Kuponová privatizace nedopadla špatně

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Připomínáme si čtvrt století od spuštění kuponové privatizace. Jak tento experiment po 25 letech hodnotíte? Co Česku přinesl? Předběhli jsme v něčem Polsko a Maďarsko? Inspirovali jsme Rusko, tam to ale moc dobře nedopadlo. Nese po ní česká ekonomika ještě stále výrazné stopy? Já myslím, že ano. Někteří čeští oligarchové se z ní či z postkuponového limbu zrodili – třeba Petr Kellner či Pavel Tykač. Lidé a podniky v Česku ale hlavně nezískali důvěru v kapitálový trh, který se u nás patřičně nerozvinul, a přicházíme tak o dynamické impulsy. Po bitvě je každý generál, ale i tak: Co jsme měli udělat jinak a lépe?

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Neuškodila, ani příliš nepomohla

Kuponová metoda privatizace schytává kritiku (ať už oprávněnou, či neoprávněnou), jež se týká masových přesunů majetku vůbec. Značnou část této kritiky lze uplatnit i na dobu pobělohorskou nebo na francouzskou restauraci Bourbonů. Zvláštnostmi postkomunistické privatizace byly notorická podkapitalizovanost celého hospodářství, s tím související skryté předlužení téměř všech aktiv, a pak skutečnost, že v dlouhodobě netržním prostředí nefunguje míra hodnoty aktiv, takže nebylo možno zjistit skutečnou (tržní) hodnotu čehokoliv. I kdybychom přitom privatizovali prodejem do rukou zahraničního kapitálu vše, co bylo možné, a restituovali nejvíce, co šlo, zbylo by nám toho ještě dost. V této situaci byla myšlenka kuponové privatizace lákavá, protože vedle na pohled rychlého postupu privatizace nabízela i jakýsi etický prvek: patřila-li celá ekonomika „všemu lidu“, mohl si každý vybrat jistý kus a pokusit se s ním hospodařit.

Problém vznikl v okamžiku, kdy nad ekonomickými úvahami převážil politický úsudek. O kuponové knížky byl napřed malý zájem. Když jsem to tehdy slyšel, ekonom ve mně se zaradoval: čím méně lidí se chtělo zapojit, tím lépe, protože by tak vznikly malé a lépe zvládnutelné „holdingy“ a proces vytváření domorodé kapitalistické třídy by byl snazší. Účastnit se přitom mohli všichni, takže by to nebylo tak nespravedlivé jako v zemích, kde se privatizovalo jen do rukou managementu. Bohužel však převládl politický názor, že se má účastnit každý. Začala barnumská reklama. Zároveň se do kuponové privatizace začaly zahrnovat i podniky, které bylo možno prodat přímo, čímž se zbytečně komplikovala vlastnická struktura. Představa příznivců kuponové privatizace, že na její slávě musí vyhrát příští volby, tak vedla k jejímu špatnému jménu.

Příliš přínosnou při budování kapitalismu v Česku kuponová privatizace asi nakonec nebyla, avšak ani neuškodila. Skutečným pozitivem naší privatizace bylo silné užití restitucí. Naopak negativem byl bankovní socialismus, který agonii prodlužoval, a odkládání zavedení kontrol kapitálového trhu, který image kuponové privatizace s konečnou platností potopil.

Libor Žídek, Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity

Jaké byly alternativy?

Dušan Tříska říká, že žádná privatizace nikdy nebyla populární a český případ tuto pravdu jen dokládá. Nejdříve shrňme výchozí podmínky transformačního procesu, který byl pro privatizaci určující. Na prvním místě byl absolutní nedostatek kapitálu v podnicích i společnosti. Podíl soukromého sektoru na HDP se pohyboval do 5 procent. Státní úředníci vykonávali hospodářskou politiku (centrální plánování) takovým způsobem, že odhady procenta konkurenceschopných výrobků na světových trzích se pohybovaly mezi 2 až 5 procenty československé produkce. Tomu odpovídala i kvalita managementu. Podniky byly ve velké většině monopolní, o konkurenci nikdy neslyšely, bankrotovat nemohly, ale často dostávaly státní subvence (odhady až 20 procent HDP). Takový systém byl zjevně dlouhodobě neudržitelný.

Kuponová privatizace za těchto okolností představovala nejvýznamnější metodu privatizace (50 procent majetku). Její pozitiva spočívala v podobě relativní rychlosti, popularity (velká účast obyvatel), nezatížení nových vlastníků úvěry či transparentnosti. Negativa byla v tom, že nenašla skutečné vlastníky, ale jen vlastníky první, což znamenalo odklad restrukturalizace. Reformátoři (jako pan Tříska) tvrdí, že to vždy říkali, ale v materiálech z předprivatizačního období, jsem nic takového nenašel. Metoda také nepřinesla nový kapitál a management. Nejzásadnější problém byl ve špatném nastavení zákona o fondech, který umožnil vyvedení aktiv z IPF (nutno však připomenout, že největší IPF byly bankovní a ty se chovaly korektně).

Varianty

Jde jistě o podstatné vady na kráse, ale jak jsou na tom ostatní možné varianty privatizace? Představme si hypotetickou aplikaci každé metody na celý rozsah majetku první vlny – 1 500 podniků – a uvažujme klady a zápory.

Přímé prodeje domácím subjektům – našel se skutečný vlastník, který pravděpodobně udělá restrukturalizaci. Nepřinesl ale nový kapitál (spíše ho bude muset z podniku čerpat na pokrytí privatizačních nákladů) a asi ani nový management, prostor pro korupci se zásadně zvětšuje, určitě nejde o populární metodu a prodej tolika podniků se protáhne.

Přímé prodeje zahraničním vlastníkům – určitě dojde k restrukturalizaci, přijde nový kapitál a management. Ale prostor pro korupci se zvětšuje (nemám žádné iluze o chování zahraničního kapitálu), metoda je u obyvatelstva velmi nepopulární (Němci opět ovládají zemi, prodáváme rodinné stříbro...), privatizace bude trvat dlouho a hlavně zahraniční kapitál měl zájem jen o to nejlepší, co jsme měli. Co s těmi zbylými stovkami podniků, které zahraniční investoři nechtěli?

Levný prodej/odevzdání majetku zaměstnancům – asi do značné míry populární, relativně rychlá a nekorupční metoda. Nicméně restrukturalizace (tj. propouštění a zavírání) je velmi nepravděpodobné. Metoda navíc nepřináší nový kapitál a dost možná ani nový management.

A nakonec odložení privatizace na dobu až bude vhodné právní prostředí. Mojí otázkou je, jestli už máme alespoň teď ono „vhodné právní prostředí“ anebo by bylo potřeba čekat více než 25 let? Co by se realisticky dělo s podniky při odložení privatizace? Podle mě by ve většině byly „vytunelovány“. Představa, že tehdejší státní úředníci provedou zázračnou restrukturalizaci (propouštění a zavírání továren) anebo podniky aspoň pohlídají, je zcela naivní. Zvládli by to dnešní úředníci? Mimo to by nutně pokračovalo subvencování podniků ze státního rozpočtu, nepřišel by nový kapitál a ani management. Příklady ostatních zemí jen ukazují, že odklad privatizace vedl v konečném důsledku ke kolapsu nejen podniků, ale i bankovního sektoru – například Bulharsko, Ukrajina anebo nedávno Slovinsko.

Nedopadlo to špatně

Každá z metod má tedy svoje klady a zápory. Určitě neexistuje nějaká zázračná metoda, která byla přehlédnuta. Možnost předkládat konkurenční privatizační návrhy (v průměru 5 na podnik!) znamenala užití kombinace různých metod. A nakonec to nedopadlo tak špatně – vlastně stejně jako jinde (bez ohledu na metodu) – kvalitní podniky ovládl zahraniční kapitál. Jinak to (po 40 letech podkapitalizace a centrálního plánování) ani nemohlo být. Domnívám se, že hlavní „negativem“ privatizace bylo, že vytvořila bohaté, a to se v této zemi neodpouští.

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dvě poznámky

Protože jsem na uvedené téma už popsal stohy papíru, omezím se na dvě – asi jen faktické – poznámky k předloženému textu Jana Macháčka (součástí otázky Jana Macháčka byl odkaz na Macháčkův článek, který vyšel v LN – pozn. red.). Na prvním místě mu dám za pravdu, že úhlavním oponentem naší politiky byla tehdy Václavem Havlem podporovaná česká vláda, z jejíchž členů jsou v textu jmenováni Petr Pithart, Tomáš Ježek a Jan Vrba. Pro ilustraci sporu často připomínám datum 27. října 1990, kdy bylo do Kroměříže svoláno zcela unikátní jednání prezidenta a všech tří vlád (federální, slovenské a české) s tím, že jediným bodem programu byl pokus české vlády prosadit do takzvané malé privatizace předkupní práva zaměstnanců. Svoji tehdejší opozici vůči uvedenému, naštěstí neúspěšnému pokusu zde vyjádřím tak, že jej dodnes považuji za mimořádně agresivní útok na kapitalistickou podstatu nově utvářené společnosti, a to zejména s ohledem na zmíněné časové, organizační a personální okolnosti uvedeného jednání.

Rovněž druhou poznámku začnu souhlasem. I já mám za to, že v Rusku jsme výrazně inspirovali skupinu vládních ekonomů sdružených kolem Jegora Gajdara, do níž patřili Anatolij Čubajs, Maxim Boycko, Dimitrij Vasiljev, Boris Fjodorov atd. Jejich kuponová privatizace byla samozřejmě provedena docela svérázně, nicméně považovat její výsledek za neúspěch může pouze ten, kdo pořád ještě nepochopil rozměr řešeného problému. Připomeňme tedy, že nejen na Rusko, ale zejména na něj dopadla tíha skutečnosti, že v zásadě přes noc se rozpadalo jedno velké a naftou obdařené impérium a že už jen proto se přinejmenším polovina kontinentu začne obracet vzhůru nohama. Doporučit zde mohu například sborník z října 2014: The Great Rebirth: Lessons from the Victory of Capitalism over Communism, ze kterého lze celkem rychle dovodit, že problém, který tehdy střední a východní Evropa vyřešila (ano, vyřešila), je v podstatně vyšší váhové kategorii, než zatím stále nevyřešená předluženost Řecka.

V této souvislosti tedy může překvapit dnešní vyhrožování technickou nezvládnutelností takových událostí, jakou se i u nás kdysi stal exit člena unie. Zejména když v důsledku rozpadů tohoto typu jsme tehdy ve střední a východní Evropě museli rozdělit nejen společné měny, ale i – co zejména – společné majetky, mluvíme-li zde o smyslu a významu privatizačních metod.

Pavel Kohout, Partners

Nákladné omyly s následky

Kuponovou privatizaci jsem zažil jako analytik privatizační společnosti. Mám na ni jasné vzpomínky i názor.

První fáze – rozdělení akcií na základě kuponů – byla brilantní. Podotkl bych, že informační systém pro tento účel byl vytvořen v rekordně krátké době, byl bezchybně funkční a nepředražený. To vše bez veřejné zakázky!

Druhou fází byl vznik kapitálového trhu na bázi rozdaných akcií. Zde se ukázalo, že investiční privatizační fondy s právní subjektivitou byly katastrofální omyl. Během roku 1995 gradoval boj o nepřátelská převzetí řady fondů, přičemž akcionáři mnohých z nich přišli o hodně. Tunelovalo se ve velkém, což mělo i politické důsledky. Začal úpadek pravice, zejména ODS, a nástup sociální demokracie a levice vůbec. Kdyby kapitálový trh byl veden jinou cestou, pravděpodobně by ODS byla stabilní vládní stranou jako sociální demokracie ve Švédsku – o tom jsem pevně přesvědčen.

Dalším nákladným omylem byla neexistence nezávislých depozitářů a nezávislého dozoru nad trhem. V normální společnosti tyto instituce fungují jako antivirus v počítači. Depozitář může zablokovat podezřelý obchod, který vypadá pro spravovaný fond očividně nevýhodně. Nic takového v 90. letech ještě neexistovalo, i když ve vyspělém světě šlo o standardní praxi.

Dnes se pamětníkům 90. let těžko vysvětluje, že moderní fond nelze vytunelovat, neboť existují tři linie obrany: nezávislý depozitář, dozor na trhem a nezávislý audit. Kromě toho neexistuje riziko nepřátelského převzetí. Skeptiky už ale nikdo nepřesvědčí, že český kapitálový trh má smysl. Jsou to škody, jejichž následky se potáhnou ještě desítky let.

Občas si stěžujeme, že dohled nad trhem prováděný ČNB je příliš přísný. Asi skutečně je, ale ve srovnání s opačným extrémem je přehnaná přísnost nepochybně menší zlo.

Miroslav Radiměřský, Mendelova univerzita v Brně

Metoda nebyla chybná. Jiná otázka je následný vývoj.

Kuponová privatizace má své místo v moderních českých dějinách jisté. Je s ní spojen i mýtus, často až neopodstatněně negativní. Česká ekonomika byla prý rozkradena. Jistě, stalo se mnoho špatného, ale jak ukazují případy Maďarska a Polska, těžkosti přicházely nezávisle na zvolené metodě. Velkou část prohřešků lze navíc dát za vinu spíše následnému vývoji než zvolené metodě.

Pro hodnocení privatizace je třeba brát v potaz bezprecedentní situaci, která tehdy byla, a cíl. Podniky se nedaly prodat jinam než do zahraničí, nebo domácím pohlavárům. Vzhledem ke komplexnosti problému byl cíl nastaven co nejjednodušeji: převrátit státní vlastnictví do soukromého bez ohledu na výsledek. Mělo jít o startovní výstřel, který je nutný, aby dál mohla působit tržní evoluce. Takto stanovený cíl privatizace naplnila, ať už si o něm myslíme cokoliv, a víru v tržní evoluci považujeme za sebenaivnější.

Druhou otázkou je použitá metoda. Tady do hry vstupují bezprecedentní podmínky té doby. Chyběly peníze, chyběly zkušenosti, tím pádem chyběly možnosti. Prodat firmy do zahraničí by byl zase politický problém. V této situaci byla kuponová privatizace zajímavým řešením.

Cíl byl splněn a použitá metoda nebyla chybná. Následný vývoj je ovšem již na jinou debatu. Česko nese jeho stopy dodnes. Stačí se podívat na nejmajetnější spoluobčany. U velké většiny je u původu jejich majetku napsáno: privatizace.

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Přehnaná očekávání

Kritika kupónové privatizace vychází především z přehnaných a nenaplněných očekávání. Pokud si představíme stav společnosti, stav ekonomického myšlení a politiky na začátku 90. let, nemůžeme zpětně očekávat, že cílem kupónové privatizace bylo něco jiného než změna statistik. Tedy převedení majetku z kolonky státní do kolonky soukromé. To měl být i hlavní signál vůči zbytku vyspělého světa – rychlý přechod z centrálně plánované ekonomiky s téměř stoprocentní kontrolou státu na ekonomiku s převažujícím soukromým vlastnictvím.

Očekávání společnosti však byla mnohem větší než pouze rychlá změna dvou kolonek ve statistických ročenkách. Občané (vlastníci kupónových knížek) očekávali, že se stanou vlastníky podniků s právem rozhodovat o jejich budoucím směřování. Ekonomové si od privatizace slibovali rychlou restrukturalizaci podniků, reorientaci na západní trhy a růst životní úrovně. Tvůrci hospodářské politiky pak rychlý přechod na západní formu tržních vztahů.

Občané bez informací

Očekávání všech výše uvedených subjektů však byla přehnaná. Občané neměli téměř žádné informace o reálné situaci nabízených podniků a vesměs neměli ekonomické vzdělání upotřebitelné pro chápání fungování tržní ekonomiky. Bylo tak zcela nerealistické očekávat, že by se noví vlastníci mohli podílet na transformací vlastněných podniků a jejich řízení. Akcionářská struktura přitom byla silně rozdrobena.

Ekonomové podcenili fakt, že kuponová privatizace sice změní vlastnickou strukturu, ale nepřinese kapitál a know-how potřebné k restrukturalizaci podniků. Bylo pouze pár jednotlivců, kteří měli dostatečné jazykové vybavení a kontakty potřebné k proniknutí na západní trhy.

Tvůrci hospodářské politiky podcenili fakt, že samotná změna formy vlastnické struktury bez dostatečné zásoby kapitálu na nákup technologií povede k rychlé transformaci výroby i zahraničního obchodu.

Kupónová privatizace tak zůstala především nástrojem ochoty nových trhů připravit své ekonomiky na vstup západních investorů prostřednictvím co nejrychlejšího převodu státního vlastnictví na vlastnictví soukromé. Pokud odhlédneme od všech dalších diskutovaných nedostatků, kupónová privatizace výše uvedený cíl naplnila. Česká ekonomika se díky přílivu zahraničního kapitálu zařadila mezi standardní tržní ekonomiky s vysokou orientací obchodu na západní trhy.

Jakmile jsou očekávání vyšší než umožňuje realita, jako tomu bylo v případě kupónové privatizace, zůstane mezi všemi zúčastněnými subjekty hořká pachuť a snaha ukázat, že jiná strategie by vedla k lepším výsledkům.

Bez experimentu

Naneštěstí ekonomie na rozdíl od přírodních věd nenabízí možnost experimentu, kdy do jedné zkumavky dáme mix chemických látek, do druhé dáme mix jiný a čekáme, který výsledek bude lepší. Ekonomie si podobný experiment i s ohledem na velká zpoždění mezi rozhodnutím, jeho implementací a výsledkem nemůže dovolit. Nezbývá tak než volit nevyzkoušená řešení a až s velkým odstupem zhodnotit, zda to byla ta nejlepší možná varianta. To už je ale většinou velmi pozdě na jakoukoliv změnu výchozích parametrů pokusu. Historie nám přitom ukazuje, že jsou mnohem horší a déle trvající experimenty s negativními dopady na ekonomiku a společnost, než byla kuponová privatizace. Příkladem může být sovětský ekonomický koncept, systém v Severní Koreji, ekonomický experiment venezuelské vlády Huga Chaveze, případně Kuby Fidela Castra.