Hrozí nám setrvalá stagnace?

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

V pondělním Monitoru Jana Macháčka jsem upozornil na sloupek Wolfganga Münchaua ve Financial Times. Píše v něm, že mezi makroekonomy opět – podobně jako v roce 2008 – probíhá zásadní diskuse o budoucnosti jejich profese. Příkladem je debata mezi Lawrencem Summersem a Benem Bernankem. Bývalý americký ministr financí a rektor Harvardu Summers mluví o „setrvalé stagnaci“, zatímco bývalý předseda americké centrální banky Fed vidí jako hlavní problém přebytek úspor nad investicemi.

Bývalý šéf amerického Fedu začal před pár týdny blogovat a jeho texty lze najít na stránkách Brookings Institute. Více k tématu ještě například zde a tady.

Je to osvícená debata, ale podle Münchaua maskuje poněkud hlubší problém celé makroekonomie. Setrvalá stagnace („secular stagnation“), tedy velmi pomalý růst či prudký pokles ekonomického růstu trvající velmi dlouhou dobu, není něco, co lze snadno pochopit a analyzovat na základě současné generace makroekonomických teorií a modelů.

Autorovi celá situace připomíná diskurz matematiků na konci 19. století. Tehdy si totiž nejen matematici, ale i fyzici mysleli, že vyřešili všechny problémy a že všemu rozumí – stejně jako si to mysleli ekonomové do roku 2008.

Tři problematické rysy

Z hlediska matematiky mají současné ekonomické modely tři problematické rysy či znaky. Prvním je předpoklad rovnováhy, tedy že se ekonomika vrátí na původní předkrizovou stezku.

Druhým předpokladem je linearita, tedy že existuje přímý vztah, přímá linie událostí. Když ale chceme rozumět tomu, co se stalo před rokem 2007, proč nastalo zhroucení v roce 2008 a proč se ekonomiky nikdy nedostaly na původní trajektorii, možná je třeba spíše zkoumat chaos.

A nakonec je předpoklad neomezeného prostoru. Kdekoli jste, můžete pokračovat. Jenže například negativní úroky nemohou trvat dlouho, protože lidé začnou hromadit hotovost. Když se začnete blížit vnějším limitům svého vesmíru, začnou se zkrátka dít divné věci.

Jak se na setrvalou stagnaci či spor Bernankeho se Summersem díváte vy?

Pavel Kohout, Partners

Jednoduchá odpověď: Expanze dluhu

Ekonomové hlavního proudu nebyli schopní poznat blížící se krizi, ani když o ní v březnu 2007 denně psaly noviny a americké televizní stanice o ní hovořily od rána do večera. Lavinově se šířící platební neschopnost na hypotečním trhu makroekonomy nezajímala, neboť ji nebylo možné dosadit jako proměnnou do některého z matematických modelů.

Podobně dnes, kdy již několik let je po akutní fázi krize, většina ekonomů je bezradná ohledně chronické stagnace, která se týká především evropských ekonomik. „Setrvalá stagnace není něco, co lze snadno pochopit a analyzovat na základě současné generace makroekonomických teorií a modelů,“ můžeme slýchat.

Produkční funkce

Abychom mohli pochopit bezradnost ekonomů, musíme si připomenout teoretické základy moderní makroekonomie. Ve většině standardních růstových modelů najdeme některou variantu Cobb-Douglasovy produkční funkce. Ta říká, jak by v průběhu času měl teoreticky růst produkční potenciál ekonomiky.

Je vhodné si připomenout, jak tato funkce vznikla. Není výsledkem analýzy technologického vývoje, pracovního trhu ani kapitálového trhu. Produkční funkce byla zavedena čistě ex cathedra, jako když papež svojí nejvyšší apoštolskou autoritou a mocí definuje nauku týkající se víry a mravů zavazující celou církev. V případě ekonomie byl papežem profesor Robert Solow, jemuž pomáhali kardinálové Koopmans, Mankiw, Romer, Acemoglu a další.

Většina hlavního proudu makroekonomie tedy používá model, který nevychází ze skutečnosti, ale z představy, jak by se idealizovaná ekonomika měla vyvíjet. Hlavně se ale ujal díky faktu, že Cobb-Douglasova produkční funkce má velmi „příjemné“ matematické vlastnosti a dobře se s ní pracuje při modelování!

Hraniční rok 2008

Menší část moderních makroekonomů používá modernější modely – Dynamic Stochastic General Equilibrium (DSGE). Ty pracují s očekáváními jednotlivých ekonomických agentů. To je principiální problém: nic se nemění v ekonomice stejně rychle jako očekávání. V případech, kdy je modelu nejvíce třeba, tedy v případě krize, selhává nejhůře. Proto modely DSGE rovněž fungují spíše v představách než v praxi.

Dobrá. Když vynecháme moderní náhražku náboženství zvanou ekonomie hlavního proudu, co je tedy skutečnou příčinou hospodářské stagnace současného západního světa? Prostý pohled na statistiky odpoví. Hlavním motorem hospodářského růstu vyspělých zemí po roce 1980 byla expanze dluhu. Zadlužovaly se státy, korporace, domácnosti.

Medián hodnoty celkového dluhu v poměru k HDP činil v roce 1980 pro vyspělé země OECD 160 procent. V roce 1990 to bylo 192 procent, v roce 2000 již 251 procent a v roce 2010 neuvěřitelných 321 procent HDP. Nejrychleji zadlužení rostlo během těchto 30 let v Řecku: z 93 na 273 procent HDP (zdroj: Bank for International Settlements).

Dluh pochopitelně nemůže růst donekonečna, ať už je státní nebo soukromý. Hranice růstu dluhu byly ve většině vyspělých zemí dosaženy v roce 2008. Motor hospodářského růstu vysadil. Západní svět od té doby bojuje se „záhadnou“ stagnací. A akademičtí ekonomové nad tímto problémem marně dumají.

Lubor Lacina, Mendelovo evropské centrum

Hledání nového paradigmatu

To, že některé ekonomiky západní Evropy mají problémy s potenciálem růstu, není věc zcela nová. Například Itálie má nízký růstový potenciál již desítky let – bez významného dopadu na životní úroveň svých obyvatel. Podobným příkladem může být japonská ekonomika se svými již dvěma „ztracenými“ desetiletími. Navzdory tomu si Japonci udržují jednu z nejvyšších životních úrovní na světě.

Dlouhodobá stagnace tedy není bezprostřední problém, který vyžaduje okamžitá řešení. Hledání nových paradigmat bylo vždy cestou pokusů a omylů a během na dlouhou trať. Není to poprvé, kdy ekonomové hledají nové paradigma vysvětlující a predikující chování ekonomického systému.

Takové hledání je vždy spojeno s rizikem možných chybných kroků – hledáním slepých uliček. Vzpomeňme třeba na ve své době populární Malthusovu teorii o neudržitelnosti systému v důsledku rostoucí populace. V jiných případech jde o celou koncepci uspořádání společnosti a hospodářské politiky – tržní systém versus centrální plánování, keynesiánství versus monetarismus nebo současný diskurz hlubší integrace versus dezintegrace.

Matematicko-empirický přístup

V uplynulých letech byla jedním z nejdiskutovanějších témat otázka udržitelnosti modelu kapitalistické společnosti. V této souvislosti byla zveřejněna řada analytických studií a filozofických knih zamýšlejícími se nad možnými budoucími modely uspořádání společnosti a ekonomického systému. Jednou z nejpopulárnějších je pak kniha francouzského ekonoma Thomase Pikettyho Kapitál v 21. století.

V ekonomické analýze převládla s nástupem počítačové technologie matematická – empirická větev přístupu k vysvětlení ekonomických dějů a k predikci budoucího vývoje. Ta má své výhody, ale zároveň velká omezení. Dokáže pracovat s velkým objemem dat, problém však nastává s kvalitou těchto vstupních proměnných.

Na jedné straně je zřejmé, že pokud do modelu vstupují data, která jsou v následujících letech významně statistiky revidována, pak modely pracující s těmito daty nemohou poskytnout věrohodný obraz reálné ekonomiky. Druhým omezením ekonometrického přístupu k ekonomii pak je skutečnost, že modely budou vždy pouze zjednodušením ekonomické reality.

Expost

Je skutečností, že empiričtí ekonomové dokážou vysvětlit příčiny krize s velkým úspěchem až expost, ale mnohem hůře na tom jsou s jejich předvídáním. Pozitivní pak je, že ekonomové dokážou z již úspěšně zvládnutých krizí v minulosti formulovat doporučení pro tvůrce hospodářské politiky, aby se podobné situace již neopakovaly.

Směřování současné ekonomické diskuse od čistě empirického přístupu a predikce budoucího vývoje k politicko-ekonomičtějšímu přístupu lze pak považovat za dobrý směr při hledání nového paradigmatu, ekonomické teorie a přístupu k reálné hospodářské politice.

Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Velkým šokem ze sekulární stagnace

Ani po sedmi letech od globální finanční krize se ekonomikám Evropské měnové unie (EMU) nedaří nastartovat solidní ekonomický růst, který by přinesl úlevu nezaměstnaným a odvrátil hrozbu deflace. Zhruba polovina členských zemí EMU ještě nepřekonala pokles produkce z dob recese a stále se pohybuje pod předkrizovou úrovní z konce roku 2008.

Kapacity v průmyslu nejsou ani zdaleka vytíženy a procento jejich využití je stále nižší než před krizí. Soukromé investice se v EMU propadly během krize téměř o jednu pětinu ve srovnání s úrovní v roce 2007 – v periferních státech eurozóny dokonce o 30 až 60 procent.

Ani spotřeba domácností se nevrátila na předkrizové úrovně, přestože jejich důvěra se trochu zvýšila. A inflace, která po krátké epizodě oživení začala již v průběhu roku 2012 znovu klesat, byla dotlačena náhlým propadem cen ropy na historická minima z roku 2009.

Situace Evropy

Právě obava z pokračujícího poklesu cen neboli deflace přinutila Evropskou centrální banku (ECB) k přijetí dříve odmítaného opatření – nákupu státních dluhopisů. Boj ECB s nebezpečím deflace ale odvádí pozornost od skutečného problému evropských ekonomik – neschopnosti generovat dostatečně silný ekonomický růst, který by přinesl potřebný počet volných pracovních míst, zajistil by růst pracovních příjmů a následně i spotřeby a investic.

Deflace je podle mne jen průvodním jevem slabé ekonomické výkonnosti EMU. Všechny zmíněné jevy, a nejen ty, naznačují, že Evropa čelí širšímu problému – sekulární (mezigenerační) stagnaci. Obrazně řečeno, situaci, kdy ekonomika nemá sílu se pořádně nadechnout k rychlejšímu růstu, který by významnému počtu nezaměstnaným dal trvalou práci a zlomil by „špatnou náladu ve společnosti“.

Ekonomika eurozóny sice dostává výjimečnou podporu v oblasti měnové politiky, tedy záporná depozitní sazba ECB nebo již měsíc probíhající nákupy státních dluhopisů členských zemí EMU, ale není schopná se nadechnout k růstu. Situaci komplikují takzvané strukturální problémy, například v podobě rychle stárnoucího obyvatelstva či zvýšení podílů investic s malou kapitálovou náročností.

Nedostatečná důvěra v budoucnost

Existuje cesta ven ze sekulární stagnace? Ano, ale není snadná. Z prokletí sekulární stagnace může ekonomiku dostat jen velký šok. Cílem takového šoku je vyvolat v domácnostech a firmách změnu v očekávání a následně i v chování. Zdrojem takového šoku může být prudké oslabení eura, kterého jsme svědky.

Nejde jen o podporu vývozně orientovaných zemí eurozóny – především Německa –, ale i o vyvolání změn v očekáváních. Slabé euro je synonymem vyšších cen dovozů a následně i tuzemské inflace. Svá inflační očekávání nezmění jen domácnosti, ale i firmy, které ve slabém euru uvidí příležitost k expanzi. Začnou opět investovat. Domácnosti přestanou odkládat spotřebu, budou utrácet, zpočátku především z nahromaděných úspor.

Z oslabení eura budou mít prospěch i firmy a ekonomiky orientované více na vnitřní trh eurozóny. Slabé euro znevýhodní dovozy ze zemí mimo eurozónu a přeorientuje poptávku na její vnitřní trh. To je ale jen řešení akutního problému – nedostatečné poptávky. Řešit se ale musí i strukturální problémy – administrativní zátěž podnikání, regulace, přetrvávající překážky jednotného trhu, fiskální unie ano, či ne či stárnutí obyvatel.

Podle mého názoru není problém „chudokrevné Evropy“ v přebytku úspor nad investicemi, jak tvrdí bývalý šéf Fed Ben Bernanke, ale v poškozené struktuře ekonomik, ve výjimečné míře nejistoty a nedostatečné důvěře v budoucnost.

Petr Strejček, Brno International Business School

Ekonomika a politika

Debata na výše uvedené téma je zajímavá hned z několika úhlů pohledu. Vše vypadá tak, že někteří makroekonomové a matematici jsou přesvědčeni nebo alespoň věří, že mají nadpřirozené schopnosti (možnosti) ovlivňovat řízení společností. Nebo v nejhorším případě, že jejich články a výzkumy mohou zásadně ovlivňovat rozhodovací procesy států. Dokonce jsou i tací, kteří si myslí, že se tak děje. Tuším, že tato utkvělá představa některých „ekonometrů“ konvenuje jejich představě o primátu, veledůležitosti a nezastupitelnosti jejich povolání.

Dále – nikde jsem se například nedočetl, že Teng Siao-pching své reformní myšlení postavil na metodách čínských ekonometrických soudruhů, že reformy Gerharda Schrödera a socialistické vlády (Hartz I. – IV.) z počátku 90. let minulého století byly provedeny na bázi složitých matematických matic. Irská strana Fianna Fáil například v 70. letech minulého století provedla radikální reformy trhu práce, reformovala školství a dokázala efektivně využít evropských dotací směrem k opravdové vzdělanostní ekonomice. Výsledek se dostavil (i bez ekonometrie) přesně za jednu generaci, a to koncem 90. let. Jsem hluboce přesvědčen, že k identifikaci hlubokých společenských problémů (i k jejich odstranění) nepotřebujeme složité matematické modely. Cynik by dodal, že jsou často spíše jedním z těchto problémů.

Zatřetí, chci také říct, že ti, kteří ekonomice alespoň trochu rozumí, také vědí či tuší, v čem tkví největší problémy hospodářství současného Západu. Všichni píšící do této debaty jsou schopni sestavit „seznam přání“, která by po zavedení do praxe mohla opravdu zafungovat. A to jak krátkodobě, tak střednědobě i dlouhodobě.

To nejefektivnější naposled...

Největším problémem Západu, a především EU je (ne)odvaha aplikovat tvrdé návrhy reforem do zákonů. Politici si vybírají nejefektivnější řešení vždy až na posledním místě, politické sebevraždy v podobě odvážných a nepopulistických řešeních vyšly poněkud z módy.

Nedávno jsem znovu pročítal neempirickou a zcela teoretickou knihu Josefa A. Schumpetera Kapitalismus, socialismus a demokracie. Jedná se o vizionářsky poučnou četbu o tom, že kapitalismus doplatí především na svůj úspěch a zanikne. Uvedená kniha a současná evropská realita mi znovu napověděla, že i kapitalismus má svoje limity pro „udržitelnost“ růstu socialistické společnosti (nevadí mi označit některé země EU jako socialistické). Pokud nás k hledání těchto limitů nedonutí vnitřní pohnutky, zcela určitě nás k nalezení optima přivedou vnější vlivy konkurenceschopnosti.

Ĺuboš Mokráš, Česká spořitelna

Prostor k rozvinutí makroekonomie

Dvě krátké poznámky k tématu. První se týká problému s měřením HDP. Pomohl bych si příspěvkem Joela Mokyra ze sborníku Secular Stagnation: Facts, Causes and Cures. Uvádí v něm, že přinejmenším část snížení tempa růstu ekonomiky jde na konto problémů s měřením.

HDP jako ukazatel byl konstruován na měření produktů typu pšenice a oceli, s dnešní na služby a „soft“ (jako software) produkty orientovanou ekonomikou má problémy. Nastávají sice modifikace měření HDP (jedna velká proběhla nedávno), ale zjevně to nestačí.

Internet, mobilní aplikace a HDP

Jedním příkladem je internet a mobilní aplikace – poměrně malá skupina vysoce kvalifikovaných programátorů vytvoří produkt, který potom zadarmo využívá obrovské množství uživatelů (více než miliarda v případě Facebooku). Z hlediska HDP ale tohle všechno neexistuje, protože uživatelé Facebooku nic neplatí. Pro přesnost – Facebook do HDP vstupuje, ale především přes své kontrakty na prodej reklamy na svých stránkách, nikoli přes využívání svého produktu uživateli.

Druhým příkladem je dekódování DNA. Projekt dekódování lidského genomu byl zahájen v roce 1990 s rozpočtem tři miliardy dolarů a byl plánován na 15 let (skončil poněkud dříve). Náklady na sekvenování lidského genomu se aktuálně přiblížily k magickému tisíci dolarů za jednoho člověka, což je považované za hranici nákladů umožňující komerční využití (diagnostika nemocí, personalizovaná medicína).

Během necelých 15 let tedy náklady na sekvenování klesly třimilionkrát. Stejně ovšem klesl příspěvek této činnosti do HDP. Jde jen o extrémní příklad, totéž platí pro řadu dalších běžně používaných věcí (mobily, televize) – dostáváme funkčně nesrovnatelně lepší produkt za stejnou nebo dokonce nižší cenu.

Z hlediska jednotkové ceny, a tedy HDP, není rozdíl mezi mobilem z roku 2000 a dnešním, z hlediska funkčnosti obrovský. Jinak řečeno, měření růstu ekonomiky pomocí HDP zásadně podhodnocuje kvalitativní aspekty růstu. Klasicky měřený HDP může růst pomalu nebo dokonce stagnovat, navzdory tomu můžeme dostávat podstatně více.

Nadměrné úspory a dluh

Druhá poznámka se týká nadměrných úspor a jejich rubu, tedy dluhu. O dluhu a jeho negativech se píše často, nevšiml jsem si ovšem, že by se k A (dluhu) dodávalo B (úspory). Růst dluhu přitom do značné míry odráží růst úspor. Dlouholetý pokles úroků zároveň ukazuje, že skutečně z hlediska ekonomiky nastává nadměrná kumulace úspor, jak uvádí Bernanke – ekonomika není schopná úspory efektivně využít.

Vedlejšími efekty této situace je vznik bublin na trzích aktiv a také jevy typu poklesu úvěrových standardů (subprime hypotéky v USA, boom strukturovaných, a často pochybně strukturovaných, produktů před finanční krizí nebo také masivní půjčování Řecku) ve snaze dosáhnout vyšších výnosů alespoň na chvíli a za každou cenu.

Problém pomalého růstu ekonomiky (měřeno HDP) a nadměrných úspor je přitom úzce provázán – úspory nelze efektivně umístit, protože při pomalém růstu neexistuje dostatek investičních příležitostí. Tím se dostáváme k problému nedostatečné finální poptávky, růstu majetkové nerovnosti, stále většího objemu prostředků v rukou lidí s nízkou tendencí ke spotřebě a snahy těchto lidí nějak svoje prostředky umístit. Což tvoří klasický začarovaný kruh trvající už léta a tvořící sekulární trend.

Klasická mainstreamová makroekonomie k těmto problémům nemůže mnoho říci, protože pracuje s tím, co je k dispozici (HDP) a na agregátní úrovni (základní modely, se kterými se většinou pracuje a jež jsou zaměřeny především na analýzu šoků a cyklů, s těmito sekulárními tendencemi nepočítají). Takže zde je prostor k případnému zdokonalení a rozvinutí makroekonomie.

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Hranice kompetencí

Jde o relativně sofistikovanou diskusi a náročnějšímu zájemci mohu jen znovu doporučit přehledový text Oliviera Blancharda The State of Macro z roku 2008. Na něj totiž navazuje moje opakované varování před přeceňováním reálné použitelnosti vědy, té společenské zejména, a to včetně ekonomie – při všech superlativech, kterými na její adresu obvykle nešetřím.

Snadno potom nahlédneme, proč si třeba takový Warren Buffett bude myslet, že akademici žijí ve věži ze slonoviny a nejspíš ani sami nerozumějí diferenciálním rovnicím, kterými se odizolovali od zbytku světa. Univerzitní profesoři zase budou tvrdit, že bankéři a investoři by u nich neudělali zkoušku ani v těch nejzákladnějších kurzech. Někde mezi oběma tábory pak najdeme ministry financí a guvernéry centrálních bank, kteří si nikdy nebudou jisti, ke komu se přidat, bez ohledu na to, odkud se do své funkce vyšvihli a jakou míru závislosti (na kom a na čem) si přiznají. A zcela samostatnou skupinu, možná tu nejvlivnější, jako vždy vytvoří tvůrci IT systémů, v tomto případě těch na podporu makroekonomických analýz, například i momentálně vládnoucího modelu DSGE.

Plně tedy souhlasím s názorem, že stejně jako kdysi fyzika i ekonomická teorie by si už měla konečně jasně vymezit, co je a co naopak už není v její kompetenci, a co tedy musí přenechat expertům na best practice a trial and error. (Jeden takový návrh budu prezentovat již tuto sobotu na Prague Conference on Political Economy.)

Vít Macháček, Česká spořitelna, student ekonomie na UK

Hledání nového paradigmatu

Jakkoliv si to možná někteří ekonomové nepřiznávají, makroekonomické teorie je třeba vždy vnímat v kontextu okolností, ve kterých vznikly – keynesiánství je reakcí na Velkou depresi, monetarismus je zase reakcí na krizi keynesiánství a slabé ekonomické výsledky v 70. letech. Obrovskou roli hrají také technologické možnosti – zatímco na začátku minulého století by nikoho ani nenapadlo zkoumat agregátní veličiny, protože prostě nebyly k dispozici, dnes si každý student může nakalibrovat svůj vlastní DSGE model.

To neznamená, že Keynes již dnes nemá co říci – znamená to ale, že ho musíme brát s rezervou. Nejdůležitější poznatek ovšem je, že s rezerovou musíme brát úplně každou ekonomickou teorii – zatím to nevypadá, že bychom dokázali dokonale popsat ekonomické rozhodování.

Ty nelinearity...

Cimrmanovsky by se dal vývoj makroekonomie rozdělit do dvou střídajících se fází: fázi očekávání a fázi zklamání. Když technologický vývoj umožnil používání složitých ekonometrických modelů, ekonomové se do toho s chutí pustili a v 60. letech jsme byli svědky dynamického rozvoje obrovských modelů pracujících s agregátními a hlavně minulými daty.

Chvíli to fungovalo, ekonomové byli nadšení, a to až do chvíle, kdy se modely rozsypaly při první významné „nelinearitě“ – ropné krizi. Fáze očekávání byla vystřídána vystřízlivěním a poznatkem Roberta Lucase, že makroekonomie není věda sama o sobě – aby mohla fungovat, musí být postavena na mikroekonomických základech a musí být „forward looking“; v minulosti se ekonomická budoucnost najít jednoduše nedá.

Podobně důležitá „nelinearita“ se naplno projevila v roce 2008 a s jejími důsledky se střetáváme dodnes. Naplno se ukázalo, že představa o vývoji ekonomiky jako stabilně rostoucího fundamentu, který je čas od času vyrušen vnějším šokem, je z dlouhodobého hlediska naprosto neudržitelná – některé šoky přicházejí zevnitř. Nutno podotknout, že ty nejhorší krize za posledních 20 let byly takřka bez výjimky endogenní (tedy způsobeny faktory zevnitř ekonomiky) – kromě současné finanční krize zmiňme asijskou krizi či dot-com bublinu.

Zvítězí komplexita?

Z toho důvodu (zde je třeba znovu připomenout, že také z důvodu technologického pokroku – průměrný doktorand ekonomické teorie obstojně zvládá programování) dnes ekonomie hledá nové paradigma a já doufám, že ho alespoň částečně nalezne v takzvané komplexitě. Ta vidí ekonomický vývoj jako výsledek drobných interakcí mezi nejrůzněji charakterizovanými aktéry – firmami, jednotlivci, vládami –, z nichž každý má různé motivace: Heterogenous Agents Models. Nejdůležitější je, že v tomto nastavení nemusím mít pouze jeden druh firmy (jednotlivce atd.), ale třeba sto.

Za zmínku stojí také posun ve vnímání inovací. Zatímco v minulých dekádách byly inovace pokládány za spíše vedlejší produkt ekonomického růstu (přinejmenším ve způsobu vytváření ekonomických modelů), dnes se jim pomalu daří dostát zaslouženého uznání jako hlavního motoru ekonomiky. Netřeba ekonomy vinit z hlouposti – inovace je především velmi obtížné metodologicky uchopit, mají totiž pro nás poměrně nepříjemné vlastnosti: jsou z povahy věci nepředvídatelné.

Troufám si také předvídat, že se v budoucnosti nedočkáme jen výrazné změny v teorii jako takové, ale také podstatné změny ve způsobu práce ekonomů. Mluvím o jakési „demokratizaci“ ekonomického předpovídání – ekonomické modelování nemusí v budoucnosti fungovat centralizovaně. Představa, že každý ekonom (nebo skupina ekonomů) obsluhuje svůj vlastní model a je jeho pánem, může být v době open source technologií přežitek a v příštích letech se můžeme dočkat jakési „wikipedie“ ekonomických modelů.

Vstupujeme nyní do další fáze očekávání, tak se snažme, aby případné zklamání či vystřízlivění bylo co nejmenší.