Jak ukončit řeckou prokrastinaci?

Řecký problém se státním dluhem se zdá jako vleklá, nudná a nekonečná prokrastinace. Komentátor LN Jan Macháček se v aktuální Debatě předních českých ekonomů, pedagogů a analytiků ptá: „Co o tom soudíte vy?“

Co je potřeba udělat k vyřešení řeckého problému? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Co je potřeba udělat k vyřešení řeckého problému? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Co je potřeba udělat k vyřešení řeckého problému?

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Na konci června má Řecko zaplatit Mezinárodnímu měnovému fondu 1,53 miliardy eur. Což zahrnuje i téměř tři sta milionů eur, které byly splatné v pátek 5. června. Země nemá peníze, a když to vezmeme den po dni, řecký problém se zdá jako vleklá, velmi nudná a nekonečná prokrastinace. Co je potřeba udělat – jak ze strany věřitelů, tak ze strany Řecka – lze přitom (na papíře) popsat velmi jednoduše.

Jak jsem detailněji popsal ve svém Monitoru Jana Macháčka tento týden:

1. Věřitelé musejí uznat, že dluhy Řecka je třeba dále restrukturalizovat.

2. Řecká vláda se na druhou stranu musí zavázat k reformám.

3. Řecká vláda žádá, aby věřitelé alespoň verbálně uznali, že „fiskální přísnost“ („austerity failed“) selhala, že to byla chybná politika. Nejprve ale bude třeba definovat, co to přesně ona „austerity“ je a byla.

4. Leckdo se domnívá, že Řecko bude muset vyhlásit nové volby.

5. Eurozóna bude muset stanovit pravidla pro to, jak probíhá suverénní bankrot uvnitř měnové zóny.

6. Všichni vyjednavači se musejí snažit o odstup a nadhled, nelze k tomu přistupovat technokraticky, ale uvažovat v souvislostech.

Co o tom soudíte vy?



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Od unie blíže k federaci?

Řešení problému s Řeckem trpí obecnou netrpělivostí. Při tom, jak je Evropská unie dnes konstituována, ale řešení musí být zdlouhavé. Jednou snad bude Evropa federálním státem, a pak se takové problémy budou moci řešit rychleji. Že nad tím leckdo včetně mimoevropských federací (USA, Kanada) kroutí hlavou, není divu. Doufejme, že zkušenost s Řeckem Evropu k federaci přiblíží, bylo by to nejen kvůli Řecku záhodno.

Chce to čas...

Přitom není pravda, že by se situace nevyvíjela směrem k nejrozumnějšímu řešení. Hledá se způsob, jak Řecko nechat zbankrotovat, aniž by se tomu zatím tak říkalo. Za tím účelem se postupně většina řeckých dluhů přesunula od jednotlivých bank (jejichž kolaps by byl skutečně nebezpečný) k státním institucím, které to snad unesou.

Řekové musejí zjistit, že zvolit radikální vládu věc nevyřeší a že se na to přeci jen musí jinak

Ještě si budou muset všichni zúčastnění uvědomit, že kdo půjčuje, peníze riskuje a třeba ztratí; že zachování pořádku je důležitější, než čí že důchodce bere víc a čí méně, a tak dále (i když se skutečně těžko mnohé vysvětluje). Řekové musejí zjistit, že zvolit radikální vládu věc nevyřeší a že se na to přeci jen musí jinak.

To vše vyžaduje čas a naše přirozená netrpělivost nás vede k obviňování unie z neschopnosti, ve skutečnosti však věci spějí k rozuzlení. Buď si v té Evropě musíme zřídit společný stát (federaci), nebo to prostě bude takhle zdlouhavé a bude se tomu stále říkat „muddling through“.

Proč (také) máme Řeky rádi

Připadá mi, že v dané situaci si Evropané nakonec počínají dosti racionálně, a zdá se mi, že tento postup může být nakonec úspěšný, tedy vést k tomu, že Řekové zůstanou v eurozóně, udělají bankrot (ať se jmenuje jakkoli) a že se najde způsob, jak jim z louže pomoci, aniž by to vedlo k opakování situace v budoucnu. Řecká armáda skutečně není k zahození, pro NATO i Evropu je velmi důležitá, a nejen proto máme Řeky rádi.

Jen je mi líto té energie, kterou to Evropu stojí a jejíž ztrátu si Evropa v této době může jen těžko dovolit. Nebylo by přeci jen snazší se domluvit na federaci? Bohužel, asi to hned tak nepůjde.



Pavel Kohout, Partners

Pavel Kohout, Partners

Řecko čeká neodvratný pád

Diskuse o Řecku téměř vždy vynechávají zásadní důvod, proč se tato země dostala do tak prekérní situace. Ne, nemůže za to politika úsporných opatření – pověstná „austerity“ byla jen reakcí na problém nezvládnutelného dluhu. Nikoli, ani falšování statistik před rokem 2010 nebylo hlavním kořenem problémů. Aby existovala motivace něco falšovat, nejprve musely být řecké finance v hodně špatném stavu.

Příčiny krize jdou hodně daleko do minulosti. Abychom je viděli, musíme udělat něco, do čeho se většina ekonomů a novinářů nepustí: podívat se do historie. Ta nám ukáže například tuto tabulku:

Vývoj řecké fiskální politiky v letech 1978–1993.

Vývoj řecké fiskální politiky v letech 1978–1993.

Ano, řecký dluh byl „vybudován“ převážně v osmdesátých letech a začátkem let devadesátých. Hlavním architektem byl socialista Andreas Papandreu, ale odpovědnost padá i na pravicové strany. Když byly ve vládě, nebyly schopny s Papandreovým pekelným strojem nic podniknout. Bylo by to totiž nepopulární.

Řadu let po Papandreově smrti časovaná bomba vybouchla. Řecko a EU se od té doby snaží uhasit požár, ale bez valných výsledků. Proč?

  • Takzvaná „úsporná opatření“ z velké části znamenala zvýšení daní. To znamená krok, který je ekonomy všech směrů uznáván jako restriktivní. Z hospodářské recese se tak stala krize.
  • Finanční „pomoc“ byla po mnoho let organizována velmi špatně, chaoticky a bez znalosti fungování finančních trhů.
  • Takzvaná „záchrana“ Řecka, ke které došlo v březnu 2012, byla ve skutečnosti částečnou platební neschopností. Tato událost mohla zachránit řeckou ekonomiku, ale nezachránila, neboť byla rovněž špatně zorganizována.

Co by dnes Evropská unie měla dělat?

  • Jednoduše sdělit Řekům „dělejte, co uznáte za vhodné, a uvědomte si, že platíte za hříchy svých otců“. Poté ukončit jednání.
  • Řecko samozřejmě zkrachuje. (Přesně řečeno, upadne do částečné platební neschopnosti.)
  • Bude následovat bankovní krize, další kolo hospodářské krize a pád životní úrovně na úroveň Bulharska nebo Rumunska. Nicméně nedá se s tím nic dělat, neboť produkční schopnosti řecké ekonomiky nejsou na lepší úrovni, než je Bulharsko nebo Rumunsko. Řecko prošvihlo svoji velkou šanci v 70. a v 80. letech. Tehdy mělo možnost vybudovat slušnou průmyslovou ekonomiku. Namísto toho si zvolilo život financovaný dluhem a dotacemi. Přinejmenším s prvním z těchto dvou zdrojů blahobytu je nyní konec.
  • Reformy? Na ně bylo pozdě již v roce 1990.
  • Evropská unie toto vše bez problémů přežije. Eurozóna se nerozpadne, a ani jinak se nestane nic fatálního. Řecko není systémově důležité.

Co bude dál, se teprve uvidí, ale je jisté, že všechny ostatní členské státy se budou snažit udržovat své finance v pořádku, aby je nepotkal stejný osud.



Jan Jedlička, manažer EU Office České spořitelny

Jan Jedlička, manažer EU Office České spořitelny

Jako chytrá horákyně

V legendární pohádce Boženy Němcové to složité nebylo: hlavní hrdinka za svým králem přijde i nepřijde, ani ve dne ani v noci, oblečená i nahá, s dárkem a bez dárku...

V aktuálním ekonomickém světě to však tak jednoduché není. Řečtí voliči i jimi zvolení zástupci v čele s premiérem Alexisem Tsiprasem chtějí i nechtějí euro. Jím vedená strana Syriza vyhrála volby díky slibu, že dokáže zvrátit dosavadní bolestivou politiku úspor a reforem, a přitom zemi udržet v eurozóně.

Prvním věrozvěstem nového trendu by bylo Španělsko...

Na to však nemohou přistoupit věřitelé v čele s Euroskupinou a MMF. Pokud by ustoupili a Řekům poskytovali další a další finanční pomoc bez tlaku na potřebné strukturální reformy, mohou projekt eurozóny rovnou odpískat. Slibů à la Syriza by se chytila další krajní politická uskupení v polovině zemí eurozóny a aktuální problém trpasličího Řecka by rázem nabyl o řád vyšších hodnot. Prvním věrozvěstem nového trendu by bylo Španělsko, kde si na vládní křesla v říjnových volbách brousí zuby radikálně levicové uskupení Podemos.

Nejčistší řešení? Referendum

Jaké je nejčistší a demokratické řešení? Věřitelé nemohou z výše uvedených důvodů ustoupit, ale ani řecké představitele převálcovat. Hrozba odklonu Řecka z hlavního proudu evropské integrace není vyloučená (nicméně čerty v podobě odchodu země z EU a NATO bych na zeď nemaloval). Alexis Tsipras zase nemůže ztratit tvář a voličům přiznat, že de facto vyhrál volby falešnými sliby.

Nalezení společného kompromisního reformního balíčku se zdá být po téměř půlročním neplodném vyjednávání stále jako mission impossible

Atény jsou kolébkou demokracie, nechme tedy rozhodnout démos! Ať Řekové vypíšou referendum s otázkou, zda chtějí pokračovat v členství v eurozóně a bolestivé ozdravné kúře ordinované zahraničními věřiteli, nebo zda raději znovuzavedou drachmu a o reformách či nereformách si budou rozhodovat sami. Třetí možnost, tedy nalezení společného kompromisního reformního balíčku, se zdá být po téměř půlročním neplodném vyjednávání stále jako mission impossible.

Ať již se řečtí voliči v tomto případném referendu rozhodnou jakkoliv, EU by měla prokázat velkorysost a být ochotná k jednáním o další restrukturalizaci řeckého veřejného dluhu. Ten je totiž skutečně nesplatitelný. Řekové na oplátku musejí uznat realitu – bez bolesti se svých dluhů nezbaví.



Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Kdo chce kam, pomozme mu tam...

Řecké vlády selhaly. Selhaly v „nakoupení“ občanů pro nutné reformy. Neuměly lidem vysvětlit, proč jsou reformy nutné a že v případě úspěšného zavedení bude lépe. Nebyly ochotny připustit, že si Řecko žilo léta na vysoké noze. Ačkoliv ještě před vypuknutím finanční krize muselo být tamní vládní elitě jasné, že Řecko míří k velkému problému, nic nepodnikla.

Jak je možné, že když už se našlo rozumné opatření na snížení daňových úniků (viz evidence tržeb navržená vládou v roce 2011), skončilo to fiaskem?

Reformy rok od roku kladly stále větší důraz na snižování výdajů, zatímco zvyšování příjmů státu jak v podobě daní, tak jednorázových příjmů za prodej státního majetku a podílu ve státem (spolu)vlastněných firmách se dostávalo mimo pozornost. Proč všechny ty levicové vlády, které se od krize u moci vystřídaly, nehledaly spásu v omezování daňových úniků (v rozsahu 20 miliard eur ročně dle odhadu OECD)? A jak je možné, že když už se našlo rozumné opatření na snížení daňových úniků (viz evidence tržeb navržená vládou v roce 2011), skončilo to fiaskem?

Nabízí se vysvětlení: Řecko kontrolují struktury, které změnu nechtějí – život na dluh a nad poměry jim vyhovoval.

Chudoba?

Ale statistiky jsou neúprosné. Podle nich je v Řecku pro růst daní a selektivní pokles výdajů stále prostor. Podíl vybraných daní na HDP Řecka je totiž nižší než průměr EU. Ve výdajích navzdory mediálním kampani současné vlády je také kde škrtat. Tak například kontroverzní řecké důchody – podle dat Evropské komise spolyká řecký důchodový systém ročně 18 procent domácího produktu (HDP), v Evropě 13 procent v průměru a v Německu 12 procent.

Byť nechci zlehčovat tíživou sociální situaci Řeků, podle suchých a tvrdých čísel nejsou Řekové v tak bezprostředním riziku chudoby, jak se někdy v médiích interpretuje (viz tabulka).

Indikátor rizika chudoby (% populace, které se během roku může propadnout pod hranici 60 % mediánu disponibilního příjmu)

 20072008200920102011201220132014
Eurozóna (18 zemí):11,911,710,410,210,28,6:
Řecko12,217,114,412,713,213,3::
Lotyšsko:16,712,316,112,516,010,0:
Portugalsko8,58,89,79,911,910,412,2:

Pramen: Eurostat, červen 2015.

Směr – kolaps

V jednom ale s Řeky souhlasím. Neselhali jen oni. V přesvědčování Řeků o potřebě reforem a vysvětlování jejich smyslu selhaly i evropské instituce. Z úst jejich představitelů málo často a málo hlasitě zněly důvody, proč je potřeba neudržitelnou situaci v Řecku narovnat, a jak jim Evropa může pomoci. Vždyť díky záchrannému balíčku a odpuštění části dluhu platí nyní Řecko na úrocích méně než například Itálie či Portugalsko. 

Řekové místo tohoto, aby se soustředili na nejbolavější problémy ekonomiky, hledají viníka na špatné straně – mezi věřiteli

Díky této pomoci a případně dalšímu odpuštění dluhu či snížení úroků z dluhu by bylo Řecko při silné vůli schopno postupně své zadlužení snižovat (kdyby se průměrná výše úroků placených z dluhu snížila na dvě procenta ročně ze současných čtyř procent a řecká ekonomika by opět začala růst dvěma procenty ročně, za 34 let by vládní dluh klesl na 100 procent HDP, což na evropské poměry není špatný výsledek). To by ale vedoucí představitelé a mocné podnikatelské struktury museli chtít.

Řekové místo tohoto, aby se soustředili na nejbolavější problémy ekonomiky (klesající daňové příjmy, šedá ekonomika v rozsahu 25 procent HDP dle odhadu OECD, propojení businessu s politikou, neefektivní polostátní firmy, zhroucený trh práce, druhotná platební neschopnost přiživovaná špatnou platební morálkou samotného státu…), hledají viníka na špatné straně – mezi věřiteli. S tímto přístupem ničeho nedosáhnou a ve finále budou muset přiznat porážku. Řecko směřuje ke kolapsu.



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Než se Řecko vrátí do eurozóny...

Na položenou otázku se dá odpovědět ze dvou úhlů pohledu – politického a ekonomického. Pojďme se věnovat nejdříve tomu, jehož interpretace je jednodušší. Vytvoření měnové unie – eurozóny – bylo od svého počátku chápáno jako politický proces. Na jedné straně chtěli státníci udat další směr prohlubování evropského integračního procesu, na straně druhé to byl opětovný pokus Francie přimknout německou ekonomiku do evropských struktur.

Současné politické reprezentace zemí eurozóny se musejí především dohodnout, kolik jsou ochotné obětovat za udržení integrity eurozóny a myšlenky celého projektu evropské integrace

Ačkoliv politické reprezentace nainvestovali velké množství energie do spuštění projektu, je skutečností, že z otců zakladatelů společné měny euro již není v aktivní politice téměř nikdo. Většina aktivních politiků má pouze zkušenost s reálným fungováním eurozóny a především problémy, které museli řešit a stále řeší v souvislosti s krizí společné měny euro.

Z tohoto pohledu se musí především současné politické reprezentace zemí eurozóny dohodnout, kolik jsou ochotné obětovat za udržení integrity eurozóny a myšlenky celého projektu evropské integrace. Žádná členská země není ochotna akceptovat, aby se ekonomické problémy jiné země dlouhodobě stávaly hlavním bodem politických debat na národní úrovni s potenciálem ovlivnit výsledky národních voleb.

Silná pozice pro ostatní

Druhý pohled nabízí více otázek než odpovědí. Většina ekonomů se shodne, že z pohledu eurozóny by bylo vystoupení Řecka pro zbývající země pouze dočasným šokem. Trhy se již na tuto možnost několik let připravují. Otázkou však stále zůstává spekulativní očekávání o případném vystoupení dalších zemí periferie eurozóny.

Vystoupení Řecka by mohlo také dát jasnou odpověď na otázku v diskusi o výhodnosti / nevýhodnosti existence národní měny, která probíhá ve všech členských státech EU stojících mimo eurozónu

Naopak – vystoupení Řecka s očekávaným silným negativním dopadem na řeckou ekonomiku a životní úroveň občanů by mohlo poskytnout národním politikům ve zbývajících zemích eurozóny a mimo ni silnou pozici pro provádění mnohdy nepopulárních reforem, jako je zvyšování flexibility trhu práce, penzijní reformy, reformy zdravotních systémů a podobně. Ve většině zemí domácí politici již dříve zdůvodňovali nepopulární reformy právě nutností plnit požadavky členství v EU (eurozóně). Vystoupení Řecka by mohlo také dát jasnou odpověď na otázku v diskusi o výhodnosti/nevýhodnosti existence národní měny, která probíhá ve všech členských státech EU stojících mimo eurozónu.

Přes diskusi ekonomických aspektů vystoupení Řecka z eurozóny se tak vracíme k politickým souvislostem evropského integračního procesu. EU jako celek by měla přistoupit k vážné diskusi o dotvoření fiskální unie jako nástroje vyrovnání asymetrických šoků před příchodem další krize. Jednotlivé členské státy by pak měly příkladu Řecka využít k reformě národních výdajových politik s ohledem na dlouhodobou vyrovnanost rozpočtů.

Jen lépe institucionálně vybavená eurozóna bude připravena v budoucnu přijmout další členy, mezi nimi třeba i právě reformované a ekonomicky ozdravené Řecko.



Petr Strejček, Brno International Business School

Petr Strejček, Brno International Business School

Efektivita vládnutí

Na znázorněném grafu jsou na předních místech umístěny země „neokorporativistického“ typu (Švédsko, Dánsko, Rakousko a Finsko). Údaje o výdajích v poměru k HDP nevypovídají nic o velikosti vlády (snad o mandatorních výdajích ano) a možná by stálo za pokus vypočítat vydané peníze na celkový počet úředníků státu. Rázem bychom mohli získat hodnoty v měřítku Evropské unie naprosto opačné a velmi efektivní.

Například skandinávské země mají naprosto jiné a rozhodně výhodnější rozložení obcí pro samosprávu než například Česká republika

Například skandinávské země mají naprosto jiné a rozhodně výhodnější rozložení obcí pro samosprávu (celkový počet/celkový počet obyvatel) než například Česká republika. Velký počet malých obcí znamená pro českou státní správu další peníze navíc, a to se nebudeme vracet k naprosto nesmyslně zavedeným VÚSC (vyšší územní samosprávní celky).

Uvedené skandinávské státy spolu s Rakouskem jsou zároveň zeměmi, které v Evropské unii dávají nejvíce peněz na vzdělání a výzkum, a silně tak narovnávají bruselské statistiky v této disciplíně. Jsou to také například státy, kde se při výstavbě nových domů běžně používají inteligentní sítě, zatímco u nás většinově zůstáváme u energetických štítků.

Proč šťourat do funkčního...

Stran názoru obyvatel bude dobré nahlédnout na statistiky indexu spokojenosti nebo HDI a nalezneme na předních místech opět výše uvedené země

Pokud jsem zmínil „neokorporativistické“ státy, znamená to, že se na úrovni vlády vede pravidelný dialog se zaměstnavateli, odbory, komorami a podobnými sdruženími. Takový proces umožňuje společenskou dohodu a výsledkem jsou jak kvalitní makroekonomické ukazatele těchto zemí, tak obecný sociální smír.

Stran názoru obyvatel bude dobré nahlédnout na statistiky indexu spokojenosti nebo HDI a nalezneme na předních místech opět výše uvedené země. Nevím, zda se vyjadřovat směrem ke zlepšení v přerozdělování a dávat rady tamním vládám. Nerad bych dostal infekci dnešní doby a „šťoural“ do systému, který funguje a kde jsou lidé evidentně šťastni a spokojeni.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dva měsíce slávy do roka nestačí...

K předloženým šesti tezím mám následující komentář:

1. Nezdá se mi, že jde o prokrastinaci (jak jsem si vygoogloval), protože věřitelé Řecka si už dávno nemyslí, že by od něj mohli cokoli dostat. Naopak souhlasím, že celá aféra je hodně vleklá a začíná být i mimořádně nudná.

2. Na termín „reforma“ jsem docela alergický. Ne náhodou jsme my raději mluvili o transformacích, či přímo revolucích. Takže to, co se u nás pouze reformovalo, nedopadlo nijak slavně a docela určitě by nás to dluhů nezbavilo. Odhodlat se k transformaci ovšem vyžaduje odvahu, zejména s ohledem na post-transformační útoky na její architekty.

Odhady návratu dlužníka k růstovým trajektoriím nelze provést na jiném základě, než je jeho takzvaná konkurenceschopnost, respektive schopnost cokoli vyrábět a alespoň něco z toho prodat

3. Odhady návratu dlužníka k růstovým trajektoriím nelze provést na jiném základě, než je jeho takzvaná konkurenceschopnost, respektive schopnost cokoli vyrábět a alespoň něco z toho prodat. Všichni milujeme řecké ostrovy, nicméně své slávy si užívají tak nějak dva měsíce do roka. Na rozdíl od cementáren nebo – zcela nově – uprchlických táborů, které by na nich mohli generovat zajímavý důchod celoročně.

4. Co se týče nových voleb, pořád je tu možnost, že se Řekové rozhodnou následovat bankrotáře z Ukrajiny a po částech, či najednou přejdou do eurasijské části světa.

5. Mluvě o bankrotu, osud Krymu dokládá jeho pravý význam, kterým je exit, neboli zánik (likvidace). Jde-li o stát, jeho bankrot zůstane jen nerealizovatelným protimluvem, pokud nepřipustíme možnost rozpadu státních celků, dobývání nových území a anexe.

6. Nedávno jsem zde připomenul okolnosti, za nichž produktivních deset procent práceschopného obyvatelstva hravě uživí zbytek společnosti. Obdobně by mělo platit, že malý počet států dokáže docela dobře uživit zbytek světa. Pokud se ovšem tyto produktivní státy nebudou zdržovat přesvědčováním vesmíru o jedině správných, tedy našich hodnotových systémech.



Jan Bureš, hlavní ekonom Ery

Jan Bureš, hlavní ekonom Ery

Co udělat k zažehnání krize?

Únava evropských politiků z řecké krize je ohromná. Řecko připomíná ohranou letní písničku s nekonečně dlouhým refrénem, kterou už nikdo nechce poslouchat a každý by ji nejradši v lepším případě vypnul, v horším rádio vzal a zakopal hodně hluboko do země. A právě tato atmosféra všeobecné únavy z Řecka výrazně zvyšuje pravděpodobnost vyhrocení situace do bodu, ze kterého už nebude návratu. Co je třeba udělat k zažehnání krize?

Za prvé, je třeba si uvědomit, že Řecko již v tuto chvíli není díky úsilí předešlých vlád beznadějným případem. Vykazuje přebytky primárního rozpočtu a může v následujících letech (po zklidnění situace) začít pozvolna svůj mamutí dluh splácet. Otázka je, za jakých podmínek?

Kde by naopak věřitelé Aténám ustupovat neměli, jsou strukturální reformy podporující hospodářský růst a řešící dlouhodobé neduhy řecké ekonomiky

Za druhé, věřitelé by měli Řecku uvolnit cíle pro primární rozpočtové přebytky. Pro strukturálně slabou ekonomiku jako Řecko jsou tak vysoké rozpočtové ambice nerealistické. Takové ústupky budou ale vyžadovat další restrukturalizaci závazků Řecka vůči mezinárodním věřitelům (pravděpodobně další natažení splatností). Kde by naopak věřitelé Aténám ustupovat neměli, jsou strukturální reformy podporující hospodářský růst a řešící dlouhodobé neduhy řecké ekonomiky. Tedy v otázce reformy penzí a reforem na trhu práce.

A za třetí, největší díl odpovědnosti a práce teď leží teď na řeckých politicích. Dosavadní vyjednávání ukázala, že nová politická reprezentace není připravena dělat prakticky žádné bolestivější kompromisy, a to je nebezpečné. Část problému je v tom, že reformy předepisované zvenčí jsou vnímány v Řecku velice negativně jako něco, co Řeky ponižuje. Nová vláda proto dostala od voličů mandát ukončit je, stůj co stůj. Proto řecký premiér uvnitř své vlastní strany naráží na velký odpor a není schopen v Bruselu slíbit nic konkrétnějšího. Je ale na čase, aby procitl z volebního vítězství a začal doma vysvětlovat, že se bez pomoci zvenku ještě nějaký čas neobejdou. Pokud se mu to rychle nepodaří, čekají Řecko nejprve po vzoru Kypru kapitálové kontroly, a potom možná samovolné opuštění euroklubu.



Miroslav Radiměřský, Mendelova univerzita v Brně

Miroslav Radiměřský, Mendelova univerzita v Brně

Problém? Arogance řecké vlády

Když se řekne Řecko, většině lidí se vybaví odměna za včasný příchod do práce, školy s více učiteli než žáky a věčně nedostavěné domy, ze kterých se proto nemusí odvádět daň. Jinými slovy, tamní krizi si spojujeme s plýtváním, rozhazováním, prostě s nezodpovědností. Což ještě podporují politici svými slovy o líných Řecích popíjejících ouzo a čekajících na záchranu. Jak bychom mohli být s někým takovým solidární? Přísnost a disciplína musí být. S tímto pohledem vstupuje do jednání první strana.

Oproti tomu stojí pohled samotných obyvatel Peloponésu. Rekordní nezaměstnanost a propad HDP je přikládán přísné politice nařízené z venku. Skutečně, Řekové škrtali, ale výsledkem je větší podíl dluhu na HDP právě kvůli propadu hrubého domácího produktu. Striktní politika věřitelů měla mimo jiné i z tohoto důvodu mnoho kritiků z řad jak politických, tak ekonomických těžkých vah. Občané trpí, viní věřitele a selhání jejich návrhů. Logicky pak žádají změnu přístupu. Z těchto skutečností vychází dlužník a politici obou stran zůstávají v zajetí své domácí interpretace příčin.

Zmařené naděje

Optimisté již dvakrát doufali, že řecká krize přinese něco pozitivního. Poprvé hned na počátku. Tlak, který situace vytvářela, dával příležitost napravit chyby a nedodělky. Vlády si mohly zdůvodnit rozsáhlé reformy krizovou nezbytností. Nestalo se. Místo toho jsme svědkem mnoha kroků, jejichž hlavním výsledkem je dočasnost a částečnost řešení.

Přestože je řecký hněv nasměrován hlavně proti Německu, jsou to země jako Španělsko, Irsko a Portugalsko, které jsou vůči nim neústupné

Podruhé se naděje upíraly právě k výsledkům voleb v Řecku. Slibovaly debatu nad uplatňovanou politikou a Řekové na své straně mohli mít mnoho lidí, jejichž slovo má váhu. Místo toho jsme se dočkali arogance a vztyčeného prostředníku řeckého ministra financí. Řekové požadují, vyhrožují a vydírají. Vsázejí na strach z nejistoty a vzkazují: Řecko je váš problém a vaše vina.

Přestože je řecký hněv nasměrován hlavně proti Německu, jsou to země jako Španělsko, Irsko a Portugalsko, které jsou vůči nim neústupné. Tedy země, které si prošly krizí, šetřením a reformami a nyní se ptají: Proč my ano a oni ne? Arogance odpuzuje i ty, kteří s Řeckem sympatizovali, a země tak přichází o poslední přátele v době, kdy je nejvíc potřebuje.

Řešení je na papíře mockrát popsané a dalo by se říct snadné a levné, ale politická nedůvěra a zatvrzelost z něj dělají řešení nemožné. Strach fungoval na začátku krize, ale od té doby jsme se posunuli.



Monitor Jana Macháčka