Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Jedinou jistotou letošního roku je nejistota

  18:03
Začátek letošního roku je zatím nejen v Česku, ale i v celém světě poznamenán vyrovnáváním se s další vlnou koronavirové pandemie a jejím utlumováním díky vakcinaci. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Co očekáváte od letošního roku? Budou se po sto letech opakovat „roaring twenties“?

Mají dlouhodobé předpovědi ekonomů smysl? foto: Richard Cortés, Česká pozice

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Začátek letošního roku je zatím nejen v Česku, ale i v celém světě poznamenán vyrovnáváním se s další vlnou koronavirové pandemie a jejím utlumováním díky vakcinaci. Co očekáváte od letošního roku? Bude to rok radosti, optimismu, osvobození a chuti podnikat, investovat a utrácet, zejména ve druhé polovině roku? Budou se po sto letech opakovat „roaring twenties“? Nastane mejdan a radost ze života a práce, nebo zase propadneme nějaké nové úzkosti?



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Žádné ohromné veselí

Neobjeví-li se opět něco skutečně neočekávaného – například nová mutace viru, která bude odolávat vakcínám –, bude pravděpodobně nastupující rok začátkem postupného přechodu k „novému normálu“, jehož charakter se teprve začne rýsovat. Nepředpokládám proto, že by letošním rokem začínala bujná dvacátá leta jako ve 20. století, protože se situace značně liší.

Neočekávám žádné ohromné veselí. Kdo k něčemu takovému měl sklony, si to, doufám, po zkušenostech s jásáním loni v létě rozmyslí. Letos se začne ukazovat, zda naše společnost této krize využije k urychlení nutných transformací, nebo se pokusí vrátit do vyjetých kolejí.

Trauma, které teď společnost prožívá kvůli koronaviru je mnohem slabší než před sto lety, kdy jeho hlavním zdrojem nebyla pandemie chřipky (ač asbyla i horší než to, co zažíváme dnes), nýbrž světová válka. Neočekávám tedy žádné ohromné veselí. Kdo k něčemu takovému měl sklony, si to, doufám, po zkušenostech s jásáním loni v létě rozmyslí. Letos se začne ukazovat, zda naše společnost této krize využije k urychlení nutných transformací, nebo se pokusí vrátit do vyjetých kolejí.

Zatím vidíme oba trendy – jednak rostou příležitosti pro digitalizaci a přechod k investicím do oborů s vyšší přidanou hodnotou, jednak se snažíme zachovat existující struktury státními podporami pro zachování zaměstnanosti a pomáháme vytvářet „zombie“ podniky. Krize v praxi jasně ukazuje, že skutečnost, že jsme zanedbali po listopadu 1989 transformaci státní služby, je snad největší překážkou účinného vládnutí v naší zemi.

Hlavní poučení, ke kterému bychom měli dospět co nejdříve, je, že bez transformace státní služby, aby byla schopná stát efektivně řídit, se ostatní transformace dařit nebudou a politici budou stále hlásat, že to mysleli dobře, ale dopadlo to jako vždycky.



Michal Pícl, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie

Mírný růst

Loňský rok silně ovlivnila koronavirová krize, která se promítla jak do ekonomiky, tak především do osobních a pracovních životů. V předběžných odhadech bank se pokles českého hospodářství loni pohybuje mezi pěti až sedmi procenty, v číslech státního rozpočtu se propad vtiskl do schodku 367 miliard korun. Letošek nebude jiný. Alespoň v první polovině roku nelze očekávat výrazné změny – i kvůli pomalejšímu rozjezdu očkování. Růst bude mírný a rozhodně nedožene propad roku 2020.

Alespoň v první polovině roku nelze očekávat výrazné změny – i kvůli pomalejšímu rozjezdu očkování. Růst bude mírný a rozhodně nedožene propad roku 2020.

Velkou část veřejných peněz bude třeba využít na obnovu ekonomiky a pro případné další kompenzace než se naše firmy, ale i drobní živnostníci zvládnou alespoň trochu postavit na vlastní nohy. Důležitá bude i masivní a efektivní podpora zaměstnaneckých rekvalifikací, protože pracovní trh se pod v důsledku krize výrazně proměňuje a promění.

Handicap doby spatřuji v tom, že do letošního roku vstupujeme s výrazným podseknutím veřejných příjmů v podobě nesystémového snižování daní, jako bylo zavedení loss carryback či zrušení daně z nabytí nemovitosti. Stomiliardová sekyra v podobě zrušení superhrubé mzdy pak ukáže, nakolik jsou daňové příjmy pro financování veřejných politik státu důležité. A nakolik si takový daňový mejdan nemůže naše země dovolit. „Roaring twenties“ letos proto neočekávám. Spíše pomalý rozjezd s důrazem na nedostatek veřejných financí.



Lubomír Lízal, CEO Expobank

Spíše opatrnost

Na místě je spíše opatrnost. V polovině roku bude mít většina států asi medicínsky vyřešeno. Více než polovina obyvatelstva bude mít nějakou imunitu – buď očkování, nebo nemoc za sebou. Už dnes však vidíme rozdíly v tempu vakcinace. Půl roku je snad dost dlouhá doba i pro organizačně nezdatné, ale náš plán teď nevypadá na rychlý obrat. Navíc do výběru vakcíny promluvila politika, což je varovný moment. Nejdále jsou z velkých či srovnatelných zemí Izrael, USA a Velká Británie a nikdo z Evropské unie, což by mělo mírnit náš optimismus.

Přitom medicínské vítězství neznamená ani dobrý ekonomický, natož společenský výsledek. Jde o předpoklad nutný, nikoli postačující. Krize má vždy asymetrické dopady a více dopadá na chudší, sociálně slabší. A to může mít zpětné dopady na vývoj společnosti. Bude trvat delší dobu, než se dostaneme do stavu před koronavirem.

Pravděpodobně nás čeká přelomový rok z hlediska strukturálních změn. Každá krize má vítěze a poražené a vítězové se začnou dívat, kam by mohli expandovat. Z praktického hlediska jsou pro nás důležité silné ekonomické vazby na Německo. Pokud Němci neudělají letos chybu, pak tento rok pro nás dopadne vcelku dobře. To je optimistický scénář.

Koronavirová krize už nyní vyprofilovala dvě rozdílné skupiny služeb. Poražené jsou služby, které nemají výnosy z rozsahu, jako kadeřnictví či fitness, a kde čas strávený se zákazníkem je daný a nelze jej omezit. Posunu vpřed pak nastal tam, kde je pomocí investic možné začít službu poskytovat jinak. Převést je di digitálních kanálů.

Pravděpodobně nás čeká přelomový rok z hlediska strukturálních změn. Každá krize má vítěze a poražené a vítězové se začnou dívat, kam by mohli expandovat. Z praktického hlediska jsou pro nás důležité silné ekonomické vazby na Německo. Pokud Němci neudělají letos chybu, pak tento rok pro nás dopadne vcelku dobře. To je optimistický scénář.

Bohužel však všude sílí tendence k diskriminaci obyvatelstva podle „očkovanosti“ a nenechme se mýlit tím, že někteří to dnes nazývají „zvýhodněním.“ Je otázka, nakolik nemoc, která nepochybně má rizikovost srovnatelnou s těžšími epidemiemi chřipky, ale nedosahuje rozměrů té španělské, má „nárok“ vést k rozsáhlým společenským změnám. To by nejen zesílilo asymetrické dopady krize a odstředivé tendence ve společnosti, ale i ohrozilo osobní svobody, které jsme znovu nabyli v roce 1989.



Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus.

Rizika nezmizela

Řada lidí upíná k letošnímu roku velké naděje. Vakcína proti covid-19 pomůže ukončit opatření společenského distancování a rychleji vrátit k normálu. Globální ekonomický růst proto zřejmě vystřelí prudce nahoru. Nicméně přehnaná očekávání mohou vést ke zklamání. Již první lednové dny signalizují, že nás klidný rok nečeká.

U investorů vznikl exaltovaný pocit, že burzy mohou směřovat jedině vzhůru. Historie však učí, že bezbřehá euforie nemívá dobré konce. Řada významných rizik, například soupeření USA a Číny, z globální scény stále nezmizela. Na trhy se v brzké době vrátí akutní stres.

Vakcinace se zatím neodehrává natolik hladce, jak se předpokládalo. Počty očkovaných značně zaostávají za původními plány. V USA mělo být během prosince naočkováno 20 milionů obyvatel, ale bylo pouze 2,8 milionu. Čím pomaleji proces očkování probíhá, tím horší budou následky koronavirové pandemie. Riziko představují také nové mutace koronaviru. Mnoho zemí zpřísňuje lockdowny, což se projeví chabým ekonomickým výkonem v prvním čtvrtletí.

Pokud ve druhém pololetí nastane boom spotřebitelské poptávky, bude přechodný. Desetiletí robustního růstu taženého spotřebou se nejeví pravděpodobně. Naopak. Masivní akce centrálních bank sice pomáhají cenám aktiv, ale jejich účinky na inflaci a dynamiku HDP jsou stále zanedbatelnější. Monetární stimuly přispívají ochotě firem zadlužovat se. Emise korporátních dluhopisů dosáhly v roce 2020 historického maxima. Roste počet zombie firem, které generují natolik nízký zisk, že nepokryje ani úrokové náklady.

Vysoké zadlužení a umělé přežívání zombie podniků vede ke stagnaci produktivity a letargickému tempu růstu HDP. U investorů vznikl exaltovaný pocit, že burzy mohou směřovat jedině vzhůru. Historie však učí, že bezbřehá euforie nemívá dobré konce. Řada významných rizik, například soupeření USA a Číny, z globální scény stále nezmizela. Na trhy se v brzké době vrátí akutní stres. Jedinou jistotou pro rok 2021 tak zůstane permanentní nejistota.



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Nejdříve ve třicátých letech

Jakmile se vypořádáme s koronavirem, je téměř jisté, že se vrátíme k ekonomickému růstu a ke všeobecnému technologickému i společenskému pokroku. Prozatímní tempo vakcinace však nedává příliš velké naděje, že se to stane ještě letos. A na podzim nás čekají volby, což opět přinese vyhrocenou společenskou debatu. I když nepředpokládám, že bychom se byť přiblížili situaci v USA. Naštěstí. Pak se snad začneme vracet k optimismu a lepší náladě.

Věřím, že se v tomto desetiletí svět postaví na nohy, a půjde světlejším zítřkům vstříc. Současné desetiletí však začneme férově hodnotit nejdříve ve třicátých letech.

Co se „roaring twenties“ týče, pak v USA (ani v Německu, kde jim říkají „goldene Zwanziger“) si tamní obyvatelé tehdy nemysleli, že žijí ve skvělé době. Měli problémy, které je zatěžovaly, a až zpětně si mnozí uvědomili, jak dobrá tato éra byla. Určitě tedy v průběhu dvacátých let 21. století nepoznáme, že si žijeme dobře, to lze až s odstupem.

Co se českého kontextu týče, zřejmě ještě několik desetiletí budou dominovat „roaring devadesátky“, kdy moje generace prožívala dětství, a proto na toto desetiletí nedá dopustit (kniha Pure devadesátky), a generace našich rodičů a prarodičů poprvé poznala svobodný svět. Bylo to desetiletí nově objevené svobody, prakticky nepřetržitého ekonomického růstu u nás i ve světě, víceméně bez válek a terorismu, první počítačové desetiletí...

To v našich pamětech máloco překoná. Věřím, že se v tomto desetiletí svět postaví na nohy, a půjde světlejším zítřkům vstříc. Současné desetiletí však začneme férově hodnotit nejdříve ve třicátých letech.



Jan Mládek, Český institut aplikované ekonomie

Pokles významu Západu

Obávám se, že ne. Jsme naprosto v jiné situaci, než počátkem dvacátých let 20. století, kdy skončila španělská chřipka a začaly „roaring twenties“. Naše situace spíše připomíná starý kameňák: „Po čtyřicítce očekával druhou mízu, ale místo ní přišel první infarkt…“ Pozitivní vývoj ve dvacátých letech měl totiž ještě jeden důvod – konec první světové války, která zejména v Evropě stála miliony životů. Mladí lidé, kteří ji přežili, chtěli žít, mít děti, bavit se. Navíc zničující válka je živou vodou pro tržní ekonomiku.

Celkový pokles významu západní civilizace, zahnívání a zmenšování Evropské unie, ochrana menších ještě menších menšin, neochota mít děti, všudepřítomný hedonismus jsou důvodem, že žádná „roaring twenties“ nebudou. Tedy rozhodně ne v EU anebo v USA, dokonce ani v Rusku.

Velká válka zničí fyzická i finanční aktiva. Ta první ničí války přímo, ta finanční nepřímo, neboť obě světové války vedly k inflacím, dokonce k hyperinflacím, případně k měnovým reformám. A po všech těch škodách se musejí obnovit fyzická aktiva a vytvořit nová finanční aktiva (bohatství všeho druhu). A pro dosažení obou cílů se musí pracovat, investovat a kolečka ekonomiky se pěkně točí. Tento druhý předpoklad pro roaring twenties není v zemích Západu splněn.

Celkový pokles významu západní civilizace, zahnívání a zmenšování Evropské unie, ochrana menších ještě menších menšin, neochota mít děti, všudepřítomný hedonismus jsou důvodem, že žádná „roaring twenties“ nebudou. Tedy rozhodně ne v EU anebo v USA, dokonce ani v Rusku.

Možná v Čínské lidové republice (ČLR), pokud se na konci pandemie zjistí, že ji její autoritativní režim zvládl lépe než západní země. Na celkové hodnocení, kdo obstál lépe, si však počkejme na konec pandemie. Ale již dnes můžeme celkem s jistotou říci, že ČLR zvládla covid-19 mnohem lépe než Česká republika.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom banky CREDITAS

Pumpováním ke dvacátým létům

Na bublající dvacátá léta nemusíme čekat, jsou všude okolo nás. Akciové trhy jsou na maximu, nemovitosti se vymkly kontrole, výnosy dluhopisů jsou na nule i pod ní, rekordy padají v umění a nelze si nevšimnout, co se děje v kryptoměnách. Chtělo by se tvrdit, že je to navzdory pandemii, ale je to především díky ní. Vytvořili jsme svět, ve kterém nemůžeme nechat skoro nic padnout.

Nejsou to jen banky, které jsou „too big too fail“, ale celé trhy. Když padají, je to protiinflační riziko, proto se musí začít pumpovat. Nemůžeme jinak. Od roku 2008 vyrostla peněžní zásoba v USA o 150 procent, jen za rok 2020 o 25 procent. Inflace je mnohem nižší, takže není těžké odhadnout, kde tyto peníze končí. Investují se. Pumpujeme druhá dvacátá léta. Na rozdíl od těch ve 20. století však nyní víme, že je černý pátek jen tak neukončí. Jakýkoliv jeho náznak jednoduše dopumpujeme.



Monitor Jana Macháčka

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!