Státní investice ano. Ale ne socialismus

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

Prezident Miloš Zeman jako obvykle tvrdí, že cesta z koronavirové krize povede přes investice, nikoliv přes spotřebu. Jak se to vezme. Cesta z krize musí vést přes obojí a v ekonomice by měly být spotřeba a investice v rozumné rovnováze. Krátkodobě se ale logické jeví spíše podpořit spotřebu. Ekonomická aktivita přece bude nabíhat postupně.

Například restaurace nejprve otevře tak, že stoly budou muset být od sebe více vzdálené. Podobně třeba automobilky začnou nabíhat na plnou výrobu postupně, jak bude nabíhat poptávka. Kuchyně, výrobní linky a stroje jsou, není třeba do nich investovat. Ekonomika bude ještě dlouho běžet pod svou kapacitou.

Druhou věcí jsou dlouhodobé investice. Podle bývalého guvernéra Evropské centrální banky Maria Draghiho bude největším problémem skutečnost, že podnikům zůstanou dluhy, ale sníží se příjmy, což může u mnoha z nich přerůst v krizi solventnosti. Leckde v Evropě, u nás i ve světě se uvažuje, že stát bude do důležitých firem vlastnicky vstupovat výměnou za injekce likvidity.

Budou-li se investicemi zachraňovat staré firmy, omezí se očistná role kreativní destrukce – zdroje a likvidita budou scházet novým a inovativním firmám a startupům. Může pomoc státními investicemi paradoxně zakonzervovat starou ekonomiku?

Jan Pravda, zakladatel fondu Pravda Capital SICAV

Stimulovat, nebo nestimulovat?

Debata o státní pomoci podnikům je podobná té předchozí o vrtulníkových penězích (některé klíčové partie proto zopakuji), s tím rozdílem, že víme (aspoň se domnívám) že socialismus nechceme, přestože to je jen extrémní role státu v ekonomice. Selhání socialismu je zřejmě nejspolehlivějším opěrným bodem. Otázka, zda stát má, nebo nemá stimulovat ekonomiku (do této kategorie vedle ekonomických balíčků patří i investice), se řeší od začátku 20. století a zosobňují ji John Maynard Keynes, Friedrich August von Hayek a později Milton Friedman.

Keynes tvrdil stimulovat fiskálně (snižováním daní a státními investicemi), protože to povzbudí poptávku. Hayek tvrdil nestimulovat vůbec, protože to poškozuje systém, který je živý (roste a hojí své rány sám). Friedman tvrdil stimulovat, ale monetárně (tištěním peněz, nákupy cenných papírů centrálními bankami). Nevíme, co to dlouhodobě udělá s lidmi, podniky a celým ekosystémem. Zda to vytvoří ekonomiku socialistickou, zastaralou nebo na antidepresivech. Žádná tato alternativa není žádoucí.

Myslíme si, že socialistickou ekonomiku nechceme, protože většina tento experiment odepsala. Mnoho státníků však nemůže odolat pošilhávání po větší nebo menší dávce socialistické podpory tam či onde, neboť si tím snadno nakoupí voličei, kteří se touto politikou „zaměstnají“. (Například automobilky, které zaměstnávají statisíce, šidí data o emisích, zaplavují Zemi auty a jsou dlouhodobě problematickými zaměstnaneckými agenturami na státní podpoře, formou daňových úlev a dalších). Proč nevíme, co to dlouhodobě udělá?

Znárodňovat jen krátkou dobu

Nemáme analytické modely ani data, která bychom do nich ládovali, pokud je tato pomoc v rámci kapitalismu. Vede-li to však ke znárodňování nebo selektivní podpoře podniků s velkým počtem zaměstnanců, pak to ve střední Evropě neumíme (nepovedený experiment 1948 až 1989). Jiná věc je Čína, jiná mentalita lidí (disciplinovaní), jiná výchozí pozice (velká chudoba před 50 lety), jiné politické uspořádání, které není naroubovatelné na střední Evropu v Evropské unii. Otázka, zda pravdu má Keynes, nebo Hájek, nebyla zodpovězena, socialismus však ne!

Příležitosti, kdy to šlo testovat, byly v historii civilizace homo economicus tři: velká hospodářská krize v roce 1929, finanční krize v roce 2008 a náš experiment se socialismem. V roce 1929 nikdo neposlouchal Keynese ani Hayeka, netisklo se a byla z toho druhá světová. Po ní se střídala víra v Hayeka (Margaret Thatcherová) s vírou v Keynese (Ronald Reagan), jak se hodilo v politice. V roce 2008 nezbylo nic jiného než opak roku 1929 – tisknout a stimulovat. Opět to však byla improvizace. Ben Bernanke nevěděl přesně, co a jak, a nešel na jistotu (kdyby ano, zarazil by to v roce 2006, když dorazil do Fed).

Dvě pozorování natolik složitého procesu (příchod krize a její ústup) nestačí na zodpovězení otázky, který postup je lepší pro dlouhodobý mír a blahobyt homo economicus. Krize v roce 1929 vedla k Hitlerovi a ve střední Evropě k socialismu, krize v roce 2008 a tištění peněz k nulovým úrokům dnes a k tomu, že centrální banky nevědí, jak více stimulovat, a státy se uchylují k podpoře podniků. Kde je hranice mezi kapitalismem a socialismem?

Znárodňovat by se mohlo jen na velmi krátkou dobu za předem daných podmínek a v zemích, kde se dodržují kontrakty, a funguje kapitálový trh, který zaručí, že znárodněnou firmu je kam po její resuscitaci odložit. To však není případ střední Evropy a neměla by se do tohoto experimentu znovu pouštět. Měla by zeštíhlovat stát, vylepšovat prostředí a zefektivňovat vše, co jde, práce je dost ve všech koutech systému (soudy, školy, doprava, zdravotnictví, kam oko dohlédne).

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Jako zánik sovětského impéria

Při všech rizicích analogií srovnám dnešní nástup covid-19 s jiným externím šokem – explozivním zánikem sovětského impéria před 30 lety. První podobnost vidím v tom, že rovněž na tehdejší šok nebyl nikdo ve světě připraven. Druhou podobností je, že dnes stejně jako tehdy lze řešení hledat pouze v konkurenci různých nápadů, projektů a politik. Před 30 lety byla tato konkurence dokonce posilována tím, že některé státy se rozpadly na menší soutěžní jednotky.

Třetí podobností vidím v tom, že stejně jako tehdy považuji strukturu naší ekonomiky za, mírně řečeno, „zabetonovanou“. Například ideu podpořit tuto strukturu státními investicemi proto musím – z ekonomického hlediska – považovat za stejně bláznivou, jako by byla před 30 lety hromadná sanace státních podniků.

S ještě větším rizikem budu v analogii pokračovat tím, že liberalizace cen a zahraničního obchodu byla tehdy považována za stejně smrtící útok na podniky, jako je ten dnešní covidem-19. Tehdy ovšem mohl být vyvážen stejně drastickou liberalizací ekonomiky jako celku, zejména bezprecedentním uvolněním podmínek pro vstup do odvětví pro každého, kdo pro takový vstup našel energii, talent nebo jen bláznivou odvahu.

V čem je hlavní obtíž uvedené analogie. Tehdejší historicky bezprecedentní volnost vstupu do odvětví byla umožněna historickou slabostí státu, díky níž ekonomové mohli „utéct před právníky“ v tom smyslu, že regulační agenda pro tržní ekonomiku měla teprve vzniknout. Dnes bychom měli najít odvahu utéct před desítkami tisíc bruselských byrokratů zocelených nejen skvělými platy, ale i studiem humanitních oborů na západoevropských univerzitách.

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Neúspěšná reorganizace státem

Úkolem vlády, respektive státu, v této fázi koronavirové krize je rozhýbat zamrzlou ekonomiku masovou dodávkou hotovosti, která rozmrazí oběh peněz. To více méně vláda dělá nebo se chystá dělat (byť asi příliš byrokraticky). Naštěstí má Česko velmi nízký dluh, takže si to může dovolit. Tyto velké výdaje by však měly být jednorázové, tedy nezakládat nároky na jakékoli opakování. Hlavním cílem musí být udržení firem, které jsou zasaženy krizí, ale jinak životaschopné. Zároveň půjde o zachování pracovních míst.

Nic by nemělo bránit v pokračování plánovaných investic do infrastruktury. Se státními investicemi do dnes soukromých podniků, respektive se znárodňováním, se to má jinak. V některých zemích, například v USA, se velké firmy někdy zachraňují tak, že je stát „vykoupí“ od krachujících majitelů za nic v průběhu krize, restrukturalizuje je, a když se vzpamatuje ekonomika i firmy, prodá je na burze novým soukromým majitelům. Dokonce někdy vydělá. V každém případě minimalizuje nezaměstnanost i ekonomické ztráty kvůli zániku firmy.

U nás bych se takového postupu bál, protože s ním není pozitivní zkušenost. Naopak, termín „znárodnění“ evokuje přízrak padesátých let (byť by se situace asi více podobala „bankovnímu socialismu“ devadesátých let). Především pochybuji, že by se státu podařilo krizovým managementem firmy po převzetí reorganizovat tak, aby úspěšně vpluly do tržního prostředí, až přijde oživení po krizi. Záchranu takových firem bych spíše přenechal bankám, čemuž budou možná bránit důsledky dnešních státních zásahů do úvěrové politiky bank.

Obávám se, že po znárodnění by se už firma do soukromých rukou nevracela, protože stát jako manažer by se v praxi bránil restrukturalizaci a kreativní destrukci. A činil by to s podporou rostoucího politického tlaku lidí s tímto druhem managementu spojených, bez nutné kontroly trhem.

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Pomoc všem

Sešly se dvě recese zároveň. Koronavirus zasáhl ekonomiku na vrcholu cyklu, kdy začala zrychlovat inflace, narůstat nezaměstnanost a zpomalovat růst HDP. Předlužené firmy s rostoucími náklady by možná nepřežily, pravděpodobně by to ale celé trvalo ještě rok dva. Nemusela by přijít recese, ale pročišťování ekonomiky už začalo. Takové firmy bychom nechtěli zachraňovat, ale přebila to přírodní katastrofa, která schovala skutečný stav firem. Nedaří se jim kvůli pandemii a vládním nařízením, nebo by se jim bývalo bylo nedařilo?

Nevíme to a vědět nemůžeme, na to není jiný test než trhem. A ten jsme pokřivili natolik, že nezbývá, než buď zachraňovat všechny bez rozdílu, nebo nikoho. A nikoho se nezdá dobrý nápad. Důležité bude, abychom co nejvíc zachraňovali skutečně bez rozdílu, což je prakticky nemožné, i když se můžeme tomuto ideálu snažit přiblížit.

Pomoc by neměly dostat jen velké korporace, které mají dobré kontakty na vládu. Malé a střední podniky by měly dostat stejnou. Živnostníci také a akciové společnosti stejnou jako s.r.o. Vláda může rovné podmínky nastavit snadno, ale umíme to u měnové politiky? Když se snažíme roztočit úvěry, plynou tyto peníze stejně k velkým jako k malým firmám, k bohatým jako k chudým? Nebo otvíráme nůžky? Zkušenost z minulé recese napovídá, že jde spíše o tu horší variantu.

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Nutnost jasného plánu

Státní intervence sice vždy způsobují distorze, ale v současnosti jsou přijatelnější než distorze způsobené tím, že vláda nijak nepomůže. Problémy jsou jasné – mnoho firem nemá žádný odbyt, nemůže si tedy dovolit donekonečna platit mzdy a nájmy. I měsíční výpadek musí být pro ně smrtelný – s takovými maržemi dokáže firmu bez státní pomoci, například v podobě vysokých bariér vstupu do odvětví, řídit málokdo.

Na podpoře spotřeby, zejména daňovými úlevami, ale nejen jimi, nevidím nic špatného, protože spousta lidí přišla nebo přijde o zdroj příjmů. Toto není tradiční recese, na niž jsme zvyklí (můžeme-li použít toto slovo), proto neplatí tradiční poučka, že je třeba ulevit na nabídkové straně. Je nutné přijít s jasným plánem, co dál. Nelze držet obyvatele zavřené doma další měsíce. Bude také nutné otevřít hranice, spousta lidí má příbuzné, zaměstnání nebo dokonce svou firmu v zahraničí. Propojenost, zejména v rámci EU, je obrovská.

Tomáš Pfeiler, portfolio manažer společnosti Cyrrus.

Nejdůležitější je spotřeba

Koronavirová pandemie jednoznačně ukazuje, že spotřeba hraje v moderních hospodářských systémech hlavní roli. Navzdory mohutným stimulům centrálních bank a vlád naznačují prognózy brutální propad hlavních ekonomik, protože ani robustní monetární a fiskální balíčky nedokážou plně kompenzovat omezení ekonomické aktivity, která se projevují odkladem spotřeby. Na hmatatelné zotavení nelze bez co nejrychlejšího návratu k normálnímu fungování pomyslet.

Hned po odeznění akutní fáze krize bude třeba udělat vše nezbytné pro oživení spotřeby. Smysl dávají opatření, která pomohou udržet nezaměstnanost na uzdě. Pokud zůstane velká část populace zaměstnaná, nenastane plošné zhoršení spotřebitelské důvěry. Podpora investic přichází v úvahu až v pozdějších etapách ekonomického uzdravení. Nabízí se však otázka, které kapitálové výdaje vedou k lepší produktivitě.

Nízké sazby podporují především investice do fyzického kapitálu, ale produktivitu dnes zvyšují zejména investice do vědy a výzkumu, které na výši sazeb často výrazně nezávisí. Prostředí ultranízkých úroků spíše brzdí proces kreativní destrukce. Globálně roste podíl takzvaných zombie společností, které zabírají místo inovativním, dravým firmám a způsobují zaostávání produktivity. Na existenci zombie podniků doplácí především spotřebitel, protože nižší produktivita zvyšuje ceny zboží a služeb.