DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. |
Český premiér Andrej Babiš jedná s bankami o vytvoření národního investičního fondu, který by investoval do infrastruktury, vědy a výzkumu, případně technologických společností, školství apod. Je to správná myšlenka? Je lepší než bankovní daň? Mají se oslovit i jiné než bankovní subjekty? Jak má být podobný fond institucionálně strukturován? Kdo ho má případně řídit?
Michal Pícl, Podnikohospodářská fakulta VŠE, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.
Nerealizovatelný odvod z dividend
Jsem rád, že i pan premiér konečně pochopil, že odliv zisků z České republiky je enormně vysoký. Vždyť už před více než třemi lety vydal Úřad vlády studii, která jasně říká, že míra odlivu výnosů z české ekonomiky je dlouhodobě přinejmenším dvakrát vyšší, než by odpovídalo empirickým a teoretickým předpokladům odvozeným ze situace na vnitřním trhu EU. Ziskovost českých bank je pak více než dvojnásobná oproti průměru EU.
Pokud premiér opravdu zamýšlí zavést speciální odvod z dividend, které odcházejí z tohoto sektoru do zahraničí, měl by si uvědomit, že může narazit na evropskou směrnici o dceřiných a mateřských společnostech, která právě toto zdanění upravuje. Jeho návrh se může stát ve finále nerealizovatelný. |
Pokud premiér opravdu zamýšlí zavést speciální odvod z dividend, které odcházejí z tohoto sektoru do zahraničí, měl by si uvědomit, že může narazit na evropskou směrnici o dceřiných a mateřských společnostech, která právě toto zdanění upravuje. Jeho návrh se může stát ve finále nerealizovatelný. I proto teď možná přichází z ústupovou variantou jakési dobrovolnosti, což je ale u daní zcela nemyslitelné. Placení daní přeci nemůže být postaveno na bázi dobrovolnosti. A sbírání peněz po vzoru filmu Ducháček to zařídí je rovněž úsměvné.
Oproti tomu sociální demokraté přišli po zahraničním vzoru s bankovní daní z aktiv, která může přinést rozpočtu až 14 miliard korun. To znamená až dvojnásobek peněz slibovaných pro fond. Ty mohou být rovněž použity na investice do infrastruktury, vědy, výzkumu, sociální politiky, školství atd. Což je daleko efektivnější, a myslím si, že to stojí za to.
Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen
Navoněná daň
V ideálním případě by banky neměly být speciálními firmami, které stát v případě problémů zachraňuje. Pokud už speciální výsady mají, potom dává smysl, nezachraňovat je z peněz daňových poplatníků, ale z povinného pojištění. Fond tedy má ekonomicky větší logiku než sektorová daň. K ideálu má ale daleko. Stejně to ale zaplatí daňoví poplatníci. Bude mít úplně stejné negativní dopady jako sektorová daň, ale je marketingově přívětivější, což méně ohrozí zahraniční investice, je politicky prodejnější a ekonomicky obhajitelnější.
Bankám jsme otevřeně řekli, že je zachráníme, když se jim cokoliv špatného přihodí. Ví to a podle toho se chovají. V dobách dobrých jdou zisky akcionářům, ale v dobách špatných ztrátu zaplatí daňoví poplatníci. Ideálně by se měli pojistit sami, ale proč by to dělali?
Fond má ekonomicky větší logiku než sektorová daň. K ideálu má ale daleko. Stejně to ale zaplatí daňoví poplatníci. Bude mít úplně stejné negativní dopady jako sektorová daň, ale je marketingově přívětivější, což méně ohrozí zahraniční investice, je politicky prodejnější a ekonomicky obhajitelnější. |
Je to podobné jako například v případě pojištění pro případ nezaměstnanosti. Když už se rozhodneme nezaměstnané zachraňovat v případě, že se nepojistí dobrovolně, potom dává smysl povinné pojištění. Ideálně schraňované ve fondu pro tyto příležitosti, ale potom přichází další problémy. Jak zajistit, že tento fond někdo nevybere nebo nezneužije pro jiný účel? Kdo ho má řídit a podle jakých principů? Stejný problém bude mít i Národní rozvojový fond.
Určitou nápovědu, jak se to má dělat, nám dávají země, které spravují fondy z nerostných surovin, zejména ropy, případně Singapur, který má své investiční fondy již desítky let. Na jednu strany jsou považovány za úspěšné, na stranu druhou se i díky tomu Singapur řadí mezi země, kde nejvíce prosperují firmy provázané se státem. Je otázkou, zda bychom něco podobného chtěli. Politici určitě ano.
A také bankám to pochopitelně nevadí. Jak přesvědčivě ukázal nositel Nobelovy ceny za ekonomii George Stigler, regulovaní jsou často regulováni rádi. Stávající banky to utáhnou a pro konkurenci bude nákladnější vstoupit na trh. Navíc tím získají možnost – byť možná jen implicitně a v pozadí - mluvit do toho, kam tyto peníze potečou. Kdo by to nechtěl?
Kryštof Kruliš, předseda správní rady Spotřebitelského fóra, z.ú. a analytik AMO
Nadějný investiční fond
Sektorové daně představují sektorovou přirážku nad rámec úrovně zdanění, které podléhají všechny firmy. Zavedení takové daně má svou politickou, právní a ekonomickou rovinu. V dnešní době je český bankovní sektor poměrně dost konkurenční. Vznikají nové banky a pronikají k nám i nové finanční technologie a nové služby. Velký význam v bankovnictví však má dlouhodobá důvěra, a navzdory vysoké konkurenci proto našemu trhu stále dominuje úzká skupina tradičních bankovních domů.
Zřízení národního investičního fondu je nadějný nápad, který může dávat při vhodném institucionálním nastavení větší smysl než sektorová daň. Banky a další velké firmy mají logický zájem na veřejných investicích, které přispívají k udržení a dlouhodobému růstu jejich podnikání u nás. |
Pokud se lidé u nás nezmění, je pravděpodobné, že si velcí hráči svůj podíl na trhu udrží a dokázali by pak nalézt i cestu, jak případnou bankovní daň přenést na své klienty. Mohlo by se tak stát, že bankovní daň namísto bank zaplatí ti, kdo využívají bankovní služby, tedy zejména lidé s úvěry na bydlení nebo podnikání. Také oni by se mohli snažit bankovní daň „poslat dál“ a promítnout své vyšší platby bankám do ceny zboží a služeb, které sami poskytují. To by již mohl pocítit každý spotřebitel.
Zřízení národního investičního fondu je nadějný nápad, který může dávat při vhodném institucionálním nastavení větší smysl než sektorová daň. Banky a další velké firmy mají logický zájem na veřejných investicích, které přispívají k udržení a dlouhodobému růstu jejich podnikání u nás. Stát se zase potýká s rozpočtem, kterému dominují mandatorní výdaje, a investiční aktivity z podstatné části táhnou peníze z programů EU. Ty však nelze v průběhu víceletého finančního rámce jednoduše přesměrovávat a do budoucna nebudou tak hojné jako dříve.
Národní investiční fond by se tak mohl stát zdrojem, byť v počátcích svým objemem určitě jen velmi omezeným, ze kterého by bylo možné hradit některé nejvíce potřebné investice, na kterých je shoda jak uvnitř společnosti, tak ze strany firemního sektoru. Pokud mají firmy odvádět něco nad rámec obecné úrovně zdanění, mohou jim příspěvky do fondu na předem vymezené investiční oblasti připadat přijatelnější. Otázkou však zůstává, jak k příspěvkům přesvědčit také ty, kterým na reputaci společensky odpovědné firmy příliš nesejde, a zda kvůli příspěvkům od fondu firmy neutlumí aktivity, ve kterých podporovali třeba sport nebo kulturu.
Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru, Brusel; ekonom České spořitelny
Nesystémová řešení
S opakující se pravidelností se vynořují návrhy na zavedení nějakého typu sektorové daně. Obvykle jsou motivovány populistickými snahami potrestat ty příliš bohaté a dodatečně vybrané prostředky jednorázově a nepříliš účelově přerozdělit těm, kteří mi v nejbližších volbách odevzdají hlas, neboť jsem si je tímto krátkodobě uplatil. Je zřejmé, že toto řešení je velmi nesystémové, nepřínosné a koncepčně chybné.
Jak bude fond konstruován? Jako jednorázový rozpočtový „průtokáč“, který stejně jako rozpočet prostředky jednou vynaloží, a tím to končí, anebo jako dlouhodobý návratný zdroj, založený například na záručním principu, který umožní tyto prostředky využívat opakovaně, hospodárně a účelně? |
V průběhu času byly prezentovány alternativy, jež v sobě spojují řešení ještě jednoho závažného problému české ekonomiky, a sice příliš velký odliv u nás vytvořených zisků do ekonomiky, jež pak chybí při uskutečňování potřebných investic.
Byl předložen návrh na vytvoření fondu, do kterého ti příliš bohatí a zisky odvádějící budou přispívat, a společným úsilím soukromého a veřejného sektoru zajistí poměrně robustní finanční zdroj, z něhož mají být tyto investice hrazeny. Na tom, zdá se, panuje shoda jak na straně soukromého, tak veřejného sektoru. Aby se systém ukázal jako funkční a založený k dlouhodobému fungování, bude však žádoucí vyřešit řadu jeho principiálních parametrů a charakteristik a zodpovědět několik zásadních otázek. Například, proč to mají „odnést“ jen banky, když tyto se na celkovém odlivu zisků podílejí zhruba 12 procenty? A co se výše zisků týče, taky bychom byli schopni najít i jiná odvětví, která by do této kategorie zapadala. Za druhé, jak bude fond konstruován? Jako jednorázový rozpočtový „průtokáč“, který stejně jako rozpočet prostředky jednou vynaloží, a tím to končí, anebo jako dlouhodobý návratný zdroj, založený například na záručním principu, který umožní tyto prostředky využívat opakovaně, hospodárně a účelně?
Jestliže jsme přistoupili a snažili se zdůvodnit, že toto řešení je daleko pokročilejší, než „primitivní“ bankovní daň, je pro jeho úspěch zásadní vycizelovat jeho konstrukční prvky tak, aby se po jeho spuštění nezadrhávaly. Pak budeme mít v evropském kontextu konkurenční výhodu při financování obdobných typů projektů a naše chlubení se zdravými veřejnými financemi získá další pádný důvod.
Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu
Obojí je hloupost
Sektorová daň i investiční fond jsou hloupé a nesystémové nápady. Sektorová daň zdraží hypotéky, jak ukazují zkušenosti ze zemí, ve kterých byla zavedena, investiční fond naráží na řadu problémů velmi dobře popsaných v ekonomii veřejné volby. Stávající model funguje dostatečně. Vláda přerozděluje 40 procent toho, co vyrobíme, resp. co vyděláme. Je to snad málo? Z jakého důvodu nás vláda potřebuje ždímat dál?
Mezní investice do vládních programů jsou už teď neefektivní i u věcí, kde chápeme, že je má financovat vláda. Moderní vlády přitom financují celou řadu projektů nesmyslných již na první pohled (například dotace na linku na toustový chleba). Vláda by naopak udělala lépe, kdyby se podívala na žebříček Doing Business od Světové banky nebo na žebříček ekonomické svobody od Fraser Institutu a zamyslela se, co udělat pro to, aby se Česká republika mohla v žebříčcích posunout výše. Usnadnit podnikání, zmenšit byrokracii nebo zlepšit právní prostředí. Nejsou to jednoduché úkoly, tak proč se při jejich řešení ještě rozptylovat šikanou bank?
