Lidovky.cz

Krizi eurozóny vyvolalo i porušování pravidel

USA

  15:35
Krizi eurozóny údajně selhání vlády nebo trhu. Je ale i možná důsledkem krize institucionální. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Když to uznáme, bude se, nebo nebude lépe hledat konsensus?

Krize eurozóny. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

V Česku se lidé většinou shodnou, že krizi eurozóny zapříčinily vlády, které se příliš zadlužily. To si myslí i řada lidí na Západě, ale podle profesora ekonomie Petera Bofingera na Voxeu.org převládající akademický názor praví, že především šlo o gigantické selhání trhu v letech 2000 až 2008, protože trhy a banky nerozlišovaly rizikovost státních dluhopisů. Navzdory tomu připouští, že zformovat potřebný konsensus mezi oběma skupinami ekonomů je skoro nemožné.

Já osobně cestu ke konsensu nabízím. Obě skupiny – selhání trhu, selhání vlády – by se mohly shodnout, že krize eurozóny je rovněž krizí institucionální – chybí společný dluhopis, společná daň, společné pojištění vkladů, ministerstvo financí eurozóny. Když to uznáme, bude se, nebo nebude lépe hledat konsensus?



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Ideologická tvrzení

„Krizi eurozóny“ určitě především nezpůsobilo vysoké zadlužení vlád – už proto, že jak v eurozóně, tak mimo ni není žádná korelace mezi výší veřejného dluhu a jakkoli zvolenou mírou „krizovosti“.

Irsko a Island vypadají jako výjimky jen proto, že jejich vlády převzaly nerozumně velkou část soukromého dluhu, čímž vyvolaly přechodnou krizi, z níž se však brzy dostaly. Řecko je zvláštní případ.

Zároveň však nelze tvrdit, že selhal trh, protože suverénní státy jsou jakoby z definice „too big to fail“, takže kolem nich trh tak docela nefunguje, respektive tržní chování správně předpokládá, že investice do nich je mimořádně bezpečná. Obě tato tvrzení jsou ideologická a snaží se připsat vinu tam, kde ji ta či ona ideologie předpokládá.

Pokrytí institucionálních mezer

Bezprostřední příčinu krize eurozóny vidím v tom, že při vzniku eura nebylo domyšleno mnoho aspektů měnové unie. V optimistické náladě kolem Maastrichtu se předpokládalo, že až se problémy objeví, donutí situace členské země Evropské unie, aby je vyřešily. To se ostatně teď vlastně děje, jenže si to asi tehdy nikdo nepředstavoval tak zle.

Teď se konečně snaží Evropská unie institucionální mezery pokrýt, ale je to mnohem těžší, než by to bylo bývalo na začátku

Zejména proto nebylo jasné, co se má stát, není-li členská země EU schopná platit své dluhy. Tržním řešením by byl bankrot, ale ten nikdo nepředpokládal, byť byl dříve dost běžný, a zejména Řecko zbankrotovalo v minulosti v každé generaci snad aspoň jednou. Komunitárním řešením by byl transfer, respektive převzetí dluhů EU, jak se stalo v USA po válce o nezávislost koncem 18. století. To však je zakázáno onou „no bail-out clause“.

Trh byl zcela rozumně optimistický: ať jsou takzvaná pravidla jakákoli, bude-li nutno, nějak se to zařídí a státy nezbankrotují. Však se to také tak vyvinulo. Teď se tedy konečně snaží EU institucionální mezery pokrýt, ale je to mnohem těžší, než by to bylo bývalo na začátku. A ostatně do řešení státních bankrotů se dosud nikdo nepouští.

Dvě nebezpečné vlastnosti

Evropská unie od počátku trpí dvěma nebezpečnými vlastnostmi. Za prvé, častěji, než je správné, přijímá jako kompromis mezi stanovisky řešení vhodné jen za určitých okolností – řečeno jinak, nepřipravuje se na problémy, nepíše „plán B“. Podle Murphyho zákona však, „co se pokazit dá, pokazí se“.

Evropská unie častěji, než je správné, přijímá jako kompromis mezi stanovisky řešení vhodné jen za určitých okolností. A když se věci vyvíjejí jinak, než se myslelo, rychle se opouštějí pravidla a jedná se voluntaristicky.

Za druhé, když se věci vyvíjejí jinak, než se myslelo, rychle se opouštějí pravidla a jedná se voluntaristicky. Taková řešení mohou být v praxi sama o sobě rozumná – zavrhované pravidlo může nevyhovovat vzniklému problému –, ale vytváří to chaos, jehož dodatečné řešení zbytečně vyčerpává sílu EU a ohrožuje důvěryhodnost evropského projektu.

Příkladů je mnoho v postupu při krizi eurozóny i při krizi migrační, ale i dříve při odsunutí sankcí podle fiskálního paktu, když se to hodilo Francii a Německu, nebo když bylo dovoleno Řecku lhát o svých hospodářských číslech.

Je třeba dobudovat institucionální strukturu eurozóny co nejdříve, a to včetně instituce bankrotu. Pak trh usoudí, že řecký dluhopis není totéž co německý, a bude fungovat. A bude možno řešit dluhy standardně. Zdá se, že vývoj v eurozóně tam spěje. Otázka pro nás v Česku je, zda je natolik výhodné, jak si mnozí u nás myslí, že se z tohoto procesu vynecháváme.



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Důsledek opomíjení známých procesů

Položená otázka je velmi podobná známému dilematu o slepici a vejci. I zde je těžké jednoznačné označit jediný subjekt, který svým jednáním zapříčinil krizi eurozóny.

Řadu indicií, které ukazovaly na narůstající nerovnováhy od samotného počátku zavádění společné měny euro, podcenili jak analytici finančních trhů, tak makroekonomové i političtí lídři.

Chyba ekonomů

Dnes s ohledem na krizi eurozóny máme sklon zapomínat, že projekt ve svých prvních letech byl „oslavován“ nejen politiky, ale i ekonomy jako úspěch. Stačí se podívat na studie hodnotící prvních deset let eurozóny zveřejněné ještě v roce 2008. I američtí ekonomové, kteří byli v devadesátých letech velmi skeptičtí k možnosti úspěchu měnové unie mezi členskými zeměmi EU, si začali „sypat popel na hlavu“ a uznávali, že projekt se navzdory jejich skeptickým očekáváním zdařil.

Ekonomové ignorovali narůstající deficity periferních států eurozóny s argumentem, že v měnové unii dílčí deficity nehrají roli, protože důležitá je vyrovnaná bilance měnové unie jako celku

Této euforii částečně podlehli i analytici finančních trhů. Především z hlediska amerických analytiků se po zavedení jednotné měny stala eurozóna jedním celkem, kde není nutné rozlišovat ekonomický vývoj jednotlivých členů. Stačí sledovat eurozónu a její ekonomické ukazatele jako celek. I díky úspěšné politice Evropské centrální banky tato pozice vypadala velmi stabilně a nebyl důvod k panice.

Podobné chyby se dopustili také ekonomové. Každá základní učebnice makroekonomie říká, že nejlepším indikátorem ztráty konkurenceschopnosti je vývoj deficitu běžného účtu platební bilance vzhledem k hrubému domácímu produktu. Navzdory tomu ekonomové ignorovali narůstající deficity periferních států eurozóny s argumentem, že v měnové unii dílčí deficity nehrají roli, protože důležitá je vyrovnaná bilance měnové unie jako celku.

Jakékoliv dílčí deficity jsou v měnové unii vyrovnány toky kapitálů ze zemí s přebytkem do zemí s deficitem. Nízké úrokové sazby byly „oslavovány“ jako jeden z největších přínosů společné měny bez jakýchkoliv obav z nafukování bublin – například na trzích nemovitostí.

Potřeba kontrolních mechanismů

I političtí lídři eurozóny mají máslo na hlavě. Zpětně lze dohledat komentáře lídrů Francie i Německa, kteří si byli vědomi, že měnová unie nevybavená bankovní a fiskální unií bude ohrožena v době krize a výskytu asymetrických šoků. Jelikož však neexistovala politická podpora dalšímu sdílení kompetencí na nadnárodní úrovni, odložily kompletaci měnové unie a diskusi o vytvoření potřebných ochranných mechanismů na „lepší“ dobu.

Nezbývá než doufat, že před příchodem další krize bude eurozóna vybavena mechanismy, které tvůrcům hospodářské politiky umožní nejen kontrolu požáru, ale budou jej i schopní uhasit v samém počátku s minimem škod

S ohledem na uvedené skutečnosti je krize eurozóny pouze zviditelněním procesů, které finanční trhy, makroekonomové i političtí lídři dobře znají, pouze je z různých důvodů dlouhodobě ignorovaly.

Pokud se politické reprezentace členských zemí eurozóny neshodnou na dokončení procesu měnové integrace – nevybaví měnovou unii společným rozpočtem, postem silného ministra financí nebo žádaným společným pojištěním vkladů –, již nikde nenastane pro země periférie eurozóny pověstný „ráj na zemi“, který zažívaly v letech 1999 až 2007. Finanční trhy budou nadále velmi citlivě posuzovat rozdílná rizika členských zemí eurozóny.

Nezbývá proto než doufat, že před příchodem další krize bude eurozóna vybavena mechanismy, které tvůrcům hospodářské politiky umožní nejen kontrolu požáru, aby se nerozšířil na ostatní budovy, ale budou jej i schopní uhasit v samém počátku s minimem škod.



Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel

Systémové selhání

Krize eurozóny představuje natolik komplexní a vzájemně propojené téma, že při nejlepší vůli zřejmě není možné identifikovat její jednu jedinou příčinu. Pro tento účel má možná smysl učinit rozdělení na příčiny a spouštěče, zejména proto, že vlastní krizi eurozóny souběžně doprovázela nejhlubší ekonomická recese za mnoho uplynulých desetiletí.

Je možná vhodné se také pokusit definovat, co to je (byla) krize eurozóny, jež by neměla být zaměňovaná s recesí a. Za krizi eurozóny je možné označit projevy, které přímo souvisejí se selháním prvků, na kterých byla a je založená, a následků, jež toto selhání vyvolalo.

Poměrně příznivé podmínky

Jednou z klíčových příčin krize bylo soustavné porušování pravidel Paktu stability a růstu, jejich neustálé rozmělňování a naprosté neuplatňovaní nápravných a sankčních procedur. Toto porušování nejen vedlo k bezprecedentnímu zadlužení veřejné sféry, ale i vysílalo signál sféře soukromé (domácnostem i korporacím), že život na dluh je normální a zabývat se jeho splácením zbytečné.

Opatření, jež eurozóna i celá hospodářská politika EU přijaly v uplynulých letech, pak vytvářejí poměrně příznivé podmínky, aby se eurozóna do podobné krize stejně rychle a snadno nedostala

Druhou příčinou pak je zcela chybné pojímání rizika v důsledku iluze, že riziková prémie v celé eurozóně je stejná či velmi podobná. Tento faktor lze opravdu především přičíst trhům, přičemž lze spekulovat o jeho důvodech. Třetí důvod může spočívat v chybějícím instrumentáriu, kterým eurozóna disponuje nyní, ale nedisponovala před rokem 2008 – sem spadá jak Evropský stabilizační mechanismus, tak celý systém koordinace hospodářských politik v rámci evropského semestru.

Omezená funkčnost těchto prvků společně s nárazem recese coby spouštěčem pak uvrhla eurozónu do krize, kdy se její systémové selhání naplno odhalilo, když předtím bylo částečně překryto relativně slušnou růstovou výkonností. Opatření, jež eurozóna i celá hospodářská politika EU přijaly v uplynulých letech, pak vytvářejí poměrně příznivé podmínky, aby se eurozóna do podobné krize stejně rychle a snadno nedostala.



Pavel Kohout, Partners

Mylná dominantní myšlenka

Součástí krize eurozóny nepochybně bylo selhání trhu: jedno z nejmasivnějších v historii vůbec. V prosinci 2010 jsem pro Lidové noviny napsal v rámci seriálu Dramata a frašky ekonomie následující:

„Evropští obchodníci s dluhopisy se ocitli v nové situaci – na trh byla uvedena nová společná měna. Nedostatek zkušeností přiměl trh, aby uvěřil tvrzení politiků: že euro znamená éru trvalého bezpečí a konec finančních krizí. Když se pak ukázalo, že šlo o omyl, trhy se opět ocitly v nové situaci.

Aby si vynahradily předchozí řadu let klidu a letargie, začaly pro změnu šílet. Kolektivní moudrost trhů se ztrácí, jakmile neexistuje nezávislé myšlení. Když všichni jednají pod vlivem jedné dominantní myšlenky, ovlivňují se navzájem a utvrzují si své přesvědčení, moudrost trhů se mění v hloupost.“

Poučení od USA

Trh ovšem selhal proto, že uvěřil jedné dominantní myšlence, což byla víra, že společná měna je docela dobrý nápad pro ekonomiky natolik rozdílné, jako je Německo a Řecko, Portugalsko a Finsko či Francie a Estonsko. Nebyl to dobrý nápad a výsledky byly znát během jediného desetiletí od zavedení eura.

EU by se měla od USA poučit, že je lepší dát členským státům trochu více volnosti, aby se dokázaly se svými problémy poprat samy

Tato mylná dominantní myšlenka nicméně žije a je doprovázena dalšími omyly. Včetně víry, že stačí zavést společný evropský dluhopis, společnou daň z příjmů, společné pojištění vkladů, ministerstvo financí eurozóny. Kdepak, nestačí. I kdyby všechny tyto kroky byly zavedeny, eurozóna by stále zůstala neoptimální měnovou oblastí se všemi riziky, jež z toho vyplývají.

Ani existence federálních institucí nezabránila před několika lety Kalifornii, aby se dostala na okraj bankrotu. Kalifornie použila jako východisko tisk nouzových papírových peněz, což je krok, který chtělo provést v roce 2015 Řecko, ale Berlín to zakázal. V tomto smyslu by se EU měla od USA poučit – je lepší dát členským státům trochu více volnosti, aby se dokázaly se svými problémy poprat samy.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Nejde o to, co si kdo přeje

Přiznejme, že diskuse o jednotné evropské měně jsou trochu nuda. Nicméně snad neuškodí připomenout několik jmen, která s tímto tématem souvisejí. Předně a z čistě technického hlediska je to Robert Mundell (Nobelova cena 1999), který nejlépe zformuloval kritéria optimality měnové zóny neboli technické parametry, za nichž dává smysl jednotnou měnu zavádět, či alespoň tolerovat.

V návaznosti uveďme Ronalda Coase (Nobelova cena 1991), který hledal optimální velikost firmy, a tím i impérií a nadnárodních unií. Milton Friedman (Nobelova cena 1976) zase hájil politiku flexibilního měnového kurzu s tím, že měnová unie je extrémním případem pravého opaku – kurzu fixního.

Kulturně-politická otázka

V této souvislosti může stát za zmínku, že se tím Friedman střetl – na pravici ekonomické vědy – s rakouskou školou, která měla za to, že fixní kurz zabrání vládám, aby kompetitivní devalvací zakrývaly nezodpovědnost hospodaření. Takovou argumentaci předvedl například Jesús Huerta de Soto Ballester před pár lety v Praze na výroční konferenci Mont Pelerin Society.

Je reálné očekávat, že v Evropě někdy vznikne to, co by bylo možné považovat za evropský politický národ, tedy společenství založené na nikým nevynucované solidaritě Severu s Jihem a Západu s Východem?

Další na řadě je kulturně-politická otázka: Je reálné očekávat, že v Evropě někdy vznikne to, co by bylo možné považovat za evropský politický národ, tedy společenství založené na nikým nevynucované solidaritě Severu s Jihem a Západu s Východem? Na toto téma nám zase nedávno na půdě CEVRA do duše (a mnohým z duše) promluvil George Friedman, zakladatel think tanku Stratfor.

Shrnuto a podtrženo, nejde o to, co by si kdo přál a co by se komu třeba i líbilo, ať už jde o společnou měnu či centrální plánování. Rozhodování člověka totiž vymezují nejen jeho preference, ale i takzvaná omezení. Například socialistům byla skutečně smrtící rána zasazena díky důkazům o nemožnosti spočítat bilanční tabulky, které kdysi vnucoval Wassily Wassilyovich Leontief (Nobelova cena 1973).



Kryštof Kruliš, analytik Asociace pro mezinárodní otázky

Pokřivený trh

Šlo o selhání trhu? Jak se to vezme. Banky dlouho půjčovaly Řecku a dalším zemím v podobném postavení skoro za stejných podmínek jako Německu. A to i v situaci, kdy už řecký dluh navzdory „potěmkinovské“ fasádě řecké oficiální statistiky měl být řádnému hospodáři podezřelý.

Neexistovala však jasná, dopředu daná pravidla pro řešení situace neudržitelného státního dluhu a pádu velkých systémových bank, které do takového dluhu investovaly. To umožnilo, aby věřitelé na takto pokřiveném trhu bez pravidel mohli dlouho spekulovat, že nakonec nebudou držet „černého Petra“.

Lepší Evropa

Tato spekulace řadě z nich vyšla a „černého Petra“ si od nich pod tlakem situace nakonec převzal erár všech zemí eurozóny v podobě různých záchranných fondů. Samozřejmě, že na počátku všeho je nezodpovědnost vlád předlužených států, protože bez jejich ochoty se dále zadlužovat by k takovým spekulacím nebyl prostor.

Evropa jasných a vymáhatelných pravidel by byla lepší, než Evropa, kde se všichni vzájemně osočují z údajného nedostatku „solidarity“

Je proto důležité, aby součástí reakce nebylo jen záplatování děr, ale i férovější nalajnování hřiště do budoucna. Je třeba napříště omezit možnost morálního hazardu všech hráčů. Evropa jasných a vymáhatelných pravidel by byla lepší, než Evropa, kde se všichni vzájemně osočují z údajného nedostatku „solidarity“.

Lze připomenout, že jízdní řád reforem eurozóny před necelým rokem načrtlo pět předsedů evropských institucí, takzvaná zpráva pěti předsedů. Podle tohoto plánu je eurozóna v polovině první fáze nazvané „prohlubování prostřednictvím činů“. Od července 2017 má následovat druhá fáze – zavádění konkrétních právních pravidel – a vše by mělo být hotovo do roku 2025. Například odstartování evropského systému pojištění vkladů (EDIS) však bylo slíbeno již v první fázi.

Dopad na Česko

Euro je měnou 330 milionů občanů žijících v 19 státech. Česká republika sice eurem neplatí, ale řada velkých transakcí se v euru již nyní provádí. Zejména naši exportéři často mají v euru nejen příjmy, ale i úvěry u bank.

Česka se nově zaváděná a zvažovaná pravidla hry eurozóny dotýkají

Nezapojili jsme se zatím ani do bankovní unie. S tímto krokem ostatně otálejí všechny země mimo eurozónu, pro které je zapojení dobrovolné. Navzdory tomu se nás nově zaváděná a zvažovaná pravidla hry eurozóny dotýkají.

Tím spíš, když na základě evropského pasu finančních institucí na našem území působí řada organizačních složek bank ze zemí eurozóny, jež podléhají nejen jednotnému dohledu podle nových pravidel, ale budou i podléhat evropskému systému pojištění vkladů, až bude přijat.



Monitor Jana Macháčka
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.