Éra uvolňování celních bariér skončila

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Má smysl, aby se dnes USA bránily dovozům z Číny, když robotizace bude postupně vracet některé výroby do vyspělých zemí? A co si myslíte o Trumpových clech na ocel a hliník? Má Trump v tomto ohledu vůči Everopské unii nějaký transakční plán? Hrozí obchodní válka? A měli by Německo a eurozóna omezovat svoje obchodní přebytky? Dovoluji si doporučit svůj článek, který se touto problematikou zabývá.

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Příliš silný politický tlak

Obecně samozřejmě platí, že volný trh, nezatížený cly a mimocelními bariérami, je nejvýhodnější mechanismus pro všechny země, které se ho účastní (pokud považujeme maximalizaci vytváření hodnot za hlavní výhodu). To je pravda nezávisle na konkurenceschopnosti jednotlivých zemí a dokládá se známým příkladem o dvou zemích a dvojím zboží ze základních makroekonomických učebnic. Ekonomická praxe to také potvrzuje – například velkým růstem bohatství ve světě v posledních desetiletích, kdy dochází k podstatnému snižování zábran volnému obchodu, a snad i srovnáním situace zemí, které se uvolňování bariér ve světě účastní, s těmi, které tak nečiní. Jakékoli zavádění bariér je tedy brzda tohoto vývoje a povede ceteris paribus ke snížení přírůstku bohatství pod potenciál.

Problém je v tom, že růst bohatství není rovnoměrný a popsaný proces, jak také ukazuje historie, nechán sám o sobě, vede k růstu rozdílů mezi bohatými a chudými uvnitř jednotlivých zemí. V pokročilém světě, kde je společnost odpovědná za osud svých členů, předpokládáme, že se postará o takovou regulaci svého trhu, která bude optimalizovat nejen vytváření hmotných hodnot, nýbrž i řadu hodnot jiných, jako je důstojný život občanů a jakási míra chápaní spravedlnosti. Jak se ukazuje, toto chápání společenské odpovědnosti se dnes v řadě míst proti volnému trhu bouří. Zdá se, že jak vnitrostátní regulace, tak zejména mezinárodní (WTO), v očích významné části společnosti tuto funkci nevykonávají dostatečně.

Po dlouhém období uvolňování cel a bariér se ukazuje, že lidstvo si před dalším postupem v tomto směru potřebuje tento problém vyřešit. Jinými slovy, jde o významný politický tlak, kterému nemohou státy – demokratické i autoritativní – odolat. Kdybychom brali v úvahu jen primární ekonomickou situaci, samozřejmě se nemá USA bránit dovozům z Číny. Mají se soustředit na oblast, kde mají největší konkurenční výhodu (na robotizaci), a nikoli na staré koksovny. Zdá se však, že jak v Americe, tak v mnoha jiných vyspělých zemích bylo řešení tohoto problému zanedbáno a teď se to musí nějak vyrovnat. Doufejme, že si to brzy vyřeší, protože zanedbání zde může vést k vážným komplikacím.

Lubomír Lízal, Fakulta elektrotechnická ČVUT a Český institut informatiky robotiky a kybernetiky ČVUT.

Konzistentní Trumpova politika

Nebudu opakovat ekonomický rozměr otázky z debaty před měsícem. Překvapivě ovšem dnešní otázka z pohledu USA souvisí s jinou debatou o produktivitě práce z prosince loňského roku.

V reálném světě dnes máme současně výrazný technologický pokrok (robotizaci) a klasický offshoring. Klesající náklady na offshoring a jeho větší využívání jsou rovněž důsledkem technologického pokroku. Rozlišení příčin poklesu poptávky po nekvalifikované práci ve vyspělých zemích je možné rozklíčovat, jen pokud jsme schopni sledovat celý řetězec tvorby hodnot.

Autoři Reijnders, Timmer a Ye (2016) ukazují, že nekvalifikovaná pracovní síla je zasažena oběma efekty – offshoringem i technologickou změnou – podobně. Kvalifikovaná pracovní síla však nikoli. Offshoring na ni má sice též negativní dopad, ale zároveň silně profituje z technologického pokroku, který negativní efekt zahraniční konkurence zcela eliminuje, a naopak kvalifikovaná pracovní síla z toho nakonec vychází vítězně. Historická zkušenost však zná jen první efekt v důsledku offshoringu. Z toho dovozuji, že naprostá většina lidí důsledky nižší poptávky po méně kvalifikované práci dnes vnímá zejména jako důsledek zahraniční konkurence, nikoli robotizace.

A právě zde hledejme dnešní protektivní motivace v USA. Pokud byl americký prezident zvolen těmi, kteří se cítí být stranou, a neprofitují z (nevyváženého) růstu ekonomiky, nemůžeme se divit, že prezident stále naslouchá svým voličům. A ti za svými problémy viděli a vidí zahraniční konkurenci. Jde proto o zcela konzistentní postoj k předvolebním slibům.

Kryštof Kruliš, předseda správní rady Spotřebitelského fóra, z.ú. a analytik AMO

Na hraně globální obchodní přestřelky

Nová cla na ocel a hliník lze chápat jako další z tahů prezidenta Trumpa na šachovnici mezinárodního obchodu v rámci hry, kterou sliboval ve své prezidentské kampani a kterou se liší od svého předchůdce Baracka Obamy. Figury ve hře jsou stále stejné. Globální ekonomika postupně získává více a více silných hráčů, jakými jsou Čína, Indie či Brazílie, a síla USA se v relativním vyjádření ke zbytku světa zmenšuje. 

V Obamově internacionalistickém přístupu to znamenalo, že USA mají využít příležitost, a dokud to jde, napnout své síly k zajištění co nejširší dohody na mezinárodním obchodním systému založeném na pravidlech, které by co nejvíce vyhovovaly jejich hodnotám. Trump se prozatím drží svých slibů a o takto rozehranou hru nejeví zájem. Demonstroval to stažením účasti USA na čerstvě podepsané dohodě o Transpacifickém partnerství (TPP) hned po nástupu do úřadu či zamrznutím jednání o transatlantické dohodě s EU (TTIP). Prioritu podle současné administrativy má nyní využití obchodní síly USA k vylepšení aktuální pozice ve světovém obchodu. Pozornost se soustředí na to udělat něco teď a nikoli se spoléhat na návrat výroby (tzv. reshoring) postupem času s nástupem robotizace. Cla na komodity, jakými jsou ocel a hliník, které jsou v USA politicky senzitivní, se k takovémuto instantnímu kroku nabízejí.

Nejde přitom jen o efekt cel samotných. USA i za předchozích administrativ zachovávaly ochranářská opatření preferující ocel z domácích zdrojů například ve veřejných zakázkách (legislativa Buy American). USA s ohledem na to mají sjednánu i svou účast na dohodě o veřejných zakázkách při Světové obchodní organizaci. V reálu se s těmito opatřeními potýkají například vývozci našich tramvají do USA. Trumpova novinka tak dopadne více na ocel dováženou do USA pro potřeby soukromé sféry, protože tu nakupovanou za veřejné peníze již USA stejně omezují jinak. Nejvíce tak jde o psychologickou hrozbu rozpoutání návazné obchodní války, ve které by USA tratily, ale řada ostatních zemí si spočítá, že při její eskalaci by tratily pravděpodobně ještě víc. Na všech zúčastněných – obzvláště pak na trojúhelníku USA, EU, Čína – teď záleží, zda Trumpův krok vyvolá globální obchodní přestřelku, anebo se ostří přijatých cel jednotlivým hráčům povede v dialogu s USA postupně obrousit.

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Trump nerozumí základům ekonomie

Donald Trump je silný hráč, kterého si Amerika zasloužila, o tom není pochyb. Není však pochyb ani o tom, že nerozumí základům ekonomie. Protekcionismus je nákladný a zbytečný.

Protekcionismus nakonec zaplatí spotřebitelé, nikoli americký prezident. Tomu naopak zhoršující se životní úroveň může přihrát politické body. Stačí se na chvíli podívat na jeho kroky nikoli optikou všeobecného dobra, ale jeho vlastními brýlemi. Co když chce jen to nejlepší sám pro sebe? Být znovu zvolen prezidentem? Pokud ano, pak to dělá výborně.

Voliči Donalda Trumpa na protekcionismus slyší. Není žádná ostuda, že nerozumí ekonomii. Jak říkal Murray Rothbard, je to jen specializovaná disciplína. Je ale hodně smutné, že lidé bez znalosti specializované disciplíny mají možnost rozhodovat o tom, jak se aplikuje.

Politicky je to ale chytrý tah – na hodně krátké období. Oceláři a další dotčené profese skutečně budou mít více práce. Ale vše se nakonec projeví jen v cenách zboží a služeb.

Zeptejme se sami sebe, jestli by bylo vhodné, aby Praha uvalila cla na zbytek České republiky. Určitě by si tím vylepšila svou platební bilanci. Neměli bychom ale pak víno, pivo a automobily. Pražské minipivovary by sice jásaly radostí a obchodí bilance by se zlepšila. Zlepšil by se však život Pražanů?

Pojďme ještě o úroveň dál. Co já a můj obchod na růžku? Já nakupuji, on zásobuje. Naše obchodní bilance je hodně nevyrovnaná. Když mi někdo zdrží nakupování, moje obchodní bilance se zlepší, můj život se nicméně zhorší.

Stejné je to všude jinde, jen se to ve všech těch makroekonomických ukazatelích ztrácí. Ztrácí se elementární logika. Když například hodně nakupujeme, tak to neznamená, že se máme špatně. Říká se tomu záporná obchodní bilance. Ale ruku na srdce, raději byste nic nenakupovali a všechno prodávali, anebo jen nakupovali? 

Jan Mládek, ekonom

Couvne před Trumpem svět?

Bránit se dovozům z Číny z hlediska USA smysl má, protože vize, že robotizace vrátí průmysl do vyspělých zemí se může naplnit, ale nemusí. Navíc Trumpova motivace pro zavádění cel na ocel a hliník se zdá být spíše přízemnější a to vnitropolitická, nikoli obchodně politická. Porazil Hillary Clintonovou v takzvaných swing states, tedy ve státech, kde jednou volí demokratického, jindy republikánského kandidáta. Shodou okolností v těchto státech je poměrně dost zavřených oceláren a ještě více frustrovaných pracovníků/voličů, kteří v nich dříve pracovali. Těmto voličům Donald Trump slíbil návrat jejich pracovních míst do USA a oni mu uvěřili. Trump chce být v příštích volbách znovu zvolen, tudíž musí splnit alespoň část svých předvolebních slibů.

Celková makroekonomická situace USA, případně obchodní válka s Čínou či EU, je „collateral damage“ (vedlejší škodou) americké vnitropolitické situace. Z tohoto hlediska je jedno, jestli v případné obchodní válce utrpí ekonomiky EU, Číny a dokonce i Kalifornie, protože v EU ani v Číně se nevolí americký prezident a Kalifornie po léta volí demokraty a Donald Trump ani jiný republikánský kandidát jejich hlasy nedostane.

Teď jde o to, aby americké vnitropolitické hrátky nepoškodily hospodářství celého světa. Cla na ocel a hliník mohou být jen prvním kolem zničující světové obchodní války, kde v dalších kolech dojde na auta a jiné zásadní evropské produkty. Anebo se svět zalekne eskalace obchodní války, Donald Trump dosáhne svého a jeho voliči dostanou zpátky alespoň některá místa v ocelářském a hliníkářském průmyslu. Problém je totiž v tom, že USA dnes v konečném součtu asi mají stejně pracovních míst jako před vyexpedováním nemalé části průmyslu mimo USA, avšak dobře placená a prestižní místa v průmyslu jsou nahrazována hůře placenými pracovními místy ve službách takzvaných McJobs. A pokud se vrátí alespoň část starých dobrých prestižních míst v americkém průmyslu, má Donald Trump vyhráno. Není tedy divu, že se to rozhodl zkusit. Třeba mu to vyjde a svět couvne.

Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Zastrašování a hledání viníků okolo sebe

Americký prezident Donald Trump mění Ameriku. Dost možná jiným směrem, než si mnozí představovali. V oblasti bezpečnosti a mezinárodního obchodu hovoří o vlastní zemi jako o oběti a kolem sebe hledá viníky. Euforii z daňové reformy tak střídá obava z obchodní války Spojených států se zbytkem světa. Nepřijde mi to jako dopředu promyšlená hra s jasným koncem nebo někteří její aktéři nevěděli dopředu, do čeho vlastně jdou, a v průběhu hry opouští jeviště (např. Gary Cohn, který rezignoval na pozici hlavního ekonomického poradce prezidenta). To jen narušuje důvěryhodnost nové obchodní taktiky založené na hře na dobrého a zlého policajta v jedné osobě.

Trumpův kritický postoj k mezinárodnímu obchodu, který v jeho verzi ožebračuje americké dělníky a ohrožuje americkou národní bezpečnost, byl všem dopředu znám. Jeho heslo „Amerika na prvním místě“ dávalo dopředu tušit, že USA pod jeho vedením nebudou už vůbec hájit globalizaci a volný obchod. Kvůli heslu co je doma, to se počítá, mohou skončit pod stolem mnohé obchodní dohody včetně projednávané NAFTA a mohou být zavedena další cla a netarifní překážky, kterých mimochodem ještě před nástupem D.Trumpa přibylo v USA více, než kde jinde, dokonce dvakrát tolik než v Indii (zdroj IFO: Hidden Protectionism: Non-Tariff Barriers and Implications for International Trade, 2017).

Za dvojí deficit Spojených států (deficit jak v mezinárodním obchodě, tak ve veřejném rozpočtu) nemůže Německo, které se pyšní naopak přebytky, ani Čína, která umí doslova zneužít své ekonomické postavení k tvrdému prosazování vlastních zájmů, ale samotné Spojené státy. Jejich ultra uvolněná měnová i fiskální politika podporuje růst spotřeby na dluh, trvale nafukuje dovozy a přifukuje zahraniční nerovnováhu. Když k tomu D. Trump přidá ještě největší „nekrizový a neválečný“ rozpočtový impuls od 80.let minulého století v podobě nižších daní a vyšších výdajů, jeho zastrašovací obchodní politika povede horko těžko ke kýžené obchodní rovnováze. Donald Trump by se měl raději zabývat otázkou, proč se Německu s velmi liberalizovaným zahraničním obchodem (v posledních deseti letech zavedly desetinu netarifních překážek co Spojené státy) a velmi intenzivním zapojením do globálních výrobních řetězců daří udržovat přebytky běžného účtu? Odpověď většina ekonomů zná: skromná fiskální politika a ještě skromnější spotřebitelé.