Lidovky.cz

Funguje-li trh dobře, na bohatství nezáleží

  12:50
Podle zprávy Oxfamu se bohatství koncentruje. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Má mít 26 nejbohatších stejně jako 3,8 miliardy nejchudších?

Má mít 26 nejbohatších stejně jako 3,8 miliardy chudých? foto: Richard Cortés, Česká pozice

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Firma Oxfam před zasedáním Světového ekonomického fóra v Davosu zveřejnila, že bohatství se stále více koncentruje. Pokud sečteme jmění 26 v současnosti nejbohatších lidí světa, dospějeme k částce 1,3 bilionu dolarů (31,5 bilionu korun), což se rovná celkovému majetku 3,8 miliardy chudší poloviny lidstva.

Je to problém, nebo není? Je to přirozené, tedy normální? Pokud je to problém, co se s ním dá „globálně“ dělat? Nebo je lepší nemít ambice něco na tomto trendu či „stavu světa“ měnit? Jsou přece i dobré zprávy. Lidí na světě přibývá, ale jejich počet žijící v extrémní chudobě se za uplynulých 30 let snížil o více než polovinu.

Otázka zní tedy takto: Má mít 26 nejbohatších stejně jako 3,8 miliardy chudých?


 

Lubomír Lízal, rektor AAU, člen dozorčí rady Expobank a ČEZ

Neefektivita přerozdělování

Pokud připustíme, že za různou práci ve stejném místě a ve stejný čas bude různá odměna, což dokonce platilo i v dobách komunismu, tak se nemůžeme divit, že v různých částech světa jsou lidé různě bohatí.

Krom toho v případě dobře fungujících trhů nemá počáteční alokace bohatství vliv na výslednou alokaci zdrojů, takže přerozdělením stejně nezvýšíme ekonomický potenciál, spíše naopak o část zdrojů nenávratně přijdeme kvůli neefektivnímu přerozdělování.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Zlí jazykové

Ekonomická teorie se otázkou majetkové nerovnosti zabývá velice vážně. Kromě jiného dokáže vymezit kritéria, podle nichž je výsledná alokace majetku neefektivní, například v tom slova smyslu, že je (walrasovsky) nerovnovážná a (paretovsky) neoptimální. Další jakoby normativní kritérium nabízí koncepce spravedlnosti, kdy postavení na žebříčku bohatství je považováno za výsledek pravidel, která trvale zajistí, aby v soutěži vždy zvítězili ti bohatší. Některé vítěze proto může trápit pocit viny, a to i v případech, kdy postavení ostatních se (v absolutních hodnotách) rovněž o něco zlepší. Důsledkem jsou solidární transfery nejrůznějšího druhu, od soukromé charity až po kohezní fondy EU.

Co na to zlí jazykové? Především budou spekulovat, zda uvedené transfery nejsou jen cynickým nástrojem jak zkorumpovat společenské skupiny, které by si jinak pro své podíly došly samy – ať už formou drobných krádeží v MHD nebo jako účastníci apokalyptické migrační vlny. Skeptičtí analytici budou ve smyslu hesla trade not aid rovněž upozorňovat, že skutečnému rozvoji Afriky by jistě pomohlo zrušení evropské zemědělské politiky. A ti, kteří sdílí tezi, že problémem není nerovnost majetku, ale nerovnost příležitostí, se budou ptát, zda prostor takových příležitostí není dnes zužován stále sílící globalizací, centralizací a integrací Západu.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Nová střední třída

Tyto poplašně znějící údaje jsou výsledkem dvou souběžných a paradoxních důsledků naší současné globalizace. Zdá se, že globalizace způsobuje na jedné straně koncentraci majetku (a tedy rozevírání nůžek) u jednotlivých, zvláště pak u vyspělých ekonomik, na druhé straně globalizace způsobuje zmenšování rozdílů (tedy naopak dohánění) mezi vyspělými a zaostalejšími ekonomikami jako celky. To se děje nerovnoměrně, takže to vše vede při srovnání extrémů k údajům, které ukazují až nechutný rozdíl mezi životem extrémně bohatých a masou nesmírně chudých v zemích, v nichž dohánění ještě neskončilo, ba ještě ani třeba nebylo zahájeno.

Skutečný problém je v tom, že v tomto globalizačním procesu dohánějící země vytvářejí novou střední třídu, zatímco vyspělé země střední třídu ztrácejí. Skutečnost, že střední třída ve vyspělých zemích je daleko bohatší než v zemích rozvojových, není relevantní. Demokracie může fungovat pořádně jen tam, kde je střední třída dosti robustní a sebevědomá, aby si svou pozici pěstovala a udržela.

Přesto nejde o efekt, nad kterým by se mělo mávnout rukou. Problém není ani tak v pomalosti dohánění, které naopak postupuje dosti závratnou rychlostí v místech, jako je Čína nebo Indie. Skutečný problém je v tom, že v tomto globalizačním procesu dohánějící země vytvářejí novou střední třídu, zatímco vyspělé země střední třídu ztrácejí. Skutečnost, že střední třída ve vyspělých zemích je daleko bohatší než v zemích rozvojových, není relevantní. Demokracie může fungovat pořádně jen tam, kde je střední třída dosti robustní a sebevědomá, aby si svou pozici pěstovala a udržela. Navíc není asi zcela jisté, že růst střední třídy musí za všech okolností vést k demokracii. Robustní střední třída je pro demokracii podmínkou nutnou, ne však postačující. Demokracie tak může být vývojem globalizace ohrožena nejen ve vyspělých zemích.

Dnešní politická změna ve vyspělých zemích je do značné míry reakcí na tuto situaci a vyspělý svět si s ní bude muset poradit. Řešením nemůže být znovuvybudování střední třídy na základech ekonomiky minulého století a odmítnutí globalizace, nýbrž uspíšení vytvoření nové střední třídy kolem nových oborů globalizací podporovaných. To snad dlouhodobě pomůže i k odstranění poplašně znějících údajů jako jsou čísla od Oxfamu.



Michal Skořepa, analytik, Česká spořitelna

Politické hledisko

Normálnost nebo přirozenost nynějšího růstu majetkové nerovnosti lze posoudit přinejmenším ze tří hledisek: historického, ekonomického a politického. Historicky vzato není vývoj v posledních letech zatím žádným nevídaným výkyvem. Tato nerovnost procházela v minulosti značnými výkyvy, přičemž současná úroveň odpovídá zhruba úrovni pozorované před 90 lety, zatímco minimum nastalo v 70. letech.

Dokud se fungování trhů dá popsat jako férová konkurence bez korupce, podvodů, krádeží duševního vlastnictví, nedostatečně regulovaných monopolů a podobně, je celkový výkon ekonomiky nejvyšší možný a výsledné rozložení bohatství mezi lidi je v pořádku – i kdyby toto rozložení mělo podobu nárůstu bohatství některých společenských vrstev nebo dokonce jednotlivých lidí.

Ekonomický pohled se zajímá hlavně o efektivnost. Dokud se fungování trhů dá popsat jako férová konkurence bez korupce, podvodů, krádeží duševního vlastnictví, nedostatečně regulovaných monopolů a podobně, je celkový výkon ekonomiky nejvyšší možný a výsledné rozložení bohatství mezi lidi je v pořádku – i kdyby toto rozložení mělo podobu nárůstu bohatství některých společenských vrstev nebo dokonce jednotlivých lidí.

Na tento úzce ekonomický pohled by ale při vedení praktické politiky měl navazovat pohled politický. Ten se ptá, při jakém stupni příjmové nebo majetkové nerovnosti se ti bohatí mají začít obávat, že chudí přestanou být ochotni se na rostoucí mezeru jen dívat, a vezmou „právo“ do svých rukou; a tehdy buď demokratickou volbou extremistických stran, nebo dokonce přímo nedemokratickým násilím nastolí nový politický a ekonomický systém. V něm už bude majetek rozdělen výrazně jinak (viz historické událostí nazývané znárodnění nebo pozemková reforma).

Pocit, že nerovnost dosáhla kritické úrovně, může dostat chudá masa sama. Nebo (což v praxi nastane nejspíš mnohem dřív) jí tento pocit může vnuknout šikovný politik. Náznak takového vývoje vidíme například ve Spojených státech, kde však tím „špatným“ zatím nejsou bohatí, nýbrž zahraniční obchodní partneři. Obecněji začíná situace zavánět popsaným zlomem všude tam, kde se do popředí kvůli hlasům rozzlobených voličů dostávají síly horlící proti systému, tedy mimo jiné proti nynějšímu způsobu rozdělování a přerozdělování bohatství dané ekonomiky.



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Recept na chudobu

Samotný Oxfam říká ústy svého ředitele kampaní toto: „Masivní pokles lidí žijících v chudobě je jedním z největších úspěchů posledního čtvrtstoletí.“ To je to podstatné, na co bychom se měli soustředit. Volný mezinárodní obchod, respekt k soukromému vlastnictví a možnost podnikání pozvedly během našich životů z chudoby miliardy lidí.

Chudoba nadále zůstává problémem. Ale to nevyřešíme okradením Jeffa Bezose nebo dalších miliardářů. Pokud bychom všechen jeho majetek (odhadovaný na 140 miliard dolarů) rozdali 3,8 miliardám lidí, o kterých mluví Oxfam, každý z nich by dostal jednorázovou dávku 37 dolarů. To by sotva vyřešilo jejich problémy.

Chudoba nadále zůstává problémem. Ale to nevyřešíme okradením Jeffa Bezose nebo dalších miliardářů. Pokud bychom všechen jeho majetek (odhadovaný na 140 miliard dolarů) rozdali 3,8 miliardám lidí, o kterých mluví Oxfam, každý z nich by dostal jednorázovou dávku 37 dolarů. To by sotva vyřešilo jejich problémy.

Oxfam mezi nejchudší lidi světa počítá také absolventy nejprestižnějších amerických vysokých škol, neboť nerovnost měří majetkem (který je u absolventů přibližně −130 tisíc dolarů, takže jsou chudší než africký farmář). Každý soudný člověk chápe, že toto není dobrá metodologie pro měření chudoby nebo nerovnosti.

Recepty na snížení chudoby známe, říkal jsem je na začátku: volný mezinárodní obchod, soukromé vlastnictví, podnikání. Západní země v tomto směru nemohou ovlivnit legislativu třetích zemí, ale mohou umožnit svobodnější mezinárodní obchod. Mohou zrušit cla a dovozní kvóty, které zcela amorálně ochraňují zájmy některých západních velkopodnikatelů na úkor západních spotřebitelů a na úkor výrobců v zemích třetího světa. Totéž platí pro netarifní překážky, jako jsou nesmyslně přísné fytosanitární standardy.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Dobré zprávy

Šéfka Oxfamu Winnie Byanyima prohlásila: „Světové bohatství ovládá pouze pár lidí. Na miliardy z nás zůstává pouze zbytek koláče – a ten se stále zmenšuje.“ Nemá pravdu, koláč roste a drtivá většina z nás z něj jí stále větší kousky.

Světové bohatství za posledních 60 let kleslo krátce jen jednou, v roce 2009. A to ještě tak, že nespadlo ani pod úroveň roku 2007. Jinými slovy, byl to do té doby jen druhý nejhorší rok dějin, alespoň co se světového bohatství týče. Podruhé sice spadlo před čtyřmi roky, v roce 2015, ale bylo to jen formálně kvůli podivné metodice Světové banky, která všechny výsledky zemí po celém světě přepočítala na americký dolar, který v daném roce ostře posílil. Koláč tedy roste.

I u nás, kde se notoricky cítíme špatně, se máme extrémně dobře. Pokud máte průměrnou českou mzdu, patříte mezi 5,6 nejlépe vydělávajících procent lidí na celé planetě. Když se podíváme na náš majetek, průměrný Čech patří mezi 12 procent nejbohatších lidí na světě. A to zejména kvůli tomu, že naše nemovitosti jsou oproti západu o dost levnější.

Počet extrémně chudých lidí na planetě klesá už téměř 50 let. Zatímco v roce 1970 bylo na světě více lidí pod hranicích chudoby než těch, kteří si mohli dovolit žít alespoň trochu slušný život, letos pravděpodobně pokoříme rekordně nízkých 8 procent. Je pravděpodobné, že letos bude v absolutní bídě žít jen 500 milionů lidí. Ze sedmi a půl miliard. Jen pro srovnání, před sto lety žila v bídě miliarda lidí, dvakrát tolik. A na planetě nás bylo jen o pár desítek milionů přes miliardu. Jinými slovy, jen pár milionů lidí se mělo relativně dobře.

Počet lidí žijících pod 1,25 dolaru na den klesá. Těch, kteří mají pod 1,9 dolaru na den také klesá. Klesá i počet těch, kteří jsou těsně nad hranicí absolutní chudoby, ale nemají více než 3,1 dolaru na den. Světová „střední třída“, tedy ti z nás, co vydělávají mezi 3,1 a 10 dolary na den, roste. A roste i množství těch nejbohatších, kteří mají nad 10 dolarů za den. Všichni jíme stále větší kousky koláče.

I u nás, kde se notoricky cítíme špatně, se máme extrémně dobře. Pokud máte průměrnou českou mzdu, patříte mezi 5,6 nejlépe vydělávajících procent lidí na celé planetě. Když se podíváme na náš majetek, průměrný Čech patří mezi 12 procent nejbohatších lidí na světě. A to zejména kvůli tomu, že naše nemovitosti jsou oproti západu o dost levnější.

Bojovat s nerovností dává smysl. Upozorňovat na bídu v posledních koutech světa ještě víc. Je ale důležité vidět tato čísla v kontextu. A ten kontext vypadá dlouhodobě optimisticky.



Pavel Kohout, Robot Asset Management SICAV

Nesmyslná metodika

Oxfam používá nesmyslnou metodiku. Dává dohromady majetek a dluhy, ale nebere v úvahu příjmy. Mladý absolvent univerzity se slušným příjmem, který však má hypotéku, pak vychází chudší než ukrajinský pomocný dělník. To je zajisté hloupost.

Historické statistiky neúprosně ukazují, že jedinou cestou ke zmírnění majetkových nerovností jsou krvavé revoluce, války, konfiskativní daně, znárodňování a další jevy či opatření, která nakonec poškodí i ty nejchudší.

I kdybychom Oxfamu odpustili díry v metodice, je tu jiný problém. Historické statistiky neúprosně ukazují, že jedinou cestou ke zmírnění majetkových nerovností jsou krvavé revoluce, války, konfiskativní daně, znárodňování a další jevy či opatření, která nakonec poškodí i ty nejchudší. Británie zažila nejnižší míru majetkové nerovnosti během let 1978-79, kdy vrcholila sociální krize a země byla ochromena stávkami. Situaci zachránily až thatcherovské reformy, které pochopitelně přinesly zvýšení nerovnosti.

Každá prosperující ekonomika musí z podstaty věci vykazovat poměrně velkou míru majetkové nerovnosti. Pokusy ji odstranit mívají tak závažné vedlejší účinky, že je lepší se o to vůbec nepokoušet. V ekonomikách, kde je úspěch trestán a neúspěch dotován státem, se nakonec nedaří nikomu.



Monitor Jana Macháčka
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.