Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Zcela jinak nešlo po listopadu 1989 dělat nic

  18:35
Brzy oslavíme 30 let od konce minulého režimu. To hlavní, přechod od centrálně plánované ekonomiky a komunistické totality k tržní ekonomice a demokracii, se povedlo. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Co zásadního se dalo po listopadu 1989 dělat jinak?

Transformace ekonomiky foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Zanedlouho oslavíme 30 let od konce minulého režimu. Reformy sice začaly mnohem později, ale už dnes se můžeme ptát, co zásadního se dalo dělat jinak. Za prvé, bylo možné začít privatizací bank? Za druhé, bylo možné po skončení experimentu okamžitě začít standardní regulaci kapitálového trhu? Za třetí, bylo možné upřednostnit více zahraničních investic a mít více úspěšných případů, jako je Škoda Auto? Za čtvrté, bylo by lepší mít dříve funkční zákon o bankrotu?



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Úspěšná transformace

Česká transformace po listopadu 1989 byla velmi úspěšná, snad nejúspěšnější (vedle Estonska) z komunistických zemí. Je tudíž obtížné najít aspekty, které se mohly udělat lépe, protože nemáme příklady, co by se stalo, kdyby byly tyto alternativy uplatněny v praxi.

Například privatizací bank by bylo čistší začít (a ušetřilo by to značnou část budoucího státního dluhu), ale odklad umožnil transformaci bez významného nárůstu nezaměstnanosti, což možná přineslo její pokračování bez velkých traumat. V podstatě se podcenil význam některých klíčových regulací a zákonů, ale v hektické atmosféře bylo obtížné stanovovat priority, a kdyby byly stanoveny jinak, vznikly by jiné problémy.

Je obtížné najít aspekty, které se mohly udělat lépe, protože nemáme příklady, co by se stalo, kdyby byly tyto alternativy uplatněny v praxi. Například privatizací bank by bylo čistší začít, ale odklad umožnil transformaci bez významného nárůstu nezaměstnanosti, což možná přineslo její pokračování bez velkých traumat.

Nicméně bych vyzvedl dva aspekty, kde se asi mělo postupovat jinak. Prvním je upřednostnění „české“ cesty privatizace, která trpěla zásadní vadou – v Česku v podstatě žádný kapitál nebyl, proto se nedala uskutečnit jinak než „zhasnutím světel“, zatímco obecný lid si hrál na kapitalismus v kupónové privatizaci. Zdá se, že pokusy Pithartovy vlády o privatizaci do cizích rukou mohly uspět lépe. Nebudeme to však nikdy vědět s jistotou. Naopak privatizace restitucemi byla mimořádně úspěšná.

Za největší selhání považuji, že nenastala transformace státní služby a že jsme k ní byli donuceni až se zpožděním jedné generace nátlakem Evropské unie, a to ještě v omezené míře. Tento nedostatek je snad nejvážnější skvrnou na naší transformaci – jakákoli politika kterékoli vlády je stále brzděna konzervatismem netransformované státní správy, a to jak v jejím bezprostředním výkonu, tak v naší slabosti při prosazování svých zájmů v EU.

Transformovat státní službu dnes, když celá jedna generace vyrostla ve špatně fungujícím systému, je nesmírně obtížné. Protože cokoli si kterákoli vláda vezme za úkol, musí vykonávat přes státní službu, a když funguje špatně, její úspěch je omezen. Je neuvěřitelné, že si to čeští politici většinou neuvědomují a i dnes řešení rozmělňují a oddalují.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Otázka právního rámce

Většinou se na uvedenou otázku odpovídá tak, že tempu transformačního procesu neodpovídala úroveň právního rámce. V tomto smyslu se mělo počkat na vytvoření minimálních základů „vlády práva“. Se značnou ironií na tyto návrhy reaguji otázkou, zda dnešní stav právního řádu a jeho vynucování je to, nač jsme měli 30 let čekat.

Stále mám v šuplíku desítky návrhů, které by transformaci prospěly, ale jež se Klausovu týmu nepodařilo prosadit. Například odpor vůči všem hybridům

Poněkud vážněji uvedu, že stále mám v šuplíku desítky návrhů, které by transformaci prospěly, ale jež se Klausovu týmu nepodařilo prosadit. Například odpor vůči všem hybridům, zejména za prvé, vůči částečným, a tedy i postupným privatizacím typu OKD; za druhé, vůči pojištění či televizním poplatkům, které jsou ve skutečnosti daní; a za třetí vůči „nezávislým“ institucím, kterých je dnes možná víc než těch „závislých“, tedy těch, jež jsou státní nebo soukromé.



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Čtyřikrát ne

Privatizací bank začít nešlo, zdržovalo by to privatizaci, jejímž jedním z cílů bylo převést majetek do soukromých rukou co nejrychleji. Z privatizace bank by se stalo obrovské politikum a pravděpodobně by celou privatizaci vykolejila.

Otázkou je, zda je standardní regulace kapitálového trhu dobrá věc, kterou máme chtít co nejrychleji, nebo etalon, který kapitálové trhy příliš nezatěžuje, a politici mohou říkat, že nejde o divoký, nýbrž regulovaný trh. Možné to asi bylo. Ale bylo by to v době rodící se ekonomiky efektivní? Spíše ne.

Privatizací bank začít nešlo, zdržovalo by to privatizaci, jejímž jedním z cílů bylo převést majetek do soukromých rukou co nejrychleji. Z privatizace bank by se stalo obrovské politikum a pravděpodobně by celou privatizaci vykolejila.

Jak Václav Klaus s oblibou říká, zatímco Margaret Thatcherová privatizovala dva podniky ročně, česká vláda musela privatizovat dva podniky za hodinu. Takže počet zahraničních investic se zřejmě dal navýšit o jednotky, ale navýšit jejich podíl systematicky bylo nemožné.

Možnost rychle a efektivně poslat obchodní společnost do úpadku je nezbytná, ale není to téma, kterému bych rozuměl. Rád se přiučím od ostatních respondentů.



Jan Mládek, Český institut aplikované ekonomie

Rakousko stále daleko

Zásadně jinak se po listopadu 1989 nedalo dělat nic. To hlavní, přechod od centrálně plánované ekonomiky a komunistické totality k tržní ekonomice a demokracii, se povedlo. A rovněž začlenění do hospodářských, politických a vojenských struktur Západu. Zásadní otázkou je, zda všechno nemohlo být rychlejší, levnější a morálnější. Jinými slovy, zda jsme nemohli být dál. Mohli.

Česká republika je sice v roce 2019 nejbohatší postkomunistickou zemí, která předstihla v HDP na hlavu a v paritě kupní síly i některé staré členské země Evropské unie – Řecko, Portugalsko – a Itálie je na dohled, ale pro naši zem je srovnávacím etalonem Rakousko, a to je stále hodně daleko.

Česká republika je sice v roce 2019 nejbohatší postkomunistickou zemí, která předstihla v HDP na hlavu a v paritě kupní síly i některé staré členské země Evropské unie – Řecko, Portugalsko – a Itálie je na dohled, ale pro naši zem je srovnávacím etalonem Rakousko, a to je stále hodně daleko

Špatně se stala řada věcí, na prvním místě kupónová privatizace. Ta byla sice politicky velmi úspěšná pro její tvůrce, kteří občanům rozdělovali státní majetek, ale z hlediska fungování podniků byla katastrofou, a stála nás pět let. Brutální boj o ovládnutí firem a okrádání minoritních akcionářů při neprivatizaci komerčních bank vytvořily bastarda bankovní socialismus. Když se dařilo, byly zisky soukromé, když nikoli, podnikatel té doby se podělil o ztrátu s daňovým poplatníkem.

Tento systém, který vedl k propadu hospodářství v roce 1997, kdy ekonomiky našich sousedů rostly, musela zrušit vláda vedená ČSSD a zavést skutečný kapitalismus. Je paradoxem naší transformace, že skutečný kapitalismus zavedla strana, která to neměla v programu a jejíž řada představitelů kapitalismus příliš nechtěla.

Bankovní krize, pokles ekonomiky a růst nezaměstnanosti donutily vládu Miloše Zemana konat – privatizovat klíčové komerční banky, získávat zahraniční investory, udělat funkční zákon o konkurzu a vyrovnání a mnohem více ctít právo. A to je odpověď na otázku: privatizace včetně bank měla být od počátku reálná, a ne dominantně kupónová, funkční zákon o bankrotu měl být mnohem dříve, a pokud vznikl kapitálový trh, měla být silná snaha o regulaci alespoň ex post, když už to nešlo ex ante.



Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus.

Pod tlakem okolností

Ekonomická transformace vyvolává i po několika desetiletích vášnivé debaty. Z dnešního pohledu se některá rozhodnutí mohou jevit mylná. Po bitvě je však každý generálem. Zatímco si můžeme dopřát luxus v podobě pohledu s odstupem, museli tehdejší aktéři jednat pod tlakem okolností. Takový složitý proces se nemůže obejít bez dílčích chyb. V širším kontextu však lze transformaci označit za úspěšnou.

Evropské finanční domy dokázaly tuzemské peněžní ústavy stabilizovat, proto se nyní nacházejí ve skvělé kondici. Přítomnost zahraničních vlastníků si však vybrala i daň ve formě desítek miliard korun, které české dcery každoročně odvádějí svým matkám v podobě dividend.

Nebylo reálné začít privatizací tuzemských bank – české finanční ústavy měly ve svých bilancích „tuny“ problémových úvěrů, a proto by o ně zahraniční bankovní skupiny pravděpodobně nejevily velký zájem. Evropské finanční domy dokázaly tuzemské peněžní ústavy stabilizovat, proto se nyní nacházejí ve skvělé kondici. Přítomnost zahraničních vlastníků si však vybrala i daň ve formě desítek miliard korun, které české dcery každoročně odvádějí svým matkám v podobě dividend.

Zahraniční investice nespasí. Naše země se stala jejich frekventovanou destinací, zejména kvůli levné pracovní síle a investičním pobídkám. Pomohly sice akcelerovat hospodářský růst, ale přispívají k situaci, kdy tuzemská ekonomika vyrábí nízkomaržové meziprodukty, které zvyšují závislost na Německu.

Nedostatečná regulace kapitálového trhu a s ní spojené skandály nepředstavovaly optimální start, nicméně uplynulé desetiletí se neslo ve znamení boomu pražské burzy. Tuzemskou investorskou důvěrou více otřásla krize v roce 2008 a aféry okolo některých emitentů, například NWR. Nabízí se rovněž otázka, zda současná evropská regulace, která postupně likviduje investiční bankovnictví v eurozóně, je ideální.



Pavel Kohout, Algorithmic Investment Management, a.s.

Omyly kuponové privatizace

Jen krátce ke kuponové privatizaci. Privatizační fondy neměly mít klientské akcie s hlasovacími právy, zabránilo by se nepřátelským převzetím. Měl být účetně oddělen majetek správce od majetku klientů. Měl být zaveden povinný audit pro privatizační fondy. Konečně, měl existovat institut depozitáře.

Privatizační fondy neměly mít klientské akcie s hlasovacími právy, zabránilo by se nepřátelským převzetím

Kdyby byla zavedena tato opatření, fondy se mohly vyhnout „tunelování“ a všem negativním důsledkům. Nemusela být „blbá nálada“ a vládní krize v roce 1997, nemusel přijít útlum pravice, politika a ekonomika se mohla vyvíjet jinak a lépe.



Monitor Jana Macháčka

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...