Investor má dostat, co mu patří. Ne více

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Francouzský ekonom Thomas Piketty se ve svém blogu nazvaném 2018, rok Evropy, který je v plném znění k dispozici zde, vyjadřuje k různým výzvám, které před Evropou stojí. Tou největší má být vzrůstající sociální nerovnost všude ve světě, tedy i v Evropě. Dále si všímá severojižního dělení Evropy. Na jihu Evropy si lidé myslí, že je věřitelské státy severní Evropy „ždímají“ za účelem vlastního profitu, na severu Evropy si lidé myslí, že zemím na jihu štědře pomáhají. A pak je tu východozápadní dělení, ke kterému směřuje naše dnešní otázka. Všimněte si, prosím, grafu, kterým je Pikettyho blog otevřen.

Na Západě lidé nerozumějí nedostatku vděčnosti, kterou vykazují země, které profitují z transferů a dotací, které ze Západu (či z Bruselu) přicházejí. Ve Varšavě nebo v Praze vládne dle Pikettyho jiná interpretace. Návratnost investic plynoucích ze Západu na Východ je vysoká a výrazně převyšuje transfery, které jdou opačným směrem. Piketty konstatuje, že nerovnost ve východní Evropě je nižší než v USA nebo v Rusku a že se tyto země vrací k předválečné tradici, kdy většina velkých investorů v tomto regionu byla z Francie, Německa nebo Rakouska. Každoroční odliv zisku a příjmů činí v případě České republiky 7,6 procenta HDP, příjmy z EU rozpočtu 1,9 procenta HDP.

Co o Pikettyho článku soudíte? Mohli jsme si to zařídit v rámci transformace jinak, když většina nových členských zemí EU, které se transformovaly různě, je na tom podobně? A máme se smířit s tím, že s investory ze Západu se prostě zvýšila produktivita, ze které profitujeme všichni? A když nemáme chytrý nápad, jak to změnit, nemáme to raději nechat být?

Pavel Kohout, Partners

Není důvod k vděčnosti

V první řadě je třeba připustit si jeden fakt. Co svět světem stojí, svobodný trh vždy fungoval lépe než trh pokřivený. A trh, který je deformován dotacemi v řádech procent HDP, je pokřivený velmi znatelně.

Dotace kazí ekonomiku, protože vnášejí šum do informačního signálu, který přinášejí tržní ceny. Kromě toho dotace vytvářejí korupční prostředí a slouží i jako politický klacek: „Nebude-li po našem, seškrtáme vám dotace!“

V našem vlastním zájmu bychom měli usilovat o to, aby objem přerozdělování prostřednictvím dotací byl minimalizován, v ideálním případě na nulu. Platí to jak pro evropské dotace, tak pro dotace vnitrostátní, které bývají maskovány jako investiční pobídky. Právě ony mohou za vysoký podíl zisků posílaných z Česka do zahraničí, protože přitáhly i zahraniční podnikatele, kteří by do Česka jinak neinvestovali.

Pokud hodláte argumentovat, že tak je to přece správně a právě toto je účelem dotací, pak si uvědomte, že kvůli nim došlo k porušení rovnováhy mezi zahraničním a domácím kapitálem v neprospěch domácího; že toto porušení bylo a stále je masivní a dlouhodobé; že kapitál není charita – ani zahraniční investoři, ani evropské instituce nemají motivaci zlepšovat životní úroveň občanů Česka. Jinými slovy, nemáme sebemenší důvod být za dotace nebo za zahraniční investice komukoli vděčni.

Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Řešením není hospodářské násilí

Peníze proudící z Česka v podobě dividend si jejich příjemci ve většině případů zasloužili, protože před lety šli investováním v Česku do určitého rizika. Nezapomeňme, že například Vladimír Mečiar – ukázkový reprezentant divokého Východu – odstoupil až v říjnu 1998. Ještě jistou dobu poté se mohl leckterý zahraniční zájemce o nějakou firmu v Česku obávat, že se někdo podobný vynoří i tady a investice budou ohroženy.

U leckteré privatizované firmy se jistě stalo, že tehdejší české vlády mohly vyjednat lepší cenu. Můžeme zpětně zkoumat, jestli to bylo v důsledku nezkušenosti nebo z jiných důvodů, ale to nám nepomůže v úvaze, jak se k cizím investorům postavit teď.

V žádném případě není vhodným řešením použití hospodářského násilí v podobě nové daně určené speciálně pro obory s velkými dividendami. Takovou změnou pravidel během hry bychom se posunuli zpátky směrem na zmíněný divoký Východ. Spíš je potřeba lépe regulovat ta odvětví, kde chybí konkurence, tedy i riziko. V takových odvětvích jsou vysoké zisky skutečně nezasloužené. A už je jedno, jestli zisky pobírá český vlastník nebo cizinec (navíc nezapomeňme, že někdy je za opticky zahraničním vlastníkem ve skutečnosti našinec).

Poté, co dáme uvedeným způsobem do pořádku regulaci monopolů, musíme odliv zbylých zisků skrze řádně přiznané dividendy přijmout jako sice psychicky nepříliš příjemný, ale nevyhnutný příznak momentální fáze vývoje naší ekonomiky. Jen postupně ho začínají kompenzovat rostoucí dividendy proudící naopak do Čech. A postupně vyrůstají čeští investoři, kteří mají čím dál více finančních prostředků na to, aby ty zahraniční vykoupili. Dá se předpokládat, že zisk plynoucí do kapes českého miliardáře bude vnímán přece jen o něco lépe než tentýž zisk, který předtím plynul do kapes miliardáře zahraničního.

Jedním dechem ale dodejme, že bude zcela v pořádku, pokud budeme (a ministerstvo financí už se o to snaží) maximální možnou měrou bránit odlivu zisků pokoutní cestou transferových cen – tedy plateb zahraničním vlastníkům za pofidérní poradenské služby, předražené polotovary nebo například neúměrné úroky. Investor má dostat, co mu zaslouženě – tj. z pohledu rizika – patří. Ani méně, ale ani více.

Ondřej Jonáš, investiční bankéř

Umíme využít kapitál z hnízd na ústupu?

Piketty v podstatě říká, že r je větší než g. Návratnost kapitálu dokonce často růst zdvojnásobuje: r rovná se 2g. Vítěz inovace bere téměř vše a inovace vždy stojí na spekulaci, bez které bychom neměli železnice, internet, mobily ani blockchain. 20. století nás relativně krutě srazilo a mrzačí dodnes: umíme draze zaplacený kapitál z hnízd na ústupu rozumně využít? Majetkové vztahy jsou často komplikované, sděluje Piketty. Ach synku, synku… 

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Soukromí podnikatelé nejsou altruisté

V letošním roce je to 25 let od rozdělení Československa. Jedním z hlavních důvodů rozdělení byl dlouhodobý pocit české části federace, že velká část daňových výnosů je formou transferů zasílána na Slovensko. A pak tu byl pocit slovenské části federace, že objem těchto transferů je nedostatečný pro rozvoj slovenské ekonomiky. Podobné pocity lze pozorovat na přetrvávajících ekonomických rozdílech a s tím spojených fiskálních transferech plynoucích mezi severem a jihem Itálie, západní a východní části Německa nebo v poslední době tak často diskutovaného Katalánska a zbytku Španělska. Není tedy příliš překvapivé, že podobné pocity panují mezi jádrem eurozóny (resp. čistými plátci do rozpočtu EU) a periférií eurozóny (resp. čistými příjemci z rozpočtu EU). Země poskytující půjčky a transfery budou mít vždy pocit, že vybrané daně ve vlastní zemi by byly lépe přerozděleny nebo by mohly být sníženy. Země přijímající mají pocit, že jsou nedostatečné a proces konvergence chudších částí k bohatším neprobíhá uspokojivým tempem. Transfery by však neměly být hodnoceny emociálně, například zmiňovaný pocit vděčnosti, ale striktně z ekonomického pohledu, tedy z pohledu účinnosti použitých prostředků. Mají transfery multiplikační efekt? Urychlují proces ekonomické konvergence? Vytvoří jedno euro přerozdělené v rámci rozpočtu více než jedno euro v ekonomice, kde bylo utraceno? Stávají se příjemci transferů soběstačnější?

Přímé zahraniční investice – na rozdíl od přerozdělování formou veřejných rozpočtů – kladou výše položené otázky hned na začátku rozhodovacího procesu. Soukromí investoři nejsou altruisté. Jejich investice není nenávratnou půjčkou nebo dotací, ale zdrojem budoucích zisků. Realitou ekonomik střední a východní Evropy na začátku transformace byl nedostatek domácího kapitálu. V kombinaci s desetiletími, kdy podniky negenerovaly dostatečné zisky na investice a obnovu technologií, neexistovala k nastartování výměny technologií a změn ve směřování produkce z východních na západní trhy alternativa. Otázkou byla jen rychlost a razantnost vstupu zahraničních investorů. Například Maďarsko od začátku řešilo transformaci formou prodeje státních firem přímým investorům. V České republice realizovaný pokus transformace majetku formou kupónové privatizace nebo prodeje manažerům ukázal nedostatek domácího kapitálů a následný prodej firem zahraničním investorům. Současné toky zisků a dividend z nových členských zemí jsou tak pouze výsledkem zvolené formy transformace, ke které především z důvodu nedostatku domácího kapitálu neexistovala alternativa.

Z výše uvedených důvodů bych byl velmi opatrný při označování současného stavu jako diskriminačního či – jak naznačují někteří levicoví autoři – jako formy nového kolonialismu. Ať si každý představí sám, jaká jsou jeho očekávání, když investuje své vlastní úspory. Snahou jednotlivce je co nejvyšší návratnost investovaných prostředků a o totéž se snaží i zahraniční investoři. Nikdo z nás by neměl radost, kdyby došlo administrativně k omezování výnosu z investic.

Existuje tedy nějaký chytrý nápad, jak rychle kritizovaný stav změnit? Mám obavu, že jde o běh na dlouhou trať. V celé řadě ekonomik lze pozorovat, že přímé zahraniční investice vytváří tzv. spill-over efekt. Díky svému úspěchu na sebe zahraniční firmy nabalují domácí dodavatele. Ti participují na úspěchu zahraničních firem. Zaměstnanci odcházejí do vlastních firem se zkušenostmi a prostředky, které získali prací pro zahraniční investory. Celá změna a posun od ekonomiky založené na zahraničních investicích je však během na dlouhou trať a na tu většina politiků a občanů nemá většinou příliš trpělivosti. Hrozí populistická řešení problémů typu znárodnění majetku, zákazu transferů zisků apod., které výrazně snižují efektivnost tržní ekonomiky.

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Kapitálové toky nechme téci

Srovnávání návratnosti investic s transfery EU v Pikettyho grafu je poněkud překvapivé. Transfery by měly sloužit spíše k narovnávání vyspělosti hospodářského prostředí (jako je stavba infrastrukury) než k vyrovnávání kapitálových toků.

Po období komunismu byla naše republika výrazně podkapitalizovaná, zdroje kapitálu v zemi nebyly téměř žádné a transformace byla tedy prakticky možná jen přivábením kapitálu ze zemí, kde ho bylo dost. To se v podstatě povedlo, příliv kapitálu výrazně zvýšil produktivitu naší ekonomiky, byť je jistě možno najít v tomto období mnoho nedostatků. Ekonomika je hra s pozitivním součtem a o přírůstek se nutně dělí kapitál s prací. Zde problém nevidím a sotva by na tom bylo možno něco měnit.

Problémem je spíše skutečnost, že po hospodářské krizi z roku 2008 se zdá, že další investice do naší země opadly, tedy nejen že se v zemi reinvestuje méně ze zisků firem, které tu hospodaří, ale také že nepřicházejí nové investice. To souvisí s hospodářským cyklem, ale zejména se způsobem, jakým se u nás stabilizuje hospodářské prostředí ve srovnání s jinými zeměmi. Viditelně jsme se stali méně atraktivním místem pro investice než v 90. letech. Přestáváme se snažit vytvářet pozitivní podnikatelské prostředí. Takže si libujeme v pozici evropského potížisty (a tím odrazujeme kapitál, který by nás chtěl užít jako okno do Evropy), odmítáme euro, ač jsme na něj připraveni (a zbytečně zatěžujeme úspěšné exportéry transakčními náklady), z neodůvodněné podělanosti odrazujeme imigraci do té míry, že podniky omezují produkci pro nedostatek pracovní síly, nejsme schopni vyřešit byrokratické překážky, takže jsme už téměř i přestali stavět dálnice (až hrozí, že nám na ně propadnou evropské dotace). Politicky se hádáme tak, že to zdálky vypadá, jako bychom si volili za reprezentanty samé lumpy, zloděje, či nekompetentní sprosťáky. Jen řekněte, investovali byste teď zrovna sem?

Přitom se nám zatím ještě docela daří. Raději proto řešme problémy, které jsem naznačil výše a kapitálové toky nechme téci, jak přirozeně musí.

Jan Pravda, Sanning Capital, Pravda Capital

Odpovědnost je na naší straně

Je nespravedlivé a nepřijatelné, že zisky vyváděné na Západ převyšují transfery a dotace vracené EU zpět na východ? Kdybych byl politik, souhlasil bych, že je to nespravedlivé. Jako občan, který se v roce 1989 upsal ke kapitalismu, a jako investor věnující se přes 25 let globálnímu kapitálovému trhu, nesouhlasím.

Za prvé, nikde není dáno, že všude musí být rovnováha mezi odváděnými zisky a zpětnými investicemi a už vůbec ne mezi odváděnými zisky a dotacemi. Některé oblasti mohou chudnout a nemít kapitál, jiné naopak, závisí to především na nich samých. Za druhé, v případě bývalého východního bloku jsem přesvědčen (a zde se pouštím do hypotéz, které by bylo nutné ověřit, pokud by se z toho mělo něco vyvozovat), že tato nerovnováha je dílem historických postojů, na kterých mají národy bývalého východního bloku lví podíl. Jmenujme v časové posloupnosti:

• přijetí komunismu (ve většině případů dobrovolné vycházející z frustrace nepovedeným kapitalismem či slabým státem před válkou);
• likvidace místního kapitálu a zavírání akciových burz při znárodnění;
• zpětná privatizace;
• často bez důsledného nastavení místního kapitálového trhu;
• přímé prodeje do zahraničí i domů;
• dnes přebujelé dotace.

Všechny tyto postoje jsou rozhodnutími suverénních států, do kterých je nikdo nenutil a za která tyto státy nesou odpovědnost, a to včetně garance práva na nakládání se ziskem investora.

V Česku je nerovnováha nejvýraznější a lze spekulovat proč. Z Česka odtéká nejvíce zisku (7,6 procent versus medián 5,9 procentu HDP) a přitéká sem zdaleka nejméně dotací (1,9 procent versus medián 2,7 procent HDP). Čistého z Česka odtéká 5,70 procenta versus medián 3,2 procenta, jde tedy o hodnotu, která je téměř 2krát menší, než je medián, což lze snadno svést na magnitudu následujících chybných rozhodnutí:

Na straně odtoků jde o: 

• vysoký podíl podniků odprodaných přímo do zahraničí (Škoda Auto, Česká Spořitelna, Komerční Banka), přičemž v těchto případech pražská burza nebyla využita kvůli obavám, že podniky neumíme řídit sami, anebo nepovedených privatizaci takzvanou domácí cestou (viz OKD a mnoho dalších);
• krátkozrakou snahu lákat zahraniční kapitál investičními pobídkami do montoven, které sice zaměstnají nejvíce voličů, ale nevytvoří hodnoty. 

Na straně přítoků bude problém v nekoncepčním čerpání dotací:

• u kterých je sporné, zda mají dlouhodobou pozitivní roli (a to i v tom případě, že se nerozkradou přímo);
• v Česku, kde nepřehlednost a nezvladatelná korupce čerpání paralyzuje dokonce i celý politický systém, je jejich role zřetelně negativní. 

Nešťastné privatizace, pobídky i dotace nicméně zůstávají rozhodnutím suverénního státu. Jak ukazuje historie, není radno podlehnout pokušení a vyvlastňovat například takovým způsobem, jakým to učinila Argentina, když znárodnila naftařskou YPF z rukou španělského Repsolu a léta se potácí na pokraji katastrofy. Toto rozhodně cesta není. Na místě však je (avšak vyžaduje dlouhodobé úsilí a efektivní aparát) přísný a spravedlivý dohled nad postoji investorů ke státu a zákazníkům (zejména u regulovaných) a postupné ladění podmínek ekosystému. Toto bezpochyby vede ke zlepšení, ale nebude to zítra a asi ani do konce volebního období.

Koho tedy vinit? Investory, protože nabízí kapitál, který nemusíme přijmout? Nebo západní část EU, protože nabízí dotace, které nemusíme přijmout? Nebo nedostatek peněz zde, jak někteří říkají, když nás srovnávají se Západem? Těžko, ty nám Západ nabízí téměř zadarmo a na spořících účtech se jich váli stovky miliard. Nic z toho. Toto vše má společného jmenovatele jako v Argentině: vidinu suverenity na straně jedné (my si rozhodujeme) a neochotu nést odpovědnost za suverénní a chybné rozhodování na straně druhé (když je problém, hledáme viníky mezi investory nebo dárci dotací, nikoli v našich rozhodnutích). Jde o elementární nedůslednost v přehlížení faktu, že suverenita rovná se dodržováním závazků a zákonů.

Co s tím? Když se nám nelíbí zahraniční kapitál a nechceme mu otročit, tak se musíme starat o vlastní kapitál, nebo se dát zase na komunismus a pracovat bez soukromého kapitálu. Starat se o vlastní kapitál znamená: pečovat o vlastní burzu cenných papírů tím, že jí bude stát používat pro IPOs státních podniků, tak aby povzbudil její po léta přehlížený rozvoj; pracovat s místními úsporami, nenechávat je ležet na spořících účtech či je bezhlavě investovat za mořem do Facebooku, což vyžaduje penzijní reformu, která podpoří investování na místním trhu; a dbát na to, aby veřejnost věřila tuzemskému investování, tj. je třeba vylepšit práva minoritních akcionářů a ne s nimi zametat v polostátních podnicích, nebo je nechat se plácat desetiletí v neřešených majetkoprávních sporech.

Je to známá litanie. Lépe se dařilo Polákům – převážně díky dávné a důsledné ekonomické reformě navržené Leszkem Balcerowiczem na začátku 90. let. Tato reforma bude podstatným důvodem, proč je na tom Polsko v bilanci toků mnohem lépe (čistého z Polska odtékají pouhá 2 procenta versus medián 2,6 procenta) než Česko.

V konečném důsledku to znamená důsledné vylepšování zákonů (včetně jejich vymahatelnosti) směrem ke kapitalismu, což mimochodem vede ke zlepšení problémů s dotacemi. Souhlasit bez výhrad s Thomasem Pikettym by znamenalo vzdát se odpovědnosti za kvalitu kapitalismu a uložit se do pohodlného nemocničního lůžka socialismu, obložit se dotačními kapačkami a čekat na smrtící úder od dravé konkurence z jiného kouta planety. Rovnat již pokřivené dalším křivením.

Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE; ředitel Odboru analýz a informací Úřad vlády ČR.

Pro zahraniční firmy jsme Klondikem

Transformace české ekonomiky mohla samozřejmě proběhnout jinak a lépe. Pro současný stav byla ale rozhodující až doba, která přišla později. Dvě české berličky – levná cena práce hluboko pod produktivitou a podhodnocení kurzu české koruny – totiž nebyly jen dočasnou pomocí pro nakopnutí české konkurenceschopnosti devadesátých let. Namísto jejich vymizení jsme se v dalších letech nechali ukolébat neoliberální vlnou tvrdě zdůrazňující svobodu trhu a z centrálního plánování jsme vyběhli takříkajíc ode zdi ke zdi.

V prvních letech docházelo k radikální a systematické privatizaci zisku, která zadělala na jeho postupný odliv do zahraničí. Kolikrát až úchylná potřeba konkurovat cenou si držela svou pozici na výsluní českých politických debat, přestože již v pokročilé integraci na mezinárodní trhy neodpovídala potřebám otevřené ekonomiky. I proto se bez bázně pokračovalo ve středoevropském závodu ke dnu přesunem daňové zátěže z korporací na domácnosti a investičními pobídkami. Absence strategické hospodářské politiky vedla k omezení lákadel české ekonomiky jen na levnou cenu práce.

Selhání vlád a neochota s tím cokoli dělat nás přivedla za pětadvacet let do stavu levné ekonomiky, ve kterém zahraniční firmy bezostyšně Česko dojí. Stali jsme se chudými příbuznými našich západních sousedů, kteří na tom nehodlají nic měnit. Zatímco ještě v roce 2008 jsme pobírali průměrnou mzdu na 35 procentech té německé, v dnešních číslech je to již pouhých 31 procent. Výnosnost zahraničních investic v České republice potvrdila i studie Úřadu vlády z roku 2016. Dlouhodobě je výnos těchto investic dvakrát až dvaapůlkrát vyšší, než by odpovídalo empirickým a teoretickým předpokladům. Pro zahraniční firmy jsme se zaspáním doby stali Klondikem, ze kterého dolují svou jednoduše získanou rentu.

Západní svět si situaci velice dobře uvědomuje. Proto – jak správně Piketty dodává – k nám posílají štědré dotace a nejrůznější finanční transfery. Jsou to ovšem peníze evropských daňových poplatníků, o kterých se obyčejný člověk dozví jen tolik, že nakonec skončily v různých „hnízdech“ miliardářů, nebo za ně podnik koupil další výrobní linku, na které on sám pracuje za minimální mzdu. Nelze se tedy divit prohlubující se nerovnosti a narůstající frustraci ve společnosti.

S tímto stavem bychom se ale nikdy neměli spokojit. V první řadě je potřeba oprostit se od neoliberální doktríny oslavující ničím nelimitovanou svobodu nadnárodního kapitálu. Tlak na růst mezd, princip za stejnou práci stejná odměna a spravedlivé zdanění může krátkodobě přinést snížení mzdových disparit. Zásadní v celém příběhu je role státu a vytvoření alespoň elementární hospodářské strategie budoucích let. Směr, jakým se chceme ubírat. Zda chceme i nadále konkurovat nízkou mzdou robotům, anebo toužíme po posunu ve výrobním řetězci někam dál, kde vyšší přidaná hodnota sebou zákonitě přinese i vyšší mzdy.

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Přestaňme šikanovat české kapitalisty

Východiskem pro posouzení transformační politiky by mohly být analýzy, podle kterých byla v roce 1990 naše ekonomika z osmdesáti procent netransformovatelná a strmě směřovala k bankrotu. Naše řešení tehdy bylo založeno na dramatické devalvaci, cenové liberalizaci a masové privatizaci. Metody privatizace byly při tom zvoleny tak, aby maximálně usnadnily vznik domácího podnikatelského stavu.

Tehdejší otázkou bylo jistě i to, zda bude mít o „dobývání divokého Východu“ zájem Západ, tj. tehdy ještě institucionálně a kapitálově nejvyspělejší část světa. Samozřejmě jsme se obávali, že odrazovat je bude právě ona netransformovatelnost ekonomiky, nicméně i tak jsme od prvního dne protestovali proti investičním pobídkám. Tato bitva proti diskriminaci domácích kapitalistů byla docela marná i proto, že jedním z nástrojů našich oponentů byly kampaně proti tunelářům a korupčníkům, resp. ódy na superčisté a politicky korektní nadnárodní korporace.

Dnešní výsledek vypadá tak, že naše slavná proexportní orientace vlastně spočívá jen v postavení subdodavatele zahraničních firem, čemuž pak samozřejmě odpovídají podíly na zisku a v neposlední řadě i mzdy.

Řešení je tedy vcelku jasné: stát musí přestat šikanovat českého kapitalisty – ať už formou zavádění EET nebo zpochybňováním čapích hnízd. A obdobně je tomu s dehonestací východního kapitálu v situaci, kdy ten západní ztrácí původní postavení z roku 1990.

Skutečnost, že český kapitalismus potřebuje ze všeho nejvíc české kapitalisty snad pochopil už i Miloš Zeman. Teď jen aby to pochopili i sami čeští kapitalisté a třeba jen přestali jeden na druhého posílat policii.

Lubomír Lízal, Fakulta elektrotechnická ČVUT a Český institut informatiky robotiky a kybernetiky ČVUT.

Nesouvisející věci

Zmíněný Pikettyho graf v článku je hezkou ilustrací aktivismu, který sugestivně smíchá naprosto nezávislé a nesouvisející věci, a vyvodí z nich líbivé dalekosáhlé závěry. Čistě teoreticky, pokud by se EU rozhodla ze dne na den dotace do uvedených zemí ztrojnásobit, tedy opticky přibližně srovnat s druhou částí grafu o odlivu zejména dividend, či naopak zcela zrušit, tedy srovnat na nulovou linku v grafu, ani v jednom případě by se repatriace zisku vůbec nezměnily. Protože zatímco jedna část grafu ilustruje čistě politická rozhodnutí, druhá část dokumentuje investiční rozhodnutí jednotlivců, která závisejí na reálných ekonomických podmínkách daných zemí a postojích investorů a nikoliv na dotační politice EU. 

Jedinou relevantní otázkou je, proč byla v krizi zvýšena míra repatriace zisků oproti minulosti a zda není možná vyšší míra reinvestic, aniž bychom popřeli princip jednotného trhu, který ony investice umožnil. Vlastně bychom chtěli, aby investice neměly pro investory ekonomickou návratnost. Trochu podivný ekonomický požadavek. Nejmenuje se to náhodou dotace?

Dominik Stroukal, Liberální institut

Všichni bohatneme

Rozumím debatě kolem narůstající nerovnosti. Ale abychom jí správně pochopili, musíme se ponořit do vědy. Je tom už pár století, kdy si Richard Cantillon všiml, že peníze neproudí v ekonomice rovnoměrně. A není překvapení, že spíše k bohatším než k chudším.

Není to tak složité. Nové peníze vznikají z poskytnutých úvěrů. Kdykoliv si vezmete půjčku, banka vytvoří z ničeho nové peníze. A ty začnete utrácet. Cokoli, co si kupujete, reaguje na zvýšenou poptávku růstem ceny. A tak nám rostou ceny nemovitostí, akcií, bitcoinu a dalších věcí, kam rádi schováme peníze, když je máme.

Na druhou stranu ale zaostávají mzdy. Ceny rostou, mzdy však máme zafixované ve smlouvách. Zaměstnanci tak reálně chudnou, zatímco vlastníci aktiv, jež zhodnocují, vydělávají. Máte dva domy? Potom proste ČNB, aby držela úroky nízko. Komerční banky budou poskytovat více úvěrů a nové peníze potečou do hypoték, které zvýší ceny vašich aktiv. Jste zaměstnanec? Máte smůlu.

Monetární politika v dobách centrálního bankovnictví je hlavní příčinou sociální nerovnosti. Že nejde jen o peníze? Naštěstí nejde, ale příjem jsou hlavním faktorem ve vysvětlování sociálního postavení. Ať se nám to líbí, nebo ne, dnešní svět se dělí na chudé a bohaté.

Když už se však s nerovností potýkáme, jak z toho ven? Zrušit centrální bankovnictví se nám asi snadno nepodaří. Cesty tak zůstávají v zásadě jen dvě. Za prvé, můžeme být rádi, když se sice zvyšuje nerovnost, ale všichni se máme lépe. A to se poslední stovky let bez větších výjimek děje. Bohatší jsou ještě bohatší, ale i chudí bohatnou.

Za druhé můžeme zvolit socialistickou cestu. Prestižní organizace Oxfam pochválila Venezuelu v boji proti nerovnosti. To není tak těžké, když jsou všichni stejně chudí. Ve frontě na základní potraviny jsou si všichni rovni.

Ukazuje se, že měření nerovnosti samo o sobě nic neříká. Kdybyste se měli zítra desetkrát lépe, ale soused dvanáctkrát, byl byste proti?

Jan Mládek, ekonom

Nejsme plnohodnotným členech klubu

V podkladovém článku jsou smíchány dva problémy dohromady: zahraniční investice v Česku a fungování EU (včetně transferů). Zahraniční investice v Česku se nerovnají investicím z EU. Jsou zde rovněž významní investoři z USA, Japonska, Koreje či Číny (Tchaj-wan). Zahraniční investoři vyvádí z Česka významné zisky a čisté transfery z EU se u nás berou jako kompenzace za otevření trhu a za možnost zahraničních firem v Česku působit. To je pravda jen přibližně, protože je zde spousta firem, které nejsou z EU, a tudíž nepřispívají přímo ani nepřímo na transfery EU do Česka.

Zahraniční investice přinesly významné zvýšení produktivity práce, nejnižší nezaměstnanost v rámci EU (poslední číslo je 2,3 procenta) a cenou za to je transfer zisků do zahraničí. Co s tím udělat? Několik věcí, především omezit investiční pobídky pouze na výroby s vysokou přidanou hodnotou, podpořit české startupy a změnu malých firem ve velké pomocí venture kapitálu. Pracující by si měli říci o vyšší mzdy a za úvahu stojí i sektorová daň v některých oborech, kde je oligopolní situace s vyššími zisky. Tak by mohl být transfer zisku do zahraničí v budoucnu menší. Navní myšlenka progresivní daně pro právnické osoby je technicky nerealizovatelný nesmysl.

Daleko významnější problémem je frustrace z EU, která se zdá být v Česku poměrně rozšířená. Lidé v dárcovských zemích mají pocit, že noví členové by měli být vděční za transfery a za členství v EU vůbec. V nových členských zemích je to různé. Ty země, které vidí v členství v EU záruku, že se odtrhnou od problémů ostatních postsovětských, respektive postjugoslávských republik jsou na takovou vděčnost připraveni. Rumunsko a Bulharsko jsou na okraji, vstoupily poslední, stále nejsou v Schengenu, a tak si moc nevyskakují. Sedm zemí je tedy připraveno tento přístup přijmout. Zbývají 4 země Visegrádu, z nich ještě asi můžeme odečíst velice vstřícné Slovensko, které jako jediné má euro, a cítí, že jeho místo v EU není samozřejmé. Nespokojené jsou hlavně tři země: Polsko, protože je relativně velké a ekonomicky se mu daří, Maďarsko, které je historicky imperiální zemí, a chce své důstojné místo na slunci a v neposlední řadě Česko, kde mají tu drzost si myslet, že jsou integrální částí Evropy již asi 1200 let.

Po vstupu do EU v roce 2004 to vypadalo, že skutečná integrace evropské patnáctky a postkomunistických nových členů je možná. Dnes v roce 2018 to není jisté. V naší zemi je obvyklou disciplínou sebemrskačství elit, které říkají, že vláda a politici neudělali dost, abychom byly skutečnými Evropany. Určitě jsme neudělali dost pro plnohodnotné členství v EU a mohli jsme – vláda, politici, podnikatelé, odbory, akademici, neziskovky – udělat více. Problém je však v tom, že ani v zemích, kde se více snažili než u nás, se to nepovedlo. Ani jediná postkomunistická země není skutečně plnohodnotným členem klubu. Jsme sice v klubu, ale za skutečné členy nás nevzali. A na některá setkání vybraných členů klubu nemáme přístup. A z toho plyne oprávněná frustrace. Reálná rozhodnutí jsou dělána na schůzích, na kterých nejsme. Tak nějak proběhlo přerozdělování institucí EU z Londýna do evropské sedmadvacítky. Na postkomunistické země nic nezbylo i přesto, že evropských institucí mají docela málo.

Závěrem lze tedy konstatovat toto: s nadměrnými transfery zisků ze zahraničních investic si poradíme, s fungování EU to již tak jasné není.

Jakub Červenka, analytik Raiffeisenbank

Jsme stále montovnou

Hlavní problém Česka není ani odliv zisků, nedostatek zahraničního kapitálu, ale spíše špatný typ přitékajícího kapitálu. Západní investoři si díky naší poloze, ekonomické struktuře, ale i státní strategii zvykli na Česko nahlížet jako na zemi s levnější pracovní silou, která například v průmyslu generuje zisky hlavně vysokým objemem produkce, byť s nižší přidanou hodnotou.

Jako proexportně laděná ekonomika s malým domácím trhem ale zahraniční investice potřebujeme. Navíc na naší platební bilanci není odliv zisků tolik znát, protože byl zatím pokryt pozitivní bilancí zahraničního obchodu. Optimismus mírně kalí skutečnost, že o historicky nejvyšší objem českého exportu se téměř výhradně postaral růst objemu vyvezeného zboží a služeb. Cena vyváženého zboží ale neroste.

Český průmysl i export se blíží svému hornímu limitu vzhledem k omezenému množství zdrojů v naší ekonomice. Pokud chceme naši levnou ekonomiku zefektivnit podle německého střihu, musíme se zaměřit na zvýšení domácí přidané hodnoty. Ta je momentálně 4. nejnižší v EU a zároveň jedna z nejnižších mezi zeměmi OECD. Už i Polsko je daleko blíže evropskému průměru. Jinými slovy, česká ekonomika se stále nevymanila ze stádia montovny a stále ještě v nemalé míře vyváží polotovary, které po svém dokončení v Německu směřují na náročné trhy na Západě.

Jak nejlépe zhodnotit naši ekonomiku a zabránit odlivu zisků do zahraničí? Podle mě je hlavní výzvou zlepšit zastoupení českých služeb ve vývozu. V porovnání s OECD je podíl služeb na českém exportu výrazně menší (48 procent oproti 54 procentům v průměru OECD). Kromě toho více než polovinu těchto služeb dovážíme. Hlavní handicap máme zejména v oblasti technologicky vyspělých služeb, které jsou využívány v sektoru IT, elektroniky a ve výrobě automobilových dílů. Musíme přestat vyrábět polotovary na úkor hotových výrobků a navýšit podíl služeb ve vývozu, a pomocí nich nabízet naše produkty přímo koncovým zákazníkům. Protože čím větší část výrobního řetězce obsadíme, tím větší díl z celkové přidané hodnoty finálních produktů ukrojíme pro sebe.

Inspirací nám mohou být naši sousedé z Polska. Přestože je Polsko díky velkému domácímu trhu méně závislé na poptávce ze zahraničí, vyváží zboží s vyšší přidanou hodnotou. V případě služeb jsou Poláci ještě úspěšnější: téměř tři čtvrtiny vyvážených služeb jsou z polských zdrojů. Zkrátka a dobře, Polsku se mnohem lépe než nám daří posouvat v hodnotovém řetězci směrem k náročnější výrobě a v důsledku k vyšší přidané hodnotě.

Z montovny na laboratoř se naše ekonomika nepřemění za noc. To bude ještě stát mnoho let snahy a mnoho proinvestovaných miliard. Méně bolestivým řešením je navýšit náš podíl exportovaných služeb. Nicméně i u nás se blýská na lepší časy. Příkladem mohou být naši nejinovativnější exportéři IT služeb jako Y soft, Avast, nebo Socialbakers.