je zoufale málo! Ze 160 miliard korun zvýšeného deficitu je pouze 70,2 miliardy (1,2 procenta HDP) nových peněz do ekonomiky. U nás je však třeba do ekonomiky poslat aspoň pět procent HDP, nějakých 280 miliard korun. |
V USA prezident Donald Trump po dohodě s demokraty chystá balíček ve výši 2,2 bilionu dolarů USD, což je deset procent HDP. Pozice USA je snazší v tom, že mají světovou rezervní měnu a mohou si peníze snadněji natisknout. Budu-li velmi při zdi, u nás je třeba do ekonomiky poslat aspoň pět procent HDP, nějakých 280 miliard korun. To je téma pro současnou debatu.
Později si můžeme povídat o tom, zda se takové masivní intervence neprojeví v inflaci u spotřebního zboží či v inflaci na realitním a akciovém trhu. Jenomže inflace ve světě nastane, ať uděláme cokoliv, neboť Fed i Evropská centrální banka peníze do svých ekonomik nalejí, a ptát se nás na to nebudou. Bylo by smutné, kdyby nečinností vlády a České národní banky byl hospodářský propad ČR větší než jinde.
