Lék na nedostatek pracovní síly? Migrace

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Otázka tentokrát vychází z Monitoru JM z minulého týdne. Zjednoduším-li svůj komentář, pak pracovní trh v Německu vykazuje stejné symptomy jako ten náš. Je přehřátý, nejsou lidi. Nejsou dělníci ani zdravotní sestry. Na německém pracovním trhu chybí více než milion lidí. Financial Times nedávno napsaly, že postkomunistickým zemím střední Evropy ubývá pára proto, že růstu, který je založen na levné práci, chybí pracovní síla. Německu ale také chybí pracovní síla, přitom je nejvyspělejší ekonomikou Západu. Není tedy naše situace více způsobena provázaností naší ekonomiky s Německem než stadiem vývoje tržní ekonomiky v postkomunistických zemích střední Evropy? Prostě řečeno: Je současný nedostatek pracovních sil především postkomunistickým problémem?

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Chybí imigrační systém

Současný nedostatek pracovních sil jistě není problém postkomunistický. V této konjunktuře postihuje ty evropské země, které i předtím měly poměrně nízkou nezaměstnanost. V románské západní Evropě došlo také k podobnému snížení nezaměstnanosti, ale stalo se tak z daleko vyššího základu, takže se tam ještě stále nevyčerpala rezerva nezaměstnané pracovní síly. To se tudíž projevuje jako blahodárné snížení nezaměstnanosti a nikoli jako nedostatek lidí. Nejde také o nic příliš zvláštního: přehřátá konjunkturální ekonomika přirozeně naráží na kapacitní meze a nedostatek pracovní síly je jednou z nich. Robotizace bude jistě mít výrazný dlouhodobý vliv, ale ještě to bude chvíli trvat. K obměně produkčního kapitálu nedochází na vrcholu konjunktury, nýbrž na konci deprese, těsně před oživením; a nejinak to bude asi se zaváděním robotiky do nových oblastí. Výrazný vliv na čísla o nezaměstnanosti bude tedy robotika mít nejdříve za další tři čtvrti hospodářského cyklu, ne-li ještě později.

Vyvstává otázka, do jaké míry se máme pokoušet krátkodobě situaci řešit zvýšením imigrace. Rozhodně by bylo dobře, abychom ve veřejném prostoru přestali s panickým strachem z imigrantů a místo toho se snažili využít současné situace k tomu, abychom mezi potenciálními migranty našli takové, kteří by nám teď pomohli. Kdybychom účelově hledali, co potřebujeme, místo panikaření, prospěli bychom především sobě. Za řešení současného nedostatku pracovních sil bych to však nevydával už proto, že než to stačíme politicky dohodnout a pak zorganizovat, bude po konjunktuře a lidí už zase tolik třeba nebude. Mohli bychom však začít budovat systém pro imigraci, který se osvědčil v imigračních zemích (jako je Kanada), abychom v příštím hospodářském cyklu uměli přísun regulovat podle potřeby. Skutečnost, že jsme takový systém nevybudovali a v podstatě se jen snažíme improvizací ex post řešit nejnaléhavější problémy, nám znemožňuje efektivně reagovat, když je třeba.

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Negativní demografická křivka a trh

Společným problémem téměř všech členských států Evropské unie (ale třeba i Ruska) je dlouhodobá negativní demografická křivka. Růst obyvatelstva a zprostředkovaně i pracovní síly většiny vyspělých ekonomik zajišťuje pouze migrace. Jedná se o dlouhodobý negativní demografický trend, označovaný jako stárnutí populace. Demografické statistiky jsou jedny z nejlépe predikovatelných i v dlouhém období. 

K problému nedostatku pracovní síly lze přistoupit čtyřmi strategiemi. Všechny však vyžadují spíše dlouhodobé než střednědobé řešení. Prvním možným řešením je zvýšení domácí porodnosti, druhým dovoz pracovní síly ze zahraničí, třetím nahrazení lidské práce automatizací a čtvrtým zvýšení produktivity práce. S velkou pravděpodobností se bude jednat o kombinaci všech uvedených strategií. Je jen otázkou priorit tvůrců hospodářských politik, jaká jim bude dána váha na národní úrovni, a zda se navržený mix podaří prosadit v politické konkurenci názorů.

Pokusy o zvýšení porodnosti nejsou ve vyspělých ekonomikách příliš úspěšné. Je těžké hledat motivaci – především finanční – v zemích, kde roste životní úroveň, a větší počet dětí je považován za přítěž v profesní kariéře, možností si užívat rostoucích příjmů apod. I u druhé a třetí generace migrantů se výrazně snižuje porodnost v důsledku rostoucí životní úrovně a přizpůsobení se životnímu stylu vyspělé ekonomiky.

V případě Německa je pak diskutována schopnost začlenění více než milionu migrantů po roce 2015. Někteří nabízejí srovnání s úspěchem zapojení turecké pracovní migrace v 60 letech 20. století. V případě zemí střední a východní Evropy je uváděn příklad úspěšné integrace vietnamské komunity nebo ukrajinské pracovní migrace. Každá migrační vlna má však svou vlastní charakteristiku a dynamiku. Zkušenosti s integrací předchozích migračních vln nejsou příliš přenositelné. Integrace migrantů na trh práce je během na dlouhou trať a z tohoto pohledu velmi politicky citlivá.

V případě výrazného očekávaného zapojení automatizace a robotizace do výroby, ale i do sektoru služeb (např. právní služby, bankovnictví apod.) lze naopak očekávat výrazné snížení potřeby lidské síly a nejodvážnější odhady dokonce očekávají možnosti zkrácení pracovního týdne, případně nahrazení příjmu formou mzdy některou z forem univerzálního garantovaného příjmu všem občanům bez rozdílu věku bez nutnosti pracovat.

Poslední možností je pak větší důraz na rozvoj sektorů s větší přidanou hodnotou a rychlejším růstem produktivity práce. Méně pracujících vytváří vyšší hodnotu. Vyšší produktivity se dá dosáhnout strukturální proměnou ekonomiky nebo výše zmiňovaným procesem automatizace výroby a služeb.

S velkou pravděpodobností ale tlak na pracovním trhu vyřeší sám trh. Ekonomika se vždy pohybovala a bude pohybovat v cyklech. Dříve nebo později se tak trh vyčistí během ekonomického propadu. Důležité tak bude, zda tvůrci hospodářské politiky budou schopni v mezidobí rozhodnout a prosazovat některou z výše uvedených strategií, aby ekonomika trh práce byly připraveny na další období růstu a zvýšené poptávky po pracovní síle.

Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Nebýt montovnou

Český trh práce prožívá dobré časy a nezaměstnanost se drží na historických minimech. Nárůst poptávky podniků po pracovní síle je neobyčejně silný, což pomáhá nalézt práci i lidem s nižší kvalifikací, u kterých běžně pozorujeme spíše vyšší míru nezaměstnanosti. Díky pozitivnímu hospodářskému vývoji se nyní nacházíme v pozici, kdy poptávka po pracovní síle převyšuje její nabídku.

Podnikatelé tuto situaci využívají k tomu, aby bili na poplach a volali po dovozu levné pracovní síly ze třetích zemí v touze zakonzervovat současný stav, a tím udržet strategii české cesty nízkonákladové ekonomiky, ze které se ale naopak máme snažit vymanit. Zástupci zaměstnanců situaci naopak využívají pro hlasité volání po ukončení strategie levné práce a tlačí na růst mezd, abychom konečně alespoň o něco dorovnali podhodnocenou cenu práce, která se léty stlačování dostala hluboko pod její produktivitu. Přesně tu cenu práce, která z našich zaměstnanců udělala spíše lokaje zahraničního kapitálu než plnohodnotné zaměstnance pracující za důstojnou mzdu.

Současnou hospodářskou situaci bychom měli pragmaticky využít ke změně hospodářského modelu země, která by pomohla zaměstnancům i zaměstnavatelům. Nedostatek pracovních sil bychom neměli řešit dovozem levné pracovní síly, ale spíše přechodem k sofistikovanější výrobě, k automatizaci výroby a k větší digitalizaci procesů, tzn. konečně přejít ke dlouho vzývaného průmyslu čtvrté generace, o kterém všichni tak rádi a často mluví. Stejně tak bychom měli využít toto období pro růst mezd, které sice rostou rekordním tempem, ale stále máme obrovské regionální rozdíly, které mezi nejbohatším a nejchudším regionem činí v průměrné mzdě více než deset tisíc korun. A konečně máme využít ekonomické situace k růstu platů ve veřejné sféře, protože ve veřejných službách, jako je školství či zdravotnictví, jsou často zaměstnaní kvalifikovaní lidé bez odpovídající odměny.

Politici by také neměli přešlapovat na místě. Pokud se chceme opravdu vymanit z ekonomiky montoven s levnou prací, můžeme se například inspirovat dobrou praxí v zahraničí. Vytvořit můžeme například průmyslově-výzkumný institut po vzoru německého Fraunhofer institutu, který by pomohl v oblasti aplikačního výzkumu. Stejně tak bychom měli urychleně modifikovat systém investičních pobídek, které jsou dnes již přežité, a posunout je směrem k podpoře sofistikovanější výroby a poskytování hmotné podpory projektům s vysokou přidanou hodnotou. Zároveň s tím je na čase začít připravovat kvalifikovanou pracovní sílu v souladu s aktuálními požadavky Průmyslu 4.0 a podpořit nové formy vzdělávání (včetně duálního), které přispějí ke zvyšování schopností a dovedností našich zaměstnanců.

Je na čase přestat konzervovat minulost a konečně začít pracovat na budoucnosti. Zatím ale vidíme jen ticho po pěšině.

Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Dědictví nízkých mezd

Velice zjednodušeně lze skutečně říci, že nynější napětí na českém pracovním trhu je dáno hlavně dědictvím nízkých mezd před rokem 1989. Od té doby docházelo k poměrně slušnému trendovému zvyšování nominálních mezd, a tak zaměstnanci neměli potřebu žádat o víc, přestože v mezinárodním porovnání bylo podnikání v Česku extrémně výnosné. Svou roli nejspíš sehrál i polistopadový odpor ke sdružování v odborech.

Německo je sice pořád ještě výrazně bohatší než Česko, ale během posledních zhruba 15 let se situace tamních zaměstnanců posunula směrem k situaci jejich českých protějšků. Růst německých mezd byl ve srovnání se zahraničím a s německou produktivitou poměrně pomalý nejprve kvůli tamním reformám na trhu práce známým pod označením Hartz a později kvůli oslabení eura během evropské dluhové krize. Některé analýzy zdůrazňují také roli specifických institucí a zvyklostí na německém trhu práce.

Aktuálním výsledkem uvedených procesů je, že čeští i němečtí zaměstnanci jsou dnes mimořádně konkurenceschopní, neboli levní, a tak je po nich mimořádná poptávka. Nejjednodušším tržním řešením je v obou zemích samozřejmě zvýšení mezd a na něj navazující zvýšení cen produkce, které povede k oslabení poptávky a návratu trhu práce a celé ekonomiky zpět k normálu. Česká pracovní síla se z výrazného růstu mezd – a to i očištěných o inflaci – těší už několik čtvrtletí, zatímco ta německá na něj ještě čeká.

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Nízká nezaměstnanost i bez zásahů centrální banky

Kdybychom si najali detektiva, aby zjistil, proč je u nás rekordně nízká nezaměstnanost, našel by celou řadu otisků prstů, ale jeden velký palec by se mezi nimi vyjímal. Dnešní svět stojí a padá na měnové politice a nízkou nezaměstnanost máme zejména díky ní. A také bude mít díky ní v budoucnosti nezaměstnanost mnohem vyšší.

Celý koloběh peněz v současné ekonomice je jednoduchý a je škoda, že se o něm tolik nemluví. Kdykoliv komerční banky vytvoří skrze nové úvěry nově vzniklé peníze z ničeho, někde jsou tyto nové peníze utraceny, přičemž právě tam zvyšují ceny. A tak nám vesele roste poptávka po zboží a službách a podnikatelé mají tendenci zvyšovat ceny a navyšovat výrobu. A k té potřebují další a další lidi.

V dobách nízkých úrokových sazeb je obvykle nezaměstnanost nízká a naopak. Vyplývá to přímo z toho, jak tečou peníze. Nic složitějšího v tom není třeba hledat.

Na druhou stranu v zemích, jako je Řecko či Španělsko, je i v dobách nulových úrokových sazeb nezaměstnanost obrovská. Například Řecko s dvaceti, Španělsko s patnácti či Itálie s deseti procenty nezaměstnaných. Protože všechny jmenované země používají euro, nelze rozdíly v nezaměstnanosti svádět jen na eurozónu. Obecně platí, že vedle těžko měřitelné jiné pracovní morálky těchto jižních států lze vinu svádět zejména na rigidní zákoník práce a nízkou produktivitu. Výzkumy opakovaně ukazují, že země s nízkou nezaměstnaností mají vysoce flexibilní trh práce.

Dalo by se namítnout, že i Německo má velmi ochranářský zákoník práce. Dle OECD je druhý nejvíce ochraňující (první je Portugalsko). Mimochodem Itálii a Španělsko bychom našli na čtvrtém a šestém místě v EU. Je tedy zjevné, že svádět vše na jeden faktor nelze.

Česká republika těží z dlouhodobě flexibilního zákoníku práce, relativně nízké minimální mzdy, slušné produktivity práce a nízkých úrokových sazeb. K nižší nezaměstnanosti přispívá i specifická migrace, kdy naše největší skupiny cizinců, Slováci, Ukrajinci a Vietnamci, hledají v České republice spíše práci než pohodlný azyl, navíc tak činí v oblastech, kde nepůsobí významný vytěsňovací efekt domácích pracovníků (stavební dělníci či uklízeči). To je dlouhodobý recept na nízkou nezaměstnanost. Krátkodobě nám ale nejvíce pomáhá, že žijeme v období rekordně nízkých úrokových sazeb a zásahů centrální banky do kurzu koruny. Nízká nezaměstnanost ale tlačí na vyšší mzdy a tím i na vyšší ceny, takže postupně období levných peněz končí. Česká republika ale má na to mít nízkou nezaměstnanost i bez zásahů ČNB.

Lubomír Lízal, FEL ČVUT, CIIRK ČVUT, a člen dozorčí rady Expobank

Problém jménem regulace

Situace na trhu práce v evropských zemích vykazuje dlouhodobě značné rozdíly (před vleklou krizí, uprostřed krize, oživení atd.). Pouze malou část velkých rozdílů mezi zeměmi lze vysvětlit stavem hospodářského cyklu. Asi nejlépe tento stav ilustruje rozdíl v nezaměstnanosti mladých. Proč je v některých zemích soustavně polovina mladých nezaměstnaná, zatímco v jiných se nezaměstnanost mladých zásadně neliší od celkové nezaměstnanosti? Z těchto rozdílů nelze vinit ani hospodářský cyklus ani nedostatek mladých.

Výsledná situace je dána nejen poptávkou a nabídkou, tedy stavem hospodářského cyklu a kvalifikačním profilem uchazečů o práci, ale též regulací smluvních ujednání na pracovním trhu. Platí, že pracovní vztahy jsou regulovány snad nejvíce ze všech. Smluvní volnost je v některých zemích iluzorní. A tak je regulována nejen mzda a daňové sazby (včetně různých sazeb pojištění), tedy cena práce, ale též podmínky uzavření a ukončení kontraktu, tedy výpovědi.

Tyto regulace stojí za zásadními rozdíly mezi zeměmi. Lehká regulace, která zprvu poskytovala přiměřenou ochranu zaměstnancům, se často populisticky zvrhla. V důsledku zavedení téměř absolutní ochrany zaměstnanců se vytváří kasta vyvolených, která má chráněný kontrakt, a kasta druhořadých občanů, kteří jsou nezaměstnaní (a vlastně nezaměstnatelní). Jejich šance na získání práce alespoň v rostoucí části ekonomického cyklu zcela eliminuje regulace, která je v případě pozdějšího špatného ekonomického vývoje nedovoluje tak snadno propustit (a zachránit alespoň část podniku). Management se brání tím, že v dobrých časech nezaměstná raději nikoho nového a oželí možný růst podniku v budoucnosti.

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Otevřeme dveře migraci

Nedostatek pracovních sil není postkomunistickým problémem, je problémem každé konjunktury. Když se firmě začne dařit více, než očekávala, chvíli to trvá, než sežene nové zaměstnance, aby uspokojila zvýšenou poptávku po svém produktu. A ekonomika je součtem firem, z nichž většina (alespoň v cyklických odvětvích) zažívá boom, takže problém se násobí tím, že úspěšná firma nemůže přebírat zaměstnance neúspěšným firmám, protože jsou najednou úspěšné skoro všechny.

Logickým receptem je tak otevření hranic pro ekonomické migranty, ať už z Ukrajiny, Vietnamu nebo dalších zemí. Těmto lidem musíme jednak umožnit imigrovat, ale taktéž musíme liberalizovat trh práce (např. zvyšování minimální mzdy jde přímo proti zájmům těchto potenciálních pracovníků) a musíme liberalizovat trh s bydlením, protože tito pracovníci musí taky někde bydlet. Systém ale musí být nastaven tak, aby zase mohli bez problémů odejít, až přijde recese a firmy budou muset propouštět.

Totéž platí pro další země, neboť se ukazuje, že ani jednotný pracovní trh EU nestačí na pokrytí volných pracovních míst v konjunktuře.

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Libertarián na straně odborářů

Pokud podnik strádá nedostatkem pracovních sil, může to především signalizovat převis poptávky po jeho produkci, tj., lidsky řečeno, že podnik má víc zakázek, než dokáže obsloužit. V terminologii centrálního plánování jde tedy o to, že před branami podniku se vytvořila fronta, ve které zákazníci čekají, až na ně přijde řada. Tato interpretace nedostatku zaměstnanců může být jistě zjednodušená a zjednodušená pak může být i navazující teze, že každá fronta je důsledkem špatně nastavené ceny. V takovém případě by tedy stačilo přizpůsobit aktuální ceny tržní nerovnováze, třeba tak, jak byly fronty docela rychle zlikvidovány díky Klausově vládě, která v ČSFR ke dni 1. 1.1991 liberalizovala cenotvorbu. 

Stále stejná argumentace tedy nezadržitelně vede i k celkem zdrcujícímu závěru, že během posledních let musely být ceny někým nějak de-liberalizovány, tj. že začaly být opět někým nějak regulovány. Těžko říci, kdo by tím regulátorem dnes mohl být, nicméně mezi horké kandidáty asi patří zahraniční mateřské společnosti, které uvítají, když ceny subdodávek z ČR zůstanou, kde jsou, a místo toho naši „podnikatelé“ na vládě vylobují další příliv levné pracovní síly z Východu.

Takže pokud by tomu bylo tak, že náš pracovní trh je zdeformován zde popsaným způsobem, libertariánovi by asi nezbylo, než se v uvedené věci postavit na stranu našich odborářů.

Kryštof Kruliš, předseda správní rady Spotřebitelského fóra, z.ú. a analytik AMO

Plnou zaměstnaností vstříc novému digitálnímu údělu

Náš region historicky byl – a zřejmě i bude – ovlivňován ekonomickým vývojem v Německu. Gravitační síla německé ekonomiky bude naši otevřenou ekonomiku ovlivňovat i v budoucnu, kdy nové technologie mohou oslabit důležitost geografické blízkosti. To ukazují i průběžné výsledky aktuálně zpracovávaného projektu Asociace pro mezinárodní otázky Digital New Deal, který se věnuje pohledu předních osobností zemí Visegrádské čtyřky na vliv nových technologií na budoucnost našeho regionu. Je pro nás racionální snažit se o větší diverzifikaci exportních trhů i zemí, odkud přijímáme nové technologie a zahraniční investice. Na přehlušení gravitační síly německé ekonomiky to však stěží bude stačit, ať už vyvineme sebevětší úsilí. Naše propojenost s německou ekonomikou se zákonitě projevuje i ve výrazném vlivu na náš pracovní trh. Důvodem poptávky po subdodávkách od nás je často nedostatek pracovní síly v Německu. 

Provázanost s německou ekonomikou však zdaleka neznamená, že se potýkáme se stejnými strukturálními problémy jako Německo. Každá ekonomika má svá specifika. Nastavení investičních pobídek v České republice mělo v posledních desetiletích za hlavní cíl podpořit tvorbu nových pracovních míst. Růst zaměstnanosti byl i jedním ze zdrojů našeho ekonomického růstu. Sledování tohoto cíle odpovídalo i našemu naturelu relativně pracovitého a ve srovnání se světem poměrně rovnostářského národa. V současnsoti, kdy práci může mít v zásadě každý, nastal čas změny či alespoň doplnění cíle tvorby nových pracovních míst o zaměření na posun k produkci vyšší přidané hodnoty a vyšším příjmům obyvatelstva. To ovšem vyžaduje nejen změnu v nastavení investičních pobídek, ale změnu přístupu a myšlení všech ekonomických aktérů.

Nové technologie, jako digitalizace nebo elektronizace plateb a jejich uskutečňování v řádu vteřin, umožňují lidské kreativitě postupně vytvářet zcela nové příležitosti. Ve výrobní sféře se management podniků potřebuje naučit rozpoznávat produkční fáze, ve kterých lze promyšlenou investicí do nových technologií s přijatelnou dobou návratnosti zvýšit efektivitu práce.

Také pracovníci musí přijmout skutečnost, že požadovat vyšší mzdu vyžaduje i otevřenost k průběžnému osvojování si nových dovedností a skutečnému celoživotnímu vzdělávání. Vzhledem k tomu, že rosteme z nižších příček, je prostor k posunu na žebříčku přidané hodnoty daleko větší, než v případě Německa, které je samo celosvětově již téměř na špičce. Nepůjde jej však využít jen tak, bez našeho přičinění.

Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Naučme se žít s nedostatkem pracovní síly

Nepopírám silnou provázanost české ekonomiky (stejně jako celé střední Evropy) s ekonomikou Německa. Nedostatek pracovní síly v prosperujícím Německu a střední Evropě má opravdu hlubší kořeny než jen v sladěném hospodářském cyklu. Propast mezi počtem nabízených volných pracovních míst a práceschopných nezaměstnaných je v Česku extrémní a souhlasím, že to poukazuje na strukturální slabinu české ekonomiky – závislost na levné a (původně) dostupné pracovní síle. Ale není to jen tento faktor. Všechny zmiňované ekonomiky totiž začíná čím dále tím více omezovat stárnutí obyvatel a velmi omezená pohyblivost pracovní síly napříč Evropou (z ekonomicky slabého jihu do ekonomicky prosperujícího severu). 

Zatímco v roce 2005 až 2008, kdy česká ekonomika zažívala zlatou éru růstu, nastupovalo na trh práce každý rok zhruba 130 tisíc osob, nyní je to s bídou 90 tisíc. Domácí trh práce „vysychá“ a občané z ekonomicky slabších regionů/států Evropy se za prací stěhují spíše výjimečně. Důležitý vyrovnávací mechanismus – tj. mobilita pracovní síly – nefunguje. Firmám nezbývá než investovat do výrobních postupů méně náročných na pracovní sílu. Nakonec budeme Průmyslu 4.0 děkovat od osvobození od závislosti na dostatku (levné) pracovní síly. Na druhou stranu to bude vyžadovat nikoliv změnu kvantity, ale kvality pracovní síly (kvalifikace, dovednosti atd.).

Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny

Nepřímá souvislost

Komunistický trh práce byl mimo jiné charakteristický náročností ekonomických aktivit na pracovní sílu a vysokou mírou zaměstnanosti. To vše v podmínkách enormně vysokého podílu primárního a sekundárního sektoru na tvorbě přidané hodnoty, která navíc nemohla být volně a svobodně konfrontována s nejvyšší laťkou náročnosti světových trhů. Bědovat téměř třicet let po revoluci na přežívání komunistických reliktů je poměrně alibistické a svědčilo by spíše o nedokonalosti reformního úsilí. Ani tento problém však není černobílý.

Vysoká míra podílu zpracovatelského průmyslu na HDP je po testu nedávnou ekonomickou krizí a s vyhlídkami na budoucí vývoj považována spíše za naši komparativní výhodu. Řešením, jak si tuto výhodu ponechat (a přitom se přizpůsobit novým výzvám), je uskutečňovat investice, které materializují a kapitalizují nápady, duševní vlastnictví, podporují automatizaci a robotizaci – a tím vedou k růstu produktivity a posilování komparativní výhody bez dodatečného nároku na pracovní sílu.

K tomu je třeba vytvořit optimální podmínky. To předpokládá vysokou úroveň výzkumu a vývoje (a schopnost kapitalizovat výsledky), vysokou míru autonomie činit významná strategická rozhodnutí a je třeba rovněž vytvořit maximálně podpůrné institucionální podmínky pro uskutečnění této změny (a reinvestovat kapitál zde přítomný do dalšího rozvoje a odstranit zbytné a odrazující administrativní překážky). Potom se nebudeme muset bát ekonomického přehřávání, naopak vytvoříme prostor pro další naplňování našeho potenciálu stát se nadprůměrně vyspělou evropskou ekonomikou (když již nyní se k tomuto průměru utěšeně blížíme).