Jak souvisí příjmová nerovnost a uprchlíci?

V aktuální Debatě se komentátor LN Jan Macháček ptá: „Jak vidíte tezi amerického ekonoma Kennetha Rogoffa, že kdyby se svět více zabýval globální nerovností místo příjmovou nerovností ve vyspělém světě, projevilo by se to jistě i v přemýšlení o tom, co dělat s migrační krizí?“

Tytéž síly globalizace, které přispěly ke stagnaci příjmů střední třídy v bohatých zemích, pozvedly jinde stamiliony lidí z chudoby. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tytéž síly globalizace, které přispěly ke stagnaci příjmů střední třídy v bohatých zemích, pozvedly jinde stamiliony lidí z chudoby. | foto: Alexandr Bílek
Chudoba místních zde tvoří neuvěřitelný kontrast s naleštěnými mrakodrapy...

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Kenneth Rogoff, známý americký ekonom a profesor na Harvardu, přinesl zajímavý příspěvek jak k populárnímu tématu příjmové nerovnosti, tak k aktuálnímu tématu uprchlické krize. Evropská migrační krize totiž podle Rogoffa jasně odhaluje chybu a pokrytectví v základech debaty o příjmové nerovnosti.

Není správné podporovat rovné příležitosti pro všechny lidi na planetě, spíše než pro těch „málo“ (15 procent světové populace), kteří se narodili a byli vychování v bohatých zemích? Vyspělé země stále představují 40 procent světové spotřeby a podobné procento spotřeby přírodních zdrojů.

Kapitalismus sice erodoval rentu dělníků pracujících ve vyspělých zemích, která pocházela z místa jejich narození, ale o to více pomohl dělníkům v Asii a na nových trzích

Politika je zkreslena pohledem na domácí příjmovou nerovnost. Marxistický pohled Thomase Pickettyho, který tvrdí, že kapitalismus selhává, protože příjmová nerovnost roste, je toho příkladem. Když člověk vezme v úvahu všechny lidi na světě, věci vypadají úplně jinak: tytéž síly globalizace, které přispěly ke stagnaci příjmů střední třídy v bohatých zemích, pozvedly jinde stamiliony lidí z chudoby.

Podle mnoha měřítek se globální příjmová nerovnost v uplynulých třech dekádách dramaticky snížila, což spíše dokazuje úspěch kapitalismu. Kapitalismus sice erodoval rentu dělníků pracujících ve vyspělých zemích, která pocházela z místa jejich narození, ale o to více pomohl dělníkům v Asii a na nových trzích.

Příliv migrantů samozřejmě souvisí s válkou v Sýrii, Jemenu, Eritrei či Mali, má ale i své ekonomické důvody. Kdyby se svět více zabýval globální nerovností místo příjmovou nerovností ve vyspělém světě, projevilo by se to jistě i v přemýšlení o tom, co dělat s migrační krizí, a třeba by Západu došlo, že může daleko více pomáhat: ve zdravotnictví, vzdělávání, v rozvojové pomoci, v odepsání dluhu, v přístupu na trhy a ve větších příspěvcích pro globální bezpečnost. Uprchlíci v lodích ukazují Západu jeho neschopnost dívat se na věc tímto způsobem.

Jak to vidíte vy?



Daniel Münich, CERGE-EI

Daniel Münich, CERGE-EI

Nezájem o vzdálené dění...

Velký díl veřejných diskusí o nerovnostech je skutečně dost povrchní. Lidé v těchto diskusích žonglují pojmem nerovnosti, aniž by si moc lámali hlavu ujasněním toho, jaké nerovnosti vlastně mají na mysli.

Často se také míchají dohromady odlišné otázky chudoby a nerovností, protože některé používané kvantitativní ukazatele měří z každé trošku

Když nakonec dojde na čísla, která mohou diskusi postavit na pevnou zem, každý znalý empirický akademický ekonom začne klást otázky ohledně toho, jakou že nerovnost to má vlastně spočítat. Nerovnost mezi zeměmi, nebo mezi lidmi či rodinami v rámci jednotlivých zemí? A má jít o nerovnost příjmovou, výdajovou, nebo majetkovou? Často se také míchají dohromady odlišné otázky chudoby a nerovností, protože některé používané kvantitativní ukazatele měří z každé trošku.

Nízký zájem a starost lidí o to, co se děje dále od hranic demokratické země, se transformuje do sníženého zájmu demokraticky zvolených politiků o tyto záležitosti. Politici cítí, že svého zvolení dosáhnou ne díky snaze o řešení problémů světa, ale díky tomu, že vlastním voličům alespoň o pár dalších let zajistí bezplatné vysoké školství pro polovinu mladých generací, solidní úroveň důchodů a výplatu nemocenské během prvních tří dnů nemoci.



Pavel Kohout, Partners

Pavel Kohout, Partners

Všechno je jinak

V roce 1961 přibyl do Velké Británie přistěhovalec z Pákistánu jménem Abdul Javid. Měl jednu libru v kapse a sen o lepším životě. Našel si práci jako průvodčí a řidič autobusu. Získal si přezdívku Mr. Day & Night: to díky četným přesčasům. Jeho syn Sajid jako první v rodině vystudoval univerzitu, udělal velkou kariéru ve financích, poté šel do politiky a nedávno byl jmenován ministrem obchodu a inovací v Cameronově vládě. Sajid Javid má v kanceláři portrét Margaret Thatcherové a po všech stránkách nezapadá do stereotypů vykořeněného imigranta z druhé generace, který si nemůže najít místo ve společnosti.

Magnet? Sociální dávky

Je ovšem nutné přiznat, že pro většinu současných imigrantů do Evropy jsou magnetem sociální dávky. Málokdo prchá kvůli válkám a bídě. Válečných konfliktů je dnes méně, než bylo v nedávné historii obvyklé. Imigrantům, kterým hrozí smrt kvůli politickému pronásledování, je hrstka.

Většina údajných běženců navíc přichází ze zemí, kde životní úroveň dlouhodobě roste

Většina údajných běženců navíc přichází ze zemí, kde životní úroveň dlouhodobě roste. Jen od srpna 2014 přišlo do EU nejméně 100 tisíc imigrantů z Kosova, kde již řadu let žádná válka nezuří. Jistě, život v Německu je mnohem příjemnější než v chudé a zkorumpované balkánské zemi. Podobně je tomu s Eritreou. Tato nešťastná země trpí pod ekonomicky nekompetentní vojenskou diktaturou.

Pokud bychom chtěli někoho vinit ze zločinů kolonialismu, byla by to v tomto případě vláda Etiopie, které Eritrea patřila od roku 1952 do roku 1993. Etiopie, rovněž chudá, je mimochodem jediná africká země, která nebyla dlouhodobě kolonizována (italská okupace trvala jen během let 1936–1941.) Má snad Západ nést hmotnou odpovědnost za všechny zbídačené země třetího světa, které se nemohou vymanit z chudoby?

Tragikomická představa

Západní svět nemá kapacity, aby fungoval jako zaopatřovací ústav pro země, které dělají vše, aby navždy zůstaly chudé

Představa, že jakýkoli objem mezinárodní pomoci způsobí růst životní úrovně do takové míry, aby chudí přestali utíkat ze zemí třetího světa, je tragikomická. Chudé země jsou chudé proto, že mají špatné vlády. Západ s tím nemůže nic dělat, ledaže by do těchto zemí opět dosadil koloniální správu. Rozvojová pomoc je úplně k ničemu. Bývá z větší části rozkradena nebo použita na projekty typu „bílých slonů“, které mají pouze prestižní význam.

Západní svět nemá kapacity, aby fungoval jako zaopatřovací ústav pro země, které dělají vše, aby navždy zůstaly chudé. Pokud jde o novodobé imigranty do Evropy: stojí za úvahu nabídnout jim práci, ale nevyplácet prvních deset let absolutně žádné sociální dávky, žádné příspěvky, nezabezpečovat jim bydlení ani jakékoli jiné služby. Abdul Javid si také pořídil byt na hypotéku. Proti imigrantům, jako byl on, nemůže nikdo mít námitky.



Petr Strejček, Brno International Business School

Petr Strejček, Brno International Business School

Nesprávná interpretace kapitalismu

Otázka dnešní Debaty je hluboce filozofická a zahrnuje mnoho celosvětových procesů. Budu polemizovat například s větou: „… podle mnoha měřítek se globální příjmová nerovnost v uplynulých třech dekádách dramaticky snížila, což spíše dokazuje úspěch kapitalismu“. Jedná o zcela nesprávnou interpretaci. Kapitalismu jako takovému rozhodně nejde o úspěchy ve snižování globální příjmové nerovnosti. Kapitál se pohybuje na podstatě několika proměnných.

Několik vln asijských tygrů včetně Číny prokázalo, že prvořadá pro přilákání zahraničního kapitálu je nutnost zavedení změn ve státní a veřejné správě

Potřebuje především fungující veřejnou správu (vymahatelnost práva, katastry, bankovní systém, infrastrukturu…) – asi proto se většina přímých zahraničních investic „otočí“ v civilizovaném světě Triády (Severní Amerika, Evropa a „civilizovaná“ Asie). Blázen bude investovat v zemích, kde neexistují základní atributy veřejné správy a kde nemá zajištěnu jakoukoli ochranu investic. Několik vln asijských tygrů včetně Číny prokázalo, že prvořadá pro přilákání zahraničního kapitálu je nutnost zavedení změn ve státní a veřejné správě. Vždy směrem k ochraně investic a elementární vymahatelnosti práva. Všechny vlády mají tyto procesy ve vlastních rukou.

Druhým podstatným elementem kapitálu je optimální vyvážení se „socialismem“, lépe řečeno státem. Paul Krugman ve své knize Svědomí liberála oslavuje 50. a 60. léta v USA jako velké smrštění (Great Compression), což znamená příjmové srovnání v občanské společnosti a snížení příjmů nejbohatších. Podobně tomu bylo i v Evropě. Po socialistickém srovnání příjmů v uvedených letech a v uvedených regionech přišel odchod kapitálu z těchto zemí směrem na východ (o tom už pan Krugman moc nepíše). Pravděpodobně byl v těchto zemích rozkolísán vztah mezi kapitálem a státem. Kapitál je silně předvídatelný a snad jen levicoví esejisté a socialistické vlády to dosud nechápou.

Utopické zadání

Dále mi dovolte polemizovat s větou: „… Kdyby se svět více zabýval globální nerovností místo příjmovou nerovností ve vyspělém světě, projevilo by se to jistě i v přemýšlení o tom, co dělat s migrační krizí, a třeba by Západu došlo, že může daleko více pomáhat“. Opravdu nevím – JAK by se měl svět zabývat globální nerovností příjmů a pomáhat (a problematiku institucionalizovat).

Opravdu nevím – JAK by se měl svět zabývat globální nerovností příjmů a pomáhat (a problematiku institucionalizovat)

Nedokážu si představit politiky upadajícího Západu, jak zvedají vlajku globální nerovnosti a snaží se svým – již teď nespokojeným – voličům vysvětlit, že je dobré vyrovnat příjmy celosvětově a že agenda nerovnosti příjmů u nich doma je vlastně druhořadá. Institucionálně, legislativně a procesně se mi výše uvedené zadání zdá utopické.

Navrhuji snazší cestu pro globální vyrovnání příjmů: ještě více stávek a demonstrací v EU, udržení, posílení, až „zabetonování“ sociálního státu, nereformování zákoníků práce, ještě více nesmyslných dotací, stagnaci ve vývoji a obecně nic nereformovat. Ve střednědobém horizontu se snad mohou globální příjmy vyrovnat, a v dlouhodobém…?



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Příprava na nový svět

Žijeme v době rostoucí globalizace, kdy společenské jevy poměřujeme střídavě kritérii globálními, vyspělého světa, jehož jsme součástí, a národními. Je zcela zřejmé (a profesor Rogoff to připomíná), že zatímco uvnitř vyspělého světa v posledních desetiletích roste příjmová nerovnost, v globálním měřítku je tomu naopak. Za posledních několik desetiletí byla snad miliarda lidí v Asii a v Latinské Americe povznesena z naprosté bídy do snesitelných poměrů.

Ať to měříme jakoukoli metodikou, tato skutečnost má řádově větší váhu než měřitelné ubývání střední třídy v zemích vyspělých. Skutečnost, že se na to vždy takto nenahlíží, není racionální a souvisí asi s tím, že je obtížné v tomto přechodném období přijmout hledisko globální, když kultura, ve které jsme vyrůstali, užívala po staletí spíše hledisko vyspělého světa, nebo dokonce jen hledisko národní.

Relativní zaostávání v růstu

V globalizujícím se světě probíhá proces sjednocování trhu, který dříve probíhal na úrovni národní, popřípadě na úrovni říší, když se také sjednocovaly dříve oddělené trhy

V globalizujícím se světě probíhá proces sjednocování trhu, který dříve probíhal na úrovni národní, popřípadě na úrovni říší, když se také sjednocovaly dříve oddělené trhy. Industrializace tehdy vedla k masivním přesunům obyvatelstva z venkova do měst. Ty zpočátku vypadaly jako katastrofa: mizerné životní podmínky vznikajícího dělnictva, růst kriminality, roztržení rodin, jak o tom čteme v Dickensovi nebo v Marxově Kapitálu. Brzy nato však vedly k růstu životní úrovně (a brzy nato i k větší příjmové rovnosti). Dnes probíhá něco podobného v globálních rozměrech; a součástí vyrovnávání nerovností globálních dochází k relativnímu zaostávání v růstu u vyspělého světa.

Součástí tohoto vývoje je ohromná migrace, jako byla tehdy z vesnic do měst. Nese to s sebou mnoho problémů. Pokoušet se tomu bránit je nejen nemorální, jak zdůrazňuje Rogoff, ale také zbytečné: nejen imigranti se chtějí dostat do vyspělého světa, ale vyspělý svět potřebuje imigranty.

Je to ovšem velká změna, kterou jsme zatím ignorovali. Snaha tomuto vývoji prostě jen bránit nemá reálné východisko a je na čase, abychom se začali na nový svět připravovat. Je správné, že tak Evropská unie začíná činit, a je třeba, abychom tohoto hledání byli účastni aktivně.



Zdeněk Kudrna, University of Vienna

Zdeněk Kudrna, University of Vienna

I slovutný profesor se utne

Rogoff se snaží vmanipulovat kritiky rostoucí nerovnosti ve vyspělých zemích do pozice pokrytců, neboť prý brání poklesu globálních nerovností. Přitom však vychází z nesmyslného základního tvrzení, plete si americké a evropské reálie a nakonec sám sobě odporuje. Požadavek na to, aby vlastníci kapitálu, kteří na globalizaci vydělávají více než kdokoli jiný, platili vyšší daně, není v rozporu se snižováním globálních i národních nerovností.

Roubování nefunguje

Chybnou premisou je tvrzení, že vyšší zdanění bohatých ve vyspělých zemích nějakým způsobem poškodí vyhlídky na růst bohatství v zemích rozvojových. Růst těchto zemí v posledních třiceti letech je důsledkem jejich politické stabilizace (konec studené války a základy demokracie či alespoň větší ekonomické svobody), strukturálních reforem (komunismus a jiné nesmysly nahradily základy tržní ekonomiky) a napojení na globální trhy (liberalizace obchodu i kapitálu, včetně zahraničních investic). Vyšší zdanění korporací však žádný z těchto pilířů podstatným způsobem neohrožuje, takže nijak nemění vyhlídky na jejich pokračování.

Pro EU je svobodný obchod základním principem, který prosazuje i globálně

Je pravda, že v USA někteří kritici nerovností volají po omezení volného obchodu. Ovšem Rogoffův pokus naroubovat tuto logiku na Evropu nefunguje. Pro EU je svobodný obchod základním principem, který prosazuje i globálně. Dokonce ani antiimigrační strany nevolají po omezení volného pohybu zboží či kapitálu uvnitř či vně EU, byť volný pohyb služeb a lidí kritizují.

Navíc kritika, že Evropa neumožňuje tok lidí do vyspělých ekonomik, je také platná jen do určité míry. Zatímco do USA přibylo v posledních deseti letech necelých 10 milionů lidí, jednotný trh EU se rozrostl o více než 100 milionů lidí z rozvíjejících se ekonomik v nových členských státech. Díky tomu se příležitosti na východě a západě Evropy začaly přibližovat tak, jak po tom Rogoff volá. Nicméně tím není řečeno, že se EU nemá snažit najít způsob, jak pomoci politickým i ekonomickým uprchlíkům z daleko zbídačenějších oblastí.

Jádro návrhů

Konečně Rogoff si odporuje, když na jedné straně tvrdí, že „problém nesmírné chudoby v rozvojovém světě ale (vyšší zdanění bohatých) nevyřeší“, aby o pár řádek dál přišel s návrhem na fiskálně náročná opatření jako „bezplatnou podporu v oblasti zdravotnictví a školství, více rozvojové pomoci, odpisy dluhů … a větší příspěvky na celosvětovou bezpečnost“.

Vlastníci kapitálu, jejichž příjmy rostou rychleji než kdy v minulosti, by měli začít přispívat daleko více, zvláště v situaci, kdy příjmy střední třídy stagnují a její podíl na HDP klesá již od 70. let

Je přeci logické, aby na řešení globálních problémů přispívali nejvíce ti, kterým přináší nevýraznější příjmy. Tudíž vlastníci kapitálu, jejichž příjmy rostou rychleji než kdy v minulosti, by měli začít přispívat daleko více, zvláště v situaci, kdy příjmy střední třídy stagnují a její podíl na HDP klesá již od 70. let.

Právě zdanění korporací a kapitálových výnosů je jádrem všech návrhů, které se v debatě o nerovnosti ve vyspělých zemích objevují, a zároveň i způsobem, jak financovat Rogoffovy návrhy. Jinými slovy, střední třída i migranti by na tom mohli být lépe, pokud by Warren Buffett začal platit srovnatelné daně jako jeho sekretářka a velké korporace přestaly zneužívat skuliny v evropských daňových zákonech ke snižování daní ze zisku na jednocifernou úroveň.

Rogoffovy postřehy o globálních nerovnostech i jejich možném vyhrocení v důsledku klimatických změn jsou platné. Avšak pokus přišít kritikům nerovnosti nálepku pokrytců, ani snaha o „zaktuálnění“ zavedeného argumentu referencí k aktuální uprchlické krizi v Evropě profesorovi moc nevyšla. Někdy se i mistr tesař utne.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Důsledek našeho přesvědčování

Odpovím prostřednictvím dvou lekcí z ekonomické analýzy. Ta první navazuje na obecné téma „transferu bohatství a diskontování“ a říká, že – platí-li ekonomie – svět by se zcela jistě rozpadl, pokud by se najednou všichni rozhodli zachraňovat všechny a všude. A že behaviorální („sociálně psychologická“) pojistka proti této sebevraždě má podobu konstanty, které se říká (subjektivní) diskontní sazba.

Pro rozhodování dnešních dobyvatelů ostrova Lampedusa není podstatná absolutní hodnota jejich chudoby, ale její společenský kontext

Jak lze od ekonomické teorie očekávat, výsledek je pro normálního posluchače poněkud cynický, protože utěšuje, že není žádná hanba, když naše ochota někomu pomáhat celkem rychle klesá s kulturně sociální (nikoli geografickou!) vzdáleností, která nás dělí od adresáta této pomoci.

Druhá metodologická poznámka upozorňuje, že pro rozhodování dnešních dobyvatelů ostrova Lampedusa není podstatná absolutní hodnota jejich chudoby, ale její společenský kontext, zejména relace k tomu, na co si tito dobyvatelé myslí, že mají NÁROK. Obávám se ovšem, že konkrétní podoba tohoto nároku je nejspíš důsledkem našeho přesvědčování, že to, co je u nás, je univerzálně normální, a měli by to tedy od života očekávat všichni a všude. Na prvním místě proto navrhuji s takovým přesvědčováním okamžitě přestat.



Lubor Lacina, Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, Mendelovo evropské centrum

Nerovnost motivuje

Příjmová nerovnost byla, je a bude. Pokusy o vytvoření „rovné“ společnosti skončily v minulosti vždy neúspěchem. Příjmovou nerovnost, která je v případě Rogoffa vnímána jako negativum, je nutné vidět zcela opačně. Existence nerovností je jednou z největších motivací k podnikání, tvrdé práci, studiu. Jakmile tato motivace mizí, snižuje se i iniciativa těch, kteří zaostávají v životní úrovni, dotáhnout se na úroveň těch s životní úrovní vyšší. Nesmíme také zapomenout, že snižování nerovností vyžaduje proces přerozdělování příjmů (bohatství) což samo o sobě snižuje motivací k aktivní činnosti na straně těch, kteří jsou čistými přispěvateli do systému.

Co se týká rozvojových zemí, je vždy lépe přistupovat k méně rozvinutým zemím a lidem v nich žijícím podle starého přísloví „raději naučte lidi používat síť a prut a ryby si ulovit, než jim servírovat pečené ryby přímo na stříbrném podnose“. Trvá to sice déle a stojí více úsilí, ale přináší to dlouhodobější výsledky.

Migranti jako příležitost

S ohledem na uvedené přísloví o „chytání ryb“ je příliv především ekonomických migrantů možno chápat z dlouhodobého pohledu jako příležitost. Poskytneme-li těmto migrantům kvalitní vzdělání a pracovní zkušenosti, můžeme zprostředkovaně naplnit přísloví o schopnosti lovit ryby. Vracející se migranti s sebou přinášejí zpět znalosti, kapitál, podnikatelské nápady, kontakty, zkušenosti s demokratickým uspořádáním společnosti, vzdělávacím systémem a podobně.

Empirické studie ukazují, že projekty realizované v rozvojových zemích mají největší úspěch v případě, že jsou realizovány a řízeny samotnými obyvateli

Alternativou je poskytnutí kapitálu a know-how formou zahraničních investic přímo do zaostávajících ekonomik. Z těchto dvou alternativ se jeví jako efektivnější návrat migrantů se získanými zkušenostmi zpět do svých zemí. Empirické studie ukazují, že projekty realizované v rozvojových zemích mají největší úspěch v případě, že jsou realizovány a řízeny samotnými obyvateli.

Uvedený princip je velmi podobný tomu, jak fungovala evropská společnost v období svého rozvoje. Mladí lidé z venkova odcházeli za zkušeností do světa a pak se vraceli do domácího prostředí, kde je využívali. Vzdělání bylo jednou z mála cest vytržení jednotlivce ze začarovaného kruhu negramotnosti a závislosti na manuální práci.

Kompromis spokojenost všech nezaručí

Kapitalistický systém ve své tradiční podobě je založen na schopnosti a iniciativě jednotlivce, i když v Evropě o tom občas již máme pochybnosti. Právě existence prostředí, které umožní jednotlivci vymanění se z chudoby, je tou nejlepší motivací pro osobní iniciativu. Společnost by měla své snažení o odstranění nerovností orientovat jen na ty jednotlivce, kteří ze zdravotních a jiných nepřekonatelných příčin nedokážou tržního prostředí využít.

Dosažení maximálního omezení obchodu směrem k rozvojovým zemím je nejlepším příkladem vytvoření systému, který má potenciál dynamizace ekonomické úrovně nízkopříjmových zemí

Jedním z největších úspěchů evropského integračního procesu i celého procesu globalizace je vytvoření prostředí pro volný obchod. Dosažení maximálního omezení obchodu právě směrem k rozvojovým zemím je nejlepším příkladem vytvoření systému, který má potenciál dynamizace ekonomické úrovně nízkopříjmových zemí. Případ asijských ekonomik je toho dobrým příkladem.

Dějiny lidstva jsou dějinami migračních toků. Jedním z nejvíce oceňovaných přínosů evropské integrace je volný pohyb osob a pracovní síly. Je tedy otázkou, zda tuto výhodu poskytnout i ostatním občanům mimo země EU, nebo se jí vzdát úplně a vrátit se k režimu ochrany národních hranic tak, jak je známe z minulosti. Mám velkou obavu, že žádný kompromis mezi těmito dvěma extrémními variantami nezaručuje spokojenost všech zainteresovaných stran – občanů EU, členských států i migrantů ze zemí mimo EU.



Monitor Jana Macháčka