Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Jak se diktatury slučují s prosperitou?

Vladimír Putin

  11:56
Z vědecké práce představené na serveru VoxEU vyplývá, že dnešní diktátoři nemusejí v případě ekonomického poklesu páchat tolik násilí. V aktuální Debatě se komentátor LN Jan Macháček předních českých ekonomů, pedagogů a analytiků ptá: „Co o vztahu demokracie, autoritářství a kapitalismu soudíte vy?“

foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

V úterním Monitoru Jana Macháčka jsem se věnoval vědecké práci Sergeje Gurieva a Daniela Treismana na téma nového autoritářství a jak se toto slučuje nebo neslučuje s ekonomickou prosperitou. Autoři konstatují, že nové formy diktatur jsou založené spíše na manipulaci s informacemi než na masovém násilí páchaném na obyvatelstvu.

Text zkoumá závislosti a techniky moderních diktatur. V případě ekonomického poklesu nemusejí dnešní diktátoři páchat tolik násilí – ekonomický pokles většinou vede ke zvýšení cenzury a propagandy.

Ačkoli se moderní diktátoři lépe adaptují na modernizovanou informační společnost, je to na druhou stranu právě moderní informační společnost, co může jejich moc nakonec podlomit

Ačkoli se moderní diktátoři lépe adaptují na modernizovanou informační společnost, je to na druhou stranu právě moderní informační společnost, co může jejich moc nakonec podlomit. Tentýž výsledek na udržení režimu může mít prudký ekonomický pokles.

Ze zmíněného Monitoru pak vyplývají otázky do Debaty Jana Macháčka: Kdyby padl Putin, přijde horší diktátor, nebo se země – pokud bude chtít zůstat součástí globálního hospodářského řetězce – bude muset modernizovat i politicky? Jak dlouho se může slučovat nesvoboda s čínskou prosperitou? V co může vyústit hospodářský pokles v Číně, až k němu jednou nevyhnutelně dojde? Respektive: co o vztahu demokracie, autoritářství a kapitalismu soudíte vy?



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Forma státu nerozhoduje

Nutnou podmínkou pro úspěšné fungování trhu je právní stát, nikoli bezprostředně jeho forma. Ten zahrnuje také svobodu šíření hospodářsky relevantních informací, bez nichž ovšem nemůže trh dobře fungovat. Proto je export demokracie do zemí, které „na to nejsou připraveny“, budováním právního státu tak problematický.

Historicky se tržní ekonomika rozvíjela nejlépe v takovém právním státě, kde jsou účastníci trhu schopni a ochotni se v nějaké míře účastnit na jeho řízení

S úlohou demokracie pro úspěšnou tržní ekonomiku je to komplikovanější. Historicky se tržní ekonomika rozvíjela nejlépe v takovém právním státě, kde jsou účastníci trhu schopni a ochotni se v nějaké míře účastnit na jeho řízení. Úspěšné demokracie před koncem 19. století k tomuto rozhodování (aktivnímu i pasivnímu volebnímu právu) nepřipouštěly lidi nemajetné nebo nevzdělané. Dnes bychom asi takové režimy považovali za oligarchie.

Je zvláštní, že se toto často v pojetí dějin demokracie pomíjí. Antické i některé novověké demokracie byly státy otrokářské (a i mezi svobodnými občany bylo mnoho „idiotů“, kteří své volební právo nevykonávali); středověké obchodní republiky byly všechny oligarchie. Čínskojazyčné městské státy (Hongkong a Singapur) nejlépe ukazují, že pro úspěch tržní ekonomiky je podmínkou sine qua non právní jistota (a tedy právní stát). Naopak pokusy o zavedení demokratických prvků bez právního státu selhaly snad všude. Zvláštní případ jsou země postkomunistické (včetně Česka), kde je dnes zřejmé, že nedostatky ve vytváření či obnovování právního státu významně ohrožují hospodářský úspěch.

Právní jistota a vzdělání, až pak demokracie

Velký problém je v zemích, kde jsou tradiční struktury rozrušeny, protože diktatura, která nemá legitimitu, si nemůže právní stát dovolit

Dnes není možno zavádět systémy s demokracií omezenou majetkovým censem jako v 19. století. Je tedy nutno vzdělat nejen relativně úzkou vládnoucí skupinu, nýbrž všechny občany. To jde ovšem snáze u městských států nebo malých zemí než u velmocí. Vynořující se trhy (můj překlad „emerging markets“) potřebují napřed zavést právní jistotu, pak dát občanům potřebné vzdělání, a nakonec teprve úplnou demokracii.

Tam, kde existují tradiční legitimní vládní formy (monarchie a podobně), je nejsnazší postupovat stejnou cestou, jako jsme volili v Evropě, tedy zaváděním právního státu v rámci systému a následně rozvolňováním systému. Velký problém je v zemích, kde jsou tradiční struktury rozrušeny, protože diktatura, která nemá legitimitu, si nemůže právní stát dovolit. Otázkou zůstává, zda se v moderní době po několika generacích diktátorský systém může legitimizovat. Čína je pravděpodobně největším pokusem.



Michal Brožka, hlavní analytik Raiffeisenbank

Náchylnost k veletočům i výhoda

Praxe nám ukazuje, že autoritářství je slučitelné se silným hospodářským růstem. Ovšem silná koncentrace moci je z principu náchylnější k dramatickým veletočům nežli demokratické společnosti, kde si nelze vše nalinkovat podle záměrů několika málo vyvolených. V době krizí může být existence osvíceného panovníka s koncentrovanou mocí výhodou.

Čínské limity růstu

Čína roste nikoliv díky autoritářské politice, ale naopak jí navzdory

Čína si prošla poslední krizí velice hladce, protože politika určovala, co se bude dít, komu se bude půjčovat a za kolik. Credit crunch si prostě zakážeme, zakážeme si krizi. Čínská centrální banka nebyla v krizi partnerem ostatním centrálním bankám velkých ekonomik, protože její vedení podléhá vládnoucí straně.

Ztotožňuji se s názorem známého ekonoma Darona Acemogla, že Čína roste nikoliv díky autoritářské politice, ale naopak jí navzdory. Takový růst má ale své limity. Rychlý růst Číny umožnily politické zvraty, které snížily komunistickou svázanost nastolenou vládou Mao Ce. Přesto ale koncentrace moci v Číně zůstává vysoká. A v takové společnosti pravděpodobně dojde k boji o moc, a to tím spíš, pokud dojde k větší liberalizaci. To si řada diktátorů uvědomuje a liberalizaci se brání.

S Ruskem opatrně

Mám bohužel obavu, že Vladimiru Putinovi se daří upevňovat si pozici. A to i za cenu toho, že poslal svou zemi do hospodářských potíží a na dlouhá léta snížil její potenciální prosperitu. Velká škoda. A v co vyústí prudký hospodářský pokles? Zvýší se pravděpodobnost politických změn.

Dramatický hospodářský pokles může podlomit stávající režim. Ale bohužel i demokratický.

Může jít o kritickou křižovatku v duchu zmiňovaného ekonoma Darona Acemogla. O tom, zda půjde směrem k demokratické inkluzivní společnosti, či naopak, může rozhodnout příliš velká řada nahodilostí. V případě Ruska nás historie zatím učí, že je dobré s ním spolupracovat opatrně. Ta otázka má mnoho rozměrů. Dramatický hospodářský pokles, jak uvádějí autoři Guriev a Treisman, může podlomit stávající režim. Ale bohužel i demokratický.

V každém případě je příjemným faktem, že k moderní diktatuře už není potřeba tolik násilí jako v minulosti.



Pavel Kohout, Partners

Zpět k Aristotelovi

Diskutujeme-li o demokracii a diktatuře, měli bychom si ujasnit, co pod těmito pojmy vlastně přesně chápeme. Kdybychom demokracii chápali podle Aristotela (déle než dvě tisíciletí se nenašel lepší politolog), většina dnešních západních vlád by patřila k degenerovanému, úpadkovému typu demokracie, kdy moc již nepatří zákonům, ale kde se vládne pomocí dekretů (psefismat).

Skutečné zákony (nómoi) podle pojetí aténské demokracie v jejím největším rozkvětu totiž nelze urychleně odhlasovat těsnou většinou v zákonodárném sboru a potom honem honem, jdeme dál, ještě musíme schválit to a to, protože to po nás vyžadují bruselské direktivy. Toto je prosím pěkně karikatura demokracie. Nic, na co bychom měli být pyšní 2338 let po Aristotelově smrti.

Klíčová podmínka

Prosperující kapitalismus je slučitelný s diktaturou, ovšem za splnění určitých podmínek, z nichž klíčová je zejména jedna: soukromé vlastnictví a jeho ochrana. Zde je ihned nutno dodat, že většina diktatur v tomto bodě selhává. Možnost konfiskace, možnost libovolně zvyšovat daně a požadovat gigantické úplatky je lákadlem, kterému většina diktátorů podlehne. Jen velmi malé procento diktátorů, absolutních monarchů nebo autokratů si dokázalo pocit z využití absolutní moci upřít. Na ty, kteří to dokázali, se vzpomíná po celá staletí.

Možnost konfiskace, možnost libovolně zvyšovat daně a požadovat gigantické úplatky je lákadlem, kterému většina diktátorů podlehne

Královna Alžběta I. by podle dnešních měřítek nepochybně byla absolutní diktátorkou, její vláda ale umožnila klidný rozvoj Anglie a nebývalou prosperitu. Přispěl k tomu i fakt, že za její dlouhé vlády bylo schvalováno pouze devět až deset zákonů ročně. Kéž bychom se dnes mohli vrátit do podobného stavu legislativní stability.

Mimochodem: svobodný ekonomický tisk je jen indikátorem stavu, že soukromé vlastnictví existuje, plní svoji roli a je chráněno. V podmínkách neexistence nebo nestability soukromého vlastnictví nemůže fungovat ani svobodný ekonomický tisk a je přitom jedno, zdali má podobu tradičních novin anebo internetových serverů.

Naopak jakýkoli druh socialismu je neslučitelný s demokracií, neboť socialismus ze své definice vyžaduje absolutní kontrolu vlády nad ekonomikou. V systému absolutní moci vlády je pak jakékoli hlasování zbytečné. Z demokracie se stává rituál bez obsahu.



Petr Strejček, Brno International Business School

Čínský sen

Politici přicházejí a odcházejí v různých dobových paradigmatech a mohou se svou politickou „agendou“ a povahou do časové periody zapadnout, nebo absolutně ztroskotat. Státníci (a jejich voliči) musejí mít také štěstí na okolnosti – a velké osobnosti jej měli. Imaginárně si představme Vladimira Putina jako ruského prezidenta po rozpadu SSSR, a teprve následně po něm Borise Jelcina. Budoucnost Ruské federace by se mohla odehrát jinak. Kdyby, kdyby… ale nestalo se.

Anglosaský svět začíná postupně poznávat, že nejen demokracie a tržní hospodářství musejí znamenat prosperitu

Anglosaský svět začíná postupně poznávat, že nejen demokracie a tržní hospodářství musejí znamenat prosperitu. Nesčetněkrát zmiňovaná autoritářská Čína nám stran prosperity a univerzality transatlantických hodnot zatím dokazuje opak. Zatím. Mezitím nám mnoho analytiků a předních politiků říká, že nějaká třetí cesta je možná a někteří přední politici se do Číny jezdí i učit. Osobně bych kalhoty ještě nezvedal.

Bude namístě říct si několik zajímavých okolností a debatu zúžit na výše uvedenou otázku: V co může vyústit hospodářský pokles v Číně, až k němu jednou nevyhnutelně dojde? Otázku doplním další podotázkou: Proč k poklesu dojde? A dovolím si věnovat se vlastní podotázce.

Proč dojde k poklesu

Svým studentům v jedné z přednášek vyprávím o dřívějším růstu Spojených států amerických, a také o tom, že celospolečenská prosperita umožnila jedincům vybudovat kvalitní rodinné zázemí (dům, automobily, prestiž…), a pokud měli někteří odvahu a štěstí, mohli nepředstavitelně zbohatnout. Zkrátka jim záměrně popisuji „americký sen“. Záměrně proto, neb se jich hned zeptám, zda jsou například ochotni prožít si „čínský sen“.

Spotřební problém dokládá i hypoteční bublina a mnohá gigantická města duchů jsou jednou ze skutečností, kterým se Čínská komunistická strana musí postavit

A jsme u jádra věci. Čínský sen (zkráceně: pracovní podmínky a výdělky) není podepřen výraznou domácí spotřebou a ekonomové čekají, kdy se tak stane. Ze země odcházející přímé investice a ztráty je nutné něčím nahradit. Spotřební problém dokládá i hypoteční bublina a mnohá gigantická města duchů jsou jednou ze skutečností, kterým se Čínská komunistická strana musí postavit.

Dovolte mi vyjmenovat některé další problémy, které na čínskou společnost číhají v nejbližší budoucnosti (proč může dojít k poklesu):

  1. Takřka ekologická katastrofa a znečištění celé země, minulý týden se situací opět zabývalo čínské byro (náklady).
  2. Nutná změna čínského energetického mixu, silný podíl spotřeby uhlí (náklady).
  3. Z toho plynoucí a rapidně narůstající onemocnění obyvatelstva (náklady).
  4. Silně otevřené sociální nůžky mezi „císařstvím“ ve vnitrozemí a moderní společností na pobřeží (sociální neklid).
  5. V nejbližší době se Čína, kvůli politice jednoho dítěte, stane jednou z nejstarších civilizací na světě (náklady).
  6. Čína nemá fungující důchodový systém nejen finanční, ale ani institucionální (náklady).
  7. Celkově kvůli politice jednoho dítěte nenajde nevěstu 25 milionů čínských mužů ve věku 25 až 30 let (frustrace).
  8. Mladí Číňané jsou mnohdy jedináčci a nejen kvůli tomu již nyní deklarují, že se nechtějí obětovat tak, jako se obětovali jejich rodiče (pokles efektivity práce).
  9. Nemožnost občanů se svobodně připojit k internetu (frustrace).

Negativních výčtů by se dalo najít více, otec reforem Teng Siao-pching říkával, že „když přechází řeku, musí stále pod nohama cítit dno“. Čína se zatím pokusila o dva velké „skoky“ (Velký skok 1958 a Kulturní revoluce 1966) a je otázka, zda při tomto obrovském třetím skoku doskočí na pevnou zem. Negativní výčet není záměrným škarohlídstvím, je to jen upozornění na možné budoucí zdroje nestability. Výše uvedené body mohou při důkladném promíchání a zatřepání být velmi nebezpečným společenským impulzem pro jakékoli změny. Je třeba se učit jinde.



Jan Novotný, Cass Business School & Richfox Capital

Pozor na přebujelé kartely

Podívejme se na svobodu a diktátorství z ekonomického pohledu. Jak řekl profesor J. K. Galbraith, „největší omezení svobody lidí je úplná absence peněz ze společnosti“. Peníze nám umožňují si pořizovat statky, nový dům, auto či jen večeři v restauraci. Svoboda definovaná skrze peníze je tak chápaná jako možnost o peníze bojovat na trhu, tedy hledat příležitosti. Svoboda neznamená, že každý bude mít peněz dostatek, ale každý dostatek peněz mít může. To je zásadní rozdíl.

Nakonec tedy vyvstává otázka, zda autoritářský kapitalismus není v podstatě existence obřího ekonomického kartelu, který nahradil přebujelou vládu

Jako obvyklá překážka k ekonomické svobodě je vnímána velká a přebujelá vláda. Mnoho politických ekonomů počínaje Marxem se k tomuto vyjádřilo. Je třeba ale dodat, že současné dění ukazuje, že vedle velkých vlád mohou stát v cestě k ekonomické svobodě i velké kartely. Na toto téma se například vyjádřil Lord Saatchi při příležitosti spuštění platformy Populárního kapitalismu. Je nutno zdůraznit, že před velkými korporacemi varoval pravicový pokračovatel myšlenkového odkazu Margaret Thatcherové. V současném světě tudíž dokonce i pravice varuje před přebujelými kartely, které omezují samotnou ekonomickou svobodu.

Nakonec tedy vyvstává otázka, zda autoritářský kapitalismus není v podstatě existence obřího ekonomického kartelu, který nahradil přebujelou vládu. V tomto pojetí pak sice máme z tradičního pohledu malou a štíhlou vládu, na druhou stranu jsou ale ekonomické svobody okleštěny monopoly, které zamezují realizaci osobní ekonomické svobody skrze možnost bojovat na trhu příležitostí.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Deformovaná soutěž

Představa o přednostech osvíceného diktátorství je stará jako lidstvo samo a rovněž od nepaměti trvá její soutěž s doktrínou demokracie, a zejména pak svobody člověka. Dnes je ovšem tato soutěž deformována postupným rozmělňováním původní koncepce vlastnických práv, na nichž je princip svobody založen. A to hned ze dvou stran.

  • Za prvé v důsledku takzvané globalizace, respektive koncentrace, unifikace a centralizace téměř všeho, co nás obklopuje.
  • Za druhé, a v přímé souvislosti s výše uvedeným, jako důsledek expanze veřejné sféry společenského systému.

Zmíněná deformace původní soutěže tedy spočívá v tom, že dnes už vlastně všichni její aktéři ve skutečnosti hledají totéž – co nejosvícenější systém centrálního vládnutí.

Šance demokratického Západu

Základní otázkou pak je, jaké šance na vítězství má v takovéto soutěži takzvaný demokratický Západ. A zda k jeho případnému vítězství přispívá arogance, s níž pořád ještě nahlíží na – možná upachtěné a někdy třeba i trapné – úsilí svých konkurentů, a to za situace, kdy on sám není schopen vyřešit ani tak mimořádně triviální problém, jakým je předluženost Řecka.

V souhrnu tedy nejde o nic jiného, než o návrat ke staré dobré hranici mezi politikou a ekonomikou

Libertariáni proto trvale prosazují návrat k původní podobě zmíněné soutěže s tím, že například navrhují (mocensky!) rozdělit dnešní korporace na jednotky, které už nebudou „too big to fail“, tedy pro které již bude politicky přípustné, aby byly za svou neefektivnost potrestány nemilosrdným bankrotem. V souhrnu tedy nejde o nic jiného, než o návrat ke staré dobré hranici mezi politikou a ekonomikou.

Václav Klaus často cituje Friedmanovu tezi, že politika by měla být „pro market“, nikoli „pro business“. Na této myšlence by pak pro nás mohlo být pozoruhodné i to, že zrovna v jejím případě se libertarián dokáže shodnout třeba i s kdejakým levicovým aktivistou, například Jane Fondovou (viz ZDE).



Monitor Jana Macháčka

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!