Lidovky.cz

DEBATA Jana Macháčka: Stát by si měl další Temelín postavit sám

  13:13
Stát by mohl odložit jaderné projekty. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Má investice do energetických zdrojů dělat stát, nebo to má nechat na soukromých subjektech?

Má investice do energetických zdrojů dělat stát? foto: Richard Cortés, Česká pozice

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Podle ministryně průmyslu a obchodu Marty Novákové stát může  odložit rozhodnutí o výstavbě nových jaderných bloků. Zjednodušíme-li to, je důvodem, že se nikdo nechce podepsat pod rozhodnutí, jehož ekonomickou výhodnost nelze v rozumném investičním horizontu kalkulovat.

Otázka do debaty zní takto: Má investice do energetických zdrojů dělat stát, nebo to má nechat na soukromých subjektech? A pokud to má být na státu či vládě, tak proč?


 

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Hra na soukromého podnikatele

Už David Ricardo (1772 –1823) prokázal, že, pokud funguje mezinárodní obchod, nemuseli bychom vyrábět dokonce ani to, v čem máme oproti ostatním tzv. absolutní výhodu. I ohledně elektřiny tedy platí, že bychom se mohli rozhodnout ji v plném rozsahu dovážet, stejně jako dovážíme to, co u nás vyrábět nechceme, či neumíme – například naftu a banány. 

Subjekt, který bude pověřen obstaráním uvedených energetických zdrojů, se nutně stane too important to fail a na soukromého podnikatele si ve skutečnosti bude jenom hrát.

Ze všech odlišností mezi uvedenými trhy je samozřejmě tou nejpodstatnější, že na rozdíl od banánů je obchodování s naftou a elektřinou přesyceno politickými zájmy. Subjekt, který bude pověřen obstaráním uvedených energetických zdrojů, se proto nutně stane too important to fail a na soukromého podnikatele si ve skutečnosti bude jenom hrát. Tak stanoví teze, že definičním znakem soukromého podnikání je každodenní hrozba nemilosrdného bankrotu. Odtud pak dovozuji, že projekt, jehož případný kolaps by vyvolal rozsáhlé politické otřesy, by neměl být soukromému subjektu svěřován.

Před pěti lety jsem na tomto místě napsal, že pokud stát potřebuje další Temelín, měl by si ho postavit sám. A hned jsem též navrhl ten již existující Temelín znárodnit, aby – v duchu všeobecně obdivované transparence – bylo o něco lépe vidět, že je „národní“ už dávno.



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Faktor státní služby

Rozhodnutí, zda investice do energetických zdrojů má dělat stát, soukromý kapitál nebo nějaká kombinace obojího, není hlavním problémem. Tím je skutečnost, že se nedaří vytvořit energetickou koncepci, kterou by stát garantoval na dlouhou dobu dopředu. Dlouhodobou energetickou koncepci musí samozřejmě garantovat stát, protože jakákoli investice do zdrojů dává smysl jen tehdy, pokud se lze spolehnout na chování státu. Rozhodnutí o koncepci přitom nelze stavět na čistě ekonomické rozvaze. To proto, že do ní vstupují i otázky bezpečnosti nebo vztahů s jinými státy, ale také proto, že jde o investice veliké, jejichž profitabilita se projeví až za dlouhou dobu – mimo perspektivu konkrétního kapitálu i konkrétní politické formace, která je právě u moci. Navíc se u nás rozmáhají pocity, které vedou ke kriminalizaci politiků, kdykoli udělají odvážné rozhodnutí, a do toho se pak ani těm jinak odvážným nechce.

V případě energetické koncepce by po národní debatě nad různými projekty koncepci schválil parlament, vláda by ji předala státní službě, ta by ji následně prováděla v dlouhé perspektivě (a řešila detaily, jako kdo přesně to bude financovat). S nástupem nové vlády by státní služba udržela koncepci proti novým představám díky své profesionalitě až do okamžiku, kdy přestává plnit svou funkci a v debatách bude zřejmé, že je nutno koncepci upravit.

Rozhodování v moderním demokratickém státě potřebuje udržet rovnováhu mezi dlouhodobým pohledem, který umožňuje státu udržení integrity ve svém chování dovnitř i navenek, a pohledem krátkodobým, který zajišťuje, aby stát nezabředl do sterilního pokračování v překonaných (i vysloveně neosvědčených) konceptech a ideologiích. Ve fungující moderní demokracii má kontinuitu zajišťovat profesionální státní služba, zatímco zajištění podpory občanů ve stále se měnícím světě zajišťuje politická reprezentace (nejen ta vládní, ale i ta opoziční). V případě energetické koncepce by po národní debatě nad různými projekty koncepci schválil parlament, vláda by ji předala státní službě, ta by ji následně prováděla v dlouhé perspektivě (a řešila detaily, jako kdo přesně to bude financovat). S nástupem nové vlády by státní služba udržela koncepci proti novým představám díky své profesionalitě až do okamžiku, kdy přestává plnit svou funkci a v debatách bude zřejmé, že je nutno koncepci upravit.

Naše zpolitizovaná státní služba tuto funkci nevykonává efektivně, a výsledek vidíme. Bohužel to nebude lepší příliš brzy, protože i mírné a nedostatečné pokusy o její depolitizaci a profesionalizaci, které se objevily s přijetím zákona o státní službě, jsou dále ohrožovány například právě schvalovanou novelou tohoto zákona. Přitom bez radikální reformy státní služby a výrazného zesílení jejího postavení se dlouhodobé koncepce nebude dařit prosazovat ani s investicemi státními, ani se soukromými.



Lubomír Lízal, rektor AAU, FEL ČVUT, CIIRK ČVUT, a člen dozorčí rady Expobank

Destruktivní nejistota

Jde o naprosto špatně položenou otázku, která čtenářům sugeruje volbu, o kterou ve skutečnosti vůbec nejde. Podstata problému vězí jinde. Základním problémem odvětví s dlouhým investičním horizontem je nejistota, tedy nikoliv rizika běžného vývoje, ale politická nestabilita podnikatelského prostředí obecně, ale i v konkrétním odvětví. Elektroenergetika je přitom odvětvím, kde nás tento problém dohnal nejdříve.

V oblasti energetiky jde o výsledek situace, kdy na národní úrovni je sice každý stát zodpovědný za svou energetickou politiku, ale na evropské úrovni se politicky rozhoduje o „prioritách“ a „závazcích“. Jinými slovy, každých několik let se zcela změní podnikatelské prostředí daného odvětví kvůli zásadním změnám v legislativě, případně je podnikatelské prostředí destruováno novými dotačními principy. Jednou jsou povolenky, pak jsou povolenky skoro zadarmo, pak se zase politicky rozhodne o jejich nedostatku. Dále si někdo rozhodne, že nechce tu či onu technologii a naopak dotuje jinou, o které se dnes neví, jestli bude dlouhodobě konkurenceschopná, pak si dotace rozmyslí a vypíše aukci atd. V takovém prostředí je jakýkoli dlouhodobý investiční záměr spíše odhadem evropských politických trendů ve věštecké kouli než rigorózní ekonomickou kalkulací.

Základním problémem odvětví s dlouhým investičním horizontem je nejistota, tedy nikoliv rizika běžného vývoje, ale politická nestabilita podnikatelského prostředí obecně, ale i v konkrétním odvětví. Elektroenergetika je přitom odvětvím, kde nás tento problém dohnal nejdříve.

Efekt na odvětví s dlouhou dobou návratnosti, tedy s vysokým podílem fixních investic, je však zcela destruktivní. Jde nejen o klasická síťová odvětví, ale třeba i o autoprůmysl a elektromobilitu. Čím státy nahradí výnos spotřební daně z pohonných hmot, když elektromobily dnes dotují (přímo nebo nepřímo daněmi či parkováním a vjezdem zdarma), a ty díky dotacím zcela vytlačí klasické spalovací koncepce? Kde veřejné finance nahradí ztracený výnos? Z čeho se budou platit dotace? Bude to druhý průšvih s makroekonomickými dopady jako u nás fotovoltaika před deseti lety? Nejistota vždy podvazuje přirozenou ekonomickou i investiční aktivitu, čímž zvyšuje poptávku po dalších státních zásazích. Nejistota nakonec zvyšuje nejistotu plynoucí z možných budoucích politických rozhodnutí a posiluje příčinu problémů. Vzniká tím bludný kruh, jehož výsledkem je dotaz dnešní ankety.

Již se zahájením liberalizace síťových odvětví na celoevropské úrovni v devadesátých letech minulého století ekonomové upozorňovali na protichůdné priority regulace před a po provedení investice či na protichůdné motivace firem i strážců hospodářské soutěže před liberalizací trhu a po jeho liberalizaci. Naráželi právě na politická rizika liberalizace, kdy se okolní prostředí firem s ohledem na politické zájmy mění rychleji, než jaká je doba návratnosti investice. Mám dojem, že jejich varovné scénáře nekonzistentních přístupů v čase byly z dnešního pohledu bezbřehým optimismem.

Správná otázka proto zní, jak zajistit, aby populistická rozhodnutí (učiněná třeba i mimo Česko) neměnila právní rámec podnikatelského prostředí v oblastech s dlouhým investičním horizontem a nevedla k naprosté nejistotě vyplývající z budoucích politických rozhodnutí. Jde o zásadní obecný princip, který se netýká jen jednoho vybraného odvětví z dotazu.



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Stát si má ponechat pojistky

I když obecně platí, že trh s energiemi funguje, i pokud na něm jsou pouze soukromí hráči, je v dnešním světě trh s energiemi tak přeregulovaný, že se na takto položenou otázku nedá jednoznačně odpovědět, a jedna malá otevřená ekonomika sama nic nezmůže, i kdyby se vydala sama o sobě cestou laissez-faire, protože trh s energiemi zůstane monopolizovaný, přeregulovaný a s velkými státními zásahy v ostatních státech, viz například OPEC.

Stát by měl v každém případě nechat soukromé subjekty dělat investiční rozhodnutí, ale může si ponechat garanční/pojišťovací funkce pro investice, jejichž teoretická návratnost se počítá v desítkách let.

Stát by měl v každém případě nechat soukromé subjekty dělat investiční rozhodnutí, ale může si ponechat garanční/pojišťovací funkce pro investice, jejichž teoretická návratnost se počítá v desítkách let.

V této debatě je také velmi často opomíjeno, že pokud chceme snížit emise CO2 a dalších plynů, ať už kvůli globálnímu oteplování nebo kvůli tomu, že si nechceme znečišťovat prostředí, nejlepší cestou k tomu jsou jaderné elektrárny. Pozice zelených zájmových skupin, že špatně jsou jak konvenční zdroje kvůli CO2, tak i jádro kvůli tomu, že se bojíme rizika, je neudržitelná.

Stát by měl samozřejmě zcela zrušit veškeré dotace a povinné nákupy, jako u zelené nafty, solárních panelů, biosložky v benzínu nebo elektroautomobilů. Trh je tím pouze deformován ve prospěch zájmových skupin na úkor daňových poplatníků.



Jan Mládek, ekonom

Postavme dva bloky v Dukovanech

Investice do energetických zdrojů by měly dělat primárně soukromé subjekty na základě kalkulace výnosnosti a návratnosti investic pro akcionáře. Úloha státu v české a evropské energetice je však rovněž obrovská, neboť bylo přijato na úrovni Evropské unie politické rozhodnutí preferovat obnovitelné zdroje (OZE) oproti zdrojům tradičním, která používají fosilní paliva. Důvodem tohoto politického rozhodnutí je boj proti globálnímu oteplování a víra, že pokud nebudeme používat fosilní zdroje a nebudeme produkovat CO2, nebude ani skleníkový efekt a planeta se nám zase ochladí na předindustriální úroveň, a všichni budeme zase šťastni. 

Výsledkem této politiky byly masivní dotace do budování zdrojů OZE i do jejich výroby. Naopak výroba elektřiny z fosilních zdrojů je potlačována všemi způsoby. Zpochybňuje se její budoucnost, jsou stanovovány budovatelské cíle, že fosilní zdroje by měly být zavřeny nejdéle do roku 2100, raději však do roku 2050. Masivní dotování OZE a nedotování fosilních zdrojů pak vede k tomu, že se nevyplácí stavět nové zdroje na fosilní paliva, protože se může stát, že až budou postaveny, budou zavřeny, a nevychází to ani ekonomicky. Bude-li stát chtít nové zdroje, bude muset dát soukromým investorům záruky, že je budou moci provozovat, dokud se nezaplatí, nebo slíbit, že v případě, že budou muset být zavřeny dříve, zaplatí to daňový poplatník.

Pokud bychom bojovali jen s globálním oteplováním a emisemi CO2, nastala by zlatá doba pro jaderné elektrárny. Politickou ambicí v mnoha zemích EU však není jen boj s globálním oteplováním, ale také boj s jadernou energetikou, která je považována za lidstvu nebezpečnou kvůli haváriím v Three Miles Island, v Černobylu a ve Fukušimě. To však je velký krajíc, který nám nutí zastánci světlých zítřků v energetice.

Pokud bychom bojovali jen s globálním oteplováním a emisemi CO2, nastala by zlatá doba pro jaderné elektrárny. Produkce elektřiny a tepla v jaderných elektrárnách řeší problém emisí CO2 a globálního oteplování stejně jako OZE. Politickou ambicí v mnoha zemích EU však není jen boj s globálním oteplováním, ale také boj s jadernou energetikou, která je považována za lidstvu nebezpečnou kvůli haváriím v Three Miles Island, v Černobylu a ve Fukušimě. To však je velký krajíc, který nám nutí zastánci světlých zítřků v energetice. Podle jejich názoru bychom měli zavřít všechny uhelné a všechny jaderné elektrárny v příštím desetiletí a do roku 2050 by měly zbýt jen OZE. Po přechodnou dobu jsou ochotni povolit používání přechodného fosilního paliva – zemního plynu.

Pokud bereme takové scénáře vážně, pak nemá smysl stavět žádné jaderné bloky, naopak je třeba dojet ty stávající, zavřít do roku 2035 všechny uhelné elektrárny a vyrábět elektřinu z OZE a zemního plynu.

Pokud ale nepropadáme utopickým fantasmagoriím bylo by dobré minimálně udržet v chodu stávající dvě české jaderné elektrárny, tedy Temelín a Dukovany. V debatě, která se vede, se zapomíná, že v případě Dukovan se nejedná o výstavbu nových bloků a ponechání těch starých. Jde o to, že stávající čtyři bloky by měly být nahrazeny dvěma novými s mírně větší produkcí než stávající elektrárna. Moc času na nahrazení stávajících bloků přitom není, neboť by měly být odstaveny z provozu mezi léty 2035 až 2037. Snažit se o prodloužení jejich životnosti z 50 na 60 let je samozřejmě racionální nápad, ale je třeba si uvědomit, to není jen v kompetenci českého státu, že se to musí vyjednat s MAAE (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) ve Vídni a s Evropskou komisí, jež mohou (ale také nemusí) dát souhlas s prodloužením. Proto nespoléhejme, že se to povede a začněme přípravu výstavby dvou nových bloků v Dukovanech.

Do roku 2035 již zbývá jen 17 let a vzhledem k tomu, že příprava výstavby trvá v EU zhruba deset let a výstavba dalších deset let, je již skoro pozdě. Kromě snahy o výstavbu jaderných bloků se bude rovněž dobré modlit, aby nám MAAE a EK povolily prodloužit provoz Dukovan alespoň o pět let.

Při přípravě výstavby se rovněž může ukázat, že polostátní ČEZ nemůže být investorem do jaderných bloků a do této záležitosti bude muset vstoupit stát napřímo. Řešení je několik – například lze rozdělit ČEZ na dvě části a následně vykoupit soukromé vlastníky akcií z jaderné části.



Michal Šnobr, analytik J&T

Dvě systémové chyby

Debata o nové jaderné elektrárně, ale hlavně o dalším vývoji české energetiky má od začátku několik systémových chyb, kvůli kterým nekonečné pokusy o novou státní energetickou koncepci, její následné aktualizace či pokusy o jaderné tendry vycházejí vniveč. 

První chybu je třeba hledat v nerealistické představě o čase, ceně a podmínkách, za kterých lze jádro u nás postavit. Většina protagonistů jádra, argumentujících úspěšným dokončením jaderné elektrárny Temelín na přelomu tisíciletí, si totiž nevšimla několika zásadních změn v byznysu, ale i společnosti, které se od té doby staly. Jsme členy EU, jsme součástí propojeného evropského energetického trhu, což v našem případě znamená německého trhu. Výrazným způsobem se změnila i legislativa v oblasti obchodního práva, ale i energetiky. Zásadní ránu jaderné energetice přineslo také neštěstí v japonské Fukušimě v roce 2011, jež náš dlouhodobě protijaderný soused Německo využil k plánu úplného ukončení provozu všech svých jaderných elektráren do roku 2022, a zároveň k velmi přísné evropské legislativy a bezpečnostních požadavků pro jadrnou energetiku napříč Evropou.

Debata o nové jaderné elektrárně, ale hlavně o dalším vývoji české energetiky má od začátku několik systémových chyb, kvůli kterým nekonečné pokusy o novou státní energetickou koncepci, její následné aktualizace či pokusy o jaderné tendry vycházejí vniveč.

Výsledkem všech těchto kroků se stal nárůst investičních nákladů na nové jaderné elektrárny, a to včetně raketového růstu investičních rizik. Dokončit dnes v EU jadernou elektrárnu je mimořádně komplikovaný, drahý a rizikový proces. Bloky Jaderné elektrárny Temelín byly dokončeny v roce 2002 za zhruba 2000 eur na KW instalovaného výkonu, a to už se nikdy nebude opakovat. Dnes realizované projekty v EU a USA potvrzují, že reálná cena je čtyřnásobná nebo i dražší, a dokonce existuje i riziko úplného zmaření investice – viz ukončení projektu Westinghouse v Jižní Karolíně v USA.

Chybou číslo dvě je v Česku samotný ČEZ. Změnila se energetika, změnila se legislativa a v Česku stále nikdo nepochopil, že budoucnost české energetiky (jaderné či nejaderné) nelze stavět na současném akcionářském půdorysu této společnosti, tedy na dědictví kuponové privatizace, které české energetice dominuje. Politici i úředníci mluví o naplňování bezpečnostní politiky státu, ale už nikomu nedošlo, že takové požadavky nemohou uplatňovat na úkor soukromých vlastníků ČEZ. Dokud vláda nevyjasní svůj vztah k ČEZ, respektive neporovná své požadavky, možnosti a cíle se zákonnými možnostmi této obchodní společnosti, jejíž akcie jsou dokonce obchodované na kapitálovém trhu, tak řešení nenajde a česká energetika se hne z místa jen těžko.

Takto triviální je základní kámen nutných změn české energetiky. Toto je hřiště, na kterém se dnes hraje o budoucnost jaderné energetiky nejen u nás, ale v celé Evropě.



Monitor Jana Macháčka
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.