Ceska Pozice

Dojde v Česku k další vlně privatizace?

Ministr financí Andrej Babiš nedávno prohlásil, že by investorům na burze rád nabídl akcie některých státních firem, například Lesů ČR, Mera či Čepra.

Andrej Babiš (ANO) by rád nabídl podíly v některých státních firmách investorům... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Andrej Babiš (ANO) by rád nabídl podíly v některých státních firmách investorům... | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Andrej Babiš (ANO) by rád nabídl podíly v některých státních firmách investorům...

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

V souvislosti s výrokem ministra financí Andreje Babiše se více v médiích než v samotné politice objevily úvahy o tom, zda má vláda nějak pokročit v privatizaci. Doby, kdy se ekonomické úspěchy státu či transformace měřily privatizačním tempem, jsou dávno pryč a v míře privatizace Česká republika nijak nezaostává ani před tradičním Západem, ani před postkomunistickými sousedy (zde je to především oproti Polsku naopak).

Ale přeci jen: nabízí se otázka, zda nějaká česká vláda ještě někdy něco zprivatizuje, zda k tomu má politickou vůli a zda o to má zájem.

V míře privatizace Česko nijak nezaostává ani před tradičním Západem, ani před postkomunistickými sousedy (zde je to především oproti Polsku naopak)

S poukazem na nová geopolitická nebezpečí a agresivní Rusko se do privatizace asi těžko dostanou firmy jako Mero nebo Čepro, možná nebude zájem ani o prodej Letiště Praha. Poměrně zmatečný vývoj na energetickém trhu EU bude asi proklamovaným důvodem, proč v dohledné době nedokončit privatizaci ČEZ, a pokud zbývá karlovarský hotel Thermal nebo Budvar, tak to jsou v zásadě maličkosti, které z hlediska celkového vývoje ekonomiky pomalu nestojí za řeč.

Co o tom soudíte vy? Jaké jsou skutečné vyhlídky české privatizace? Je šance něco prodat přes burzu?



Pavel Kohout, Partners

Pavel Kohout, Partners

Nevyužitá příležitost

Je historickým neštěstím české privatizace, že vůbec nevyužila možnost prodávat podniky přes burzu. Zatímco v Británii šlo o jeden z velkých úspěchů Margaret Thatcherové, v Česku se privatizovalo všelijak, často za velice podivných okolností.

Výhodou veřejné nabídky akcií přes burzu je, že lze absolutně vyloučit korupci a podobné postranní úmysly. A pokud nějaký strategický investor mocně touží po kontrolním balíku ve kterékoli veřejně obchodovatelné společnosti, nechť za něj zaplatí náležitou cenovou prémii. Tak, jak se to běžně dělá ve světě. Samozřejmě za předpokladu, že práva zbývajících minoritních akcionářů nebudou krácena, jak bylo zvykem v české džungli.

Není mnoho důvodů proč na burze neprodat část akcií podniků Mero, Čepro, Lesy ČR, případně i některých dalších

Nyní se nabízí možnost prodat alespoň menšinový podíl na burze. Není mnoho důvodů proč takto neprodat část akcií podniků Mero, Čepro, Lesy ČR, případně i některých dalších. Jediným důvodem je, že vláda by nebyla schopna zacházet s tolika penězi rozumným způsobem. Velmi pravděpodobně by je rozfofrovala na všeliká prorůstová opatření a podobné hlouposti.

Nakonec možná bude lepší, když tyto podniky zatím zůstanou státní a počkají na nějakou rozumnější vládu. Pokud se jí kdy dočkají.



Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Role státu a nekonečné možnosti privatizace

Souhlasím s názorem, že pokud přemýšlíme o privatizaci v omezeném okruhu státních podniků typu budějovického Budvaru nebo podniků s podílem státu, jako je Letiště Praha, jsou možnosti velmi omezené jak z pohledu finanční dopadu, tak rozsahu možné privatizace.

Dvě otázky

Privatizace má dva základní rozměry. Prodej státního majetku se může stát jednorázovým příjmem do státního (veřejných) rozpočtů. Otázkou však zůstává efektivnost využití těchto prostředků. Druhý rozměr souvisí s diskusí o roli státu v ekonomice, ve vztahu ke společnosti (voličům) a konceptu státu jako instituce regulující možné nerovnováhy vznikající v tržní ekonomice.

Prodej státního majetku se může stát jednorázovým příjmem do státního (veřejných) rozpočtů. Otázkou však zůstává efektivnost využití těchto prostředků.

Na první otázku není jednoznačná odpověď. Je lepší například vyměnit podíl v ČEZ či vlastnictví státních lesů, včetně kontroly strategického odvětví a podílu na budoucích ziscích, za prostředky z prodeje následně věnovaného například na spolufinancování dostavby dálniční sítě nebo snížení deficitu rozpočtu?

Druhá otázka souvisí s celospolečenskou diskusí o roli státu v ekonomice a společnosti. Je stát tím nejlepším hospodářem ve všech jemu historicky svěřených rolích? Dnešní generace berou veřejný důchodový a zdravotní systém včetně všech dalších služeb státu jakou danou věc. Při bližším pohledu je jasné, že role státu v široce vymezených oblastech (od kolébky až po hrob) začala ve vyspělých ekonomikách narůstat až po 2. světové válce a čím dál více se v mnoha zemích jeví jako dlouhodobě neudržitelná.

Příležitost?

Nenastal tedy čas zamyslet se nad tím, zda soukromý sektor nedokáže poskytovat některé veřejné služby efektivněji než stát? Není právě příležitostí budoucnosti privatizace veřejných služeb? Na tuto otázku však nemohou odpovědět pouze politikové. Před jakýmkoliv rozhodnutím by měla o snížení role státu v oblasti veřejných služeb proběhnout celospolečenská debata za účelem dosažení širokého konsenzu napříč společností a politickým spektrem.

Většinou ekonomové v případě privatizace uvažují pouze o movitém majetku typu infrastruktury, výrobních podniků. Stát však má státní monopol na zajišťování řady veřejných služeb, jako je bezpečnost, výplata důchodů, zdravotní péče, vzdělávání. Není čas si položit otázku, zda alespoň část těchto služeb by nebyla efektivněji poskytována soukromým sektorem?

Nenastal čas s ohledem na narůstající deficity veřejných rozpočtů vrátit část zodpovědnosti za oblast dnes označovanou jako veřejné služby opět na trh a jednotlivce?

Ve vyspělých státech je přes veřejné rozpočty přerozdělováno více než 40 procent hrubého domácího produktu. Popustíme-li tedy naše úvahy o možné privatizaci za standardní bariéru úvah o základních povinnostech státu vůči svým občanům, otevírají se nám přímo nekonečné možnosti pro privatizaci.

S výjimkou několika experimentů je zatím minimálně otevřená soukromému sektoru železniční doprava včetně budování a správy dopravní infrastruktury. Projekty veřejně soukromého partnerství mohou být příkladem přenosu zodpovědnosti státu na soukromé subjekty.

Zahájení diskuse o „privatizaci“ širokého spektra veřejných služeb je výzvou pro společnost, politické strany a ekonomické experty. Nenastal čas s ohledem na narůstající deficity veřejných rozpočtů vrátit část zodpovědnosti za oblast dnes označovanou jako veřejné služby opět na trh a jednotlivce?



Petr Strejček, Brno International Business School

Petr Strejček, Brno International Business School

Dvakrát politický kontext

Otázka účelnosti privatizování státního majetku může mít v postobdobí zestátnění a znovuprivatizování některých finančních institucí v kapitalistických Spojených státech amerických hořkou příchuť. Pokud se však zaměříme jen na Českou republiku, bude mít debata o další privatizaci rozhodně svoji podstatu.

Existuje jistě více sektorů, ve kterých bude efektivněji hospodařit privátní subjekt, a stejně tak existují obory, ve kterých mohou efektivně soutěžit společně jak privátní subjekty, tak státní organizace. Tato debata však může mít především politický podtext, a to hned dvakrát.

Voliči-zaměstnanci

Tlak na odpovědnost, flexibilitu, zachycení nových trendů bude u soukromého dopravce (například) jiný, než u státní organizace

Zaprvé, například dvěma největšími zaměstnavateli v Brně jsou Fakultní nemocnice a Masarykova univerzita a mezi osmi největšími zaměstnavateli ve stejném městě je sedmkrát stát. Z velké většiny se může jednat o zaměstnávání vděčného elektorátu. Elektorátu, který podvědomě tuší, že v soukromé sféře by musel podávat jiné výkony. Tlak na odpovědnost, flexibilitu, zachycení nových trendů bude u soukromého dopravce (například) jiný, než u státní organizace.

Neboli: některé politické strany budou svázány pupeční šňůrou se svými voliči-zaměstnanci a úspěšně jim budou sekundovat odborářští předáci, kteří kromě golfu budou celý trojlístek zastupovat též například v zákonodárných sborech. Nechám na posouzení každého, zda výsledkem tohoto společenstva bude posun k efektivitě, nebo spokojené zahnívání.

Navrhovatel ve výhodě

Druhým otazníkem je osoba, která současnou debatu otevírá. Mohu mít názor na Andreje Babiše jakýkoli, ale spuštění dialogu o privatizaci bude pro něj a jeho hnutí politicky rizikové. Nejenže se opět dostane do zvýšeného střetu zájmů – neoddiskutuje také, že disponuje v Česku jednou z nejvyšších komparativních výhod (kapitálem) pro jakoukoli privatizaci. Jeho funkce ze své podstaty může znevýhodnit ostatní hráče (podmínky a informace), tím pádem se jeho osoba nevyhne vlně podezření a spekulací.



Miroslav Radiměřský, Mendelova univerzita v Brně

Miroslav Radiměřský, Mendelova univerzita v Brně

Pozitiva lze znásobit

Privatizace je věc politická, takže její vyhlídky jsou na této skutečnosti závislé. Z ekonomického úhlu pohledu jsou mnohem důležitější důvody, způsob a výnosy z případné privatizace.

Peníze

Finanční důvod pro privatizaci budeme hledat obtížně. Veřejné finance nejsou v takovém stavu, že by nutně potřebovaly záchranou infuzi v podobě prodeje státního majetku. Český rozpočet v sobě skrývá jiné možnosti jak peníze získat a ušetřit. Problémy, se kterými si musí ministr financí poradit, jednorázový zdroj nevyřeší a pro vylepšení jednoročních statistik není důvod.

Na druhou stranu, pokud by vláda předložila jasný a podložený návrh, jak získané prostředky využít, dávala by privatizace i za tímto účelem smysl.

Živá voda

Nejzajímavější na celém návrhu je, že by měla privatizace probíhat skrze burzu. Doufejme, že přes Pražskou burzu. Českému finančnímu trhu, který postupně upadá, by tato operace velmi prospěla. Pomoci by mohla jak státu, tak samotným podnikům, a to i v případě, kdy by se nejednalo o privatizaci jako takovou.

Operace by přinesla nedocenitelnou informaci z trhu: na kolik jsou investoři ochotní jít do státních projektů a jakou hodnotu mají státní firmy

Budějovický Budvar by sice nehrál velkou roli z pohledu státního rozpočtu, ale z pohledu burzy je to úplně něco jiného. Nejde ani tak o objem, ale o příklad úspěšného vstupu, který by přitáhl investory a mohl inspirovat další.

Vstup Lesů ČR a výkaznictví spojené s burzou by mohlo přinést potřebnou transparentnost. Ostatní firmy se mohou pokusit získat přes burzu kapitál. Pro ministerstvo i pro veřejnost by taková operace přinesla nedocenitelnou informaci z trhu: na kolik jsou investoři ochotní jít do státních projektů a jakou hodnotu mají státní firmy. O informační roli ceny akcií kotovaných společností ani nemluvě.

Navíc – pokud by se ministru Andreji Babišovi podařilo s akciemi to, co ministru Miroslavu Kalouskovi s dluhopisy, tedy prodávat je přímo občanům, pak by se pozitivní dopady ještě znásobily. Stát by získal peníze a mohl by držet pohodlný kontrolní balík, občané by získali nový spořicí nástroj a finanční trh životodárnou injekci.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

„Strategické“ rozdělit...

Z definice platí, že podnik se stane „strategický“, pokud o něm politici rozhodnou, že je strategický, tedy nepodléhá nebezpečí bankrotu. S obdobně drsnou logikou nás poučí známý bonmot o tom, že podnik, který je „too big to fail“, je prostě jen „too big“. Zdravý rozum by tedy navrhoval, aby byl každý „strategicky významný“ podnik rozdělen na části, které již strategicky významné nebudou, a proto tedy budou schopny nejen bankrotu, ale i převodu do vlastnictví třeba i samotného Vladimíra Vladimíroviče.

Nejhorší myslitelný stav věcí reprezentují takzvané hybridní, polostátní, státem kontrolované a ze všeho nejhůř „nezávislé“ instituce

Pokud by z ořezaného podniku pořád ještě zbylo něco strategického či dokonce veřejně prospěšného, mělo by se to hned plnohodnotně znárodnit, tedy uvést do právní formy státního podniku. Nejhorší myslitelný stav věcí totiž reprezentují takzvané hybridní, polostátní, státem kontrolované a ze všeho nejhůř „nezávislé“ instituce.

A když už padla zmínka o veřejné prospěšnosti, připomeňme, že o rakovinné povaze této koncepce víme přinejmenším od doby, kdy William Niskanen rozdrtil objektivistickou koncepci veřejných statků dvojice Samuelson – Musgrave.

Což mi umožňuje zakončit aktualitou, že pokud už má být na každém rohu pošta, měl by si tuto službu stát koupit, a to samozřejmě ve výběrovém řízení na základě zákona o veřejných zakázkách – obdobně, jako si ministerstva kupují kancelářské potřeby a úklid v závodní jídelně.



Zdeněk Kudrna, University of Vienna

Zdeněk Kudrna, University of Vienna

Dobře spravovat, nikoli prodávat

Prioritou by mělo být naučit se státní a obecní podniky dobře spravovat, nikoli se jich zbavovat. Nic nebrání tomu, aby byly minoritní účasti uvedeny na burzu. Státním podnikům by dohled akcionářů mohl pomoci, neboť by měli nějakou motivaci hlídat případné nepravosti spojené se státním vlastnictvím.

Na druhé straně, téměř vše, co ještě nebylo zprivatizováno, spadá do škatulky intenzivně regulovaných odvětví, ze kterých stát nemůže vycouvat. Přenosové sítě, pošty, ropovody, železnice, silnice či klíčová letiště jsou kvůli síťovému charakteru i bezpečnostnímu významu regulovány tak intenzivně, že více než trh o jejich výsledcích nakonec rozhoduje regulátor. I v případě úplné privatizace by to pořád bylo jakési partnerství soukromého a veřejného sektoru, takže na vlastnictví až tolik nezáleží.

Ministerstvo financí teď snižuje státní dluhy lepším řízením likvidity ve státní pokladně. Jejich umoření privatizačními příjmy by mohl být další krok, jak nižší dluh prostě zařídit.

Důležitější je schopnost tato odvětví kvalitně spravovat, ať už z pozice vlastníka či regulátora. Tím se dostáváme k omílané, leč stále nedotažené agendě reforem státní správy a jmenování politických trafikantů do veřejných korporací. Kompetentní regulátory budeme mít až poté, kdy budeme vybírat v otevřených řízeních ty nejlepší a chránit je proti svévolným kariérním zásahům politiků. Stejně tak kompetentních členů dozorčích rad a představenstev se dočkáme, až k politickým zásluhám přibydou i kvalifikační kritéria jako zkušenost, odborná zdatnost a schopnost zformulovat a prosazovat smysluplnou vlastnickou strategii.

Další kolo privatizace tak nemá valný ekonomický smysl, ale mohla by to být chytrá politická strategie, jak snížit dluhy bez nepopulárních škrtů. Ministerstvo financí teď snižuje státní dluhy lepším řízením likvidity ve státní pokladně. Jejich umoření privatizačními příjmy by mohl být další krok, jak nižší dluh prostě zařídit.



Monitor Jana Macháčka

zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.