Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Konec pravolevého dělení politiku zpestřuje

Jeremy Corbyn a Boris Johnson při televizní debatě. foto: Reuters

Edward Hadas ve svém sloupku pro Reuters píše, že co se týká velikosti vlády, zaopatřovacího státu a vývoje schodků a zadlužení, není v Británii rozdíl mezi pravicí a levicí. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Co ještě zbývá z dichotomie mezi pravicí a levicí?
  16:35

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

Edward Hadas ve svém sloupku pro Reuters upozorňuje, že co se týká velikosti vlády, zaopatřovacího státu a vývoje schodků a zadlužení, nelze ve Velké Británii rozpoznat rozdíl mezi pravicí a levicí. Všichni počítají s vládními půjčkami na investice a s vyrovnáním rozpočtu nejdříve za tři, respektive čtyři roky. Svým způsobem je to podobné v USA, kde rozpočtovou zodpovědnost už nehlásá vůbec nikdo.

Nejde jen o populismus či nezodpovědnost. Možná o to nejde vůbec. Souvisí to s tím, že většina ekonomů v anglosaském světě dnes kritizuje přísnou fiskální restrikci po roce 2008. Jaký je váš názor? Co ještě zbývá z dichotomie mezi pravicí a levicí? (Moje výpisky z Hadasova sloupku.)



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Optimismus versus pesimismus

Rozdělení politiky na rozhazovačnou levici a šetřivou pravici je jen asi od třicátých let 20. století. Původně, v 19. století, bylo hlavní rozdělení na liberály, kteří hlásali svobodu jednotlivce, změnu a minimální stát (na levici) a konzervativce, kteří hlásali zachování starých pořádků a privilegií, minimální změny a relativně velký stát (na pravici).

To se změnilo s nástupem sociálního uvědomění a socialistického hnutí, které se oddělilo od liberální levice a převrátilo vztah levice a pravice ke státu takovým způsobem, že se dnes považuje za normální pravici definovat jako liberálně konzervativní, což je nesmysl. Současný vývoj ukazuje, že toto dělení již vůbec nevyhovuje ekonomicky ani politicky.

Pozitivní perspektivy

Skutečný předěl v politice vidím spíše mezi politikou optimistickou, která získává podporu na základě šíření naděje, a politikou pesimistickou, která získává hlasy na základě ochrany před pravými nebo smyšlenými hrozbami. V terminologii 19. století by optimistická byla levice (liberálové) a pesimistická pravice (konzervativci), což však vůbec neodpovídá dnešnímu chápání těchto nálepek.

Už aby se politická změna dokončila a lidé se začali znovu věnovat pozitivním perspektivám. Zde vidím hlavní úkol liberální, tedy optimistické, politiky dnes.

Prožíváme teď možná podobný vývoj jako Evropa od konce 19. století, kdy se začala bortit tehdejší tradiční společnost, aby se rekonstituovala až po porážce totalit v podobě, kterou dnes máme za tradiční – rozhazovačná levice a šetřivá pravice. Stejně jako tehdy i dnes probíhá tato změna jednotlivými stranami. Doufejme, že toto velké přeskupení zvládneme bez podobných následků jako období 1890 až 1945 (respektive 1989).

Pesimismus zachvacuje celé politické spektrum, jako v devadesátých letech 19. století. Zřejmě to v obou případech souvisí s pocitem přehlcení probíhajícími změnami technologickými i společenskými, jakoby se zklamáním z důsledků svobody a globalizace. Katalyzátorem je dnes migrační „krize“, ekonomické problémy či pochyby o existenčních zárukách.

Dnes i výrazně liberální a z podstaty optimistické subjekty hlásají nutnost obrany demokracie, tedy v principu pesimistický cíl, zatímco konzervativci chtějí bránit před migranty, liberály, před sousedy a snad i před námi samými. Už aby se politická změna dokončila a lidé se začali znovu věnovat pozitivním perspektivám. Zde vidím hlavní úkol liberální, tedy optimistické, politiky dnes.



Pavel Kohout, Algorithmic Investment Management, a.s.

Rozdíl nezmizel

Skutečně „většina ekonomů v anglosaském světě dnes kritizuje přísnou fiskální restrikci po roce 2008“? Letmý pohled do statistik ukazuje, že žádná fiskální restrikce po roce 2008 nebyla, rozhodně ne ve Velké Británii. V roce 2007 stát utratil 39,08 procenta HDP. O deset let později 39,23 procenta. Vrcholem byl rok 2011 – 44,44 procenta.

Pokud jde o rozdíl mezi pravicí a levicí, nikdy nezmizel

Již od šedesátých let britské veřejné výdaje oscilují okolo 40 procent HDP, takže o nějaké mimořádné „rozpočtové přísnosti“ nemůže být řeč. Pokud jde o rozdíl mezi pravicí a levicí, nikdy nezmizel. Levice vždy chce větší moc státu, vyšší daně a silnější regulaci všeho možného i nemožného. Pravice se jí snaží klást překážky, ale dlouhodobě spíše prohrává.



Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Více prostoru

Nezoufejme nad ztrátou starého rozdělení politického spektra. Stírání rozdílů mezi levicí a pravicí, dokonce občasné přeskakování zleva doprava a zpět, má i pozitiva. A není jich málo, například experti nemusejí být političtí. Zatímco v minulosti bylo standardní, aby ekonomové a další odborníci souzněli s jedním či druhým směrem, dnes mají více prostoru místo ideologické debaty řešit konkrétní hospodářskou politiku.

Zatímco v minulosti bylo standardní, aby ekonomové a další odborníci souzněli s jedním či druhým směrem, dnes mají více prostoru místo ideologické debaty řešit konkrétní hospodářskou politiku

Zvyšování platů učitelům nemusí být levicové ani pravicové. Ale dá se to udělat méně či více rozumně. Můžeme se poučit ze zahraničí a z minulosti. Výhodou také je, že v důležitých kauzách se mohou najít dříve nečekaní spojenci. Řada dřívějších příznivců pravice by s tehdejšími stoupenci levice dnes hlasovala pro legalizaci marihuany nebo přijetí syrských sirotků. Politiku to dělá mnohem pestřejší a dává prostor vyniknout i jiným částem politického spektra, které je bezpochyby vícerozměrné.

Navíc více vyniká rozdíl mezi lokální, národní a nadnárodní politikou. Místo pravicového a levicového postoje můžeme volit jednu stranu do města, jinou do sněmovny a úplně jinou do Bruselu. A často to může dávat smysl. Je škoda, že se o některých tématech už politici nehádají, ve svobodné společnosti ale tuto roli dokážou zastat think tanky, média, spisovatelé a další. A je otázkou, zda to nedělají lépe než politici.



Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Globalizace

Při rozlišování mezi politickou levicí a pravicí jsem vždy především porovnával jejich vztah k ideálu takzvané dokonalé konkurence. Ohledně této tržního struktury pak mám rád definici, která požaduje, aby na trhu vystupovalo nekonečně mnoho nekonečně malých subjektů, mezi nimiž se informace šíří nekonečně velkou rychlostí a proto mají informace nulovou cenu.

Libertarián bude hledat původ neduhů dnešního Západu ve fenoménu globalizace. Svého nepřítele v ní však hledají i socialisté, což jakoby stírá rozdíl mezi pravicí a levicí.

Ještě půvabnější je učebnicový poznatek, že v důsledku dokonalé konkurence musí zisk všech firem daného odvětví klesnout na nulu – dříve nebo později –, což je donutí založit nová, a proto zisková odvětví. Nepřekvapí tedy, že libertarián bude hledat původ neduhů dnešního Západu ve fenoménu globalizace.

Překvapit může, že v téže globalizaci hledají svého nepřítele i socialisté, což jakoby stírá rozdíl mezi pravicí a levicí. Zdůrazněme tedy, že libertariánovi nejvíc vadí odumírání trhu s výrobními prostředky, zejména trhu, kde by měly soutěžit projekty na řešení obecných neduhů společnosti. Shrnout lze třeba tak, že pro své ideové sebeurčení by politická pravice ze všeho nejvíc potřebovala pochopit, jakých podob dnes nabývají výrobní prostředky a v jakých formách může být zformován trh s nimi.



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Doba velké změny

Jak o tom už několik let mluví a píše Stephen Davies, ekonomický historik z Institute of Economic Affairs, nacházíme se v době velké změny na politické scéně. Tradiční pravolevé dělení se posouvá. Z pravicových stran se stávají strany, které chtějí velkou ingerenci státu do ekonomiky a národní hrdost. Donald Trump porušil snad všechny Talking Points, které republikáni vedli, když byl v úřadu Barack Obama, a vládne jako nacionální levičák.

Nacházíme se v době velké změny na politické scéně. Tradiční pravolevé dělení se posouvá. Z pravicových stran se stávají strany, které chtějí velkou ingerenci státu do ekonomiky a národní hrdost.

U britských konzervativců to vypadá, že nebudou chtít vybudovat Singapur nad Temží, nýbrž Jižní Koreu nad Temží, tedy stát s tržní ekonomikou, ale výraznými vládními zásahy. Labouristé se musejí rozhodnout, zda se budou nadále ucházet o tradiční dělnické voliče (u kterých už vyhrává Boris Johnson), nebo o městské liberály, kterým je ale odporný Corbynův leninismus.

Pro libertariány, tedy fiskální konzervativce a zároveň sociální liberály, není výhled úplně růžový. Pokud přijde recese, tento vývoj se nejspíš ještě urychlí. Bylo by také třeba, aby politici i v jiných zemích okopírovali švýcarskou nebo německou dluhovou brzdu, tedy zákaz deficitních rozpočtů. Kéž by to prosadili politici v našem Parlamentu.



Monitor Jana Macháčka

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...