Lidovky.cz

Každá krize je nová

USA

  18:28
Podle článku agentury Bloomberg chceme-li porozumět dnešní globální ekonomice, máme se podívat o 80 let zpět. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Opravdu se dnešní globální ekonomika podobá ekonomice 30. let? Jak se vám paralela s 30. lety jeví?

Podobá se dnešní ekonomika té z 30. let? foto: Richard Cortés, Česká pozice

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Agentura Bloomberg přinesla zajímavý článek, který upozorňuje na to, že globální ekonomika se v mnoha ohledech podobá stavu před osmdesáti lety, tedy stavu 30. let. Jako tehdy je růst držen na uzdě firmami neochotnými utrácet, nízkými inflačními očekáváními a vládami neochotnými k fiskální expanzi.

Příčinou je stále ještě finanční krize roku 2008, její dluhová kocovina, následné „odpákovávání“ (firmy se zbavují úvěrové zátěže) a deflační tlaky. Jak se vám paralela s 30. lety jeví?



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Obtížné hledání paralel

Současná ekonomika není srovnatelná s ekonomikou 30. let. Liší se velikostí veřejného sektoru a úrovní přerozdělování přes veřejné rozpočty. Například federální výdaje USA se tehdy pohybovaly do maximální úrovně 10 procent hrubého národního produktu (HNP), respektive došlo k nárůstu z původních 3 procent před krizí na 10 procent HNP. Hlavními nástroji byly veřejné investice, zavedení dávek v nezaměstnanosti a vyplácení starobních důchodů, později armádní zakázky. Velká deprese stojí za zrodem sociálního státu. Během druhé poloviny 20. století vzrostla velikost federálního rozpočtu USA na 20 procent a během poslední krize na 25 procent HNP. Přerozdělování na národní úrovni ve většině členských zemí EU je ještě větší. V průměru se pohybuje mezi 40 až 60 procenty hrubého národního důchodu (HND).

Stát a veřejné rozpočty sehrály významnou roli ve stabilizaci krize. Během krize 30. let došlo k mnohem většímu nárůstu nezaměstnanosti než během současné krize (s výjimkou několika zemí typu Španělska a Řecka). Důvodem je poměrně velká zaměstnanost ve veřejném sektoru, kde během krize nedochází k výraznému snižování počtu zaměstnanců. Zaměstnanost ve státním sektoru a rozvinutá sociální síť (důchody, sociální podpory) jsou stabilizátorem krizí a spotřeby domácností.

Armádní zakázky nehrají roli

Odlišností je i význam armádních zakázek jako formy fiskálního stimulu v době před 2. světovou válkou. Během současné krize nehrají žádnou roli, naopak většina členských zemí NATO investuje dokonce méně, než přislíbila.

Jestliže ve 30. letech byl velký prostor pro budování dopravní i energetické infrastruktury, počátek 21. století ve vyspělých ekonomikách naráží na bariéru dalšího růstu.

Během krize 30. let došlo k bezprecedentnímu nárůstu ochranářských opatření a nástrojů podpory konkurenceschopnosti na úkor obchodních partnerů (takzvaných politik typu „ožebrač svého souseda“). Před válkou téměř nastal kolaps mezinárodní obchodní výměny a mezinárodních toků kapitálu. Současná krize měla naopak pouze minimální dopady na růst protekcionismu.

Posledním faktorem, který zmíním a který odlišuje krizi 30. let od krize dnešní, je schopnost vlád financovat velké infrastrukturní projekty. Jestliže ve 30. letech byl velký prostor pro budování dopravní i energetické infrastruktury, počátek 21. století ve vyspělých ekonomikách naráží na bariéru dalšího růstu. Projekty typu alternativních zdrojů energie nejsou připraveny či neexistuje dostatečně propracovaná technologie, projekty nových dopravních technologií naráží na podobné problémy. Svět se dnes vyznačuje vylepšováním existujících technologií než inovativními průlomy.

Mohli bychom vyjmenovat i další odlišnosti, které neumožňují přímé srovnání krize 30. let a krize z počátku 21. století. Hledat paralely je obtížné. Nové krize se totiž vyznačují vlastními specifiky a dynamikou vývoje, což dělá jejich srovnání komplikovaným a jejich řešení unikátním.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Institucionální paměť brání opakování nejhorších chyb

Velké hospodářské krize se sobě podobají. Nejnebezpečnější aspekt, který je pojí, je skutečnost, že přicházejí po mimořádné konjunktuře, a tudíž vedou k hlubokému zklamání. Zdá se, že přicházejí po uplynutí průměrné délky lidského života (dnes 80 let, dříve 60 let). Nabízí se spekulace, zda cyklus, jehož jsou součástí, nějak nesouvisí s fungováním lidské paměti. Pesimista může dodat, že nám jejich návrat potvrzuje platnost známého výroku: jediné, čemu nás dějiny učí, je skutečnost, že se z dějin ničemu neučíme.

Institucionální paměť rovněž limituje opakování nejhorších chyb: například tendence utahovat šrouby v okamžiku nejhorší krize je výrazně slabší než v 30. letech.

Vývoj velkých krizí – současná krize, krize 30. let, krize 70. let 19. století atd. – však vykazuje nejen podobnosti, které cituje agentura Bloomberg, ale i řadu významných odlišností. Naše civilizace prošla hodnotovým vývojem. Státní pomoc v nouzi je dnes standard. Institucionální paměť rovněž limituje opakování nejhorších chyb: například tendence utahovat šrouby v okamžiku nejhorší krize je výrazně slabší než v 30. letech. A máme i mezinárodní instituce s mnohem rozsáhlejší agendou, které se snaží bránit nejhoršímu (brettonwoodské instituce, instituce Evropské unie).

Krize 30. let se „vyřešila“ světovou válkou. I dnes – stejně jako tehdy – se daří izolacionismu a extremismu, včetně rasismu, xenofobie, třídní nenávisti a nacionalismu. Společnost 30. let nástup -ismů nezvládla. Zdá se mi však, dnes je zklamání v očekáváních méně vypjaté, než bylo tehdy, a i materiální újma většiny obyvatel menší. Doufám tedy, že je v našich silách a v možnostech našich institucí zabránit podobnému vývoji, jaký nastal ve 30. letech.



Monitor Jana Macháčka
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.